Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Janko Martinkovič (* 1966)

• narozen 11. prosince 1966 v Bratislavě do rodiny slovenského inženýra a zdravotní sestry z Moravy

• v jeho třech letech se rodina přestěhovala do Brna, kam rodiče šli za lepšími pracovními podmínkami

• v letech 1982 až 1986 chodil na gymnázium v Lerchově ulici

• byl přijat na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, na obor herectví. Na školu však nenastoupil, byl mu zakázán vstup na akademickou půdu

• pracoval v Divadle Husa na provázku, se kterým 17. listopadu 1989 hostoval v Praze v představení Rozrazil

• stal se tak přímým účastníkem událostí na Národní třídě, které odstartovaly sametovou revoluci v Československu

• soubor Divadla Husa na provázku spolu s pražskými divadly jako první vstoupil do stávky

• po pádu režimu pamětník procestoval Spojené státy americké, pobýval také ve Francii

• po skončení představení Hvězdy na vrbě se Janko Martinkovič setkal s prezidentem Václavem Havlem, kterému připálil cigaretu

• v roce 2023 žil v Lelekovicích u Brna

Jiný typ strachu

Divadlo Husa na provázku hrálo 17. listopadu spolu s HaDivadlem, Činoherním klubem a ještě čtvrtým souborem protistátní představení Rozrazil v Praze na Chmelnici. Janko Martinkovič hrál v tříhodinové hře až ke konci, takže se spolu s kamarádem Milanem Sedláčkem byl projít po Praze, protože oba tušili, „že něco bude“. „Přišli jsme na Václavák, tam nic. Na Staromáku taky nic. Tak jsme si řekli, že pojedeme na tu Chmelnici, šalinou z Národní. No a vlezli jsme si do jámy lvové,“ směje se nyní pamětník vzpomínkám na studentský pochod a střet se silami SNB (Sboru národní bezpečnosti) na Národní třídě, který předznamenal události sametové revoluce. „To, co je nyní vidět na historických záběrech, jsme tak zažili na vlastní oči. Atmosféru a snad i strach těch děcek. Hlavně při křiku, když se policajti dali o krok dopředu. Holky začaly křičet a byl tam tušit jiný druh strachu, než když jdete potmě do sklepa a je tam bubák,“ popisuje pamětník tehdejší atmosféru na Národní třídě a dodává, že 17. listopadu 1989 byla strašná zima. „My jsme měli čtyři svetry a na to bundu, abychom nezmrzli. Takže potom ta rána pendrekem byla zabržděná a při lehčí ráně to ani nezpůsobilo modráka. Když to nebylo do hlavy, tak to bylo snesitelnější,“ dodává Janko Martinkovič.

Divadla ve stávce

Ještě ten den večer se sešel disent a bylo řečeno, že od soboty 18. listopadu jdou česká divadla do stávky, Prahou počínaje. „Všechna pražská divadla tehdy začínala hrát v 19.00 hod., jenom Rozrazil se hrál už od 17.00 hod. Takže historicky první soubory, které šly do stávky, byly ty, které se podílely na hře Rozrazil,“ popisuje Janko Martinkovič. V praxi stávka vypadala tak, že lidi normálně přišli do divadla, na pódiu byli herci v civilu a přečetli prohlášení k současnému stavu. Vysvětlili, že za takových podmínek se hrát nemůže, že vstupují do stávky, a kdo bude chtít odejít, může a bude mu vráceno vstupné. „V tu chvíli se tam začali rozčilovat takoví dva chlapíci, křičeli něco, jako že je to skandál, že jsme herci a ať hrajeme,“ vzpomíná pamětník. „To byli samozřejmě estébáci, kteří se takhle obnažili. Obecenstvo je vypískalo, a když se zvedli a odcházeli, tak těch 350 lidí propuklo v takový potlesk, že to neměl ani Gotťák,“ usmívá se Janko Martinkovič potutelně.

Rok jsem žil jen sám se sebou

Janko Martinkovič se narodil 11. prosince 1966 v Bratislavě do rodiny slovenského inženýra a zdravotní sestry z Moravy. Když mu byly tři roky, rodina se přestěhovala do Brna, kde rodiče našli lepší pracovní příležitosti. 

Pamětník vzpomíná na křivdu z dětství, kdy se paní učitelka dětí ptala, co je to, a ukazovala na papírového draka. Janko, který tehdy ještě neuměl dobře česky, odpověděl, že je to šarkan (slovensky drak), a učitelka ho odbyla, že to není šarkan, ale drak. To malý Janko vnímal jako křivdu, takže následující rok po této příhodě už nepromluvil ani slovo. „Žil jsem sám se sebou,“ popisuje vliv této křivdy na křehkou dětskou psychiku.

Rodiče byli věřící, sám Janko Martinkovič je pokřtěn i biřmován a rodina s komunistickým režimem rozhodně nesympatizovala. „Věděli, že ten režim je špatně, že komanč je sviňa,“ peprně popisuje Janko Martinkovič situaci doma, kde se poslouchala Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. On i bratr věděli, že se o tom nesmí nikde mluvit. Devizový příslib pro vycestování do ciziny rodiče nikdy nedostali.

Zákaz vstupu na akademickou půdu a začátky v Huse na provázku

Čím byl Janko Martinkovič starší, tím historky a báchorky o komunismu byly absurdnější. „V jisté fázi už to nebylo směšné, ale neskutečné,“ vzpomíná pamětník na nesmysly ve vzdělávání. „Člověk měl nutkání říct těm vyučujícím, jestli jim to není trapný... Ale za každým žákem byl strach, protože jsme znali ty příběhy, jak někoho estébáci dusí,“ popisuje pamětník.

Na středoškolská léta 1982–1986 strávená na gymnáziu v Lerchově ulici vzpomíná pamětník jako na nejkrásnější roky života, kdy absurdita bobtnala a všichni začínali tušit, že se něco musí stát. V posledním ročníku si Janko Martinkovič podal přihlášku na svoji vysněnou školu – Vysokou školu múzických umění v Bratislavě, kde úspěšně složil talentové zkoušky a byl přijat. Na gymnáziu se však tvářil, že ho na školu nevzali, o to větší byl šok, když mu v květnu řekli, že nebude připuštěn k maturitě. Nakonec dostal zákaz vstupu na akademickou půdu, a ke studiu VŠMU tak nikdy nedošlo, což zpětně pamětník hodnotí kladně. „Tenkrát jsem ale málem skočil do Macochy. Až za pár let jsem si uvědomil, že kdybych šel studovat takhle vyhraněnou školu, ze které se těžko odchází někam jinam, tak bych pak byl buď dobrý, nebo špatný herec, ale neprožil bych takový život, který považuji za extraordinérní,“ popisuje pamětník, jak se naučil nesoudit životní situace zkratkovitě a krátkozrace.

Divadla se však Janko Martinkovič nechtěl pustit. Pracoval v Divadle Husa na provázku jako technik/kulisák a hrál tam malé role. „Byl jsem tam se všemi lidmi, ke kterým jsem vzhlížel. Od Bolka Polívky, Mirka Donutila, Mojmíra Maděriče, Jardu Dulavu přes Ivanku Hloužkovou a všechny další ženský. To bylo prostředí, které mi bylo blízké, kde mi to intelektuálně i kulturně vyhovovalo,“ popisuje pamětník. „V Huse byla úžasná knihovna, cokoli si kdo chtěl přečíst, bylo k mání a hemžilo se to tam disidenty,“ vzpomíná s láskou na předrevoluční dobu strávenou v Divadle Husa na provázku.

 

Vnímání železné opony ve světě

Ihned po sametové revoluci, v lednu 1990, odjel Janko Martinkovič spolu se svým kamarádem Davidem Dittrichem na takřka půlroční čundr do Ameriky. „Všechno to pro nás bylo neuvěřitelný. I ta zmačkaná plechovka od fanty v koši na Manhattanu stála za fotku,“ vypráví pamětník, který se ze Spojených států přesunul do Francie, kde tehdy lidé neměli zášť vůči nikomu z Východu a snažili se pomáhat. Docházel i do kurzů francouzštiny, kde se setkal s kuriózní situací a uvědomil si existenci železné opony, ale naopak, tzn. jak lidé na Západě měli málo informací o tom, jak se žilo v Československu. „Chodil jsem tam do kurzů francouzštiny a ta učitelka se mě jednou zeptala, jestli máme u nás v naší zemi ptáky. A já jsem si říkal: Ty jo, až tak zafungovala železná opona?“ popisuje Janko Martinkovič a dodává: „A protože já nejdu k vtipu daleko, tak jsem jí s vážnou tváří odpověděl, že u nás ptáky nemáme, protože narazí do té železné opony, spadnou a nedoletí. A ona mi na to úplně vážně odpověděla, že jsou to chudáci,“ směje se pamětník komické situaci ještě dnes. 

Tanec posledního dne a fotografie s Václavem Havlem

Po návratu z Francie se v HaDivadle zformovala akce s názvem Tanec posledního dne a konala se vždy poslední den v měsíci. Byla to písničková estráda šedesátých let, ve které například Johanka Rusínová zpívala písničky od Marty Kubišové po Yvonne Přenosilovou a další. Po roce a půl někoho napadlo, že by se z toho dal udělat muzikál, a tak vznikl první původní český muzikál Hvězdy na vrbě. Brzy se z toho stal fenomén, který měl obrovský úspěch. V Praze se představení hrálo v Divadle Archa. A tam se jednoho dne dorazil podívat i prezident Václav Havel. „Po představení přišel nahoru do šatny poděkovat hercům, a protože byl sám divadelník, brzy padly bariéry, vedla se diskuse v šatně a na chodbě. Havel byl silný kuřák, kouřil cigarety značky Winston. Dal si cigaretu do úst a hledal sirky. No a v ten moment mu před ústy přistála moje ruka se zapalovačem, jak kdybych na to měl být připravený,“ má doteď Janko Martinkovič v živé paměti setkání s prezidentem Havlem. Fotografii později získal od novináře a nechal si ji už od bývalého prezidenta podepsat při dalším setkání, asi rok před smrtí Václava Havla. 

Janko Martinkovič, stálice brněnské gastroscény, majitel několika podniků, vypravěč a bonviván, žil v roce 2023 v Lelekovicích u Brna.