Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vojtěch Máša (* 1947  †︎ 2016)

• narozen 4. června 1947 v Újezdu u Brna do katolické rodiny

• synovec a kmotřenec JUDr. Jana Haluzy, trenéra Emila Zátopka

• spolu s rodinou perzekvován kvůli náboženství

• bylo mu zakázáno studovat na střední škole

• zhruba v šesti letech musel začít pomáhat rodině s prací, aby se uživili

• 1956 – zemřel mu otec, rok žil s režimem utlačovaným strýcem Rudolfem

• 28. února 1975 – výbuch teplárny na Špitálce v Brně, na následky zranění při výbuchu zemřel strýc Vojtěch

• pracoval v centru pro zdravotně postižené

• poskytoval sociálně-právní poradenství

• zemřel 9. října 2016

Nelehké dětství

Vojtěch Máša se narodil 4. června 1947 v Újezdu u Brna do katolické rodiny. Už od útlého dětství musel pomáhat kvůli obživě. „Bylo mi tak sedm let, nesl jsem motyku, plakal jsem, kluci šli na fotbal, a já šel dělat jeden řádek. První naše otázka vždycky byla: ,A kde?‘“ Někdy musel jet až za pět kilometrů vzdálené Jedovnice. Nedlouho poté navíc pamětníka i jeho tři sourozence zasáhlo několik neštěstí. „Náš tatínek v šestapadesátém zemřel a maminka zůstala s námi čtyřmi. Dvě děti zemřely malé, jedno zemřelo na záškrt a druhé se utopilo.“

Finanční potíže nebyly jedinou nesnází, které s sebou otcovo úmrtí přineslo, začali jim totiž do života zasahovat i komunističtí funkcionáři. „Tatínek, byť měl roztroušenou sklerózu, byl na hranici toho, aby mohl pracovat, vést hospodářství. Byl přece jenom muž v rodině, a pokud byl muž v rodině, tak dali trošku pokoj. Když zemřel tatínek, tak jí stranická buňka v Újezdu řekla: ,Ty v Újezdu práci nedostaneš.‘ Děti neměla odrostlé, takže to byl velký zásah do jejího života, chodila, prosila, jestli by ji někde někdo nezaměstnal, až se nad ní smilovala paní Horníková, to byla správkyně cihelny.“ Tato práce byla pro pamětníkovu matku velkou finanční pomocí, ale podepsala se na ní. „Byla kolikrát tak vyčerpaná, že jsme ji museli na vozíku nebo na sáňkách dotáhnout domů. Měla práci, která vyžadovala sílu, techniku. Nevím, jestli jste někdy držel mokrou cihlu, jak je těžká. Ona musela dávat sedm cihel na vozík, my jsme jí občas pomáhali, že jsme je zaváželi.“

Náboženství na škodu

Kvůli svému náboženství měla potíže už rodina z matčiny strany. „V Újezdu měli problémy s věřícími, protože ti si šli za tím, co řekli a co udělali.“ Ponižování kvůli katolické víře se nevyhnulo ani pamětníkovi a jeho kamarádům. „Když jsem nastoupil do školy, tak první, co se stalo, bylo, že Máša, Blažek a Rozprým museli na stupínek: ,Podívejte se na ně, co věří v Boha, nějakého Boha. Kde ho vidíte?‘ Maminka nám vždycky říkala, že rádiové vlny nikdy nikdo neviděl, a přece jsou. Jejich zájem byl co nejvíc zesměšnit, aby se lidi báli věřit. Jak člověk mohl reagovat? Facku dostal, jen to hvízdlo. Stát na stupínku, to, že se nám smáli, to jsme spíš byli šťastní, protože jsme měli v sobě, že jednou ti bude odplaceno v lepším světě, takže to nás nemohlo urazit. Vždycky jsme si řekli, tady stojíš na stupínku, tam stáli ve vodě, tam stáli v jámě.“

Společně se sourozenci bylo pro pamětníka skoro nemožné získat kvalitní vzdělání. „Když se přihlásil starší bratr do školy, kdokoli jsme se hlásili do školy, odpovědí bylo ‚klerikálně nevhodná rodina, další studium nedoporučujeme‘. Bratr byl přijat, ale když zjistili, že je věřící, nevhodně vychovávaný, tak mu to zrušili a poslali ho, aby se šel vyučit do Slavkova, což bylo velice z ruky a nevhodné kvůli dojíždění. Cokoliv, jenom aby Haluzovi a Mášovi nestudovali. Bratr Jan šel jediný studovat, protože maminka byla hrubě orodovat, řekla, že nevstane z chodníku, dokud mu to nepřislíbí. Pustili ho, ale zase jenom do zemědělství. Mě pustili studovat, protože bratr Petr si vymínil, že s ním půjdu do Brna, kde měl pracovat v dole, i já. Chtěl jsem po prvním roce, aby mě pustili dělat průmyslovku, neexistovalo něco takového. Dostal jsem ‚klerikálně nevhodná rodina, další studium nevhodné‘. Já jsem dodělal průmyslovku po jedenaosmdesátém.“

Utlačovaní strýcové

Pokud se už někomu povedlo dostat na vysokou školu a prakticky dostudovat, nebyla to ještě vstupenka k vysněné profesi. „Strýce Vladimíra vyhodili z vysoké školy, už měl všechno, měl dostat diplom, ale vyhodili ho, protože se zúčastnil nějaké bouře proti režimu. Šel se strýcem Rudolfem pomáhat na faru. Byl hotový lékař, akorát bez diplomu, a tak šel jezdit se sanitkou. Nedělali mu dobře, protože byl křesťan, katolík ke všemu, což je ještě horší. Neměli lidi, ale stejně mu dělali co největší nepořádek.“ Vladimír Haluza se chtěl oženit a kvůli tomu musel jít pracovat jako horník. Byla to těžká práce, mnohokrát byl zasypán. Když přišel rok 1968, bylo mu nabídnuto, že si může dokončit lékařskou fakultu. Na to už ale bylo pozdě. „Ptal jsem se ho a on říkal: ,Chlapče, co si myslíš? Podívej se na moje ruce. To jsou ruce lékaře?‘ A opravdu, tvrdé ruce, všechno.“

Kvůli svému náboženskému přesvědčení měli problém víceméně všichni dospělí členové rodiny. „Strýc Vojtěch byl vystudovaným profesorem, měl učit na vysoké škole, jenomže po roce 1948 se kontrolovalo, jestli je loajální k současnému režimu, a pokud nebyl, tak neexistovalo, aby učil na vysoké škole. Při prověrkách od Vojtěcha chtěli, aby dokázal, že je loajální. Položili před něj kříž, aby na něj šlápl. Je logické, že to nedokázal, ani to nemohl dokázat. Ze školství ho vyhodili.“ 

Strýci se vynucená změna profese stala nakonec osudnou. „Jeho otec byl zedník, a tak šel dělat zednické práce. Potom mu přátelé sehnali lehčí práci v teplárně. Bylo tam teplo, jenom si několikrát stěžovali, že jim tam uniká mazut, kterým se tehdy topilo. Jednou se chtěl ženit jeden z jeho spolupracovníků v teplárně a požádal ho, jestli by to za něho nevzal. Určitě víte o tom výbuchu (28. února 1975 v brněnské teplárně v ulici Špitálka), akorát jsem tehdy šel z práce, to byl obrovský záblesk. Strýc ještě tři dny žil. A to měl být profesorem. Skončil spálený, shořený, a to jen proto, že ta nenávist byla tak obrovská. Nebyla vůle mít za učitele křesťana, co kdyby je náhodou naučil mít jiný vztah k lidem.“ 

Tato tragédie se podepsala na celé rodině pamětníkova strýce. „Od té doby se teta už nevzpamatovala, měli čtyři nedospělé děti, všichni se snažili nějakým způsobem přežít, jeho nejstarší dcera se snažila, aby bylo co jíst, ale bohužel, teta už se nikdy nevzpamatovala a děti se rozutekly po světě.“

Jelikož další strýc byl kněz, byla na něj pochopitelně zaměřena speciální pozornost. Rudolf Haluza se pamětníka na rok ujal po smrti jeho otce. Byl milující a dobře se o něj staral. Nicméně ani v době pamětníkova pobytu mu vyšetřovatelé nedali pokoj, a ten tak mohl být svědkem toho, jak mu představitelé komunistického režimu ztěžovali život. Podle nich se spolčoval s Němci, a to jim bylo trnem v oku. „Strýc Rudolf prožil život, na kterém není co závidět. Když byl strýc Jan zavřený, tak za něj šel orodovat, aby ho pustili, tak ho zavřeli taky. Když ho pustili, tak už mu nedali souhlas vykonávat mše a dali ho do Žacléře na faru, aby ji hlídal. Odešli tam s ním jeho maminka a tatínek. Jenomže přišel rok 1964, 1965, kdy začal opět ‚hon na čarodějnice‘. Znovu mu sebrali souhlas, nemohl sloužit, protože na něho někdo řekl, že slouží mše jak v německém, tak v českém jazyce. On uměl perfektně německy, Žacléř byl v pohraničí, za mých mladých časů tam bylo tak osmdesát procent Němců a dvacet procent obyvatel, kteří uměli obě řeči. Sloužil všem, tam byli horníci, kteří si přáli nějakou ochranu. Opět ho zavřeli, a když se vrátil, už nikdy souhlas nedostal. Udělal si jeřábníka a pracoval s jeřábem. Jenomže vedro, zima, střídají se tam, není tam žádná ochrana, tak dostal mrtvici, přestal mluvit, pak dostal infarkt a zemřel ve Sloupnici mezi řádovými sestrami.“ 

Jak je patrné, téměř celá rodina měla s komunistickou mocí špatné zkušenosti. Několik strýců bylo ve vězení, zadržení navíc probíhalo bez předchozího varování. „Přijelo černé auto, jaká jsou ve filmech, naložili je a týden čtrnáct dní nebyli. Pravděpodobně museli sehnat něco, za co by ho zavřeli. Vím, že chodila maminka: ,Modlete se, odvezli ho.‘ Tak jsme se pomodlili.“ Pamětníkova matka to nesla nejhůře. Sama však do vězení jezdila a rovněž její bratři; uvězněného vždy navštěvovali ti, kteří byli právě na svobodě. Vojtěch Máša byl ale ještě příliš malý na to, aby mu matka ozřejmila situaci. „Já jsem byl ale mockrát u toho, když přišli, dokonce přímo před farou. Dal Rudolfovi takovou facku, jeden z vyšetřovatelů. Vím, že dědeček řekl: ,Co ho bijete?‘“

Zdůvodnění zatčení bývalo často poměrně jednotvárné. „Většinou to bylo za rozvracení republiky. Vždycky se k tomu snažili přidat špionáž pro jinou mocnost, pro Řím. To se vždycky strýci Rudolfovi snažili přišít. Měl dávat informace do Říma. On byl ale mezi ostatními takhle malý. Když se to ale dobře zpracovalo, tak vám to přišili.“

Zřejmě nejproslulejší pamětníkův strýc byl JUDr. Jan Haluza, trenér Emila Zátopka. I na něj si podle pamětníka vyšetřovatelé našli důvod k tvrdému žaláři. „Vím, že ho chtěli spojit s Miladou Horákovou. Řeklo se a hotovo. Ta pravda se pak dokazovala. Nevím, jestli mi rozumíte. Já vám zalžu, že tato židle tu není. A chci vám dokázat, že tu není. A protože k tomu mám prostředky, tak někdo to vydržel, někdo ne.“ Vyšetřovatelé se neuchylovali pouze k psychologickému nátlaku, Jan Haluza byl „přesvědčován“ i fyzicky. „To byly samotky, pak dali svíčku na krk, to jsem slyšel přímo od strýce Jendy, dále topili, naplňovali nádrž. Pokud mohl, tak musel stát na špičkách. Pokud trošku nevydržel, tak se začal topit, to dlouho nevydrží ani trénovaný atlet. A to se dělo běžně. Byly to zrůdy, co si budeme vykládat. Ti lidi něco řekli a teď dokažte, že to není pravda. Takže něco řekli a teď se to snažili spojit. Zavřou vás, nepustí vás na světlo, nedávají vám pít, nedávají vám jíst. A to bylo i tehdy, nedostal pít, jíst, co nejmenší prostory, co největší zima, co největší křivdy. To vím zase od strýce Rudolfa: ,Chtěl bys žrát?‘ A vylili to před něj.“ Spojení s Miladou Horákovou však Janovi ani žádnému z dalších strýců nikdy prokázáno nebylo.

Někteří takovýto nátlak nevydrželi, ať už psychicky, nebo fyzicky. „Buďto sešli ze světa, sami si vzali život, nebo něco řekli a na základě toho se hledalo, s čím by se to pospojovalo.“

Buď vůle tvá

Pamětníkova matka bohužel zemřela těsně předtím, než mohla okusit popřevratovou svobodu. „Revoluce se nedočkala, zemřela 21. června 1989. Věřím, že by z toho měla obrovskou radost. Ale říká se, že koho má Pánbůh rád, toho si vezme k sobě. Takže si ji vzal, aby dělala radost někde jinde.“

Zpětně se dokáže Vojtěch Máša na období nesvobody a útlaku podívat s nadhledem a i na něm umí najít něco pozitivního. „Nebyla to žádná radost, ale s odstupem času jsem rád, že jsme to vydrželi, že si nás maminka vzala k sobě jako kuřátka, že řekla: ,Nebojte, bude lépe.‘ Na to lépe jsem čekal skoro šedesát let, ale přece jsem se částečně dočkal. Měla pravdu.“ I tak však uznává, že radostná doba to nebyla. „Nepřeju to nikomu. To jsou věci, které je lepší nezapomenout, nezasunout do pozadí.“

Rodina Vojtěcha Máši to podle jeho názoru měla složité zejména proto, že se její členové sveřepě drželi své katolické víry. „Když vám stokrát bude někdo něco vykládat, budete si držet to svoje a budete rád, že jste to dodržoval. Moje maminka říkávala, že bez Boha nezmůžeš nic. Na každém pomníku je to napsáno a je to i moje krédo: ‚Buď vůle tvá.‘“