Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Rony Marton (* 1943)

• narodil se 5. prosince 1943 ve městě Kudus na ostrově Jáva

• zažil odchod japonské okupační armády a válku za indonéskou nezávislost

• v roce 1963 vycestoval za studiem do ČSSR

• po indonéském převratu v roce 1965 fakticky zbaven indonéského občanství

• v ČSSR se oženil a zažil srpen 1968

• vystudoval VŠE v Praze

• stal se populárním popovým zpěvákem

• koncem 70. let ukončil hudební kariéru

• následně pracoval jako ekonom

• do Indonésie se opět podíval až v 90. letech

• s manželkou vychovali dvě dcery a jednoho syna

• v roce 2022 žil Rony Marton v Praze

„Nás bylo celkem z Indonésie v letu asi 32 nebo 33. Přiletěli jsme do Prahy 9. září 1963, pamatuji si to velice dobře. Jeli jsme z Ruzyně přes dnešní Evropskou ulici. Viděli jsme panelové domy, okna zatažená tmavými roletami, vše bez světla – to bylo asi v devět nebo v půl desáté večer. My jsme byli zvyklí v Jakartě žít až do rána, skoro non stop. Takže jsme se divili, že je všude taková tma. To byl náš první dojem z cesty do Prahy,“ vzpomíná Rony Marton, bývalý výměnný student, hudebník a ekonom, který v roce 1963 nemohl tušit, že těch českých podzimů zažije rozhodně více, než měl původně v plánu.

Dětství v porobené Indonésii

Rony Marton se narodil 5. prosince 1943 ve městě Kudus na ostrově Jáva v dnešní Indonésii – tehdy ovšem oficiálně Nizozemské východní Indii okupované Japonskem. Na svět přišel jako první potomek státního úředníka Yanuriho Surjomartona a jeho manželky Babdiyi Sayati. Později k němu přibyl ještě mladší bratr Yaidi. Jak sám říká: „Je to pro Indonésii dosti neobvyklé, v Indonésii má skoro každý alespoň tři až čtyři děti. Řekl bych, že průměr je takových šest. My jsme tedy byli anomálie.“

Vedle otcova zaměstnání rodina vlastnila menší manufakturu na výrobu tradičních látek – batiku. Dětství s bratrem prožili v javánském městečku Solo, kam se rodina přestěhovala. Zde žili v palácovém komplexu místního sultána, a to díky postavení pamětníkova dědečka, který byl uznávanou duchovní autoritou a islámským učencem.

Válka a rodinný život

Situace na Jávě byla koncem čtyřicátých let bouřlivá. Druhá světová válka otřásla koloniálním panstvím Nizozemců a indonéské ostrovy se díky úspěchům japonské vojenské mašinérie dostaly po dlouhých staletích mimo evropskou sféru vlivu. Brzy se ovšem ukázalo, že japonské slogany o asijské sounáležitosti jsou pouze propagandou. Japonci Jávu brutálně ždímali o přírodní i lidské zdroje. Ke konci války sílil odpor proti přítomnosti Japonců i proti návratu Nizozemců, který přerostl ve vyhlášení nezávislosti Indonésie.

Rodina v odboji

Díky složité situaci v regionu byla udržením pořádku po skončení války pověřena ze strany Spojenců britská armáda, na jejíž působení vzpomíná pamětník následovně: „Otec dostal informace, že večer nebo někdy během dne, přesně si nepamatuji, přijedou Holanďané a Britové udělat razii. Měli totiž informaci, že v komplexu paláce přespávali partyzáni bojující proti Holanďanům. To byla pravda, můj otec byl také partyzán.“

Odbojová činnost málem přišla Ronyho otce velmi draho – Britové a Nizozemci byli odboji na stopě. „Před razií se otec ukryl v takovém kamrlíku a dělal, že je nemocný. Opravdu, později přišli Holanďané a Britové s Gurkhy. Do toho kamrlíku, kde se ukrýval otec, běžně chodily kachny a jiná drůbež. Ty tam zaběhly i během razie a kontrolující vojáci si tak mysleli, že jde o kurník. Do kurníku se jim nechtělo, a tak otce nenašli. Měl jsem tenkrát velký strach. Gurkhové na nás velmi křičeli, byli horší než řádná holandská nebo britská armáda. Chtěli ukázat, že umějí zabíjet lépe než jejich páni.“

Otec se tedy vyhnul zatčení a dobře dopadlo i hnutí za nezávislost – Indonésané svou republiku obhájili.

Školní léta v Indonésii

V nezávislé Indonésii navštěvoval základní a střední školu, které byly obě v blízkosti bydliště. Již během školních let si zamiloval hudbu a judo, kterým se pilně věnoval. Obě tyto záliby později v jeho životě sehrály zásadní roli.

S blížící se maturitou uvažoval o dalším studiu a jeho volba nakonec padla na vyhlášenou Univerzitu Gadjah Mada v Yogyakartě, kam se úspěšně dostal a v roce 1961 tam začal studovat ekonomii. Bohužel, jak sám říká, s podmínkami studia spokojen nebyl: „Když vás přijali a zapsali jste se na vybranou fakultu, tak vůči vám měli starší studenti jistá práva, práva rozkazovat – vůči začínajícím studentům. Šlo například o to, každý den jim nosit jídlo, umývat jim záchody a podobně. To mě zhrozilo, bylo to ponížení a šikana.“ Ronyho ovšem zachránila hudba – již na střední škole měl kapelu a na univerzitě začal muzicírovat znovu. Přihlásil se tedy do hudební soutěže, kterou vyhrál. Díky tomu hrál v univerzitní kapele, čímž vypadl z doslova „mazáckého“ univerzitního systému. I přes tento dílčí úspěch ovšem nebyl se stavem věcí spokojen a rozhlížel se po alternativách.

Na zkušenou do světa

Během studia v Yogyakartě se doslechl o stipendiích japonské vlády pro indonéské studenty. Coby nadšený judista se rozhodl stipendium získat. Jeho babička měla známého, který byl vysokým státním úředníkem – působil jako vládní koordinátor pro univerzitní vzdělávání. Přes jeho náměstka byl informován, že japonská stipendia jsou již vyčerpána. Náměstek ale navrhl místo Japonska Československo. Tuto nabídku Rony Marton přijal. Radost mu kalila jen vidina loučení s rodinou, zejména s energickou babičkou. Ta se chystala před vnukovým odjezdem vyrazit na pouť do Mekky. Tu skutečně podnikla a bohužel při návratu zemřela.

Odlet do ČSSR

Do Československa odletěl Rony Marton v září 1963 ve skupině, která čítala asi 32 Indonésanů. Po nezbytné karanténě nastoupili do jazykové přípravky v Dobrušce, kde je učitelé i místní velmi hezky přijali. V této době začal působit jako zástupce indonéských studentů v Československu. Po absolvování jazykového kurzu již mladým Indonésanům nic nebránilo v zápisu do studia – v případě Ronyho Martona volba padla na pražskou Vysokou školu ekonomickou (VŠE).

Pozitivní dojmy z československého prostředí mu vydržely i během studia na VŠE. Kromě učení si našel čas i na nezbytnou družbu a milovanou hudbu. V této době se také seznámil se svou budoucí ženou.

Osudová šedesátá léta

S životem nadějného studenta ovšem radikálně zamávala velká politika. V roce 1965 proběhl v Indonésii neúspěšný puč, ze kterého byli obviněni komunisté. K moci se dostala armádní klika generála Suharta razící tvrdě protikomunistickou politiku. Pod taktovkou armády následovaly brutální represe, a to nejen skutečných, ale mnohdy pouze domnělých „levičáků“. Počet obětí se odhaduje na půl milionu až milion. Jak vzpomíná pamětník, informace o puči se rychle dostaly i do Československa: „Na koleji, když to oznámili, jsem byl zrovna na chodbě. Slyšel jsem z oken: ‚Ať žije Suharto! Smrt komunismu!ʻ Byl jsem z toho dost překvapený. Postupem času jsem si říkal, že šlo asi o ventil. Byli to mladí lidé.“

Odstřižení od domoviny

Pro mládež vyslanou do tehdejšího socialistického bloku nešlo o příznivé změny. Indonéské velvyslanectví v Praze obeslalo krajany s výzvou k písemnému souhlasu se změnou režimu a oficiální verzí událostí ve vlasti. Zhruba polovina indonéských studentů včetně pamětníka odmítla. „Odměnou“ jim bylo neprodloužení cestovního dokladu a faktické odebrání indonéského občanství. Novým domovem se jim tak povětšinou stalo Československo, a to zejména díky úsilí představitelů vysokého školství a Červeného kříže.

V adoptivní vlasti prožil Rony Marton i nešťastný srpen 1968. Coby podporovatel reformního procesu a demokraticky smýšlející jedinec podruhé v krátké době zažíval hořké zklamání z politického vývoje. V rozhořčení napsal protestní dopisy do řady státních institucí. Jak se po sametové revoluci dozvěděl, všechny skončily na Univerzitě 17. listopadu, kde je někdo ze zaměstnanců bez dalšího komentáře archivoval. Naštěstí pro něj a jeho rodinu se jim tehdy nikdo dále nevěnoval.

Neočekávané hudební úspěchy

Končící šedesátá léta pamětníkovi nepřinesla pouze politická zklamání a potíže. V profesní a osobní kariéře tomu bylo naopak. V roce 1967 se oženil s přítelkyní Zdenkou a brzy poté se jim narodila dcerka. Vedle studia a obstarávání rodiny také hrál a zpíval ve studentském klubu. Právě hudební kariéra nabrala na konci zlatých šedesátých nečekaný spád. Kolega jej přihlásil do soutěže Hledáme nové talenty. Dozvuk liberálních šedesátých let znamenal, že Rony Marton mohl v úvodních kolech soutěže zpívat v angličtině a se svým mezinárodním repertoárem se probojoval do finále soutěže. Zde již zaúřadovala ruka normalizačních politických pracovníků a s angličtinou byl utrum. I přes nutnost improvizovat s českým textem ale ve finále zvítězil.

Díky úspěchu v soutěži zahájil spolupráci s Karlem Vlachem a Petrem Hanigem. Pravidelně točil s Československou televizí a do paměti tuzemského publika se zapsal např. písní Hastrmane, tatrmane. Úspěchy slavil i za hranicemi, v bývalé NDR, kde má dodnes řadu příznivců.

Konec hudební kariéry a osobní život

Skloubit profesionální hudební kariéru s rodinným životem nebylo snadné. Při rozhodování mezi rodinou a prací v hudebním průmyslu jednoznačně zvítězila rodina. Roku 1976 tedy Rony Marton ukončil kariéru a nastoupil do civilního zaměstnání ve vystudovaném oboru. Na hudbu ovšem nezanevřel a nadále se jí ve volném čase věnuje.

S manželkou vychovali dvě dcery a jednoho syna. Do Indonésie se vrátil až v 90. letech, v návaznosti na politické uvolnění v adoptivní i původní vlasti. S rodiči ani bratrem se bohužel již nesetkal, navázal ovšem kontakty s širším příbuzenstvem a bratrovými potomky. Skupinu indonéských výměnných studentů dodnes pojí pevné vztahy, bez ohledu na tehdejší politické postoje. V roce 2022 žil Rony Marton v Praze.