Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Irena Marvanová (* 1929)

• rozená Eislerová

• židovského původu, narozena v asimilované rodině v Kolíně v roce 1929

• v červnu 1942 odvezena s celou rodinou transportem do Terezína

• v Terezíně žila většinu času v „Kinderheimu“ na bloku L410 na pokoji číslo 25

• jako jedna z mála rodin v Terezíně přežila kompletní

• po válce si celá rodina změnila příjmení z Eislerových na Marvanovy

• dodnes žije v Kolíně

Příběh Ireny Marvanové ze středočeského Kolína je zajímavý a netypický tím, že její  rodina měla po deportaci do ghettra Terezín obrovské štěstí a z užší rodiny přežili všichni - rodiče, oba mladší bratři - dvojčata i mladší bratr její maminky. „Jsem si vědomá, že to byl naprostý zázrak,“ hodnotí to pamětnice s odstupem. Paradoxně k přežití její rodiny napomohly infekční nemoci, kterými příbuzní onemocněli během terezínské internace. Irena Marvanová vzpomíná: „Ze začátku (esesáci) netrhali rodiny. Když někdo dostal nějakou nakažlivou nemoc, druzí z rodiny byli tzv. vyreklamovaní, nemuseli také odjet (v transportu). Teprve až potom, na konci války, se trhaly rodiny. Z toho jsme vyvázli. Otec měl tenkrát růži, pamatuji si, že měl ucho až na rameno. To byla nakažlivá nemoc, tak jsme nemuseli odjet. Pak měl bratr spálu a ještě jednu nemoc, ani si nepamatuji.“ Později jim pomohlo, že do transportů šli především muži od čtrnácti do padesáti pěti let. Ireninu bratru bylo v té době méně a otci bylo padesát šest.

Pamětnice se narodila v roce 1929 v Kolíně v plně asimilované rodině jako Irena Eislerová.  Doma se mluvilo pouze česky, připomínaly se křesťanské i židovské svátky, rodiče však nijak nábožensky založení nebyli. Irena prý ani nikdy pořádně neuměla německy. České cítění rodina prokázala i po válce, kdy si všichni její členové změnili příjmení z Eislerových na rodinu Marvanových. Otec byl strojní inženýr a měl malou firmu, která obráběla různé kovové součástky.

V červnu 1942 byla celá rodina donucena opustit Kolín. Irena s rodiči a dvěma mladšími bratry odjela směr Terezín. Do Bohušovic dorazili v době vrcholící heydrichiády a museli čekat, až další transport odjede z Terezína směrem na východ. Navíc museli podepsat prohlášení, že neviděli nikoho s kolem, na kterém ujížděli parašutisté od místa atentátu.

Pokoj číslo 25

V Terezíně žila Irena většinu času v tzv. „Kinderheimu“ pro mladá děvčata na bloku L410 na pokoji číslo 25. Nejvíce si vybavuje stísněný prostor, který tam panoval. Mnoho let po válce se jela s kamarádkami z Terezína podívat do bloku L410, kde bydlely. Měly štěstí, že lidé, kteří tam žili, jim ukázali jejich starý pokoj.

„Pokoj číslo 25. Bylo nás v něm čtyřiadvacet děvčat. Když jsem se tam byla podívat po válce, pustili nás dovnitř majitelé, co tam bydleli. Šly jsme se podívat do chodby, někdo z majitelů zrovna šel. V tomhle domě jsme byly na čísle 25. Tak nás dokonce pozvali, že se můžeme podívat. Pustili nás do bytu a ukázali nám ten pokoj. Když jsme to viděly, tak (jsme nechápaly) jak nás tam mohlo být čtyřiadvacet. Také jsme měly jen místo na kavalci a pod kavalcem složené kufry. U zdi stála malá polička, kde jsme měly zubní kartáček, mýdlo a pár věcí. To bylo vše.“

Irena Marvanová vzpomíná na výuku v Terezíně. „Učili jsme se trochu matematiku, češtinu. Byla tam nějaká profesorka, která byla znalá a myslím také zcestovalá, velice hezky nám vyprávěla a učila nás zeměpis. To bylo zajímavé. Psát jsme si nic nemohli, protože vyučování probíhalo načerno. Měli jsme připravené, že něco spravujeme, kdyby náhodou přišli Němci. Psát jsme si nic nemohli, takže když jsme byli spolu, přeříkávali jsme si, co si kdo pamatoval, abychom si to trochu procvičili.“

V Terezíně pracovala v zemědělství, mohla si občas něčím přilepšit. „Chodili jsme nahoru na tzv. šance, kde se pěstovala zelenina. Museli jsme rýt, tam nemohli přijet žádným povozem. Museli jsme půdu zrýt rýčem, aby se tam dalo něco zasadit.“

Konec války

Na konci války se spolu se strýcem sebrali a odešli na vlastní pěst z Terezína. Epidemie tyfu se jim naštěstí vyhnula. Odcestovat z Bohušovic bez peněz nebylo ani trochu snadné. „Když skončila válka, tak jsme odešli. Byl tam maminčin mladší bratr, bylo mu kolem třicítky. Šli jsme na nádraží, každý jsme si sbalil pár věcí do tašky. Říkali jsme, že pro zbylé věci se dodatečně dojede. Průvodčí nás nechtěl pustit do vlaku, že musíme mít jízdenky, ale my jsme neměli žádné peníze. Bylo nás šest. Nakonec někdo prodal aktovku, za to nám dal lístky pro šest lidí, ale jen do Prahy, dál ne. Dostali jsme se do Prahy, kde měl tatínek známé ve firmě Rott, kam také dodával svoje výrobky. Zašel tam. Nevím, jestli tam peníze měl, nebo si je jen půjčil, ale mohli jsme s nimi dojet až do Kolína.“

Jejich byt nedaleko kovoobráběcí továrničky zničilo spojenecké bombardování. Nacisté navíc zlikvidovali a převezli na jiné místo veškeré zařízení továrny. V Kolíně dostali Eislerovi náhradní byt a otec nastoupil jako technický úředník do jedné firmy.

Irena Marvanová ani její bratři po válce neuvažovali o emigraci. Všichni zůstali v Čechách, bratři vystudovali vysokou školu, Irena obchodní školu. Celý život pracovala jako úřednice v podniku Tatra v Kolíně. Nikdy se neprovdala ani neměla děti. Dodnes žije v Kolíně a účastní se akcí, které pořádá místní kulturní středisko ve spolupráci s Židovským muzeem v Praze.