Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PaedDr. Darina Martinovská (* 1947)

• narozena 1. října 1947 v Teplicích

• její předci na konci 19. století přesídlili na ukrajinskou Volyň

• otec a nevlastní bratr jako jedni z mála přežili vypálení Českého Malína 13. července 1943

• 1949 byl otec v Československu odsouzen za údajné rozvracení republiky

• vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy a Divadelní akademii múzických umění

• pracovala jako ředitelka mateřské školy, učitelka na různých stupních škol

• v letech 1990-1998 byla zastupitelkou pražského magistrátu a náměstkyní primátora Prahy

• působila jako divadelní režisérka, výtvarnice, loutkářka, autorka scénářů, didaktických pomůcek, knížek pro děti

• v roce 2022 bydlela Darina Martinovská v Hodkovicích nad Mohelkou

Život Dariny Martinovské poznamenaly mnohdy tragické osudy jejích předků. První otcovu ženu upálili i s jejich dcerou 13. července 1943 v Českém Malíně, české vesnici na ukrajinské Volyni, němečtí nacisti. Pamětnice se narodila až po návratu volyňských Čechů do staré vlasti včetně těch mála, kteří vyvraždění vesnice přežili. Přesto, že u nich po návratu do Čech převládl hluboký pocit radosti a naděje, Český Malín a jeho tragédie dál žily v mysli všech volyňských Čechů. Jak říká pamětnice: “Český Malín je stigma volyňských Čechů. Mluvilo se o něm, ale dětem se to moc nevyprávělo.“

Kožená bota v dětské postýlce, moje první vzpomínka

Ve mlýně v Trnovanech u Žatce, kde se po válce usídlili členové rodiny Martinovských, se pravidelně scházela celá skupina bývalých spolubojovníků z Volyně včetně otce a bratra Dariny Martinovské. Ona měla postýlku pod oknem, v onom roce 1949 jí byly dva roky.

Vzpomíná, jak jeden večer, kdy muži hráli karty, popíjeli a zpívali a ženy si vyprávěly, byl mlýn obklíčen příslušníky Státní bezpečnosti. Ti vtrhli dovnitř okny, Darina Martinovská si pamatuje na velkou koženou botu ve své postýlce. Všech dvanáct přítomných mužů odvezli do mostecké věznice a byli zatčeni podle paragrafu 231, což je rozvracení republiky.

“Udělali z nich odbojovou skupinu. Někdo je udal, doteď se moc neví kdo.“ V Mostě byli ve vazbě, pak je převezli na Pankrác. Pro otce to byla velká rána. Najednou zjistil, že tady nebude moct normálně žít, že to bude ještě složitější, než na Volyni. Když se vrátil domů, o ničem nemluvil, bál se něco říct, chránil mě. Snažil se chránit svou novou rodinu. Dal si sako na židli, to sako tam bylo pořád, nesmělo se uklidit a bylo v něm pár kostek cukru, malá tužka s omotaným papírkem, provázek, nožík, kartáček na zuby. ‘Až pro mě přijdou, já si to oblíknu a jdu.’, říkal.“

Na Volyň odešli za lepším životem

Otec Josef Martinovský se narodil roku 1903 na Volyni. Tam se na pozvání ruského cara přestěhovalo na konci šedesátých let 19. století několik desítek českých rodin, aby obdělávaly nevyužitou půdu a začaly tam nový, snad lepší, život. V roce 1870 založilo asi dvacet rodin většinou původem z lounského, žateckého a rakovnického okresu vesnici Český Malín.

V roce 1906 se tam přistěhoval s rodinou z jiné české osady na Volyni, Volkova, Alois Martinovský, dědeček pamětnice, narozený roku 1875 v Luštěnicích nedaleko Mladé Boleslavi. Na okraji obce si postavil válcový parní mlýn, který stál a mlel ještě do 90. let 20. století, kdy pamětnice Český Malín navštívila.

Maminka Božena Šmejkalová narozená v roce 1916 pocházela z Čáslavi, babička Marie tam měla krámek na nádraží. Celá rodina považovala za nejdůležitější vzdělání. “Babička byla sama na deset dětí, ale vystudovaly všechny,“ vypráví Darina Martinovská. Maminka, mimo jiné velká vlastenka a cvičitelka, se na své budoucí povolání připravovala v Kutné Hoře v učitelském ústavu.

Po válce, když se osidlovalo pohraničí, dostala svobodná učitelka umístěnku do Trnovan u Žatce, kde se později seznámila s Josefem Martinovským. Otec se ale nejdřív oženil v roce 1926 na Volyni s Marií Reovou. Měli syna Aloise a dceru Alici. Žena s dcerou bohužel nepřežily, jako mnoho jiných, největší tragédii volyňských Čechů a Českého Malína, a to jeho vyvraždění 13. července 1943.

Jak vzpomíná Darina Martinovská: „O Malíně jsem se dozvídala velmi složitě, tatínek mlčel. Ale třináctého července se vždycky zapálily svíčky a přesto, že byly prázdniny, bylo krásně, u nás bylo smutno a vzpomínalo se.“ Na konci šedesátých let, kdy se politické poměry začaly uvolňovat, se otec vydal hledat sestru Naďu do Sovětského svazu a teprve tehdy prozradil své dceři, proč tam jede. A poprvé jí dal přečíst Kroniku Českého Malína, kterou sepsal roku 1943 bezprostředně po tragédii. “Já mám ty sešity s rukopisem doma schované, jako kniha to vyšlo v Našem vojsku ještě před 1948,“ říká pamětnice.

Kdo nechal vyvraždit vesnici, dodnes nikdo neví 

Bylo 13. července, den po svátku Petra a Pavla, po pouti, šlo se opět do práce. Bylo slyšet broušení kos, nikdo nic netušil. Teprve kolem poledne někdo přiběhl, že od lesa jde skupina vojáků. To už po silnici přijížděli v autech se znakem letícího jelena nebo jelena ve skoku němečtí uniformovaní vojáci, spousta jich přišla i pěšky. Obklíčili Malín, vyhnali všechny z domů, lidé si nesměli nic vzít, vojáci tvrdili, že jde jen o prohlídku dokumentů.

Nejdřív prohlídli dvanáct ruských zajatců, které pustili, takže si lidi říkali, že to tak bude. Vojáci ale začali oddělovat ženy a děti od mužů starších patnácti let. Ženy pak hnali do Ukrajinského Malína, část mužů odvedli do školy, část mužů do statku Dobrých a další skupina tam zůstala. Z těch vybírali statné a zdravé muže s tím, že jim nařídili, že musí sehnat koně a povozy a na to naložit všechno, co se hodí. Objížděli domy a vynášeli z nich peřiny, naložené zelí, a hlavně šperky a peníze, oblečení, boty. A každý ten dům po vyrabování vojáci zapálili.

“Babičku Josefa Řepíka, našeho posledního dítěte a pamětníka z Malína, našli potom v kuchyni probodnutou bodákem, protože nevyšla ven,“ vypráví Darina Martinovská. Ženy pak donutili k návratu do Českého Malína, nahnali je do kostela a kostel podpálili. Další lidi zaživa upálili ve škole, kdo chtěl utéct, ten dostal dávku ze samopalu. “To je vzpomínka mého táty, který to popsal velmi detailně. Já jsem to zjednodušila, abych to mohla říct, protože není úplně jednoduché to převyprávět,“ přiznává pamětnice.

Těm, co vezli ty nakradené věci, poručili, aby jeli úvozem mezi poli přes les do města Olyka, tam měli Němci na zámku štáb. Ve tři hodiny se spustila strašná bouřka, otevřelo se nebe, blesky, prudký déšť, nic nebylo vidět. Malínští chlapi toho využili, někteří seskákali z vozů, nechali je stát v úvozu, koně táhli stereotypně vozy, takže si Němci mysleli, že chlapi jsou na těch vozech, a oni utekli do lesa a tím se zachránili. Ty, co dojeli do Olyky, bylo jich asi čtyři nebo pět, okamžitě zastřelili. Říká se, že jednomu či dvěma se podařilo utéct.

Tatínkova rodina žila v malínském mlýně celá. Dědeček, babička, všechny tři tátovy sestry, táta se svou první ženou Marií a se svými dvěma dětmi Alicí a Aloisem, nevlastními sourozenci Dariny Martinovské. Byli tam i vzdálenější příbuzní, kteří pomáhali při sklizni.

Darina Martinovská říká: “Dědeček měl štěstí, že v tu chvíli v Malíně nebyl, byl na návštěvě u svého bratra, tátovu manželku Marii s dcerou Alicí nahnali do kostela a ty zahynuly přímo tam. Můj nevlastní bratr Alois a táta se zachránili tím, že je najali na tu převážku kradeného majetku. Tety byly různě provdané a pobývaly u svých rodin. V tu osudnou chvíli tam byla jen tátova rodina. V seznamu zavražděných jsou celé rodiny, protože byly zrovna doma. Ve špatnou chvíli na špatném místě.“ Zavražděno bylo 104 mužů, 161 žen a 105 dětí do 14 let, ale také 26 Poláků a 4 Češi, kteří v Malíně pobývali dočasně. V Ukrajinském Malíně zavraždili 132 lidí.

Z úcty k otci jsem si ponechala rodné příjmení

Dědeček Alois Martinovský měl kromě syna Josefa ještě tři dcery. Čtvrtá zemřela brzy po narození. Pojmenoval je poeticky, Věra, Naděžda a Ljubov – tedy Víra, Naděje a Láska. Ani ony ale neměly v životě příliš štěstí. Věra byla roku 1941 zatčená a deportovaná na Sibiř kvůli tomu, že se její zeť stýkal s banderovci, tedy příslušníky Ukrajinské povstalecké armády.

Ji a roční vnučku Larisu odvezli Sověti vlakem přes Transsibiřskou magistrálu, pak je naložili na lodě. Ty vyjely pravděpodobně směrem k prameni řeky Ob. Vždycky deset lidí vysadili na břeh, za nimi hodili sekeru nebo pilu, ať si postaví dům. Věra se snažila zůstat co nejdéle na lodi, protože doufala, že se budou muset vracet.

“Říká se, že se zachránila tak, že si vytrhla zlatý zub a někde měla schovaný zlatý řetízek, vše dala jednomu námořníkovi a on ji s vnučkou schoval pod uhlí. Podařilo se jim usadit se v nějakém civilizovanějším místě, ale moc chtěly zpět na Volyň. Strastiplná cesta a návrat trvaly téměř pět let, ale dostaly se až do Malína. Ovšem ten už nebyl. Není jasné, kde všude se ukrývaly, ale když se vrátily, Larise už bylo téměř šest let,“ vypráví pamětnice. Potom je s pomocí Červeného kříže dostal Josef Martinovský do Čech. Část rodiny tety Věry na Sibiři zůstala, syn Alois přežíval kdesi u Inuitů, později se usídlil v Novosibirsku, kde se i oženil. V šedesátých letech navštívil Československo i s rodinou.

Sestra Josefa Martinovského Ljuba se provdala za polského hraběte Dobrowolského a odjela s ním žít na statek. Měli dvě děti, ale i její osud byl krutý. Když za války napadli Němci Polsko, přesunula se rodina do Varšavy s cílem dostat se do Čech. Zastihlo je tam však Varšavské povstání. Když se jednou schovávali v kanále, proud vody Ljubě vyrval dcerku a ta se utopila. Zachránila jen postiženého syna. “Ljuba se z toho nikdy nevzpamatovala. Chodila do kostela říkat, že ji pán bůh potrestal,” říká pamětnice.

Sestru Naďu po válce nikdo nenašel, nevědělo se, jestli je naživu. Až otec pamětnice objevil nějaké stopy v roce 1967 přes Červený kříž. Našli ji v malé obci v kolchozním domě asi třicet kilometrů pod Moskvou.

Darina Martinovská popisuje: “Dostala se tam nějakým podivným způsobem. Byla skoro slepá, někde musela přežít válku, mám fotku, kde dojí krávu, a na zadní straně je napsáno Náš palác a naše korova. Vedle ní stojí její manžel a za nimi je dřevěná bouda. Děti neměli. Teta Věra a Ljuba pak s námi bydlely ve mlýně v Trnovanech, potom i v domě v Žatci, byly hodně samy. Ljuba nechala postiženého syna v Polsku, teta Věra měla syna na Sibiři a dcera Nina, matka Larisy, se někde v SSSR provdala. Byly jak kůl v plotě, jedna chodila do kostela, druhá pekla doma vdolky. Ve svých padesáti vypadaly na osmdesát.“ Více o této rodinné větvi hovoří Zdeněk Kobelčuk, příbuzný pamětnice, ve své Rodinné kronice.

Tatínek říkal, že domov byl na Volyni a vlast v Čechách

Volyňští Češi, kteří se chtěli vrátit do Československa, se připojili ke Svobodově armádě a vytvořili 1. československý armádní sbor. “Dostali se do samostatného pluku a z vybraných peněz koupili tank a napsali tam Za Malín a s tím přijeli do Čech,“ říká pamětnice. Nejdříve přišli vojáci, teprve potom sem dostávali své rodiny. Další vlna navrátilců do vlasti přišla na základě Benešových dekretů.

Velká část volyňských se usadila ve Frankštátě u Šumperka, který byl v roce 1947 přejmenován na Nový Malín. Celý tento proces podrobně popisuje Lubomír Lešenar ve své bakalářské práci. Volyňští Češi hledali nové domovy, většinou se usídlili v pohraničí. Velká část zůstala na Žatecku, včetně rodiny Martinovských. Josef Martinovský se podruhé oženil, s Boženou Šmejkalovou měl dceru Darinu, která se narodila 1. října 1947 v Teplicích.

Všichni navrátivší se volyňští Češi přicházeli do vlasti s nadějí, že se vrací do osvobozené země a že se bude pokračovat v tradici První republiky. Chtěli podnikat, věnovat se zemědělství a řemeslu, někteří byli velmi vzdělaní. Spousta osobností chtěla něco odevzdat své staré vlasti, během života na Volyni s ní udržovali kontakt, jezdili na Sokolské slety, vozili stroje, jezdili se učit řemeslům, hlavně si vozili české knihy do škol a knihoven na Volyni.

Část volyňských Čechů se ale stala nepohodlnou, přeci jen přicházeli se zkušenostmi z polské demokratické republiky a po převratu v roce 1948 se jejich demokratických ideálů začali soudruzi obávat. Snažili se, aby nebyli pohromadě, rozstrkali je po pohraničí, ale ani to nestačilo. 

Maminka se snažila, abych měla normální dětství

Její první vzpomínkou je zatčení otce. Tatínka a jeho kamarády zatkla Státní bezpečnost. Soud měl v roce 1949, byl odsouzen a uvězněn. Když se vrátil, zjistil, že to v Československu bude ještě horší, než jak to dopadlo na Volyni. Celá rodina se snažila, aby žili normálně jako ostatní. Ale nebylo to jednoduché. Tatínkova vězeňská zkušenost ovlivnila všechny. Mamince neustále měnili umístěnku. „V rámci současného Ústeckého kraje jsme se stěhovali jedenáctkrát,“ upozorňuje Darina Martinovská.

Většinou bydleli přímo ve škole, až v Žatci se nastěhovali do domku a usadili se. Maminka sbírala s dětmi léčivé byliny, za což obdržela několik vyznamenání. Tatínek chtěl, aby syn Alois, který se s ním vrátil z Volyně, šel hned studovat. Roku 1946 se ho snažil dostat na průmyslovou školu. Do té doby byl Alois vojákem a pomocníkem. Odešel do Prahy, kde bydlel u příbuzných, snažil se studovat, ale pak z toho zběhl.

Jak říká Darina Martinovská: „Ani pro něj nebyl život jednoduchý, přišel o mámu a sestru, měl novou mámu“. Brzy se pak oženil a s manželkou bydleli v Žatci u Josefa a jeho nové rodiny. I z pamětnice chtěli soudruzi vychovat nového socialistického člověka, ale z Pionýra ji vyhodili a doporučili, že se má věnovat nějakému řemeslu, a ne jít studovat.

Maminka tedy vzala všechny dokumenty, svá vyznamenání a podobně a šla si sednout před dveře oněm odpovědným osobám. „Řekla, že tam bude sedět tak dlouho, dokud mě na nějakou školu nepošlou.“ A tak začala roku 1962 Darina Martinovská studovat Střední pedagogickou školu v Litoměřicích, obor učitelství pro mateřské školy. Bydlela na internátě.

Brouci na obzoru byly ruské tanky

Šedesátá léta byla nadějná. Pamětnice dostudovala, maminka se stala ředitelkou školy, otci opět vydali Kroniku Českého Malína. Jenže přišel srpen 1968. Darina Martinovská byla ředitelkou mateřské školy v obci Holedeč.

To ráno 21. srpna se s otcem dívali z okna a na obzoru byly malé černé hromádky, které vypadaly jako brouci. Táta řekl: „To jsou Rusové!“ a nechtěl dceru pustit do práce. Jenže jako ředitelka školy hodlala dodržet povinnost a podle evakuačního plánu zabezpečit školu v případě, že by byla napadena země nepřítelem. Tedy zajistit školu a dokumenty.

„Tak jsem si sedla na Pionýra JAWA 21 a jela jsem do Holedeče. Bylo to po silnici směrem k těm tankům. Projela jsem do Holedeče bez problémů, na silnici nebyla žádná závora, balila jsem nějaké nesmyslné papíry, seznamy dětí a kolik máme hrušek v jídelně a tak, aby se to nepříteli nedostalo do rukou, a čekala jsem, co bude. Když i předseda Národního výboru sundal vlajku z úřadu, vracela jsem se na pionýru domů. Vojáci mě zastavili a se slovy ‘Davaj, jest vojná‘ mi ho sebrali. Došla jsem zbytek domů pěšky.“

Pak se s otcem vydali na městský národní výbor nahlásit, že jim ruská armáda ukradla pionýra. „Nicméně na národním výboru byl dokonalý zmatek a řekli nám, ať jdeme radši domů, že se asi jedná o válečnou kořist,“ vzpomíná pamětnice s dovětkem, že motocykl už nikdy neviděli.

Vždycky, když se blížil problém, tak jsem šla studovat nebo jsem otěhotněla

Jejím snem bylo podívat se na západ, ale to nešlo. Nakonec si zaplatila zájezd do Sopot a vyrazila s Cestovní kanceláří mládeže do Polska. Zájezd také dostávaly za odměnu dívky, které zvítězily v soutěži Miss Československo. Jel s nimi i novinář, který Missky fotil a psal o nich.

„Pak jednu z nich něco kouslo na pláži, oni nemohli nafotit její nohy, jak je měla oteklé, tak řekli ‘Ukaž nohy’ a vyfotili mi je, a tak jedny ty nohy v novinách jsou moje. Tam jsem se zamilovala,“ vzpomíná Darina Martinovská. Ještě v roce 1969 stihla pamětnice udělat přijímací zkoušky na pražskou Divadelní akademii múzických umění, obor Praktikum loutkového a maňáskového divadla, jehož absolventi měli učit na tehdejších Lidových školách umění (LŠU).

Dálkově studovala, u toho pracovala, žila v Praze. Dle svých slov „naštěstí“ brzy vzhledem k politické situaci otěhotněla a roku 1970 porodila syna Daniela. Chvíli potom učila na LŠU, ale pak se vrátila do mateřské školy. S otcem syna se rozešli. Učila na různých stupních škol, působila jako dramaturgyně v kulturním středisku. Tam se rozhodla založit Vojensko-studentské divadlo poezie neboli Vostudopie.

Hlavním cílem bylo zařídit vojákům z kasáren v Žatci vycházky na zkoušky, aby se mohli scházet s dívkami ze žateckého gymnázia. Darina Martinovská říká: „Vytvořili jsme takový potěmkinův ‘angažovaný soubor písní a tanců‘.“ Později dělali i divadlo poezie, se kterým byli úspěšní i na přehlídkách. V souboru poznala druhého muže, roku 1973 se jim narodila dcera Petra.

Co máš v hlavě, to ti nikdo nevezme

S tímto krédem pamětnici maminka vychovávala. Darina Martinovská tak vysvětluje svou občanskou i politickou angažovanost. Vše prý pochází z rodinného prostředí, kde v předsíni visel Masaryk, četly se knihy a zpívaly písně, které nebyly poplatné režimu, ba naopak. Pamětnice v podstatě nikdy nesložila učitelský slib o věrnosti socialistické výchově a výuce, který museli skládat všichni. Zároveň se slibem se muselo prohlásit, že souhlasí s přítomností sovětských vojsk.

Vzpomíná: „Když jsem po roce 1989 dostala svoje kádrové materiály, tak tam nějaká moje bývalá ředitelka, pod kterou jsem pracovala, napsala, ‘Soudružka, přesto, že není soudružka, plní závěry sjezdu Komunistické strany Československa tím, že se angažuje v loutkovém divadle.’“ V Rudém právu vyšel článek o tom, jak na Vánoce hraje s dětmi betlém. „Děti si pouštěly lodičky, měly sepnuté ruce a zpívaly Ježíšku, panáčku. Nearanžovala jsem je, tak to vyplynulo. Vyšla z toho fotka, máma byla blahem bez sebe.“

Za zpěv koled se žáky ji opět přeložili, přesto měly některé kolegyně pocit, že jí vše projde. „Jedna kolegyně mi řekla rozčílená: ‘Ty jseš takovej exot, tobě všechno projde!’. Říkala jsem jí: ‘Ale holka zlatá, podívej se třeba na odměny, když to chceš vzít takhle materiálně. Nedělám nástěnku k Velké říjnové socialistické revoluci, dělám Listopad, listopad. Tobě tam visí Lenin, to je tvoje volba. Mně barevný lupení. Ale já to tam věšet nebudu. Tak holt zase půjdu. Anebo nebudu mít tu odměnu.’“

Před sídlem stranického aparátu jsem běhala s okurkou

V osmdesátých letech se pamětnice přihlásila k dalšímu studiu, tentokrát na pedagogické fakultě. Učila ve školce, v LŠU, vytvářela divadelní metodiky, pořádala semináře pro učitelky MŠ, jak hrát divadlo ve školce. Blížící se politický zlom očekávala s nadějí.

„Říkali jsme si, že už to musí sakra být, protože jsme třeba běhali v 1988 s okurkou – pendrekem ulicí Politických vězňů před sídlem stranického aparátu ‘za lepší současnost‘. Chodili jsme s kytičkou k Václavovi na Václavák, nejen v lednu, v srpnu, ale i dvacátého osmého října,“ vzpomíná Darina Martinovská. Sedmnáctého listopadu 1989 nakonec stála omylem jinde.

„Můj muž byl na Národní, šel z Albertova, přes Vyšehrad, pak tam zachraňoval nějakou slečnu a já jsem stála pod Václavem na Václaváku a tam nebyl nikdo. Bylo tam divný ticho a nikde nikdo. Já jsem si říkala, přece všechny demonstrace končí na Václaváku…“ Manžel pracoval u sanitky, a tak věděl, že se jde jinam, na Albertov. Pamětnice zapalovala svíčky kolem sochy svatého Václava a netušila, že lidi mlátí na Národní třídě.

„Zdenda dostal dost nakládačku, to bylo ošklivé,“ dodává. Hned v pondělí dvacátého listopadu požádala ředitele LŠU, kde pracovala, aby vyvěsil vlajku, a celý týden společně se svými studenty, maturanty, chodila na Václavské a Staroměstské náměstí demonstrovat, účastnili se průvodů kolem fakult, manifestace ‘Už je to tady‘ i dalších shromáždění.

Chtěla jsem jiný pedagogický systém

Po revoluci se snažila angažovat všude, kde se mluvilo o nutných změnách školství. Účastnila se školských odborných komisí, kandidovala za Občanské fórum. Dostala se na radnici Jižního Města, následně Prahy 4 a nakonec do Zastupitelstva hlavního města Prahy, kde byla zastupitelkou a potom i náměstkyní primátora Prahy v letech 1990 až 1998.

Hovoří o svých cílech. „Šlo mi o to, aby se školství změnilo. Třeba mateřské školy. Aby nešlo jen o to, že žena jde do práce a dítě odevzdá do péče státu.“ Založila Společnost pro předškolní výchovu (SPV), kde se snažili angažovat dětské psychology a další odborníky (Zdeňka Matějčka, Jaroslava Šturmu, Jiřího Dunovského a další), o kterých věděli, že chtějí také změnu. „Dodneška se SPV schází na magistrátu, to je taková moje stopa. Moje dcera je nyní v předsednictvu, protože asi taky nemohla jít jinou cestou,“ dodává.

V politice se snažila uplatnit všechny obory, kterým se profesně do té doby věnovala a zaměřila se hlavně na školství a sociální oblast. Velmi si vážila setkání s Olgou Havlovou, se kterou si velmi porozuměla a jejím Výborem dobré vůle spolupracovala. „Ona říkala věci tak rovně a přímo, nebrala si servítky, a to mi hrozně vyhovovalo. Byla vtipná, úřednické věci ji nebavily, když se něco ústně domluvilo, tak to platilo, když se něco vymyslelo, tak se to udělalo, toho si moc vážím,“ pochvaluje si. Politiky nakonec po několika letech zanechala. Její agenda byla o dost méně „populární“, než témata ostatních politiků, jako třeba finance, výstavba.

Původně kandidovala za ODS. „ODS se stala stranou plnou pragmatiků a její předseda hlásal, že to, co si na sebe nevydělá, nemá právo na existenci,“ říká. Prosazování témat z oblasti školství, kultury a sociálních věcí se tedy stalo velmi náročným. „Někdy jsem se ocitla v situacích, že jsem vůbec nerozuměla tomu, o čem lidi mluví. Naivně jsem si třeba myslela, že se scházíme proto, abychom něco vyřešili. A pak jsem zjistila, že dva z nás čtyř přítomných jsou dávno smluvení, aby hlasovali proti mému návrhu a jsou tam jen proto, abych měla pocit, že se o tom jedná. Některé informace se ke mně nedostávaly, některé věci se začaly projednávat potichu a mezi vybranými. Tak to prostě už nešlo.“  

Nadále však byla občansky velmi aktivní, angažovala se ve veřejném a společenském životě. Byla navržena mimo jiné do Rady České televize. V roce 2010 se z Prahy po čtyřiceti letech přestěhovala do Hodkovic nad Mohelkou na Liberecku. „Praha je pořád moje, hrozně se mi po ní stýská, jsem ‘kavárenský povaleč‘,“ přiznává.

V městečku, které bylo od roku 1979 domovem její maminky, hned založila ochotnický soubor s názvem Hodkovické amatérské divadlo (HAD). V roce 2022 měli zatím poslední premiéru. Pamětnice napsala scénář k představení Láska od Mohelky na základě místních pověstí. V roce 2022 žila Darina Martinovská stále v Hodkovicích nad Mohelkou a ve spolupráci s místním ochotnickým spolkem v Novém Malíně připravovala inscenaci s připomínkou vypálení Českého Malína. V roce 2023 tomu bude už osmdesát let.