Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Václav Martínek (* 1928)

• narozen 4. července 1928 ve městě Vršac v bývalé Jugoslávii

• zažil nacistický útok na Jugoslávii i osvobození v roce 1944

• roku 1946 odešel do Československa

• vystudoval elektrotechniku

• celý život pracoval v ČKD

• věnuje se hudbě

Václav Martínek se narodil v bývalé Jugoslávii, dnešním Srbsku, a to 4. července roku 1928 v obci Vršac. Jeho tatínek byl původem Čechoslovák, který rodnou zem opustil kvůli práci. Vyučený zedník nicméně díky schopnosti hrát na trumpetu našel uplatnění v jugoslávské vojenské hudební škole. „Byl tam prakticky celý život,“ vzpomíná Václav. Kromě toho byl jeho tatínek sokolem, v městečku Vršac dokonce náčelníkem místního spolku. Osudový se pro Václavova tatínka stal právě šestý slet sokolů v tehdejším Československu, kde se seznámil se svou budoucí ženou a Václavovou maminkou. „Po sletu se v Bělehradě brali a máma se přestěhovala k tátovi do Vršce. A tak jsme tam žili,“ říká dnes.

Na dotaz, jak prožíval své dětství, odpovídá bez rozmýšlení jedním slovem: „Pěkně.“ Skončila totiž první světová válka, a když v šesti letech začal navštěvovat obecní školu, panoval mír. Ačkoli v Jugoslávii se chodilo do první třídy v sedmi letech, jeho po prohlídce způsobilosti do první třídy vzali o rok dříve. „Rodiče chtěli, abych chodil po česku.“

V městečku Vršac žilo nejvíce Srbů a také hodně Němců, následovala rumunská či maďarská menšina. Ta česká byla malá. „Snášeli jsme se, neměli jsme proti sobě žádné velké výhrady, žili jsme dobře, kamarádsky,“ vzpomíná Václav. Hrál si třeba spolu s kamarády, kteří mluvili německy a od kterých pochytil slovíčka, díky čemuž se jazyk naučil.

„První známky oddělování a povyšování nastaly v době mnichovského diktátu a rozbití předválečného Československa. Atmosféru demonstruje vzpomínkou na to, jak kamarádům a kamarádkám lepil do památníčků obtisky Prahy a Hradčan, které dostal od babičky a dědečka. Jeden z těch obtisků jeho němečtí spolužáci tehdy černě orámovali, aby naznačili, že došlo k zabrání Československa. „Tak jsem to jako malý kluk pocítil. To bylo jediné. Němci se začali vytahovat, že jsou něco víc a dělali si nároky,“ dodává Václav.

 

Srbové se hlásili na obranu Československa

Při mobilizaci v roce 1938 se hodně Srbů hlásilo podle Václava jako dobrovolníci do Československa pro případ, že by došlo k válce. „Naše vyslanectví v Bělehradě bylo obléhané Srby, kteří se hlásili dobrovolně na vojnu. Od nás z Vršce vzali koně, vozy a odjeli do Bělehradu. To byl velký projev přátelství,“ říká Václav.

To už se ale po obecné škole přihlásil na gymnázium, kam se po úspěšném složení zkoušky dostal. Později v průběhu studia už ale válku pociťovat přece jen začal. Do konfliktu s Německem se Jugoslávie dostala v roce 1941: k obsazení země došlo z jedné strany Německem, z druhé Itálií. „Otec byl voják a byl vzat do zajetí. Měl tu výhodu, že byl Čech, a protože Československo nebylo ve válečném stavu s Německem, po půl roce tátu ze zajateckého tábora pustili.“

Rodinu poté prakticky živila maminka, která byla výbornou švadlenou. Václavův tatínek si peníze vydělával příležitostně, zaměstnán byl například u Červeného kříže. Po obsazení byly školy zpočátku zavřené a gymnázium zabrali Němci, později výuku povolili v prostorách hospod, které byly roztroušené po městečku.

Ačkoli tehdejší jugoslávská armáda prohrála hned na začátku, vojáci se stáhli do lesů a později jako partyzáni sabotovali německou armádu. Partyzánské oddíly byly velmi silné. „Němci museli mít pořád pohotovost. Říkalo se, že partyzánské oddíly Jugoslávie zaměstnaly trvale třicet německých divizí. Němci se ale mstili na civilním obyvatelstvu, vybrané obyvatele postříleli. Bez jakéhokoli soudu,“ vzpomíná Václav na dobu, kdy dospíval

Vzorem se pro něj, tak jako pro další mladé lidi, tehdy stal Josip Broz Tito, který mluvil o rovnosti národů a sociální spravedlnosti. „Zkrátka aby nebyli chudí lidé, ale měli práci. To byl jeho boj,“ říká Václav a dodává: „To byla hesla, na která jsme jako mladíci slyšeli. Byli jsme spontánně Titem velice nadšení.“

 

Poprvé jsem viděl na ulici mrtvé

Na podzim roku 1944 byla Jugoslávie osvobozena, když spolu s partyzány dorazila Rudá armáda. Neobešlo se to bez pouličních bojů. „To bylo poprvé, co jsem viděl na ulici mrtvé, než je odklidili,“ vzpomíná Václav. V nebezpečí se ocitl, když otevřel okno v úkrytu. „Ale tam pořád seděli Němci u kulometu, ten jeden vzal samopal, přilítl k okýnku a takhle to namířil. To bylo poprvé v životě, že jsem stál proti napřaženému samopalu.“ Voják ho nechal být proto, že na německou otázku mu byl Václav schopen německy odpovědět. „Nechal nás být a šel si dál. Kdyby mu povolily nervy a spustil to, tak jsem tady nebyl,“ vzpomíná dnes. 

Po osvobození chodil Václav dál na gymnázium a později začal pracovat v sanitní službě. Staral se o raněné, které vozili přímo z fronty. „Lékaři chodili v zástěrách od krve, prostě byla to řezničina. Ranění byli ošetřeni, rudoarmějce jsme nakládali na vagony a dráhou jeli do Ruska. Partyzány do nemocnice. Tak jsme to třídili, takovou službu jsem dělal,“ popisuje s tím, že nesnášel pohled na krev. „V té době to bylo takové nervové vypětí, že to člověku ani nepřišlo. Prostě krve bylo kolem plno,“ popisuje svou práci v sanitní službě.

 

Československým studentem

Po maturitě v roce 1946 chtěl Václav studovat dál. Proto rodina využila repatriačních programů a rozhodla se, že se odstěhuje zpátky do Československa. „Dva roky jsem byl v Praze jako jugoslávský student. Pak jsem se přihlásil na repatriačním úřadě, a když byly doklady, stal jsem se československým občanem a dostudoval jsem jako československý student.“

Václava i jeho o pět let mladšího bratra vedli rodiče od dětství k hudbě, na housle se učili od šesti let. Václava to nejdříve nebavilo a nechtěl cvičit, otec ale bratry do hraní nutil a říkal: „S muzikou můžeš do celého světa. Noty jsou na celém světě stejné, tam se můžeš uplatnit kdykoli, když budeš umět muziku.“ Jeho tatínek by byl nejraději, kdyby Václav studoval konzervatoř. „Já jsem ale usoudil, že si muziku nechám jako koníčka. Cítil jsem, že nejsem žádný superman.“

Nakonec tak vystudoval elektrotechniku. Pro tento obor se rozhodl díky vánočnímu dárku od babičky a dědečka - knížce od Emila Holana o elektrotechnice s názvem Jiskra, která dobyla světa. „Bavilo mě to a moc zajímalo. Já a jeden kamarád jsme se upnuli, že budeme studovat elektrotechniku,“ vzpomíná.

Matematiku a fyziku měl rád, přesto se prvních několik let potýkal s tím, že si přednášky poslouchané v češtině v hlavě překládal do srbštiny. Tedy jazyka, ve kterém se předměty učil coby mladší žák. „Byl jsem zvyklý na srbskou terminologii a v myšlenkovém postupu jsem si musel ten příklad přeložit do srbštiny, vyřešit a pak ho v češtině napsat,“ říká a dodává: „O věcech jsem pořád přemýšlel srbsky a překládal si je do češtiny. Až najednou jsem zjistil, že přemýšlím v češtině.“

Ještě první prázdniny proto věnoval učení a dohánění věcí, které mu nešly. „Pak už jsem chytil dech a začal se zajímat o muziku,“ vypráví Václav. Přihlásil se do vysokoškolského uměleckého souboru, kde hrou na harmoniku i housle trávil volný čas.

Do Československa coby student přijel jako člen Jednotného svazu antifašistické mládeže Jugoslávie a fanoušek tamních komunistických partyzánů a Tita. S vidinou sociální spravedlnosti proto později podepsal přihlášku do komunistické strany, kterou mu přinesl jeho kamarád. „Vyplnil jsem ji a tím jsem se stal členem komunistické strany. V přesvědčení, že bojuju za sociální spravedlnost a tyto ideály. O gulazích jsme tenkrát neměli opravdu ponětí,“ vypráví Václav.

Po vystudování elektrotechniky začal pracovat v továrně ČKD, kde postupně prošel hned několik pozic, třeba zkušebního technika i technického ředitele ČKD Stalingrad. V podniku pracoval až do penze, kam odešel v roce 1990. Jenže ani poté se nezačal nudit a znovu přišla na řadu muzika: využil ji totiž v podnikovém klubu důchodců. „Zase jsem se uplatnil a bavilo mě to, byl jsem rád. Měli jsme malý orchestr,“ vzpomíná.

 

Okupace zkazila vztahy mezi národy

V padesátých letech si Václav začal šetřit na vysněnou motorku, která tehdy stála 5700 korun. Poté, co v televizi viděl pořad o nebezpečnosti těchto strojů, ale koupi zavrhl a z našetřených peněz se vydal na zájezd. Výlet vlakem na Krym, který trval téměř tři týdny, ho tehdy vyšel na 2400 korun. Právě tam se poznal se svou budoucí ženou, které přinesl ztracený kufr. Spřátelili se a po příjezdu do Prahy spolu začali chodit. To vše se odehrávalo v srpnu 1958 a na jaře příštího roku už se konala svatba.

„Moje budoucí manželka Jitka byla odborná kožní lékařka, čerstvě dostudovaná. Dostala umístěnku do Sokolova a horko těžko se zařizovalo, aby ji nechali v Praze, ale podařilo se,“ vzpomíná Václav. V říjnu se manželům narodila dcera Jitka, v roce 1965 pak syn Václav, kterého později přejmenovali na Ivana. 

Okupaci v roce 1968 vnímal Václav podle svých slov hrozně. „Já jsem byl k Rusům vždycky přívětivý, tímto ale ta přívětivost dostala velkou ránu. To se hned tak nezapomene. Byla to hrozná chyba a hrozně to zkazilo vztah mezi národy,“ říká s tím, že se to nemělo stát.

Sametovou revoluci v roce 1989 hodnotil Václav pozitivně, nelíbilo se mu ale velké zbohatnutí některých lidí. „Otevřela se stavidla. Myslím, že kupónová privatizace se měla dělat jinak, nebylo to dobře udělané. Ale tenkrát nikdo nevěděl jak,“ říká a dodává, že někteří lidé zbohatli na úkor jiných. „S rodinou jsme propluli dobře. Dcera úspěšně vystudovala práva, syn vystudoval fakultu tělesné výchovy a sportu, oba mají zaměstnání. S rodinou jsem spokojený, mám čtyři vnoučata, všichni jsou už dospělí,“ říká.

I jako penzista nicméně pracoval dál, dalších jedenáct let působil jako průvodce a pokladník na Staroměstské radnici. Ani tím to ale neskončilo. „Pak jsem se zapsal na univerzitu třetího věku a tam jsem chodil pět let. Tam jsem se seznámil s počítači,“ říká. A aby toho nebylo málo, zapsal si ještě dějiny umění a digitální fotografii.

Po příchodu do domova důchodců si nechal opravit harmoniku a nyní má každý týden půlhodinový program, kdy hraje lidové písně k tanci a zpěvu. „To, co ti dnešní důchodci mají rádi a znají. Mě to těší, protože vidím, že zpívají,“ říká Václav.