Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hugo Marom (* 1928  †︎ 2018)

• narozen 9. října 1928 v Brně jako Hugo Meisl v židovské rodině

• 3. srpna 1939 odjel posledním Wintonovým kinderstransportem do Velké Británie s mladším bratrem Rudym

• chodil do anglické základní školy, učil se ševcem a nakonec se stal kadetem vojenské letecké jednotky při exilové Československé státní škole ve Walesu

• v létě 1945 se vrátil do Brna

• rodiče i většina rodiny zahynuli během války

• po válce odmaturoval a studoval brněnskou techniku

• 1948 se přihlásil jako dobrovolník do izraelské armády

• 1948-1949 absolvoval výcvik izraelského letectva v Olomouci

• 26. únor 1949 odjel do Izraele

• jako pilot lehkého letadla se účastnil izraelské války za nezávislost

• učil se v Anglii leteckým instruktorem

• v roce 1953 byl pověřen sestavením 110. letky nočních stíhačů

• v roce 1959 vedl vývoj střediska Israel Aircraft Industries

• v roce 1964 odešel do civilu a založil firmu na stavbu a projektování letišť

• žije v Tel Avivu

Hugo Marom má jeden zatím nesplněný sen. Chtěl by postavit na pražském Hlavním nádraží památník rodičům, kteří poslali své děti v létě 1939 do Anglie díky záchranné akci, kterou organizoval Nicholas Winton. Zatímco jeho pomník stojí na místě, odkud vlaky, jimiž z Československa odjelo celkem 669 dětí, od roku 2009, obdobný památník na počest rodičů dětí je zatím pouze v plánech.

Tak jako další „wintonovy děti“ je i Hugo Marom přesvědčený, že kindertransporty se podařilo dokončit jen díky odvaze, možná sebezapření rodičů. Ti se své, často velmi malé, děti odhodlali poslat k většinou neznámým rodinám v cizí zemi a během cesty na ně měli dohlížet jen o málo starší spolucestující.

Čeká vás báječný výlet

Bývalý pilot, který bojoval v několika izraelských válkách, téměř devadesátiletý statný muž s odznáčkem letadla na klopě tmavomodrého saka, nezadrží dojetí při vzpomínce na nedávnou návštěvu místa, odkud jako desetiletý s mladším bratrem odjížděl. Na nádraží v Praze syny doprovodil jen otec, maminka zůstala doma v Brně. „Vždyť jedete na báječný výlet,“ tvrdila chlapcům stejně jako další rodiče dětí, které se chystaly odjet.

Hugo je přesvědčený, že na nádraží maminka nešla proto, že by hru na výlet při vlastním loučení nezahrála přesvědčivě. Jeho pocit potvrdila jízdenka, kterou našel po válce v otcových dokumentech – na zadní stranu cestovního dokladu tehdy tatínek pečlivě napsal jména těch, kdo měli jet, a mezi čtyřmi jízdenkami do Prahy byla i maminčina.

Napište, že jste dojeli

Cesta dětí v zapečetěném vlaku do Anglie vedla přes Německo a Holandsko. Po téměř celodenní cestě zastavil vlak v Lipsku, kde na cestující čekalo malé občerstvení – sendviče a kakao, které pro ně připravili lidé, patrně členové místní židovské obce. Celá zastávka probíhala v režii esesáků, kteří dohlíželi na hostitele i děti, a pravděpodobně šlo o dobře promyšlenou akci.

Nakonec totiž dětem rozdali pohlednice Lipska, ve kterých měly děti poslat rodičům zprávu o pětadvaceti slovech, že dojely a že jsou v pořádku. Jaké asi bylo zděšení rodičů, když dostaly od dětí zprávu o dojezdu do Lipska místo do Anglie? Hugo Marom vzpomíná i na to, že předtím, než vlak opustil území Německa, stihli esesáci vyrabovat dětem zavazadla a vyházet jejich obsah na zem.

V Londýně i Walesu

Na londýnském nádraží na Huga, jeho bratra a tři další hochy z Brna překvapivě nečekal nikdo. Pro židovský sirotčinec byli málo ortodoxní a adoptivní otec, který je měl vyzvednout jako překvapení pro manželku, nečekaně zemřel. Přesto se chlapci dostali do adoptivních rodin, později studovali na československé státní škole ve Walesu, kde Hugo prošel vojenským výcvikem RAF. Do Československa se s bratrem vrátili v létě 1945.

Rodiče stejně jako většina rodiny zahynuli. Památky na rodiče, rodinná alba, dokumenty a další předměty zůstaly bratrům jen díky odvaze rodinných přátel. Po deportaci rodičů do Terezína vnikli do zapečetěného bytu a vzali vše, co se vzít dalo, a zakopali na zahradě. Hugovi tak zůstaly nejen fotografie, ale i cenný nábytek. Prodal jej, aby mohl mladšímu bratrovi Rudymu zaplatit letenku do Ameriky. „Tatínek mi při loučení řekl, že odteď jsem Rudyho otec,“ připomíná Hugo Marom.

Rodiče hrdinové

Sám zůstal v Brně a studoval na brněnské technice. Ve výběru povolání měl jasno, už v Anglii se rozhodl, že bude leteckým inženýrem a o svém plánu stihl informovat i rodiče. Během studia se nechal naverbovat jako dobrovolník do izraelské armády nově vzniklého státu Izrael, prošel pilotním výcvikem v Olomouci a v únoru 1949 odjel do Izraele. Ačkoli podepsal závazek půlroční služby, v Izraeli zůstal, do komunistického režimu se vrátit nechtěl.

Hugo Marom má za sebou kariéru špičkového pilota, s aktivním létáním přestal teprve v roce 1997, a v téměř devadesáti letech stále osobně vede úspěšnou firmu, která se zabývá projektováním letišť. Českou republiku navštěvuje od 90. let často osobně i pracovně. Nejvíc by si ale přál, aby se do Prahy brzy vrátil kvůli pomníku pro rodiče. Jako jedenáctinásobný pradědeček totiž ví, že jeho rodiče byli hrdinové.