My jsme byli hrdí, že jsme věřící, že se nám nic nemůže stát
Marie Marešová, roz. Hulíková, přišla na svět 18. ledna 1936 v Táboře. Její rodiče provozovali prádelnu pro celé město. Své tři děti vychovávali ve víře, otec pamětnice byl navíc členem Československé strany lidové. Pouliční výbor v místě bydliště Marii i jejímu staršímu bratrovi odmítl dát doporučení ke studiu na střední škole. Pamětnice nakonec maturovala na Škole společného stravování, obor výživa. Poté pracovala jako normařka v Praze. Jejím přítelem se stal Stanislav Mareš. Spolu se účastnili života křesťanského společenství – Vyšehradského sboru, jehož členové se postupně začali v malých skupinkách také nábožensky vzdělávat. Na podzim roku 1960 se v okruhu sboru začalo vyšetřovat a zatýkat. Sedm osob včetně Stanislava Mareše bylo odsouzeno k trestům v délce jeden a půl až tři roky za tzv. maření dozoru nad církvemi. Stanislav Mareš dostal dva a půl roku. Jelikož měli oba mladí lidé zažádáno o družstevní byt a byli vybráni, rozhodli se, že se během věznění Stanislava vezmou na dálku. Na obřadu jej zastoupil jeho bratr – dvojče František, který měl plnou moc. Stanislav byl propuštěn po amnestii v květnu 1962. Poté spolu s pamětnicí žili až do jeho smrti v roce 2016 a vychovali čtyři děti.