Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Mařík (* 1942)

• narozen 2. ledna 1942 v Praze, v porodnici na ostrově Štvanice

• roku 1948 se zúčastnil XI. všesokolského sletu v Praze

• jako dítě navštěvoval Dismanův rozhlasový soubor

• působil jako technik v kapele, ve které odstartoval svou kariéru Petr Janda

• vystudoval Západočeskou univerzitu v Plzni, poté pracoval jako učitel na ZŠ

• fyziku, chemii a technické práce vyučoval až do roku 2004

To bylo naposled, co jsem seděl na koni

Václav Mařík, pražský rodák, vyrůstal od svého narození 2. ledna 1942 v Mukařově. Tam žil společně s otcem, matkou a o devět let starší sestrou do roku 1945. Naproti jejich rodinnému domu bydlel bývalý příslušník wehrmachtu. Občas před jeho domem postávali příslušníci SS a Václav vzpomíná, jak jednoho z nich, pána v černé uniformě, pozdravil, ale odpovědi se nedočkal. Za války přišla jeho maminka, která pocházela z osmi dětí, o dva bratry. Václavův strýc Ladislav byl popraven za heydrichiády v Kobylisích a strýc Alexandr přišel o život v koncentračním táboře těsně před koncem války. V Mukařově prožil pamětník i květnové dny roku 1945. Osvoboditelé ho rádi vozívali na koni. „To bylo naposled, co jsem na koni seděl,“ vzpomíná Václav.

Dismanův rozhlasový dětský soubor

V roce 1945 se rodina přestěhovala do bytu na Vinohradech, kde Václav navštěvoval Sokola. Cvičil i na XI. všesokolském sletu v Praze roku 1948. Když budovu Sokola zabralo ČKD Stalingrad, přístup do ní měly jen děti s mimořádným pohybovým nadáním a Václav a jeho kamarádi neměli kam jít. Roku 1952 se stal členem Dismanova dětského rozhlasového souboru. „Disman trval na tom, že to není Dismanův dramatický soubor, ale dětský dramatický soubor, že to D mu nepatří. On byl velice skromnej pán, výbornej. Možná tam jsem se nakazil tím – on původně byl učitel,“ vzpomíná Václav. Tuto hereckou průpravu navštěvoval dvakrát týdně po dobu čtyř let. Setkal se zde s mnohými tehdejšími hvězdami, jako například s Otýlií Beníškovou, Karlem Weigelem a také s mladým Václavem Postráneckým.

Promovaný učitel „technickým poskokem“

Václav vystudoval osmiletou Raisovu základní školu a následně tzv. jedenáctiletku, kterou v roce 1959 ukončil maturitou. Jeho otec byl technikem ve Vojenském technickém leteckém ústavu. Jelikož ale nechtěl za války pracovat pro Němce, stal se z něj učitel v učňovské škole. I Václavova sestra byla učitelkou, a učitelství měl tedy v krvi. Nastoupil na Západočeskou univerzitu v Plzni, kde vystudoval trojí aprobaci – fyzika, chemie a technické práce – a poté se stal promovaným učitelem na základní škole. Jeho kamarádi muzikanti založili při studiu rockovou kapelu. Podle jeho vlastních slov v ní působil jako „technický poskok“. Členem této kapely, která zaplnila dokonce i Lucernu, byl Petr Janda, frontman skupiny Olympic. Ne všechno ale trvá věčně. „Vojna znamenala konec všeho. Když jsem pak za dva roky přišel, tak už se kapela rozpadla, a tak byl konec.“

Učitel experimentátor

V roce 1963, dva roky po otcově smrti, se Václav vrátil do rodinného domku v Mukařově. Nejdříve učil v Uhříněvsi, poté v Mnichovicích, v Ondřejově a od roku 1975 působil právě v Mukařově. Dodnes si mnoho jeho žáků vzpomíná na jeho experimenty. Ačkoliv byl v hodinách limitován časem a materiálem, vždy si dokázal poradit. Vytvořil například experiment na to, jak funguje třífázový proud, jak vzniká a jak může vytvářet točivé magnetické pole či experiment na tlak a podtlak. Během jeho experimentů se nikdy nikomu nic nestalo. Jednou však na svůj experiment málem doplatil on sám. Naštěstí si tento experiment na reaktivní pohon vyzkoušel nejdříve na prázdné chodbě. „Dodneška, když je potkávám, dneska už jsou ti tehdejší žáci v důchodu, tak vzpomínají na výbuch na chodbě.“ Pokus následně inovoval a vytvořil jeho bezpečnější variantu, a tak se jeho žáci mohli těšit i z experimentu na reaktivní pohon. „Dnes je ta bezpečnost tak přemrštěná, že bych asi neuspěl,“ dodává pamětník. V Mukařově učil až do roku 2004.

Práce všeho druhu

Kromě fyziky a chemie vyučoval Václav také technické práce. Na škole se také staral o údržbu audiovizuální techniky a vedl fotografický kroužek, pro který vytvořil temnou komoru v almaře v kabinetu fyziky. Na začátku osmdesátých let se v Mukařově ubytoval Ivan Mládek. Chtěl udělat něco pro obec, a tak naplánoval představení v sokolovně. S technikou mu pomáhal právě Václav. Vyrobil reflektory, očísloval všechny židle v sokolovně a zkrátka zařídil, aby se všechno podařilo. A doopravdy se všechno podařilo, a to i bez klavíru, který v sokolovně nebyl a který si Ivan Mládek zapomněl.

To byl přepad

„To bylo hrozný. To byl přepad. Ráno najednou byli všude cizí vojáci,“ vzpomíná Václav na srpen 1968. Pamětníkově sestře, pedagožce na prvním stupni, zakázali učit. Její muž, ředitel základní školy v Aši, totiž nevyvěsil sovětské prapory, a tak oba přišli o zaměstnání. Dodělala si však aprobaci na speciální pedagogiku a začala učit na zvláštní škole. Aby ji Václav mohl jet do Aše navštívit, potřeboval na to speciální propustku. „V Hazlově nastoupil péesáci, kontrolovali propustky. Samopaly, psi...“ O emigraci pamětník nikdy nepřemýšlel, ačkoliv mu to jeho kamarádi nabízeli. Na prosinec 1989 vzpomíná jako na své nejšťastnější období.