Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Martinková, roz. Pastorková (* 1953)

• narozena 24. ledna 1953 v Žatci

• rodiče přesídlili do Československa po druhé světové válce ze Sovětského svazu

• otec Antonín Pastorek, volyňský Čech, za války bojoval v Rudé armádě

• v roce 1949 byl otec z politických důvodů uvězněn a pak propuštěn

• vystudovala Střední zemědělskou školu v Žatci

• vzpomíná na srpen 1968 i na roky normalizace

• žije v Malešově u Kutné Hory

Marie Martinková rozená Pastorková se narodila 24. ledna 1953 v Žatci do chudých poměrů rodiny volyňských Čechů usazených v Československu. Mariin otec Antonín Pastorek se narodil v obci Kvasilov na Volyni. Chodil zde do polské školy a vyučil se pekařem. Jeho otec zemřel, když byl ještě malý chlapec, tři syny pak vychovávala maminka sama. Za druhé světové války sloužil dva roky v Rudé armádě a zapojil se i do bitvy o Stalingrad. Občas pak dětem vyprávěl, jaké to tam bylo, mluvil o všudypřítomných příslušnících tajné policie, kteří stříleli každého, kdo se pokusil ze Stalingradu utéct. Když bitva skončila, chtěl zpět na Volyň. Místo toho jej ale i s dalšími volyňskými Čechy odvezli do Ufy, kde měli za úkol stavět vojenské stavby.

Mariina maminka Marie pocházela z Vilšanky na východní Ukrajině, kde žila spolu se dvěma bratry a dvěma sestrami na malém hospodářství u lesa. Ve 30. letech řádil na Ukrajině hladomor a na rodinu padly těžké časy. Její maminka zemřela při porodu nejmladší dcery Táni. Děti byly nuceny chodit žebrat na trh do Lubny. „Maminka mi vyprávěla, že jednou vzali kluci Táňu s sebou, ale vrátili se bez ní. Nevěděli, jestli se ztratila, nebo ji někdo sebral. Tatínek honem utíkal zpět do Lubny Táňu hledat, ale nenašel ji. Cestou si ještě vrazil do nohy rezavý hřeb, onemocněl a zakrátko zemřel. Nedlouho po něm zemřela i sestra Halina. Bratry pak umístili do dětského domova a maminku, které bylo v té době osm, si chtěl vzít strýc. Nakonec ale putovala do dětského domova za bratry. Chodili tam do školy a pracovali v kolchoze. Pak přišlo nařízení, že dospělá děvčata pojedou pomáhat na stavbu do Ufy. Tam se seznámila s tatínkem. Prý se vzali v kanceláři a šli zase pracovat.“

V Ufě se narodil i Mariin starší bratr Boris. Rodina se chtěla vrátit zpět na Volyň, ale komisaři NKVD to zatrhli. Přidělili rodině jednu malou místnost a přinutili je pracovat tam dál. Na konci války navíc maminka přišla o třetího sourozence, bratra Ríšu, kterého při bombardování umačkali splašení koně.

Neklidný život v neklidné době

Do Československa se nakonec Pastorkovi dostali v roce 1947 s velkým rizikem a pomocí malé lsti. Komisaře NKVD přesvědčili, že se pojedou na Volyň podívat za starou maminkou, která tam žije sama. Museli v Ufě nechat veškeré doklady, ale odjet nakonec směli, ovšem jen s tím, co měli na sobě a s malým kufříkem. Z Volyně se pak přesunuli do Žatce, kde již nějaký čas žil otcův bratr, který tam provozoval cukrárnu. Rodina bydlela chvíli na ubytovně, chvíli v malém domku v Líčkově, otec pomáhal bratrovi v cukrárně. Rodný list rodičům v Československu vystavili až v roce 1950.

I tam je nakonec tajná policie vypátrala. „Maminka vyprávěla, že byla sama doma, tatínek byl v práci a najednou do domu vtrhli dva muži v kožených kabátech a ‚kde má manžela‘. Tušila tajnou policii a krve by se v ní nedořezal, protože věděla, že z Uralu v podstatě utekli. Ale muži se prý jen rozhlédli po domě, ve kterém rodiče neměli vůbec nic, něco si řekli a zase odešli.“

Státní bezpečnost na otce vedla svazek jako na mnoho dalších volyňských Čechů a v roce 1949 otce zatkli a uvěznili údajně proto, že se v cukrárně scházela odbojová skupina Blaník. Nakonec ho museli pro nedostatek důkazů propustit a po letech přišlo i odškodnění. „Pro maminku to musela být strašně těžká doba. Byla tu sama, uměla jen rusky a závisela tak na příbuzných.“

Marie ráda vzpomíná na své dětství, kdy největším trestem bylo dostat zaracha neboli domácí vězení, na své tři sourozence a na pracovité rodiče, kteří do posledních chvil obhospodařovali svoji malou zahrádku a byli stále spolu. Oba měli veliký strach z režimu. Ačkoliv nebyli věřící, nechali Marii pokřtít v pravoslavné církvi. V roce 1959 začala Marie chodit do školy, povinně i do Pionýra. Naučila se říkat, co se od ní chce slyšet, aby nezavdala režimu příležitost k perzekucím rodiny. Pravdu si říkali jen doma, poslouchali Svobodnou Evropu. Marii ale nejvíc trápila nespravedlnost, která z totalitního režimu plynula. Nikdo nehleděl na to, co člověk umí, ale zda je s režimem zajedno.

„Já jsem hrozně toužila po tom být kadeřnice, to by se mi strašně moc líbilo. Ale na kadeřnici brali tenkrát na celém okrese jenom jednu nebo dvě. Takže šance, i se samými jedničkami, byla tak strašně malá. A přišla Jitka Chaloupková, to bylo děvče, které se učilo velice špatně, myslím si, že nebyla ani šikovně zdatná, a ona přišla do třídy a hm, já jdu na kadeřnici… A my cože?! Tak to vím, že mě málem div slzička neukápla. A jen proto, že její maminka byla nějaká ředitelka něčeho. Dneska by se šlo odvolat, ale tenkrát nebylo nikde odvolání. Tenkrát se prostě rozhodlo, ty půjdeš, ty nepůjdeš…“

Těžká sametová revoluce

V roce 1968 nastoupila na Střední zemědělskou školu v Žatci. 21. srpna 1968 Marii vzbudil bratr s tím, že bude válka. Vzpomíná, jak na ulicích mladým lidem připínali trikolory, hodně se stávkovalo. Co se dělo dál, už Marie neví, protože v rámci školy vozili studenty na práci k česačkám do Měcholup u Žatce. V šest ráno si pro ně přijeli a v deset večer se dostali domů. Do školy šli oficiálně až po polovině září.

Následovala tuhá normalizace. Její muž pracoval jako číšník a dlouho nemohl sehnat kvůli nevhodnému kádrovému posudku práci. Neměli byt a museli dlouhou dobu bydlet u rodičů. Děti jí nechtěli vzít do školky. Musela chodit na brigády, aby se pro ně našlo ve školce místo. Sice dostali od státu novomanželskou půjčku, ale v obchodech ji nebylo za co utratit.

Po absolvování střední školy pracovala Marie chvíli v oboru, poté přešla do podniku s výpočetní technikou. Díky náhodě se dostala na pozici materiálové účetní u hasičů v Kutné Hoře, kde pracovala až do sametové revoluce. Poté pracovala ve Státním požárním dozoru. Musela si doplnit vzdělání na škole ve Frýdku–Místku, kde studovali samí muži. Nakonec skončila v soukromé firmě, kde opět zajišťovala hasičské vybavení.

Revoluční rok 1989 byl pro Marii Martinkovou bouřlivý a zlomový nejen proto, že padl komunistický režim. V květnu toho roku totiž ztratila při vlakovém neštěstí nejstarší dceru, bylo jí patnáct let. „Bylo to ohromně těžké, ale najednou jsem věděla, že existuje Bůh, do mého života vstoupila víra. Ta situace mi hodně dala. Velikou oporu jsem měla ve svém muži, maminka naopak tvrdě proti víře vystupovala. Za komunismu panoval z víry všeobecný strach.“

Marie Martinková dnes žije v Malešově u Kutné Hory. Neztrácí víru a optimismus.