Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Marešová, roz. Kumpoštová (* 1940)

• narozena 30. března 1940 v Rychnově nad Kněžnou

• žila v Žamberku

• roku 1951 tragicky zahynul otec

• roku 1958 maturovala na průmyslové škole v Novém Městě nad Metují

• roku 1959 se vdala za Milana Mareše

• roku 1963 se přestěhovali do Rotavy v Krušných horách

• v letech 1964–2000 pracovnicí Škody Rotava

• manžel zahynul za nevyjasněných okolností roku 1973

• případ manželovy smrti znovu otevřen roku 2005

Dětství v orlickém podhůří

Anna Marešová, stejně jako její matka, patří k ženám, které jsou fatálně opouštěny muži. Narodila se v rychnovské porodnici devětatřicetileté Emilii a Františku Kumpoštovým ze Žamberka. Emilie o své první dítě přišla. Narození Anny bylo tedy považováno za zázrak a snad i díky tomu byly po celý život propojeny velmi silnou vazbou.

První vzpomínky Anny Marešové se vážou k mumraji konce druhé světové války. Celý Žamberk prožíval pohled na kouřící německé kasárny nad městem. Nakonec nedošlo ani k požáru, ani k explozi a Němci utekli před přicházejícími Rusy. U Kumpoštových byli ubytováni tři z nich a jejich dceři Anně uvízl v paměti především výřečný Serjoža.

Radost z konce války ovšem pro pamětnici i její matku měla jepičí život, protože otec František se chopil příležitosti k novému živobytí a převzal obchod s hračkami a církevními předměty v Králíkách. Jeho původní majitel byl odsunut. 24. srpna 1945 rodinu opustil a s novým zaměstnáním si našel i novou družku. Ta od něj po nějaké době utekla i s penězi z obchodu, a tak byl František v roce 1946 zproštěn správcování a obviněn ze zpronevěry. Odešel tedy v tichosti do Prahy, kde pracoval v Tesle Hloubětín. Jeho dcera Anna ho navštěvovala.

Maminka Emilie dál vedla obchůdek v Žamberku.

Povodeň 1946

V únoru se s jarním táním přihnala do Žamberka povodeň a nedaleká Pastvinská přehrada hrozila protržením.

„Mamince zrovna navezli dva štanglíky s tvarohem, nějaké sýry, mlíko a smetanu a to vše se obrátilo do bahna. Když voda natekla až pod postel, chytila mě a vynesla na půdu. Lidé utíkali z města na kopec. Bylo vypočítáno, že když přehrada praskne, bude voda sahat až k fotografovi Kohoutovi, takže náš dům by byl pod vodou.“

Přehrada sice nepraskla, ale dům byl neobyvatelný. Emilie se tedy i se svou dcerou Annou přestěhovala k sestře do Kolína a stala se jejich hospodyní. Bohužel neměla dobrý vztah se švagrem a také pamětnici, dítěti z hor, vzduch polabské roviny nesvědčil, takže se po dvou letech stěhovaly zpátky do Žamberka.

V květnu roku 1951 se k Emilii vrátil její manžel. Pokusili se navázat na předchozí společná léta a prožili pár pěkných měsíců. V říjnu téhož roku však František nešťastnou náhodou zemřel. 

Dospívání a nový život

Po absolvování základního vzdělání pamětnice studovala průmyslovou školu v Novém Městě nad Metují, kterou ukončila v roce 1958 maturitní zkouškou. Již za studií se seznámila se svým nastávajícím, Milanem Marešem. Byl o osm let starší, Žamberák, vystudoval obchodní akademii v Hradci Králové a z kádrových důvodů se nemohl věnovat studiu zahraničního obchodu, u ekonomie ovšem zůstal. Promoval roku 1956 a přijal práci ve velkoobchodu v Hradci Králové.

1. října 1959 byli sezdáni na Staroměstské radnici v Praze, následující rok se jim narodil syn Milan a o rok později dcera Ivana.

Prozatímně bydleli u rodičů Marešových, což však nebylo ideální. Reorganizace krajů a okresů v roce 1960 se podepsala na ekonomické situaci rodiny a vyústila v rázný krok.

„Sledovali jsme v televizi relaci, ve které ředitel Firbach povídal o Rotavě. Viděli jsme obrázky a děsně nás to nabudilo. Manžel říkal, že jestli půjdeme, už se nevrátíme stůj co stůj. A opravdu, odešli jsme a zůstali jsme tu, ať se dělo, co se dělo. S námi přišla i vlna Moraváků, hlavně z Brna a ze Znojma.“

Rotava – nový domov

Byt samozřejmě nebyl k dispozici tak rychle, jak bylo slíbeno, ale i tak bylo jeho přidělení pěkným přivítáním. Bydleli v třípokojovém bytě v domě č. 5, který byl na rotavském sídlišti postaven jako první. Nastěhovali se 11. března 1963. Marešovy následovala také matka pamětnice.

Oba manželé začali pracovat ve Škodě Rotava. Anna Marešová v úseku konstrukce, na detašovaném pracovišti zvaném Parlament, Milan pracoval v ekonomickém úseku jako organizační referent Firbacha, ředitele úseku. Milan ke svému řediteli vzhlížel. Byl členem KSČ a Lidových milicí, byl přesvědčeným komunistou a ateistou. Pamětnice byla křesťankou (zřídka praktikující), odmítala vstoupit do strany a o stávajícím režimu si myslela své. Přesto se respektovali ve svých názorech i zálibách.

Milan se v Rotavě aktivně zapojil do sportovního dění. Navázal na svou fotbalovou a tenisovou činnost a organizoval cyklistické závody Rotavské kolo. Cyklistice věnoval většinu volného času, ať jako asistent svého bratra Miroslava, nebo jako rozhodčí na Závodech míru. Pro svůj um bleskového zpracování dojezdových časů byl v době, kdy nebyla k dispozici žádná výpočetní technika, přezdíván „computer“.

„Trávil čtyřiačtyřicet víkendů v roce cyklistikou, byla to jeho vášeň. Nikdy jsem mu to nevyčetla, protože jsem věděla, že ostatní mužští pijí a nejsou doma ani přes týden. Museli jsme si s dětmi udělat vlastní program, a tak jsem koupila zahrádku.“

Srpen 1968

Rotava stála stranou velkých srpnových a posrpnových událostí.

„Mezi Klingenthalem a Kraslicemi byla na hranicích na silnici veliká železná brána, která byla vždy zamčená a přiblížit se k ní znamenalo pokutu. Tehdy tudy přijížděly tanky, bylo je slyšet do daleka. To byl hukot! Když jsem na konci srpna přijela do Prahy, viděla jsem celou tu spoušť. Tehdy mi teprve došlo, co se to vlastně stalo. Říkala jsem si, že si úplně zničili pověst osvoboditelů z roku 1945.“

Běžného života Rotavských se posrpnové události dotkly stejně jako kdekoli jinde.

„Ve fabrice tu byl jeden strašně iniciativní soudruh, který si nasypal popel na hlavu a už to jelo. ‚Souhlasíte se vstupem vojsk?‘ A tak dále. Prověrky. Já jsem nesouhlasila, a tak jsem byla sesazena z odboru plánování, kam jsem byla před nedávnem povýšena. Vrátili mě do konstrukce a s platem jsem šla samozřejmě také níž.“

Stejně jako se díky tzv. druhému vysídlení ztenčily řady obyvatel Kraslicka, poněkud zřídlo i politicko-mocenské ovzduší. Ředitele ekonomického úseku Firbacha vystřídal Šíbl a manžel Milan se rázem ocitl v nemilosti.

Manželova nevyjasněná smrt

Milan byl ekonomickým náměstkem i řediteli Šíblovi, s nímž ovšem neměl dobré vztahy. Od září roku 1973 mezi novým ředitelem a Milanem docházelo k velkým rozepřím. Milan byl také tlačen, aby se vzdal svých funkcí v cyklistice. Svým blízkým se svěřil s obavou o svou budoucnost. Trpěl úzkostí.

Vše vyvrcholilo 1. listopadu 1973 na poradě, během níž ho měl Ing. Šíbl nutit ke zfalšování zprávy o ekonomickém dění v podniku, což odmítl udělat. Milan byl ze schůze za křiku vyhozen. Následně byl pět dní pohřešován. Jeho tělo bylo nalezeno v nedalekém rybníčku. Za důvod utonutí vyšetřovací orgány prohlásily sebevraždu, protože na břehu zanechal dopis na rozloučenou.

Vyšetřující lékař MUDr. Arabadžiev neshledal na těle známky cizího zavinění, takže nebyl důvod k navrhování pitvy. Pro vyhledavatele VB (Veřejná bezpečnost) nstržm. K. Buška tím byl případ uzavřen.

Pohřeb proběhl 12. listopadu v Karlových Varech a na přání Milanovy matky se urna uložila v Žamberku vedle jeho otce, který zemřel jen šest týdnů před ním.

„Nejtěžší bylo říct to dětem a Milanově mamince. Rodina mi moc pomohla, především Hačkajovi, švagrová se švagrem. Vůbec mi tehdy nedocházelo, že by si rodina mohla myslet, že na tom nesu vinu, že jsem mohla být příčinou já. To ale nikoho nenapadlo, rodina se za mě postavila.“

Pátrání

Nikdo z rodiny vysvětlení VB nevěřil a Anna Marešová se svým švagrem pátrala na vlastní pěst. Nashromáždili mnoho informací a svědectví, ze kterých vyplývá, že Milanova smrt byla způsobena třetí osobou a souvisela s událostmi ve fabrice.

Pamětnice 9. prosince 1973 podala stížnost proti usnesení vyhledávacího orgánu OO VB v Rotavě z 5. prosince 1973 z důvodu, že v usnesení nejsou dostatečně osvětleny okolnosti úmrtí manžela. Okresní prokurátor JUDr. K. Berger na základě stížnosti vše přezkoumal a 18. července 1974 poslal Anně Marešové usnesení o odložení pro nedostatek důkazů o spáchání trestného činu podle § 230 tr. z.

Měsíc po Milanově smrti se pamětnice seznámila s dívkou romského původu, která se přistěhovala za svým milým Františkem Gabčem do Rotavy. Anna Marešová našla v patronátu nad mladým romským párem nový smysl života. Zařídila jim svatbu na ONV, garsonku na sídlišti a stala se kmotrou jejich dětí. Přispěla tak k začlenění rodiny do majoritní společnosti a zároveň k postupnému vyvazování se z romských kulturních tradic.

Pamětnice se také stala pionýrskou oddílovou vedoucí oddílu Rychlé šípy, do kterého chodil její syn a později i její dcera. Nadále pracovala ve fabrice a zůstala zde až do důchodu. Její maminka žila ve vedlejší garsonce a pomáhala jí s péčí o děti. Veškeré další konání Anny Marešové bylo provázáno jemnými nitkami stálé přítomnosti odkazu jejího manžela.

Na manžela se nezapomnělo

Na Milanovu počest založil Miroslav Šulák, který vedl rotavský cyklistický oddíl CYKLO-FLACHS, Cyklistický memoriál Ing. Milana Mareše.

Syn Milan si i přes ostrá nedoporučení svých učitelů z gymnázia, kteří ho zrazovali, protože čekali neúspěch, podal přihlášku na Fakultu jadernou a fyzikálně inženýrskou na ČVUT a opravdu se mu podařilo přijímací řízení zvládnout a školu vystudovat, což bylo přáním jeho otce.

Studovat v Praze mohl díky péči Hačkajových, kteří ho podporovali a u nichž od svých patnácti do čtyřiadvaceti let bydlel, stejně jako jeho sestra Iva, která studovala karlínskou obchodní akademii.

Obnovené pátrání

Roku 2005 dcera Iva dala podnět k dalšímu přešetřování. Navštívila svědky události, kteří ještě byli naživu, ale MUDr. Arabadžiev jí sdělil, že si na případ nevzpomíná, a druhý svědek, pan Žovinec, jí odmítl k případu cokoli sdělit s tím, že „už by to stejně nepomohlo“.

Také požádala o přešetření Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. V průběhu vyšetřování byla provedena řada úkonů směřujících k získání co nejvíce informací a písemných materiálů vypovídajících o šetření úmrtí, ale bez většího úspěchu. Spisový materiál pořízený vyhledavatelem, který věc roku 1973 šetřil, se nenašel. Z usnesení tohoto úřadu z 3. ledna vyplývá, že případ je již definitivně uzavřen.

Zda Milan Mareš opravdu spáchal sebevraždu, nebo jeho smrt byla zaviněna cizí rukou, se již nikdo nedopátrá. I kdyby si ovšem Milan opravdu sáhl na život sám, otázkou zůstává, zda je výrazný rozdíl mezi tím, když někdo někoho k sebevraždě dožene, nebo ho vlastní rukou zabije.

Anna Marešová se po manželově smrti opět přiklonila k víře, ve které byla vychovávána.

„Věřím, že jednou se vše dozvím. Budu vědět, jak to skutečně bylo. Tam nahoře se potkáme.“

Život v Rotavě

Pamětnice je stále velmi aktivní. Nadále se přátelí s Gabčovými (František Gabčo ID 5079), kteří už mají čtyři děti a sedm vnoučat, což znamená spoustu starostí a radostí i pro Annu Marešovou.

Pravidelně se účastní biblických hodin v Kraslicích, které vede páter Petr Fořt (ID 4321). Dalšími účastnicemi jsou především letité Čechoněmky, jako je Lieselotte Kroppová (ID 4811), se kterými se pamětnice přátelí a jež přinášejí nová témata, kterými se začala zabývat – vysídlení, soužití lidí z různorodých kulturních zázemí a spravedlnost.

„Před Lotkou se, vzhledem k jejímu těžkému osudu, za Benešovy dekrety až stydím. Je z toho patrné, že spravedlnost není něco obecného, ale odvisí vždy od lidí a od okolností, i dobových,“ dodává na závěr Anna Marešová.