Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Romana Maříková (* 1980)

• narozena předčasně, 17. listopadu 1980 v Prostějově

• přišla o zrak v důsledku retinopatie

• fyzické tresty a psychické týrání na internátě v Základní a mateřské škole pro nevidomé a slabozraké v Brně Veveří

• v roce 1991 nastoupila na základní školu v Plumlově

• zažila změny k lepšímu pro nevidomé po sametové revoluci

• vystudovala střední školu se sociálním zaměřením v Prostějově

• vystudovala Univerzitu Palackého v Olomouci,obor Pedagogika a sociální práce

• působí jako masérka

• v době natáčení v roce 2023 žila se svou partnerkou v Olomouci

Nevidomé děti čekala během komunismu prakticky jen jedna možnost, jak získat vzdělání, a to navštěvovat některé ze speciálních zařízení pro nevidomé a zrakově postižené. Těchto zařízení bylo jen pár v republice, a tak se do nich sjížděly děti i ze vzdálenějších koutů, které musely už v předškolním věku opustit své rodiny a přes týden se ubytovat na internátě. Dohled nad nimi vykonávaly tamní vychovatelky. Některé se vynasnažily nahradit malým dětem jejich rodiče. Bohužel se ale našly i takové, jejichž krutý přístup způsobil mnohým traumata až do dospělosti. Tímhle prostředím si prošla i nevidomá Romana Maříková.

Mikrovlnkové děti

Romana Maříková přišla na svět o dva měsíce dříve, 17. listopadu 1980 v Prostějově. Nezbytnou nutností pro přežití a správný vývoj bylo umístění v novorozeneckém inkubátoru. Když po třech měsících dozrála, rodiče Petr a Olga Všetičkovi si ji přebírali do vlastní péče s tím, že je naprosto v pořádku. Až o pár měsíců později při návštěvě pohotovosti kvůli zánětu spojivek zjistili, že dcera nevidí. „Takový postarší pan doktor se zeptal: ,A odkdy dcera nevidí?‘ Maminka se zhroutila, tatínek chtěl všechno rozflákat. Samozřejmě, byl to pro ně šok.“ Romana přišla o zrak v důsledku retinopatie, onemocnění nezralé oční sítnice nedonošeného dítěte v důsledku narušení normálního vývoje tvořících se cév sítnice. K narušení normálního vývoje dojde nadbytkem kyslíku v krvi, který je způsoben dýcháním čistého kyslíku v inkubátoru.

Rodiče se všemožně snažili zajistit Romaně alespoň zbytky zraku. Navštěvovali různé lékaře i léčitele, ale Romana zůstala nevidomá. Ona sama si v útlém dětství svůj hendikep neuvědomovala. V milující rodině prožívala běžné rodinné i přátelské vztahy, pobíhala venku s o rok a půl starším bratrem a kamarády. Otec ji učil pohybovat se po vesnici: „Dal mi úkol, abych došla asi 300 metrů do hospody pro točený pivo, měla jsem to jako velký úkol a donesla jsem ho celé.“ S nulovým zrakem a jedním uchem slyšícím pouze na 40 % se naučila dokonale používat všechny ostatní smysly.

Nevyhnutelný vzdělávací systém

Nemilosrdně se ale blížilo období, kdy se měla začlenit do vzdělávacího systému. Rodiče tento moment oddalovali, protože během komunismu měli nevidomí jen jednu možnost: navštěvovat pár speciálních vzdělávacích zařízení, které se ale nacházely daleko od domova. Děti tak musely v útlém věku zůstat po vyučování od pondělí do pátku na příslušném internátě bez kontaktu s rodinou. Navštěvovat obyčejnou mateřskou nebo základní školu v té době systém nevidomým neumožňoval.

Speciální mateřské školy pro nevidomé pečovaly o děti už od tří let. Romana začala do této školky v Brně Veveří docházet až v předškolním věku a odloučení od rodiny zvládala díky s láskou pečujícím učitelkám velmi dobře. Potíže nastaly až s nástupem do základní školy ve stejném zařízení. „Pamatuju si jako prvňačka, když jsem neuměla povléct postel. Paní vychovatelka místo aby mně vysvětlila, jak se to dělá, mi dávala tou vařečkou na zadek tak dlouho, až jsem to povlíkla. Došla jsem až na druhou vyučovací hodinu a musela jsem říct, že jsme si četli pohádku.“

Přestože na internátě pracovaly i hodné vychovatelky, křik, ponižování a fyzické tresty za úplné maličkosti byly téměř na každodenním pořádku. Některé vychovatelky si svévolně nastavovaly krutá a nedodržitelná pravidla, která sama o sobě trýznila svěřené děti, a v případě nedodržení čekala na „viníky“ odplata. „O půl osmé byla večerka a u některých vychovatelek už jsme pak nesměly jít čůrat. Některý děvčátka to vyřešily tak, že se do rána počůraly a ráno od těch vychovatelek tím prostěradlem dostaly.“

Největšího strašáka ale pro Romanu představovala samotka, místnost s tvrdým vyšetřovacím lůžkem a vitrínou s léky, na kterou se zavíraly neposlušné dívky.

Krom toho se děti musely od školního věku ubytovat v klášterních prostorách s vysokými stropy, kde v jedné obrovské noclehárně leželo 15 dětí. Každé mělo k dispozici jen postel a peřiňák. O soukromí tu tedy nemohla být žádná řeč.

Romana si trápení nenechávala pro sebe. Když si ale u vychovatelek její rodiče stěžovali, ty všechno zapřely. Romana si postupně i v tomto zoufalém prostředí plném bezmoci, kde nepřipadalo v úvahu žádné dovolání, začala uvědomovat vlastní cenu a hrdost a učila se sama za sebe bojovat a postavit se za slabší. „Naučila jsem se vzdorovat a i cestu na záchod po 20. hodině jsem si vydobyla. Jednou jsem šla na záchod a paní vychovatelka mě vrátila zpátky, že se vrátí a že si to vyříkáme. Jak otevřela dveře, mrskla jsem po ní nočním stolkem a od té doby mě na záchod pouštěla i po osmé večer.“

V novém režimu nové pořádky

Některé vychovatelky se ale naopak svým svěřenkyním snažily kompenzovat pobyt v chladných prostorách kláštera výlety do cukráren nebo do vlastních bytů, kde si s děvčaty připravily něco dobrého. Jedna z těchto vychovatelek takto vyšla s dětmi v období sametové revoluce na projev Václava Havla na náměstí Svobody v Brně, aby společně prožili nastávající změny. Romana měla v té době jen devět let, politice nerozuměla, ale vnímala díky atmosféry ve společnosti, že změny skutečně nastanou. A nastaly.

Jako první došlo v důsledku církevních restitucí k navrácení budovy církvi a škola i internát se museli přestěhovat jinam. Nové ubytování v části Brna Pisárky s sebou konečně přineslo důstojný pobyt s mnohem větším soukromým. Děvčata najednou bydlela v pokoji po dvou nebo třech, ve kterém přibyla pro každou vlastní skříň a noční stolek. Takto málo přineslo ubytovaným obrovské změny a jak říká Romana Maříková, s přesunem do Pisárek se vrátila lidskost.

Změnilo se i chování vychovatelek. Stížnosti rodičů už mohly být v novém režimu vyslyšeny a to vychovatelky nechtěly riskovat.

Otevření hranic přineslo přístup k zahraničním speciálním pomůckám pro nevidomé. Romanin otec tak z Rakouska přivezl třeba mluvící hodiny nebo mluvící kuchyňskou váhu, které ji posouvaly dál k soběstačnosti. Začaly také vznikat různé nestátní neziskové organizace zaměřené na pomoc nevidomým, jako Asociace rodičů a přátel zrakově postižených dětí. Nevidomí i jejich rodiny se tak mohli lépe sdružovat, sdílet své starosti i zkušenosti a efektivněji řešit specifické potřeby.

Především se ale otevřela nevidomým možnost navštěvovat po dohodě s ředitelem běžné školní zařízení, o což její rodiče ihned usilovali. Začátkem roku 1991 se tak Romana vrátila zpět k rodině a nastoupila v pololetí páté třídy do Základní školy v Plumlově. Jenže přejít ze speciální školy na normální nebylo jen tak. „Naši mi řekli: ,Nebudeš mít žádné vánoční prázdniny, musíš se přeučit z němčiny na angličtinu a musíš se doučit látku.‘ Takže já jsem se doučovala to, co už probrali a dohnala jsem je v dubnu. Pak už jsem jela souběžně s nimi. Bylo to ale hrozně náročné. Bolela mě hlava a párkrát jsem omdlela vyčerpáním.“

Krom učiva musela bojovat i o postavení v novém třídním kolektivu. Po čase ji spolužáci přijali a vzali mezi sebe. Velkou oporou jí v tomto období byla nejen její rodina, ale i tamní učitelky, na které měla podle jejích slov velké štěstí.

Konec „bezstarostného dětství“

Přes to všechno hodnotí Romana Maříková předchozí období jako bezstarostné dětství. Velké životní problémy, se kterými si dlouho nevěděla rady, nastaly až při přechodu na střední školu.

Na Střední rodinné škole se sociálním zaměřením v Prostějově si začala ve třídě se třiceti dívkami uvědomovat svou výraznou odlišnost a stydět se za ni. Do té doby bojovala za sebe i za ostatní, najednou pochybovala sama nad sebou. V té době si našla matka nového partnera. K pocitům svého vlastního nepřijetí se proto navíc přidaly i pocity viny za odchod její matky od rodiny: „Říkala jsem si, že určitě odešla kvůli mně. Najednou člověk nevěděl, kým je, co je, kdo je. Do toho brácha dělal nějaké průšvihy, takže jsem je musela žehlit. Najednou člověk rychle dospěl.“

Toto těžké období od čtrnácti do osmnácti let řešila krátkodobým únikem k církevním společenstvím, knihám nebo spánku. „Těšila jsem se, že přijdu ze školy a půjdu spát a v tom snu budu moct dělat, cokoliv chci… Ve snech jsem viděla, těžko říct, možná jako vidící člověk. Do těch snů jsem strašně utíkala. To bylo mé útočiště. Můžu se v nich sama nalíčit, sama oblíknout, vypadat dobře a nikoho k tomu nepotřebuju.“

Během těchto let si začínala také uvědomovat vlastní homosexualitu, což jí ještě více komplikovalo situaci.

V kabinetu důvěry

Až v posledním ročníku na střední škole se vše pohnulo k lepšímu. Jedna z mladých profesorek zřídila tzv. „kabinet důvěry“, ve kterém se jí Romana se vším svěřila. Začala se postupně smiřovat se svou nevidomostí a pochopila, že chůze s holí je nezbytná na cestě k soběstačnosti a nezávislosti.

Po absolvování střední školy vystudovala na Univerzitě Palackého v Olomouci, obor Pedagogika a sociální práce a začala pracovat jako masérka. Během spletité cesty k poznání sebe sama se vdala, porodila syna Václava, rozvedla se a v roce 2023 vdala za partnerku Danielu Maříkovou. S bývalým manželem zůstali dobrými přáteli.

Ve speciálních zařízeních pro nevidomé s internátem se některé děti vzdělávají i dnes. Jedná se často o děti s kombinovaným postižením. Velká část dětí je ale integrována do obyčejných základních škol v místě svého bydliště, kde se vzdělávají s pomocí asistentů. Neoddiskutovatelnou výhodou speciálních škol je ale podle Romany Maříkové výuka k samostatnosti a soběstačnosti, která naopak chybí v případě vzdělávání v obyčejné škole s asistentem.

V době natáčení žila s partnerkou Danielou, synem Václavem a vodicí fenkou Ursou v Olomouci.