Mgr. Olga Anna Markowitz

„V roce 1975 jsem odešla z akademie a začala jsem působit v teplické konzervatoři. Musela jsem projít konkurzem. V té komisi, ve které mluvili především soudruzi z KSČ a byly tam různé strany. Byli tam i lidi z organizace protifašistických bojovníků. Byl tam člověk, který byl s tatínkem na frontě. Seděl tam, když se probíral můj kádrový spis. Najednou se tam četlo, že Olga Markowitzová... ona sice měla nejvyšší počet bodů, byla přijata na prvním místě, ale nemůžeme ji vzít, protože je kádrově naprosto nespolehlivá. Bylo tam, že se hlásím k sionismu a tak dále. Ten pán se zvedl a řekl, že zná mého otce osobně, že spolu bojovali celou frontu v první linii a je to hrdina s vojenskými vyznamenáními, byl to pobočník Svobody a radista a je prvním zahraničním vojákem vyznamenaným vysokým sovětským vyznamenáním. Ten pán se za mě zaručil, a tak oni se polekali, aby nevznikl průšvih. Udělali závěr, že mě tam nechají, ale budu sledovaná a bude se dávat pozor, jak se projevuji. Byla jsem tam třináct let a postupně jsem mohla zakoušet na vlastní kůži, co to je být ustavičně atakovaná, sledovaná, urážená a podobně.“

„Potom pro něj nastala ta nejkrušnější léta, kdy se vrátil do Ostravy na krajskou vojenskou správu a pak na městskou, kde pracoval v hodnosti majora nebo plukovníka a dělal agendu – odváděl brance a nevím co všechno. Byl tam strašně nešťastný. Nikdo jsme to nevěděli, až když jsem byla starší, tak jsem pochopila, co vlastně on prožíval každodenně za hrůzy. Před smrtí mi to potvrdil. Čekal každý den, kdy zastaví auto na silnici a sbalí ho. V naší rodině se dělo to, že matka byla švadlena a měla pár ženských, kterým šila doma. Neměla žádné salony a nic, to samozřejmě tehdy nešlo. Ale někdo matku udal, takže jsme měli doma třeba domovní prohlídky. Nebo si zavolali otce na uliční výbor a ten byl málem na infarkt, protože na něho soudruzi řvali, jak to, že v roce 1939 opustil republiku. Říct to člověku, který musel do židovského transportu, to byly strašné momenty. Já jsem pak i pochopila, proč k nám nikdo nesměl chodit. Nesměla jsem si nikoho přivést domů, nějakou kamarádku ze školy a tak. Nesměla jsem nikam chodit.“

„Začala jsem politicky přemýšlet v momentě, kdy přišla ruská okupace. To už bylo jasné. Byla jsem taky vybraná ještě s mojí kolegyní, abychom šly na krajský výbor s tím, že protestujeme, a ředitel se bál a my se nebáli a zpívali jsme s naší třídní profesorkou na zahájení školního roku hymnu. To už jsem jasně věděla, kam patřím a co chci a žádná KSČ a nic takového. Já jsem byla samozřejmě v pionýru, protože jsem si představovala, že tam každé dítě má být. Tatínek mě samozřejmě doporučil, ať tam jdu, protože si v té době asi vůbec nedovedl představit, že bych já někde řekla, že mi to zakázal. On by to jako nestraník a Žid a jako důstojník v armádě musel vysvětlit. On se samozřejmě bál o mě. Pak mi to pořád vysvětloval tak, že měl největší hrůzu, abych nezůstala sama jen s matkou a neměla zničený život.“

„Potom odešli z lágru na výzvu Heliodora Píky, aby se Češi hlásili do československé armády do Buzuluku. Táta byl takový mluvčí celé té skupiny asi osmdesáti Čechů, kteří chtěli odejít. Jazykově byl nejlépe vybaven a jel vyjednávat do nějakého nejbližšího města. Chtěl uchovat ty relativně svěží a inteligentní Židy, kteří odešli z Česka. Pak tedy odešli do Buzuluku, ta historie je všeobecně známá. Táta byl přidělen k radistům a absolvoval výcvik radisty. Šel celé to tažení od Buzuluku až do Prahy jako radista, později osobní radista generála Svobody a jeho osobní pobočník u Dukly. Jako nestraník a člověk, který byl vnitřně proti této linii. V té době už byl velmi atakovaný Reicinem, už na frontě. To jsem popsala v té knize. To ho potom dále stálo velké osudové zlomy.“

„Nastoupil do toho historicky prvního transportu z Ostravy, který vezl zhruba tisícovku židovských mužů do Niska nad Sanem. Jak známo, tábor se brzy rozpustil, nebyl připraven, oni ho měli budovat. On ještě se dvěma muži se plazil přes tu hlídanou linii, ještě před napadením Ruska. Ty dva lidi už nikdy neviděl. Dostal se do Ruska a tam čekal asi týden na nějaký vlak, který mu doporučil jakýsi židovský chlap, který je hlídal na koni. Nesměl se tam zdržovat, jinak ho prý zastřelí. Tak on tam někde čekal. Sám mi řekl, že absolutně nechápe, co se tenkrát dělo. Že to úplně vytěsnil, ten mozek. Neměl jídlo, nic. Skrýval se a byl někde, úplně promočený, zmrzlý a čekal, až uslyší ten vlak. Tím vlakem, který byl nacpaný uprchlíky, se dopotácel do Lvova. Pak se dostal s dalšími příchozími z Niska do Stanislavi. Bydleli tam s dalšími kluky v nějakém vybydleném templu. Samozřejmě štěnice, vši a všechno možné. Byli tam ale v pocitu, že život nebude tak dramatický. Ale vstoupila do toho KGB, žádali je, aby přijali ruské občanství, to všichni odmítli. Na to konto je posadili do dobytčáků. Měsíc z nich nevylezli, měsíc je transportovali na Sibiř.“