Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Martínek (* 1940)

• narozen 8. prosince 1940 v Praze

• v roce 1905 založil dědeček František Martínek st. firmu na barvy a laky Framar

• otec František Martínek mladší firmu převzal

• otec František Martínek byl v roce 1942 odsouzen na dva roky vězení koncentračního tábora Bernau

• roku 1949 byl rodinný podnik Framar znárodněn

• otec František Martínek byl v roce 1952 uvězněn do trestaneckého pracovního tábora v Jáchymově

• v roce 1966 Jiří Martínek absolvoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze

• v květnu 1991 byla rodině továrna Framar vrácena

Dětství prožil na legendární trampské osadě Ztracenka a v prostředí malé továrny svého otce v Modřanech. Narodil se v roce 1940 a mezi prvními vzpomínkami života jsou střípky z konce druhé světové války. Oba totalitní režimy zcela zásadně promluvily do chodu celé jejich rodiny, protože otec František Martínek mladší prošel koncentračním táborem Bernau a následně i pracovním lágrem v Jáchymově. I v politicky složitých časech si však našel cestu k oboru, který má v rodině hlubokou tradici sahající až do konce 19. století. 

„S barvami se dostanete všude – od špendlíku po lokomotivu až po raketu,“ říká s oblibou pamětník Jiří Martínek. Jeho firma Framar se znovuzrodila po sametové revoluci, ale její počátek bychom našli už za Rakouska-Uherska, kdy ji vypravěčův dědeček František Martínek starší zakládal na Starém Městě. Obor lakýrnictví a výroby barev později převzal syn František Martínek mladší, který vtiskl podnikání nový rozměr. „Nikdy neustrnul, vždy hledal cesty, jak svůj obor dělat lépe, hledal inovace, nové postupy,“ popisuje pamětník přístup k práci svého otce. Ten však nebyl jenom továrníkem z Modřan, kam ze Starého Města za první republiky přesunul výrobu rodinné firmy.

Houževnatá povaha

František Martínek ml. do svého úspěšného podnikání schopně zapojil nezdolnou vůli, kterou si vytříbil jako aktivní sportovec. „Tatínek byl nejdříve atlet a po zranění přešel na cyklistiku a byl několikanásobným mistrem republiky ve sprintu na 800 metrů,“ vypráví syn Jiří Martínek, který se sám věnuje celý život aktivně cyklistice. Ještě aby ne, když právě firma Framar založila v roce 1938 jeden z nejstarších závodů v cyklistice na světě, který se pořádá dodnes. „Tehdy se vybrala nějaká silnice na Pankráci, vzaly se židle, zábradlí, vytiskly se reklamní plakáty a závod byl na světě,“ popisuje pamětník okolnosti vzniku závodu.

Firma Framar pod vedením Františka Martínka ml. expandovala i do specifického odvětví výroby olejových barev pro výtvarné umělce. I díky nově otevřenému obchodu v Pařížské ulici navázal úzkou spolupráci s malíři Josefem Ladou, Františkem Tichým a Vlastimilem Radou. Provoz firmy byl výrazně omezen hned z počátku druhé světové války. To ovšem nebyl zdaleka jediný problém, který rodinu během nacistické okupace potkal. 

Sověti na Ztracence

V roce 1942 byl František Martínek ml. odsouzen na dva roky do koncentračního tábora Bernau za nedovolené zpracování surovin pro válku užitečných. Dvouletý Jiří tak strávil většinu času u své babičky Barbory, protože chod firmy musela převzít jeho maminka Marie Martínková, která původně pracovala jako písařka pro ČTK. 

Po dvou letech v nacistickém kriminále se otec vrátil a znovu převzal řízení firmy. Z konce války si Jiří Martínek vybavuje jenom střípky z pohledu pětiletého chlapce. „Pamatuji si, jak nad námi letadla létala a shazovala staniolové pásky, jak jsme utíkali před bombardováním do sousedních lesů a také, jak nás rodiče odvezli během revolučních dnů v květnu na osadu Ztracenka.“ Boje během Pražského povstání tedy zažil v bezpečné vzdálenosti. 

Po válce se ovšem v této oblasti u soutoku Sázavy a Vltavy nacházelo velké množství sovětských vojáků, kteří kvůli hladu ve zdejších chatkách kradli, a to nejen alkohol a potraviny.“ Ukradli nám pramičku, z které do štěchovické přehrady házeli výbušniny, aby vylovili nějaké ryby,“ vzpomíná Martínek. 

Osada Ztracenka, kterou spoluzaložil František Martínek mladší v roce 1919, hrála v životě Jiřího Martínka důležitou roli. „V osadě byli i bývalí legionáři z Ruska, vyprávěli nám, co je to bolševik, a dávali nám číst rodokapsy. Když skončila válka, tak nám dělali pravidelně ohňostroje z barevných osvětlovacích raket nalezených po válce,“ vzpomíná s tím, že i v padesátých letech zde byla znát trampská svobodomyslnost. „Nechtěli se podílet na organizované činnosti pod kuratelou státu,“ vysvětluje Martínek. Před nastupující komunistickou totalitou však živnostník František Martínek neunikl. 

Máte zbraně? 

Po konci války se firma Framar znovu zkoušela postavit na nohy, ale velmi brzy přišel Vítězný únor 1948 a nástup socialismu pochopitelně nemilosrdně zasáhl také Martínkův podnik. Továrna, která stála vedle rodinné vily, přešla do národní správy a až do března roku 1949 se mohl tatínek Jiřího Martínka podílet na vedení firmy. Následně se už musel smířit s tvrdým pádem na dno. Ve své firmě dělal dělníka a dostal nálepku vyvrhela a vykořisťovatele. Jiří Martínek velké změny jako devítileté dítě tolik nevnímal. Agrese režimu vůči podnikatelům se však stupňovala a na Františka Martínka se StB snažila najít kompromitující informace. 

„V noci nás vzbudilo komando policie, postavili nás ke zdi a vyslýchali moje rodiče, nás s bráchou dali stranou. Věděli, že děti většinou všechno vyzradí, a tak nás také vyslýchali,“ vrací se Martínek k momentům, kdy mu bylo jedenáct let. Mladý Jiří policii sdělil, že mají zbraně na chatě v osadě Ztracenka, takže nad ránem museli společně s mámou za doprovodu několika příslušníků ujít pěšky hodinovou cestu ze Štěchovic, aby zde nakonec odhalili dvě legálně držené kulovnice a jednu historickou nefunkční mušketu.

Jiří Martínek podobné události vnímal spíše jako dobrodružství. Až později, když v roce 1952 otce obvinili a odsoudili na deset měsíců do Jáchymova za zatajování surovin pro hospodářství, mu došlo, že něco není v pořádku. „Odseděl si z trestu půlku, protože ho následně po smrti Stalina a Gottwalda pustili na amnestii. Vrátil se zničený a pohublý. Zdravotně a psychicky se na něm nacistický koncentrační tábor a lágr v Jáchymově podepsaly,“ konstatuje Jiří Martínek. 

Zajímavostí je, že v obou těchto táborech měl prý František Martínek stejné vězeňské číslo, konkrétně 2187. O svých vězeňských zkušenostech nechtěl otec dlouho vyprávět, až těsně před smrtí se svěřil s tím, že pro něj byl nacistický koncentrační tábor snesitelnější než věznění v Jáchymově. „V Německu se jednalo o válečné nepřátele, ale u nás je mlátili a šikanovali vlastní lidi, ne vnější nepřítel. Viděl tam na vlastní oči, co s primitivním člověkem udělá moc nad člověkem,“ vrací se ke vzpomínkám otce. 

Syn vykořisťovatele

Jiří Martínek pocítil na vlastní kůži, co to znamená být synem podnikatele, hlavně ve škole, kde musel snášet ústrky ideologicky agilních mladých učitelů. S nadhledem díky rodinnému zázemí bral propagandistické vzdělání, které slibovalo ráj na zemi. „Ve škole jsme měli zakázáno říkat to, co si říkáme doma,“ podotýká pamětník s tím, že bylo normální poslouchat Svobodnou Evropu. 

Musel se také smířit s tím, že se svým kádrovým posudkem nemá šanci se dostat na školu, kterou by si přál. Odešel tak jako učeň na obor barvy a laky na internát v Satalicích. Tento krok ho osvobodil z trvalého bydliště v Modřanech, kde měl na jeho rodinu spadeno bývalý zedník Šárka, jenž se v novém režimu dostal na vysokou pozici na zdejším obecním úřadě. „Syny živnostníků v Modřanech nepustil na žádnou školu a museli rovnou do zaměstnání,“ vzpomíná Jiří Martínek. Díky změně bydliště se dostal na střední průmyslovou školu alespoň ve formě večerního dálkového studia. Později měl ambici se přihlásit na vysokou školu, a tak znovu kvůli kádrovému posudku měnil trvalé bydliště. 

Tentokrát se zabydlel u babičky na Starém Městě. Absurditu minulého režimu potvrzuje i doporučení, které k jeho studiu předložila domovní důvěrnice. „Napsala tam doslova, že jsem slušný hoch, vždy pozdravím a starám se o svou babičku,“ popisuje s ironickým úsměvem. V roce 1966 tak úspěšně promoval na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze. 

V době jeho studia se otec František Martínek snažil bojovat s nepřízní osudu. Z továrníka se v druhé polovině padesátých let stal údržbář a masér v institutu tělovýchovy v Tyršově domě. Díky svým zkušenostem se z něj následně stal trenér cyklistiky, ale v roce 1959, kdy probíhaly další kádrové prověrky i mezi členy KSČ, nemohl nadále pokračovat. Za několik let stačil vychovat několik úspěšných sportovců a pomáhal organizovat mistrovství Československé republiky v roce 1956. Do důchodu následně pracoval jako lakýrník ve filmových ateliérech na Barrandově. 

Poslední nepříjemnost s minulým režimem si musel otec František Martínek projít po emigraci jeho dcery v roce 1969 do západního Německa, protože byl následně několikrát vyslýchán StB. Sám se však nikdy jako hrdina a bojovník proti režimu necítil. „Otec nebyl nikdy disident, nechtěl bojovat, chtěl normálně žít. Zároveň se nechtěl podat nepříznivému se osudu,“ popisuje charakter svého otce Jiří Martínek. 

S barvami se dostanete všude

Po vysoké škole se Jiří Martínek vyprofiloval jako chemický odborník v technických oborech barev a laků, mezi nimiž se pohyboval od dětství. Oklikou tak pokračoval v rodinné tradici. Vzhledem k tomu, že vždy zastával technickou profesi, nebyl režimem zvlášť perzekvován. Po emigraci sestry do západního Německa ale nemohl cestovat do zahraničí s oficiálním potvrzením od úřadu, že není v zájmu země, aby opustil Československo. Za hranice se poprvé podíval až na konci osmdesátých let. Tehdy na něj byl také vyvíjen tlak, aby vstoupil do KSČ. „Já jsem jim řekl, že mám v kádrovém posudku, že jsem syn velkovykořisťovatele. Pokud chcete, abych vstoupil, tak mi musíte dát písemně, že vám to nevadí,“ popisuje Martínek. Za malou provokaci byl prý potrestán tím, že mu nikdy nezvýšili plat a nedostal žádné prémie. 

Jako chemik přes barvy a laky se za normalizace dostal do takové pracovní pozice, že si většinu úkolů vymyslel sám. „S barvami se dostanete všude – od špendlíků přes lokomotivy až po rakety,“ konstatuje s tím, že barvy jsou potřeba ve všech oborech, díky čemuž se podíval do řady důležitých podniků v zemi. 

Návrat firmy Framar

Sametovou revoluci prožil Jiří Martínek v Praze. Vzpomíná, jak se vracel z chaty od kamaráda přes pražské Václavské náměstí a ve vzduchu cítil zvláštní atmosféru. Po pádu železné opony se ihned chopil možnosti získat zabavený majetek včetně továrny v Modřanech a sousední rodinné vily. Tím, že byla výrobna pod národní správou, získal ji zpět již v květnu roku 1991. S navrácením vily byl ovšem problém, protože ji otec za minulého režimu na začátku sedmdesátých let musel prodat státnímu podniku Mikrotechna. Po sametové revoluci byla po osmi letech soudních sporů se státním podnikem Mikrotechna vila vrácena rodině. Do roku 1998 zde byly kanceláře. 

Jiří Martínek se pochopitelně i díky svým zkušenostem mohl pustit do obnovy tradiční rodinné firmy Framar. Nechtěl se však navrátit k výrobě, ale vybudoval velkoobchod s barvami, kde nabízejí servis nejen pro řemeslníky, ale míchají barvy na přání zákazníka. V Modřanech se tak po letech oprášila známá značka, čehož se otec František Martínek nedožil. Zemřel v roce 1980. Firma si nadále zachovala rodinný charakter, Jiří Martínek do jejího chodu zapojil jak svou dceru, tak i vnučku.