Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., CSc Jiří Marhan (* 1933)

• narodil se v roce 1933 v Komořanech u Mostu, od roku 1936 žil v Uhlířských Janovicích

• rodiče byli učitelé

• začátkem války pomáhal otec českým lidem prchajícím z pohraničí

• základní škola v letech 1939–1945 byla poznamenána válkou

• od roku 1945 studoval na gymnáziu v Kolíně

• v roce 1951 nastoupil na Vysokou školu chemicko-technologickou do Pardubic

• od roku 1956 pracoval ve Výzkumném ústavu organických syntéz v Rybitví

• během studia a zaměstnání třikrát odmítl nabídku vstoupit do KSČ

• v roce 1961 během Kubánské krize se účastnil vojenského cvičení

• podílel se na vybudování špičkového provozu na výrobu organických pigmentů v Rybitví

• do roku 1993 byl vedoucím oddělení, do roku 1996 přednášel na vysoké škole, pak odešel do důchodu

• v roce 2022 žil v Pardubicích

Jiří Marhan si po celý život zachoval svou cestu, ze které neuhnul ani po nabídce na povýšení a dalších výhod. Při jeho maturitě v roce 1951 už se naplno rozběhla komunistická propaganda a projevila se i diktatura proletariátu. Do názvu řady témat přidali sousloví ‚třídní boj‘, jak pamětník vzpomínal: „Téma písemné práce jsem měl Jiří Wolker, ale název zněl Třídní kořeny bojů o Jiřího Wolkera. Totéž bylo u ústní otázky.“

Už v septimě skončil studentům předmět filozofie a byl nahrazen základy marxismu-leninismu. V každé ze tří paralelních tříd se najednou objevili spolužáci, kteří říkali, kdo se hodí na vysokou školu a kdo ne. „Tím nastal zlom v důvěře mezi studenty a jako rána palicí pak byla maturita v roce 1951. Téma písemné práce jsem měl Jiří Wolker, ale název zněl Třídní kořeny bojů o Jiřího Wolkera. Totéž bylo u ústní otázky,“ popisoval pamětník.

Jeho maturita proběhla dobře, ale zkušební komise oznámila studentům jen výsledky. Po přestávce se sešla nová komise, složená ze soudruha ředitele, předsedy gymnaziální KSČ, předsedy OV KSČ, zástupce svazáků a úderníka z Vagonky Kolín. Ti teprve rozhodovali, kdo půjde dál na vysokou školu a kdo ne.

„Mně řekli, že mám dobré výsledky, že chci studovat chemii, tedy obor, který má budoucnost, a s doporučením mi dali přihlášku do strany. Já se kroutil, byl tam se mnou třídní profesor, který mě hodně podporoval, a nakonec jsem tu přihlášku nepodepsal. Do posudku mi napsali, že na vysoké škole se má nábor do KSČ zopakovat a náhradou mi dali přihlášku na měsíční brigádu do dolů,“ vzpomínal Jiří Marhan.

Čtyři týdny pak strávil na dole Nosek v Tuchlovicích u Kladna, kde spolu s dalšími 20 spolužáky fárali na tři směny. Dělali zejména ve skalních štolách. A jeho brigádu vítala zejména maminka. „Jako osmnáctiletý kluk jsem měl tehdy větší plat než tatínek coby pokročilý učitel. A jako těžce pracující jsem dostal více potravinových lístků, které se tehdy opět zavedly, protože se združstevňováním se zhroutil zásobovací systém.“

Pamětník třikrát odmítl vstoupit do komunistické strany, což bylo ve své době malým hrdinstvím. V letech 1951–1956 vystudoval chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích. Milovanému oboru se pak věnoval ve výzkumném ústavu v Rybitví, kde se v šedesátých až osmdesátých letech podílel na vybudování špičkového provozu na výrobu organických pigmentů.

Z pohraničí odešli ze strachu před Hitlerem

Jiří Marhan se narodil 26. ledna 1933 v Komořanech u Mostu. Rodiče Josef (narozen 1905) a Ludmila (narozena 1906) učili na tamní české menšinové škole. Josef za první republiky v rámci protiklerikálního hnutí vystoupil z církve a stal se členem spolku Volná myšlenka. V Českých Budějovicích, rodišti maminky Ludmily, měli první necírkevní svatbu. Své děti nevedli k tradiční víře, ale k obecné úctě, humanitě, vzdělanosti a ideálům masarykovského vlastenectví.

Po narození Jiřího se rodina přestěhovala do Mostu. S nástupem Hitlera k moci ale rodiče usoudili, že bude lepší žít ve vnitrozemí a v roce 1936 odešli do Uhlířských Janovic. Tam otec učil na škole, matka byla doma s Jiřím a jeho sestrou Blankou, která se narodila v roce 1937.

Jiří začal chodit do školy 1. září 1939. Na začátky války a obsazování Čech a Moravy nacisty nikdy nezapomněl. „Otec v té době pomáhal shánět nouzové ubytování asi šesti známým z Mostecka, kteří utíkali ze Sudet do protektorátu. Schovával jim také v místní restauraci nábytek a chodil tam větrat, aby nezplesnivěl.“

Bál jsem se Franty Péráka

Jiří Marhan dále vzpomíná na svá školní léta: „Učitelé byli hodní, ale válka zasahovala do všeho. Na fotografii ze třetí třídy je náš řídící, důstojný pán Balvín, kterého Němci v roce 1943 popravili společně s několika občany z Janovicka, s nimiž se otec znal. Na každém rádiu visela oranžová cedulka s nápisem ‚Pamatuj, pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu se trestá i smrtí‘. Soused, který musel vymontovávat krátké vlny, aby lidi nemohli poslouchat rádio, nám je nevymontoval, protože se s otcem znali. Dali jsme na rádio ceduli a poslouchali dál Londýn.“ 

I rodiče válku silně prožívali, ale snažili se děti všeho uchránit. Co však asi museli prožívat, když se i otec za války večer v posteli nahlas modlil? Jak se v životě člověka potkává náboženství s vírou a důvěrou, dokumentuje i další pamětníkova příhoda: „V první třídě nás učil náboženství přísný pan děkan. Katolíci seděli vepředu, v zadních lavicích asi pět evangelíků a já s Jirkou Kadlecem jsme jako nepokřtění museli za dveře na chodbu. Strašně jsem brečel, takže rodiče podlehli a nechali mě pokřtít, abych mohl chodit do náboženství.“

Jako kluk si Jiří Marhan uvědomil devastující sílu války, když u svého bydliště dvakrát viděl dopadat letecké bomby, které tam vypustily spojenecké bombardovací svazy. Druhým nejsilnějším zážitkem z války byl strach z Péráka. Legenda o nepolapitelném hrdinovi, který bojuje proti německým okupantům a uniká jim díky pružinám na nohách, se objevila v období protektorátu. „Protože jsme měli málo jídla, chodil jsem tři kilometry přes les k sedlákovi pro mléko. Často jsem musel čekat, až podojí, takže jsem se vracel za soumraku. Hrozně jsem se bál, že tam na mě Franta Pérák někde vyskočí,“ vzpomínal pamětník. 

Dům nám obsadil sovětský komandant

Pamětník připomněl, že ve všem se zavedly německé normy. V záhlaví dvojjazyčného vysvědčení se ocitl název Deutsches Reich, Protektorat Böhmen und Mähren a na prvním řádku byl předmět Německý jazyk. Náboženství se naopak z prvního místa přesunulo na poslední. Žákovské vědomosti se nově hodnotily šesti stupni místo dosavadních pěti. „Od roku 1943 už bylo vyučování s přestávkami,“ uvedl pamětník. „Jednak kvůli nedostatku uhlí na topení, a pak také ke konci války školu zaplnili němečtí uprchlíci z východní Evropy. Říkalo se jim ‚národní hosté‘. Měli ve škole na dvoře vyvařovnu a tam pobývali. Do města nechodili a mezi nás se také nemíchali.“

Květen 1945 byl převratný a chaotický i v Uhlířských Janovicích, jak uvedl pamětník: „Více než týden tudy ve dne v noci šly proudy prchající německé armády směrem k Benešovu a Neveklovsku, kde měli velkou vojenskou enklávu. Po pátém květnu se do kolony zamíchali i Rusové. Některé německé útvary ale i potom střílely po lidech, byl zmatek. I v Janovicích byli mrtví.“

Když pak do Uhlířských Janovic přijeli Sověti, obsadil jeden jejich velitel vilku Marhanových. „My čtyři jsme se sestěhovali do kuchyně a v pokoji s ložnicí měl své velitelství jeden komandant Malinovského armády. Byli to většinou starší lidé, jejichž jediná technika byli koně a selské povozy. Chovali se celkem slušně. Sem tam něco ukradli a po dvou měsících odjeli,“ popisoval pamětník.

Přijelo černé auto a tábořiště museli ihned vyklidit

V létě 1945 složil Jiří Marhan zkoušky na kolínské gymnázium, kam nastoupil do tercie. „Ušetřil jsem rok, protože za války Hitler zkrátil vyučování pro Čechy. Šest let jsem jezdil do Kolína vlakem. Nádraží bylo po válce rozbombardované, lokálka Kolín-Ledečko byla v hrozném stavu. Čtyřicetiminutovou cestu jsme jezdívali i hodinu a půl. Skla do oken vagonů dali až po dvou letech,“ vzpomínal.

Do gymnázia tehdy nastoupilo mnoho studentů, takže do profesorského sboru povolali i staré kantory. „Byla tam výborná úroveň výuky, kantoři byli skuteční znalci svého oboru,“ popisoval pamětník. Ve třídě panovala až do roku 1951 přátelská, soudržná atmosféra, která přetrvávala i po smrti prezidenta Beneše, Jana Masaryka, po posledním sokolském sletu, kterého se Jiří aktivně účastnil, i začátku násilného združstevňování. Přestože studenti vnímali tíživou dobu a nástup komunistické diktatury, byli mladí a věřili, že vše zlé s válkou skončilo. 

V roce 1950 se vedoucí několika skautských oddílů na Kolínsku domluvili a zorganizovali prázdninové tábory na Šumavě u Volar. Oficiálně to byly lesní brigády, protože pořádat po zrušení Skautu cokoli pod jeho hlavičkou nebylo možné. Jiřího s kamarády na tábor také přizvali. U říčky Blanice v katastru obce Arnoštov postavili poctivý skautský tábor, vedli skautský život, a navíc pracovali v přiděleném lese. Měli tam být šest týdnů. Pátý týden ale za nimi do lesa přijelo černé auto s kolínskými příslušníky StB a tábořiště museli ihned vyklidit.

Vysoká škola začala zednickou brigádou

Studium na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích zahájil Jiří Marhan povinnou měsíční brigádou 1. září 1951. Nově založená škola totiž chystala přemístění z provizorních prostor do nové budovy. O měsíc později dostal studentskou legitimaci a klíče od kolejí, které se nacházely v budově pardubického zámku. „Z Kolína jsme byli tři kamarádi. Našli jsme adresu Zámek č. 4 a tam jsme bydleli v průchozích pokojích. Topili jsme v kamnech Club a posléze se nám tam i líbilo. V roce 1953 se začaly dělat kolem zámku kryty pro civilní obranu, a tak nás vystěhovali. Asi měli obavy, abychom nevyzradili imperialistům, odkud se vyváží hlína,“ popisoval pamětník.

V roce 1953 se ještě pokoušel o studium na fakultě jaderné fyziky v Praze, ale z kádrových důvodů neuspěl. Na vysoké škole přednášeli erudovaní profesoři a od počátku byla výuka na vysoké úrovni. „S výjimkou katedry marxismu-leninismu, v jejímž čele stál bývalý evangelický farář, který konvertoval k marxismu. Jednoho ze zapálených marxistů, asistenta Kaplana, který mě třikrát zkoušel, jsem posléze viděl v televizi, vyznamenaného prezidentem Zemanem jako bojovníka proti komunismu,“ dokumentoval pamětník.

Od roku 1951 se zavedla vojenská příprava, takže Jiří měl vedle studia každou sobotu vojenskou přípravu s perspektivou, že po skončení vysoké školy už nemusí na povinnou vojenskou službu. Další novinkou bylo, že nejméně čtvrtina posluchačů vysoké školy byli absolventi dělnických kurzů (ADK). „Byli to starší, zkušenější lidé vybraní ze závodů, aby vylepšili třídní složení budoucí inteligence. Mnoho jich nedostudovalo, protože neměli čas na studium, už byli třeba ženatí, nebo místo platu měli jen malé stipendium. Takže postupně odpadali. Ale ti, co dostudovali, měli oproti nám výhodu zkušeností a mohli pak zaujímat v praxi lepší postavení,“ popisoval pamětník.

V roce 1956 bylo možné absolventům vysokých škol uspořádat Majáles. Také pamětníkův ročník šel v květnu toho roku maskovaným průvodem. A také v Pardubicích skončily studentské oslavy svobody obdobně jako v Praze, a to výslechem řady studentů na StB.

S kufříkem a pyžamem nastoupil do Rybitví

I na vysoké škole si ho strana našla a nabízeli mu vstup do KSČ, ale tentokrát prošlo jeho odmítnutí s klidem. V rámci Nejedlého školské reformy v roce 1953 se prodloužilo vysokoškolské studium o rok, takže Jiří Marhan promoval v roce 1956. Všichni dostali po studiu umístěnku a do tří týdnů museli nastoupit na určené místo. „Hodně spolužáků šlo tehdy na Slovensko, kde se stavěly chemické závody. Já dostal umístěnku do Syntezie Semtín. Nastoupil jsem tam s kufříkem a pyžamem a tam mi řekli, ať jdu do Výzkumného ústavu organických syntéz (VÚOS) v Rybitví. Nikdo se mě neptal, jestli s tím souhlasím. Tam mi dali píchačky a byl jsem na čtyřicet let jejich,“ vyprávěl pamětník.

Historie výzkumného ústavu v Rybitví sahá do roku 1856, kdy Spolek pro chemickou a hutní výrobu založil chemickou fabriku v Ústí nad Labem. Do ryze německého podniku dosadila Živnobanka v roce 1936 generálního ředitele Čecha – Viktora Ettela, který tam pozval další spolupracovníky a založili oddělení Otela s programem na výzkum barviv. V roce 1939 museli z Ústí nad Labem odejít před nacisty. Ettel chtěl postavit moderní fabriku na výrobu barviv a léčiv a vybral si Rybitví, kde za války postavil první budovy výzkumného ústavu. Soustředil tam rozptýlené české chemiky a do konce války tam pracovali na koncepci výroby barviv. Po válce pak začal vznikat jeden provoz za druhým.

Továrnu v Rybitví už Jiří znal, protože tam docházel od roku 1952 na brigády do různých provozů. Poznal tam řadu výborných lidí, bývalých živnostníků, kteří přišli o své živnosti a nastoupili do výroby. I ve výzkumném ústavu se Jiří cítil dobře a také samotná práce ho velmi bavila. „Nastupovali jsme tam stejný den dva. Ten druhý byl pozdější ředitel Zvěřina, zapálený komunista a velmi neosobní člověk, se kterým jsem později několikrát přišel do kontaktu,“ vzpomínal. Ještě v roce 1956 však v ústavu vládl noblesní duch starých vedoucích z doby Spolku pro chemickou a hutní výrobu.

Při prověrkách v roce 1958 potřetí odmítl vstup do strany

V roce 1958 nastaly třídní prověrky. Ve VÚOS Rybitví pracovalo kolem 250 zaměstnanců, asi šedesáti z nich se prověrky dotkly pracovním ponížením nebo přesunutím. Nejméně deset lidí, obvykle zkušených vedoucích, dostalo hodinovou výpověď. Komunisté určovali víceméně veškeré dění v ústavu. Jiřímu Marhanovi potřetí nabídli členství v KSČ. Potřetí odmítl. Tentokrát už ale jeho odmítnutí nebylo benevolentně akceptováno, ale natvrdo mu řekli, že si zabouchl dveře. 

V roce 1968 byl sice zvolen do podnikové rady pracujících, ale než stačili něco udělat, rozpustilo je husákovské státní vedení. On sám se stále vzpamatovával z životní rány po tragické smrti své manželky, a tak se příliš nezapojoval do převratného dění toho roku. Prověrky v roce 1972 přestál neurčitými frázemi o vstupu vojsk Varšavské smlouvy. „Tehdejší ředitel Zvěřina se o mě už moc nezajímal, protože se chtěl stát ministrem chemického průmyslu. Postoupil na generální ředitelství a stal se kádrovou zálohou ministra. Jenže neměl vstřícnou povahu, tak ani mezi soudruhy mu to nefungovalo a záhy se objevil zpátky v Rybitví jako ředitel,“ uvedl pamětník.

V českotřebovských lesích hájil Berlínskou zeď

Výzkumný ústav v Rybitví prožíval velký rozmach. Jiří Marhan tam byl navýsost spokojený. Dělal práci, která ho bavila. V srpnu 1961 dostal telegram, že se má dostavit do České Třebové k vojenskému cvičení na neurčitou dobu. Cvičení souviselo se stavbou Berlínské zdi, kterou ‚hájil‘ jako velitel chemické čety v lesích kolem České Třebové až do listopadu. „Školili nás, že se máme připravit na to, že půjdeme do NDR. A abychom počítali s tím, že nás obyvatelstvo nebude vítat. V listopadu přišel důstojník, oznámil nám, že letecké svazy s jadernými nosiči přeletěly nad Islandem a míří na Evropu. Vyhlásili poplach. Za půl hodiny přišli znova, že už přeletěly Německo a míří do východních Čech. Za dalších deset minut ohlásili, že na východní Čechy shodily šestnáct atomových bomb. Já měl za úkol vyhodnocovat radiaci,“ popisoval pamětník konec vojenského cvičení.

V osmdesátých letech 20. století se Jiří Marhan podílel na výstavbě největšího provozu na výrobu organických pigmentů, který funguje dodnes. Zastával funkci ‚zastřešujícího pracovníka‘, která nepodléhala stranické nomenklatuře. Asi v roce 1985 přišel do ústavu mladý ambiciózní ředitel, který si k sobě vybral čtyři lidi jako náměstky. Jedním z nich měl být i Jiří, který ale nabídku povýšení odmítl.

„Byl bych si sice býval polepšil. Bylo nám tehdy finančně úzko, protože jsme měli v té době tři děti, které studovaly na vysokých školách. Ale mně se to nezdálo. Byl jsem spokojený tam, kde jsem byl. A dobře jsem udělal. Kolega, který tuto nabídku přijal, za čas přišel a stěžoval si mně, že musel nejprve do strany a pak i do Lidových milicí, protože to byla nomenklaturní funkce,“ uvažoval pamětník.

Po sametové revoluci roku 1989 ředitele odvolali. Jiří Marhan zůstal až do roku 1993 jako vedoucí oddělení, další tři roky pracoval v laboratoři a hodně spolupracoval s pardubickou VŠCHT. V letech 1990–1993 byl členem její vědecké rady, k tomu přednášel jako externista chemickou praxi, byl členem zkušebních komisí pro diplomové a doktorandské práce. V roce 1996 odešel do důchodu a na rozloučenou napsal publikaci o historii VÚOS Rybitví.

Český chemický průmysl měl výjimečné postavení v rámci RVHP

Chemický průmysl v rámci východní Evropy byl podle zkušeností Jiřího Marhana na špičce. „Byl jsem pracovně asi osmkrát v Sovětském svazu, Polsku, Rumunsku. Vím spolehlivě, že v oboru, ve kterém jsem pracoval, byla naše chemie nejlepší. Pokud jsme jednali v Moskvě s řadovými chemiky, byli to velice vzdělaní lidé – kulturně, historicky i odborně –, ale držení při zemi. Na Západ jsem se dostal jen jednou. V roce 1967 jsem se účastnil sympozia ve Švýcarsku.“

A neměli se za co stydět ani na západ od našich hranic, jak uvedl Jiří Marhan: „Jednou u nás byli zástupci špičkové firmy CIBA ze Švýcarska. Prohlédli si náš provoz a uznali, že je v mnohém lepší než ten jejich.“ O pamětníka coby významného chemika se zajímala i Státní bezpečnost. Sledovala ho a prověřovala kvůli jeho zahraničním pracovním cestám.

Pamětník zažil mohutný vzestup chemického průmyslu a začátkem devadesátých let také jeho strmý pád. „Tehdy se přestala dělat kvalitní barviva. Lidé nepotřebovali kvalitní barviva na tričku nebo košili, protože je za rok vyhodili a koupili si nové. Najednou stačilo barvivo, které vydrželo jen rok. Dělaly se texasky, které měly být odřené, nikoli odolné. Zaplavilo nás zboží z Asie, které položilo všechny výroby barviv v západních zemích a pak i u nás. Zůstala jen výroba pigmentů,“ dodal.

Odmítnout třikrát vstup do KSČ nebylo úplně jednoduché a vyžadovalo člověka pevných zásad. „Neměl jsem potíže to udělat. Byl jsem k tomu nějak vychovaný. Tatínek byl aktivní sociální demokrat na Mostecku, a když se slučovala sociální demokracie s KSČ, tatínek tam jako jeden z mála nevstoupil. Už jako patnáctiletému klukovi se mi protivilo komunistické nadšení. Viděl jsem, jak to vypadá v Sovětském svazu. Nebyl jsem žádný bojovník, ale měl jsem svou cestu a té jsem chtěl zůstat věrný,“ uzavřel Jiří Marhan.