Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Vladimír Martinec (* 1949)

• narodil se 22. prosince 1949 v Lomnici nad Popelkou

• od dětství zde hrál hokej

• v roce 1965 odešel do Tesly Pardubice a nastoupil do učení na nástrojaře

• v roce 1969 začal studovat večerní průmyslovku, oženil se a debutoval v hokejové reprezentaci

• v letech 1972, 1976 a 1977 získal s československou reprezentací titul mistra světa

• v letech 1973 až 1977 vystudoval pedagogickou fakultu v Hradci Králové

• v 70. letech se mu narodili syn a dcera

• v roce 1981 ukončil kariéru v reprezentaci

• v letech 1981 až 1985 hrál v německém ESV Kaufbeuren

• v roce 1989 získal s Teslou Pardubice už jako trenér československý titul

• v roce 1998 byl asistentem trenéra Ivana Hlinky při triumfu hokejistů na olympiádě v Naganu

• v roce 2005 přivedl jako trenér Pardubice k výhře v české extralize

• v roce 2018 ho zvolili v Pardubicích městským zastupitelem a městským radním

• v roce 2020 žil v Pardubicích a ve zdejším hokejovém klubu dělal poradce

Československé hokejové hvězdě, Vladimíru Martincovi, pořádně zhořkl turnaj, na němž měla před čtyřiceti lety vyvrcholit jeho zářivá kariéra. Útočník, kterého odborníci vyhlásili čtvrtým nejlepším českým hokejistou 20. století, se stal roku 1980 na olympiádě v americkém Lake Placid terčem špiclování tajných příslušníků československých bezpečnostních složek. Důvodem byl anonymní dopis, v němž někdo Vladimíra udal, že díky olympiádě emigruje do USA.

V Lake Placid navíc Vladimír utrpěl těžkou zlomeninu ruky hned v druhém zápase s USA a otřesený československý tým prohrál 3:7. „Při zápase s Američany jsem nechal ruku na mantinelu a jeden z protihráčů mi ji tam přirazil a zlomil,“ konstatuje Vladimír, „měl jsem celou ruku ve velké sádře. Dodnes si ji schovávám doma na památku.“

Bez své opory Čechoslováci na olympiádě pohořeli a domů se vrátili pouze s pátým místem. Vladimír však Lake Placid spojuje především s neustálou a neobyčejně protivnou pozorností takzvaných „tajných“, kteří národní tým při výjezdech do kapitalistických zemí vždy doprovázeli a hlídali.

Kdo udavačský anonym poslal, je dodnes záhadou

„Už před olympiádou někdo poslal anonymní dopis, že chci zůstat v Americe,“ vysvětluje. „V Lake Placid za mnou pořád někdo stál a hlídal mě. Nikdy jsem se nedozvěděl, kdo ten dopis napsal,“ říká. Tehdy se objevily spekulace, že udání napsal někdo z hokejistů, komu nominace na olympiádu unikla, a doufal, že by se na olympiádu dostal, kdyby vedení hokejového svazu Vladimíra Martince ze sestavy vyřadilo. Což se však nestalo. Vždyť Vladimír  vyhrál krátce předtím Zlatou hokejku – trofej pro nejlepšího československého hokejistu roku 1979.

Na sledování „tajnými“ byli českoslovenští hokejisté v době totality zvyklí. „Do západní Evropy s námi vždycky jezdili dva. Říkali jsme jim Voko a Ucho, protože jeden po nás pořád koukal a druhý poslouchal, o čem se bavíme,“ upozorňuje, „chtěli se začlenit do našeho kolektivu, ale moc jim to nešlo.“

V roce 1974 utekli na západ Václav Nedomanský a Richard Farda – Martincovi spoluhráči ze zlatého mužstva z Prahy 1972. „Měli jsme pak takové politické školení mužstva, kde nám říkali, že nesmíme zklamat důvěru, jakou do nás vkládají,“ uvádí Vladimír. „Za pár dnů jsme jeli na soustředění do západoněmeckého Landshutu a přímo z hranice poslali zpátky domů dva kluky z našeho mančanftu. Jeden byl ještě svobodný a druhý se rozváděl, tak se báli, aby nezůstali venku jako Farda s Nedomanským.“

Lákali ho, aby z ČSSR utekl a nabízeli mu hory doly

Sám Vladimír na emigraci nepomýšlel, ačkoliv dostal nabídky, aby odešel a hrál hokej v takzvané kapitalistické cizině. Slibovali mu, že mu obstarají všechno, co bude potřebovat. „Chodili za mnou v letech 1975, 1976 a 1977,“ tvrdí, „ale když člověk tenkrát emigroval, znamenalo to, že se musí od všech oprostit. A kdyby se doma něco blbého přihodilo třeba tátovi, nedostal bych se k němu.“

Podle Vladimíra za totality doplácela na emigranty celá rodina: „Někdo utekl a pak se kluk z příbuzenstva nedostal na vysokou školu.  Kdybych ale v 70. letech emigroval, byl bych teď hrdina a ještě bych uměl anglicky,“dodává. Během totality zažil ještě jednu podivnou věc, byť zdaleka ne tolik nepříjemnou jako protivné sledování v Lake Placid.

Když studoval, skládali se mu spoluhráči z Tesly na plat

V roce 1973 byl už hokejovým mistrem světa, jedním z nejlepších hokejistů v Evropě a s Teslou právě vyhrál československou první ligu. Přesto se mu v 70. letech skládali na plat jeho pardubičtí spoluhráči. V komunistické ČSSR byli totiž vrcholoví sportovci naoko amatéry a mzdy dostávali za práci v podnicích, kde je jakoby zaměstnávali. Do továren ovšem nechodili – s jedinou výjimkou, když přebírali v mzdové účtárně obálky s výplatami.

Vladimír ale v letech 1973 až 1977 studoval vysokou školu. Zatímco jeho spoluhráči figurovali na výplatních páskách podniku Tesla Pardubice, Vladimíra neměl kdo platit. „Vysokou školu studoval ještě jeden můj spoluhráč. Abychom vůbec mohli dostat peníze, rozepsaly se na ostatní hokejisty Tesly,“ vzpomíná. Jeho parťáci z týmu obdrželi o něco vyšší mzdy, přebytečné peníze poslušně odevzdali a z nich Tesla poskládala výplaty pro Vladimíra Martince a druhého vysokoškoláka.

Kdyby klub s podnikem Tesla takovou fintu nevymysleli, ocitl by se Martinec v existenčních problémech. S manželkou se již staral o malou dceru, platil nájem za byt a všechno ostatní, co tehdy souviselo s živobytím. „Peníze nám nosila účetní, ale nemohli jsme to ani podepsat, když jsme studovali. Bylo to obcházení zákona. Nebyli jsme ale žádné mrtvé duše,“ říká, „spoluhráči věděli, že nějaké jejich peníze jdou na nás. A v Tesle vždycky nějak udělali, že jsem dostával stejnou výplatu jako hráči, kteří odpovídali mojí úrovni. Bylo to otevřené a v mužstvu s tím byl souhlas.“

Na kejkle s výplatami si nikdo nestěžoval

Martincovy spoluhráče ani nenapadlo stěžovat si, že mu musejí odevzdávat část ze své mzdy. V roce 1973 se už celý tým točil kolem něj a útočníka Jiřího Nováka a Bohuslava Šťastného. „Zní to blbě, ale výkonnost mužstva závisela na tom, jak budeme hrát my,“ tvrdí , „a my jsme jako ti lepší vydělávali spoluhráčům na prémie. Za vítězství bylo čtyři sta korun a za remízu dvě stě.“

Podle Martince brali hokejisté Tesly v 70. letech 3000 až 3500 korun měsíčně – tedy asi o třetinu víc než většina lidí v Československu. Pokud hráli dobře a vyhráli v lize za měsíc šest zápasů z osmi, přišli si v sezóně na dalších 2400 korun.

Na sklonku kariéry nicméně Vladimír opustil svět přetvářky, jímž bylo totalitní  Československo i ve sportu. V 31 letech přestoupil z Pardubic do západoněmeckého Kaufbeurenu, kde jako hokejový profesionál dostával čtyři roky od klubu plat v markách. Pěkně poctivě za  skutečnou hokejovou dřinu a kumšt, nikoliv za neodvedenou fiktivní práci v podniku Tesla.

Z mzdy v Kaufbeurenu si režim ukrajoval

Ale ne všechny peníze mu zůstaly. Jakýsi desátek si z nich ukrajoval podnik zahraničního obchodu Pragosport, který Martincův přestup do Bavorska zařídil. „Myslím, že Pragosportu chodilo z mé výplaty v Kaufbeurenu třicet procent,“ dodává.

V první polovině 80. let, kdy v Německu šířil slávu českého hokeje, se už pyšnil třemi tituly mistra světa, olympijským stříbrem a bronzem a oceněním pro nejlepšího útočníka z mistrovství světa roku 1976 v Polsku.

Poté, co ukončil hráčskou kariéru, získal jako trenér dva mistrovské tituly s Pardubicemi. S hlavním trenérem Ivanem Hlinkou dovedl jako asistent na olympiádě v Naganu 1998 český tým ke zlatým  medailím. Jako asistent trenéra se podílel také na takzvaném Zlatém hattricku české reprezentace, tedy třech titulech mistra světa po sobě v letech 1999, 2000 a 2001.

Hokejová hvězda vyšla v Lomnici nad Popelkou

Medailemi a poctami nabitá kariéra Vladimíra Martince odstartovala v podkrkonošské Lomnici nad Popelkou, kde se narodil 22. prosince 1949. Rodiče František a Zdeňka vlastnili menší hospodářství s kravami, ale bez koní, a malý domek se třemi místnostmi. Vladimír měl ještě tři sourozence – sestru a dva bratry. Ve stavení s nimi žila také babička a všichni spali v jedné ložnici.

V šesti letech se Vladimírovi přihodil vážný úraz a mnoho nescházelo, aby československý hokej přišel o svou budoucí velkou hvězdu. „Třicátého prvního srpna 1956, den předtím, než jsem měl jít poprvé do školy, jsme sekali trávu,“ uvádí Vladimír. Jako šestiletý kluk nedával pozor a najel nohou přímo na ostří kosy.

„Přesekl jsem si achillovku. Kdyby mě prý přivezli do nemocnice o půl hodiny později, tak bych celý život kulhal,“ vzpomíná. „Po operaci mi dali sádru s podpatkem, což ještě docela šlo. Ale když mi ji sundali, nemohl jsem ze začátku chodit a na toaletu jsem lezl po čtyřech. Do školy jsem začal chodit asi o pět týdnů později. Nějakou dobu mě tam vozili na vozíku,“ říká.

Kluziště se dělali sami a přitom posilovali

Vladimír se ze zranění zotavil a už v sedmi letech se upsal hokeji. S kluky hráli na rybníku. „V padesátých letech byly mnohem delší a větší zimy než teď,“ tvrdí, „rybník zamrzl už v listopadu a led vydržel až do března.“

Kluci z Lomnice si kluziště museli připravovat sami, nechodili k hotovému do luxusních krytých hal jako dnešní hokejoví žáčci. „Když napadl sníh, stahovali jsme ho z ledu hrably nebo sáňkami. Když jsme dohráli, zametali jsme led košťaty, vysekali do něj díru a vodu nalili na kluziště, aby bylo na druhý den zase hladké,“ popisuje předzápasovou rozcvičku a pozápasové protažení lomnických kluků.

Vladimír se v partě, jež žila celý rok hokejem, fotbalem a jinými sporty, potkal také s Karlem Kodejškou. Řádili tak spolu dva kluci, z nichž se později zrodily československé legendy. K trojnásobnému Martincovu titulu hokejového mistra světa přidal Karel Kodejška zlato a bronz na mistrovství světa v letech na lyžích v roce 1973 a 1975.

Pro velký hokej čtrnáctiletého Vláďu objevil trenér Sekera

Vladimíra, jehož v hokeji na lomnické škole všemožně podporoval učitel tělocviku pan Komárek, lyžování příliš nepřitahovalo. „Vleky nebyly a šli jste deset minut pěšky s lyžemi nahoru a za chvíli jste byli zas dole,“ vysvětluje, proč ho hokej bavil víc.

Ve čtrnácti letech si Vladimíra všiml na finále krajského poháru dorostu v Pardubicích věhlasný trenér Horymír Sekera starší. Přemluvil ho, aby se šel učit do Tesly a hrál za ni hokej. V patnácti letech tak začal Vladimír bydlet s dospělými chlapy na svobodárně, kde si ho vzal pod otcovská křídla její správce pan Kučera.

První soutěžní utkání odehrál Vladimír paradoxně v rodné Lomnici nad Popelkou. „Když jsme vystupovali z autobusu, uklouzl jsem a natloukl si,“ poznamenává. „Kluci se mi smáli, že jsem v Lomnici doma a neumím tady ani pořádně chodit.“

Když Vladimír přišel do Pardubic, prosadil se mezi kluky z velkého města rychle. Z malé Lomnice nad Popelkou si dovezl sportovní všestrannost. „Dali mi na tréninku brankářskou vyrážečku a lapačku a překvapilo je, jak chytám puky a nebojím se jich,“ říká. „Ale nejdříve si kluci mysleli, že jsem nějaký bulík z vesnice, co nic neumí. Při turnaji v nohejbalu mě nikdo nechtěl do dvojice. Vzal si mě trenér Sekera, uměl dobře smečovat a já za něj všechno oběhal. Kluci viděli, že nejsem dřevák a něco umím,“ dodává.

První hokejovou ligu hrál ani ne v 18 letech

Ještě v roce 1967 reprezentoval Vladimír Lomnici ve fotbale, ale s hokejem ho kloubil jen obtížně. Když při jednom fotbalovém zápase rozhodčí šestnáctiletého Vladimíra vyloučil, už ani nejel na disciplinární komisi a s míčem se rozžehnal. V roce 1967, v necelých 18 letech, se v Tesle Pardubice prosadil do prvoligového mužstva dospělých. Výborné výkony mu pomohly k nominaci do juniorského národního týmu.

V srpnu 1968 okupovala Československo vojska Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy. „Dozvěděli jsme se to ráno před tréninkem. Ale bylo mně teprve osmnáct let a moc jsem nevnímal, co se děje,“ tvrdí Vladimír. „Zajímal mě hlavně hokej a měl jsem už vážnou známost se svou budoucí ženou. Vzali jsme se v roce 1969,“ upřesňuje.

V březnu 1969, kdy se hrálo mistrovství světa v hokeji ve Švédsku, byl Vladimírpřilepený k televizoru stejně jako většina Čechoslováků. Národní tým porazil Sovětský svaz 2:0 a 4:3 a dal lidem doma hojivou náplast za okupaci z 21. srpna 1968. „Pamatuji si na obrovskou euforii,“ uvádí.

V roce 1969 debutoval v reprezentaci vedle hokejistů národního týmu, kteří se po výhrách nad Rusy ve Švédsku proměnili v idoly celého Československa. Hned v prvním utkání za ČSSR se reprezentační nováček uvedl dvěma góly.

Na mistrovství světa v Praze vodil Rusy jak slepé koně

V roce 1970 odjel coby pravý křídelní útočník na své první mistrovství světa a zvládl jich celkem jedenáct. V roce 1972 přispěl k zisku zlatých medailí na mistrovství světa v Praze. Celý národ očekával, že hokejisté znovu „potrestají“ Rusy za okupaci v roce 1968, což se vyplnilo.

Vladimír se postaral o jeden z největších výbuchů radosti při zápasech s proklínanou „sbornou komandou“. V její obranné třetině si při vítězném zápase 3:2 povodil několik soupeřů jak slepé koně a pak přihrál Richardu Fardovi před odkrytou prázdnou branku a byl z toho jeden z klíčových gólů.

„Všiml jsem si, že v hale je hodně policajtů s bílými čepicemi,“ vzpomíná, „a byla obava, aby se hokej nezvrtl v protesty proti Rusům.“ Výhry o tři roky dříve ve Švédsku vyústily ve velké protiokupační demonstrace. V roce 1972 reprezentovala ČSSR řada hráčů, pamětníků výher z roku 1969 jako třeba bratři Holíkové, Nedomanský nebo Pospíšil s Machačem.

„Na někom z nich bylo znát, že jde o víc než jenom o hokej, na někom ne,“ dodává. V roce 1969 čišela z většiny českých hokejistů nevraživost k Sovětům. V roce 1972 si dával totalitní režim velký pozor, aby utkání nezkalila proklamovanou československo-sovětskou družbu. „Při mistrovství světa jsme s nimi museli na přátelské setkání. Šlo ale jen o formální věc pro fotografy. Seděli jsme s Rusy u jednoho stolu, ale skoro jsme se nebavili,“ upozorňuje Vladimír.

Šampióni dostali poukaz na přednostní nákup auta

Za titul obdrželi hokejisté státní vyznamenání a také jednu pozoruhodnou odměnu. „V roce 1972 se čekalo na auta dlouho a byly na ně pořadníky. Tehdy byl velký zájem o žigulíky a my za titul dostali poukazy na přednostní nákup aut,“ prozrazuje, „ale zaplatili jsme je ze svého.“

Další rok přinesl úspěch na klubové scéně. S Teslou Pardubice získal Vladimír titul mistra Československa. V roce 1973 ukončil večerní průmyslovku, kam ho Tesla poslala, aby oddálila jeho nástup na vojnu do Dukly Jihlava.

Maturitou však Martincova studia neskončila. Klub se ho nechtěl vzdát ve prospěch velkého rivala z Jihlavy, a tak své největší opoře zařídil studia na vysoké škole v Hradci Králové. Slavný hokejista nastoupil na pedagogickou fakultu. Šlo o denní, nikoliv dálkové studium.

Vladimír tam ale rozhodně nemohl chodit pravidelně jako běžní studenti – už jen kvůli dlouhým reprezentačním a oddílovým soustředěním, mistrovstvím světa nebo turnajům jako Pohár Izvěstijí.

Na vysoké škole měl svého ochránce

„Zvládnul jsem vysokou školu s odřenýma ušima, ale zvládnul,“ podotýká. „My studenti z Tesly jsme tam měli svého ochránce, pana Říhu. K profesorům jsme chodili na tři čtyři konzultace a pak na zkoušku,“ vysvětluje.

Ještě v době svých vysokoškolských studií si Vladimír vysloužil cenu pro nejlepšího útočníka na mistrovství světa v roce 1976 v polských Katovicích, kde Čechoslováci vybojovali další zlatou medaili. „Rusy jsme tam vyřídili jak žádost,“ připomíná úžasnou formu celého mužstva koučovaného dvojicí Karel Gut a Ján Starší. Úspěchu československých hokejistů podle něj pomohlo i angažmá doktora Zrubáka. „Přivedl ho Ján Starší a doktor Zrubák s námi dělal protahovací cvičení, která nám hodně pomáhala,“ vysvětluje.

Před mistrovstvím světa se roku 1976 konala ještě důležitější soutěž – zimní olympijské hry  v Innsbrucku. Tam Martince a jeho spoluhráče dělilo od zlata jen necelých pět minut. V rozhodujícím zápase vedli nad Sovětským svazem 3:2 a byli lepším mužstvem. V závěru jim však došly síly.

„Před olympiádou nás očkovali proti chřipce, ale asi moc pozdě. Jenom já a Bogas Šťastný jsme očkování odmítli, protože jsme byli vždycky zdraví,“ prohlašuje. „Na olympiádě onemocněli všichni kluci kromě nás. Chřipka měla lehčí průběh, ale ráno leželi a večer museli jít hrát. Myslím, že únava se projevila právě v utkání o zlato s Rusy,“ dodává.

Státní vyznamenání odložili o rok. Nakonec z nich sešlo

Zklamání si Čechoslováci vynahradili v Katovicích na Kanadském poháru téhož roku, kde se sešli nejlepší hokejisté světa včetně profesionálů z NHL. ČSSR skončila druhá a v základní skupině zdola Kanadu v nezapomenutelném střetnutí 1:0. Na mistrovství světa ve Vídni roku 1977 obhájili Čechoslováci zlato z Polska.

„Žádná státní vyznamenání jsme ale nedostali. Za rok se totiž hrálo mistrovství světa v Praze a počítalo se, že bychom ho mohli vyhrát. Kdybychom dostali státní vyznamenání za titul ve Vídni, tak by pro nás v roce 1978 už žádná  nezbyla,“ říká Vladimír. „Ke zlatu nám ale v Praze chyběla v klíčovém zápase s Rusy jediná branka, skončili jsme druzí a bylo po vyznamenáních. I proto, že mi americký rozhodčí neuznal gól, i když puk už překročil brankovou čáru. Kdyby existovala stejná záznamová technika jako dneska, tak jsme mistři světa,“ tvrdí.

V roce 1981 skončil Vladimír v reprezentaci. Tenkrát už mohli hokejisté jít na angažmá do zahraničí legálně. „Museli ale splňovat tři podmínky. Odehrát v reprezentaci alespoň sto padesát zápasů, získat titul mistra světa a muselo jim být třicet dva let,“ vzpomíná Vladimír.

Do zámoří nechtěl, přál si zůstat blízko svému otci

Podmínkám vyhověl a měl dokonce šanci si vybrat mezi působením v kanadsko-americké NHL nebo v západní Evropě. „Nakonec jsem se rozhodl pro západoněmecký Kaufbeuren,“ říká. „Na NHL by mi vadilo cestování letadlem na zápasy. A mému tátovi už bylo skoro sedmdesát let. Kdyby se mu něco stalo, z Ameriky nebo z Kanady bych se k němu dostával těžko. Z Kaufbeurenu jsem dojel autem domů za osm hodin,“ vysvětluje.

V Bavorsku navázal Vladimír na skvělé výkony v Pardubicích a v československé reprezentaci. Vytvořil tam údernou dvojici se svým odvěkým parťákem z útoku, levým křídlem Bohuslavem Šťastným. Ve 183 bundesligových utkáních nastřílel Vladimír Martinec 136 branek a na 133 branek nahrál.

Kaufbeuren, věčný bojovník o záchranu, proplouval i díky vynikajícím Čechům vodami nejvyšší německé soutěže a dvakrát se dokonce dostal do semifinále play-off. V jednom z nich se však ukázalo, že ne vždy platí zásada, že si západoevropští profesionálové váží svých soupeřů, a proto se nesnižují k unfair počínání.

Martince se báli tak, že ho před zápasem seřezali jak žito

„Po dvou domácích výhrách s Landshutem jsme vedli dva nula na zápasy a k postupu do finále nám stačilo vyhrát už jen jedno utkání,“ přibližuje, „Landshut byl v německém hokeji královský klub, něco jako Sparta u nás, a bylo pro něj nepředstavitelné, že by ho vyřadil Kaufbeuren. Při rozcvičce před prvním zápasem v Landshutu se obě mužstva na ledě rozjížděla. Najednou přijeli ke mně a k Bogasovi Šťastnému tři hráči Landshutu, vrhli se na nás a zbili nás. Mě zlomili malíček a Bogasovi pochroumali záda. Vyřadili nás ze zbytku série a Landshut ji nakonec vyhrál tři dva. Útok na nás řešila německá disciplinární komise. Hráči z Landshutu na ni přišli celí zafáčovaní, jako bychom je zmlátili my,“ dodává.

Jinak ale Vladimír prožil v Německu čtyři krásné roky. Mohl si tam vzít manželku, dceru a syna. Po čase se paní Martincová s dětmi vrátila do ČSSR, aby dcera chodila v osmé třídě do české školy. Vladimír za nimi však často jezdil a telefonoval si s nimi. Bylo mu ale jasné, že jejich hovory odposlouchávají policisté. „V telefonu vždycky cvaklo. Když se mnou byla v Německu ještě dcera, volala kamarádce, co je nového ve škole,“ prozrazuje. „Ti, co nás odposlouchávali, museli být z povídání dvou dvanáctiletých holek zmatení,“ myslí si.

Trénoval Čechy a jeho syn proti nim nastoupil za Němce

Po návratu do ČSSR v roce 1985 odstartovala pamětníkova trenérská kariéra, jež vyvrcholila olympijským vítězstvím, třemi tituly mistra světa a dvěma tituly z hokejové extraligy.

Trénoval také v Kaufbeurenu, kam si přivedl svého syna Tomáše. Ten se v Bavorsku vyučil truhlářem, oženil se tam a získal německé občanství. Několikrát reprezentoval Německo na mistrovstvích světa. „Když jsem dělal asistenta trenéra v nároďáku, tak jsme jednou hráli proti Německu, za které nastoupil i Tomáš,“ svěřuje se. „Média s námi tenkrát natáčela velké rozhovory,“ říká.

V Pardubicích ho zvolili do městského zastupitelstva

Nyní působí Vladimír Martinec jako poradce v extraligových Pardubicích. Když se ohlíží za svým životem, prohlašuje: „Je za mnou něco vidět a nemám se zač stydět.“

V Pardubicích vstoupil do komunální politiky. Lidé ho v roce 2018 zvolili městským zastupitelem a stal se rovněž městským radním. Na současné společnosti mu vadí hlavně jedna věc. „Schází nám ohleduplnost a slušnost,“ říká a doplňuje, „když někdo řekne něco jiného, než si myslí druzí, tak je u nich hned blbec.“