Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaromír Martinec (* 1939  †︎ 2024)

• narozen 18. srpna 1939 v Doubravici

• rodina vlastnila mlýn a hospodářství

• otec Jaromír Martinec starší se za války zapojil do odboje

• otec rok vězněn v Malé pevnosti Terezín, v Breslau (Vratislav) a v Drážďanech

• otec uprchl z vězení během spojeneckého bombardování Drážďan

• rodina donucena ke vstupu do jednotného zemědělského družstva

• v roce 1953 rodině znárodněn mlýn

• Jaromíra kvůli špatnému kádrovému profilu nepřijali na vysokou školu

• v roce 2020 bydlel Jaromír Martinec mladší v Moravičanech

• zemřel 9. listopadu roku 2024

Jaromírovi byly pouhé čtyři roky, když jeho otce Jaromíra Martince zatklo gestapo. V příhraniční protektorátní obci Doubravice se totiž zapojil do odboje. Pašoval a ukrýval zbraně, pomáhal rodinám vězněných odbojářů a mužům s přechodem hranic, aby se mohli zapojit do zahraničních armád, tiskl a rozšiřoval protinacistické letáky. Dozorce v Terezíně mu přerazil nos, zlomil obratel a málem zahynul při bombardování Drážďan. Po návratu domů vážil pouhých čtyřicet kilogramů a zbytek života se potýkal se zdravotními následky. Přesto se znovu pustil do práce na hospodářství a především rodinném mlýně v Doubravici. Jenže po nástupu komunistického režimu se rázem stal vykořisťovatelem a rodinu o všechen majetek připravila kolektivizace, socializace a znárodňování.

Jeho srdce bilo pro Československo

Jaromír Martinec se narodil 18. srpna 1939 v Doubravici (dnes součást Moravičan) poblíž moravského města Mohelnice jako druhé ze čtyř dětí rodičům Jaromírovi a Anně. V obci rodina vlastnila mlýn, který otec zakoupil někdy kolem roku 1938. Kompletně ho zmodernizoval a mlel pak mouku pro široké okolí. K mlýnu také patřila usedlost se šesti hektary polností a hospodářskou zvěří.

V době Jaromírova narození otec již několik měsíců spolupracoval s odbojem. Čistě české Doubravice po tzv. mnichovské dohodě společně s pohraničními oblastmi obsadila vojska wehrmachtu, a to přesto, že obec do záboru nespadala. Po velkých protestech byla společně s několika dalšími obcemi ze záboru vyjmuta a 20. listopadu se stala příhraniční obcí okleštěné Československé republiky. Než se tak stalo, rozhodl se Jaromír Martinec starší povzbudit spoluobčany a se čtyřmetrovým rozvinutým praporem ve státních barvách na valníku nákladního auta objel zabrané české obce v okolí, za což skončil na několik hodin u výslechu.

Dle dochovaných písemných záznamů se pamětníkův otec již v dubnu 1939 stal členem odbojové skupiny vedené Františkem Bartošem z olomouckých Hodolan. Udržoval také spojení s odbojovou skupinou z Loštic a Litovle a spolupracoval s několika odbojáři v Olomouci. Spolu s matkou Annou Martincovou v Moravičanech tiskl a pak dále šířil protinacistické letáky a časopisy jako ISNO (Informační služba národního osvobození) nebo V boj, které získával od svého strýce Zdenka Martince z Prahy. Společně s Františkem Krušem v červenci 1939 převážel svým nákladním autem z Přerova zbraně určené pro odboj. A právě v této době přišel na svět jeho jediný syn Jaromír.

Čtvrtého prosince 1939 si gestapo přišlo pro vedoucího odbojové organizace v Moravičanech Františka Kruše. Za dramatických okolností se mu podařilo uprchnout a nějaký čas potom působil v první partyzánské skupině v protektorátu – Zelený kádr. Po prozrazení žil pod falešným jménem jako čeledín u manželů Josefa a Ludmily Faltýnkových v obci Ochoz na Konicku. Po jeho útěku se Jaromír Martinec stal vedoucím odbojové organizace v Moravičanech. V letech 1941 a 1942 ale řadu členů odboje Němci pozatýkali. Z Bartošovy původně šestatřicetičlenné skupiny jich následně devatenáct popravili nebo členové zemřeli v koncentračních táborech. Odbojáři omezili činnost a znovu se aktivizovali v roce 1943.

V lednu 1944 s pomocí konfidenta Josefa Fialy vypátralo Františka Kruše gestapo. Během potyčky byl zastřelen a jeho ochránce Josefa a Ludmilu Faltýnkovy 4. dubna 1945 nacisté popravili v Praze na Pankráci. Gestapo pak přišlo na stopu dalších odbojových skupin v okolí. Na konci března roku 1944 se rozjelo rozsáhlé zatýkání. Jaromír Martinec se mu vyhnul jen díky tomu, že zrovna pobýval v Praze, kde se v nemocnici s tyfem léčila jeho žena.

Prošel peklem

Pátého května 1944 Jaromíra Martince zatklo doma gestapo. Otec si s sebou stihl vzít pouze fotografii svých čtyř dětí, kterou u sebe uschovával po celou dobu věznění, a během kontrol ji před dozorci ukrýval v ústech. Dodnes ji rodina schraňuje jako vzácný artefakt.

Z Olomouce otce transportovali do Malé pevnosti v Terezíně. Surový dozorce Stefan Rojko ho tam tak skopal, že mu přerazil nos a zlomil třetí obratel. „Do konce života pak nosil krunýř a pravidelně musel jezdit na ORL v Olomouci,“ dodává jeho syn Jaromír.

Z Malé pevnosti otce poslali do věznice v Breslau (dnes Wrocław) a následně před postupující frontou do Drážďan, kde zažil spojenecké bombardování ve dnech 13. až 15. února 1945, které připravilo o život desetitisíce lidí a město prakticky srovnalo se zemí. „Nastala panika, řev, kvílení, někteří podléhají šílenství. Jiní klečí na zemi, spínají ruce a slibují vše možné, přečkají-li dnešní noc. Noc hrůzy, noc hrozného pekla a běsnění. I já v této chvíli s odevzdaností posledních chvil života, přitlačen k davu, vzpomínám na rodinu – manželku, děti, rodiče, v duchu se s nimi již loučím. Není žádná naděje na vyváznutí z tohoto pekla. Hlava mi třeští při pohledu na scény, které se odehrávají. Začínám malomyslnět, odevzdávám se úplné bezmocnosti…“ zaznamenal Jaromír Martinec starší tyto hrůzné chvíle ve svých sepsaných vzpomínkách. Z hořícího pekla se mu nakonec podařilo s dalšími vězni uprchnout a po strastiplné cestě se v dubnu 1945 vrátil zpět domů.

Smrt bratranců během osvobození

Matka se během manželova věznění musela postarat nejen o hospodářství a mlýn, ale také o své čtyři děti ve věku od jednoho do šesti let. Zvládla to prý také díky pomoci rodiny a podpory odbojářů. Když se otec vrátil, tak ho Jaromír nepoznal a vše se mu dnes vybavuje jen v mlhavých vzpomínkách. V paměti mu ale uvízlo osvobození Rudou armádou. Rodina se tehdy se sousedy ukrývala ve velkém sklepě na zahradě v Doubravici. „Byly tam kamínka a matrace,“ dodává pamětník.

Osmého května 1945 se v lesích nad obcí objevili sovětští vojáci, kteří se dostali do střetu s ustupujícími německými jednotkami. Sověti stříleli i na lidi pohybující se v obci v domnění, že jde o Němce. „Otec šel ven na zahradu a najednou to začalo lítat přes mlýn a spadly tam dvě bomby.“ Granáty zabily pět obyvatel Doubravice. Zahynuli také lidé ve vedlejších Moravičanech a mezi nimi i pamětníkův bratranec, devatenáctiletý Bohumír Benda. Jaromír Martinec mladší doma dodnes uchovává část granátu, který ho připravil o život. Další bratranec, jednadvacetiletý Jiří Martinec, zemřel na následky zranění a tetanu poté, co kryt, v němž se ukrýval v obci Dětřichov, dostal přímý zásah.

Nějaký čas se sovětští vojáci v Doubravici zdrželi a část z nich se nastěhovala přímo do domu rodiny Martincovy. „U nás doma bydlel major, šéf téhle skupiny a byl to doktor. Pamatuji si, že jsem měl od něho tužku. Prakticky s náma žili. Jednou odjel pryč a Rusové vlezli nahoru a ukradli prádlo a otcův kožený oblek. Jak se vrátil, tak si maminka stěžovala. Chtěl je hned zastřelit, dokopal je, že padali po schodech dolů. Vytáhl pistoli a maminka mu řekla, že ne. Tak ti byli zachráněni, ale pokradli tam, co jim pasovalo. V rybníce naházený granáty do vody. Tak si to pamatuju,“ vypráví pamětník.

Kolektivizace, socializace a znárodnění

Po zotavení se otec opět pustil do své mlynářské živnosti. Dokonce přikoupil část mlýna v Lošticích a stal se národním správcem mlýna v Písečné. V únoru 1948 ale veškerou moc ve státě převzala komunistická strana a ta rozjela zestátňování veškerých soukromých podniků. Jako první se v Doubravici objevila snaha o založení jednotného zemědělského družstva (JZD). Agitací a různými formami nátlaku nutili soukromé hospodáře ke vstupu. „Táta jim to dvakrát rozbil. Oni dvakrát zakládali družstvo. Říkali, že když půjde Martinec, tak vstoupí, ale jestli ne, tak oni také ne. Takže ho marně přesvědčovali, až to dopadlo tak, že do družstva nevstoupil on, ale máma. Maminka byla jako členka JZD.“

I o mlýn rodina přišla. Nejprve jim ho socializovali, což znamenalo, že přešel pod dělnickou kontrolu, a posléze v roce 1953 znárodnili a spadal pak pod olomoucké závody. Otec sice zůstal vedoucím mlýna, ale neměl v něm žádné vlastnické právo. Přesto rodina musela ještě dlouhá léta splácet peníze, které si od banky půjčili na modernizaci. „Otec to platil ještě z důchodu,“ dodává pamětník.

Znárodněna byla i pekárna prarodičů v Moravičanech. Údajně padlo také rozhodnutí o vystěhování rodiny na Bruntálsko, což prý na poslední chvíli zastavil otcův známý, jenž zastával vysoký politický post na okrese. Rodina však zůstala pod kontrolou a otce prý ještě několikrát předvolali k výslechu na Státní bezpečnost. „Zažili jsme hrozně strachu a slz. Pořád nějaké špiclování a pořád nějaké problémy.“

Mlýn dvakrát vyhořel

Rodina zůstala bydlet v budově u mlýna. V červnu roku 1959 ale mlýn částečně vyhořel. Po jeho obnovení přešel na Mýchárnu krmiv a otec se stal jejich zaměstnancem. Dva měsíce poté zemřela matka Anna Martincová na leukemii. Den po vánočních svátcích 27. prosince 1967 vyhořel mlýn od strojovny podruhé. „Začal hořet ráno a já spal. V pyžamu jsem pak až do večera pomáhal s hašením,“ vzpomíná pamětník, který byl v té době členem dobrovolných hasičů. Požár zničil celou budovu a i přes nové zastřešení se přestala používat. Rodina se přestěhovala do Moravičan, kde také Jaromír Martinec starší v roce 1987 zemřel. Až po pádu komunistického režimu byl bývalý mlýn rodině navrácen a dnes ho využívá pamětníkův syn Ing. Jaromír Martinec jako autoservis.

Kádrový profil si vylepšil v dole

Jaromír po ukončení základní školy vystudoval mlynářskou školu v Pardubicích. Jako syna bývalého živnostníka ho ovšem nepřijali na vysokou školu, a tak nastoupil do zaměstnání v mlýně v Chválkovicích. Po dvouleté vojenské službě si chtěl vylepšit špatný kádrový profil, a tak dva roky odpracoval v dole Stachanov v Hrušové. V roce 1963 nastoupil jako technolog do národního podniku Mlýny a pakárny v Olomouci. O šest let později se oženil s Blankou Šišmovou, s niž měl tři děti – Janu, Jaromíra a Petra.

Pád komunismu pamětník přijal s obrovským nadšením. Z dnešní doby je ale poněkud zklamán. Vadí mu zkorumpovanost a že se ve společnosti točí vše kolem peněz. „Celý život mě držela víra v Boha a výchova k poctivosti, spravedlnosti a pracovitosti,“ dodává na závěr Jaromír Martinec.