Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Mašek (* 1941)

• narodil se 28. června 1941 v Kolíně, mládí prožil v Kutné Hoře

• otec Adolf Mašek, náčelník Sokola, byl v roce 1950 odsouzen na 13 let do uranových dolů

• po střední průmyslovce dostal pamětník umístěnku do pražské firmy Regula

• v roce 1960 tatínka po deseti letech propustili na amnestii, v roce 1969 zproštěn viny

• v sedmdesátých letech byl proces obnoven a tatínek byl zpětně odsouzen na tři roky

• roku 1968 pamětník zakládal v podniku rady pracujících a kritizoval Josefa Smrkovského

• v roce 1985 nastoupil do firmy Interm, kterou v roce 1989 zprivatizovali

• roku 1990 soud Adolfa Maška rehabilitoval

• po insolvenci Intermu se pamětník vrátil do Reguly

• od roku 2017 do svých 77 let pracoval na projektech ve společnosti Inelsev

• v roce 2024 žil v Praze

Na Kutnohorsku se v padesátých letech formoval silný protikomunistický odboj. Sokoli, skauti, národní socialisté, ti všichni pomáhali rodinám zavřených kamarádů, schovávali partyzány a připravovali sabotážní akce. Desítky lidí byly následně odsouzeny ve vykonstruovaných procesech a tresty dosahovaly až pětadvaceti let. Pamětníkova otce Adolfa Maška odsoudili na třináct let do uranových dolů. Do svých osmnácti ho malý Stanislav vídal jen jednou ročně. Přesto syn ani otec nezahořkli.

Třináct let za pomoc rodinám stíhaných

Stanislav Mašek se narodil kutnohorskému hodináři Adolfu Maškovi a Růženě Maškové 28. června 1941. Jako náčelník Sokola vybíral Adolf Mašek příspěvky do fondu pomoci rodinám sokolů zatčených po únorovém převratu a emigrantů. Díky své činnosti a odporu proti komunistické zvůli se záhy stal jedním ze sto čtyřiceti spolupracovníků Josefa Němce, který v Kutné Hoře organizoval protikomunistický odboj a staral se o partyzány. Do skupiny se však infiltroval zrádce – údajný major Hasman, iniciátor konkrétních protirežimních akcí. Skupina „Kutná Hora“ byla vyzrazena a v následujícím lidovém soudu dostal Josef Němec trest odnětí svobody na dvacet pět let.[1] Jednou z obětí procesu byl i pamětníkův tatínek.

V noci z 18. na 19. února 1950 přímo na sokolských šibřinkách zatkla Adolfa Maška Státní bezpečnost. Malému Stanislavovi bylo tehdy osm let. „A tatínek se nám vrátil až po deseti letech,“ začíná vyprávět Stanislav Mašek. „Odsoudili ho k trestu odnětí svobody na třináct roků, konfiskaci celého jmění, ztrátě živnostenského oprávnění, k peněžitému trestu deset tisíc korun a ztrátě občanských práv.“ S maminkou měli napůl chatu, kterou museli prodat, a o tu půlku přišli také.

Maminka Růžena Mašková nesla manželovo zatčení statečně, malý Stanislav nic nepocítil. „Jenom začala kouřit v koupelně,“ vypráví pamětník. Provozovat hodinářství už nemohla, musela nastoupit do čokoládovny Lidka a balit cukrovinky za sedm set korun měsíčně. Po roce dostala práci ve výkupu obilí na nádraží, kde zůstala až do důchodu. Malý Stanislav už od třinácti let přispíval brigádami do rodinného rozpočtu. Na vypůjčeném kole objížděl JZD a sbíral vzorky obilí pro výkup. Na Vánoce ale dostal vlastní kolo, složili se totiž na něj tatínkovi kamarádi, natolik byl Adolf Mašek ve městě oblíbený.

Lágr byl pro tatínka univerzita

Mezitím tatínka z Pankráce odvezli na práci do Jáchymova, na Mariánskou, a Vykmanova, kde zůstal ve výkonu trestu až do roku 1955. V červenci téhož roku ho převezli do Příbrami, do tábora Vojna, a nakonec v roce 1956 na Bytíz. Díky všeobecné amnestii v roce 1960 se mohl v květnu vrátit domů. Celkem si odseděl deset let. „Tatínek tvrdil, že vězení pro něj byla univerzita, že se tam seznámil se samejma studovanejma lidma,“ vzpomíná pamětník. „Na Vánoce od nich vždycky dostával stohy pohlednic.“ V lágru dělal Adolf Mašek různou práci, vyvážel třeba latríny, ale protože byl manuálně zručný, umožnili mu vyučit se elektrikářem, a to se mu po propuštění hodilo. „Vrátil se v jedněch šatech, měl bílou košili a kravatu, a tak, jak byl, nastoupil jako elektrikář do dolů v Kaňku,“ říká Stanislav Mašek.

V době, kdy měl tatínka za mřížemi, chodil malý Stanislav na základní školu. V osmé třídě uvedl v dotazníku, že by chtěl studovat chemickou průmyslovku v Kolíně, ale ředitel Tyrkas se mu vysmál do očí. „Jestli máš rád chemii, můžeš jít na hnojárnu v Čáslavi,“ řekl mu tehdy, „tam si chemie užiješ dost!“ Naštěstí se do diskuse vložil tělocvikář a činovník zakázaného Skauta, učitel Antonín Schwarz, a domluvil přes známé na OV KSČ, že Stanislav půjde na místní průmyslovou školu, „aby mě měli pod dozorem“, usmívá se pamětník. „Teprve prvního září jsem se dozvěděl, na jakej obor jsem byl přihlášenej.“

Musel vstoupit do ČSM, aby ho pustili k maturitě

Na střední škole studoval Stanislav Mašek energetiku. Ve třídě byli tři, komu zavřeli otce: on, Jaroslav Bartoň a Josef Mucha. Ti byli starší, museli nejdřív dokončit učňovské obory, protože jim komunisti nedovolili studovat, a na průmyslovku je pak vzali jako „dělnické kádry“. Otcové obou chlapců byli odsouzeni ve stejném procesu jako Adolf Mašek. „Bartoň dal tátovi pro rodiny tři tisíce a za ty tři tisíce dostal osm let. U Muchy těch peněz bylo nějak míň, tak dostal dva roky,“ vypráví pamětník.

Skauti a sokolové si pomáhali, v tom měl pamětník znovu štěstí. Ve třetím ročníku si Stanislava Maška zavolal ředitel Pipek-skaut a řekl mu, že ho navrhl do celoškolského výboru ČSM – aby ho pustili k maturitě. Tu úspěšně složil v roce 1959.

Na vysokou školu nešel. „Kdo by mě živil?“ ptá se sám sebe Stanislav Mašek. Na umístěnku se dostal do Závodů průmyslové automatizace, podniku Regula, v Praze. V té době také nastoupil vojenskou službu. „Vy jste zaměstnaný v Regule, půjdete k ženistům a budete regulovat vodní toky,“ oznámil mu lampasák. K tomu naštěstí nedošlo a Stanislav Mašek nakonec v roce 1960 narukoval  k radiotechnickému pluku do Zvolena.

V šedesátých letech zakládal rady pracujících a kritizoval Smrkovského

Po vojně se pamětník vrátil do pražské Reguly. Ke konci šedesátých let, když se politická situace začala uvolňovat, inicioval Stanislav Mašek v rámci ROH zakládání rad pracujících, které měly být protiváhou ke komunistickému vedení.  Na jaře 1968 jako hlavní představitel Technického úseku vystoupil na podnikové schůzi v Radiopaláci před čtrnácti sty zaměstnanci s kritickým projevem. Ve stejné době napsali s kolegou Pavlem Urbanem článek poukazující na rozpory v projevech Josefa Smrkovského, a zatímco Lidové noviny ho odmítly, Mladá fronta článek otiskla.

„Ráno 21. srpna mě vzbudila sousedka, říkala, že nás okupujou Rusové. A já jsem říkal, že to je blbost, že to je zase nějaký cvičení,“ vzpomíná pamětník na den invaze. Jako všichni kolem se snažil vojáky rusky přemlouvat, aby jeli domů. „Ale jim to bylo jedno, protože stejně rusky neuměli,“ vypráví Stanislav Mašek. Kolega Urban od rána fotil na Václavském náměstí, pamětník fotky vyvolával a společně je rozdávali v podniku. Později pořizoval vlastní fotografie na pohřbu Jana Palacha.[2]

Mezitím měl příběh pamětníkova tatínka ještě absurdní dohru. Devět let po amnestii byl Adolf Mašek zproštěn obžaloby. V průběhu normalizace si to však komunisté rozmysleli a následně v roce 1971 rozhodl Nejvyšší soud o zrušení předchozího rozsudku a nařídil obnovení řízení. K němu došlo a nový soud v roce 1973 Adolfa Maška zpětně odsoudil na tři roky. Za sedm let, která si odseděl navíc, mu přiřkli odškodné, z něhož mu však strhli skoro polovinu částky za údajný výdělek v době výkonu trestu.  Až v roce 1990 krajský soud tatínka plně rehabilitoval. Adolf Mašek však nezahořkl a ve zdraví se dožil krásných osmasedmdesáti let.[3]

„Pomýlení“ z roku 1968 se s ním táhlo až do roku devadesát

S normalizací přišly prověrky. „V podniku jsme byli čtyři takový nezdravý jádro,“ říká Stanislav Mašek. Mezi prověrkáři byl i jeho kolega, s nímž při okupaci schovávali cyklostyl a který pak vstoupil do KSČ. „Jestli nechceš, aby tě propustili, musíme tam dát, že ses mýlil,“ řekl mu. „A ty dvě věty se se mnou pak táhly až do roku devadesát,“ vzpomíná Stanislav Mašek.

„Věděl jsem, že se dál na školu nedostanu, ale říkal jsem si, že musím být minimálně tak dobrej nebo lepší než ti inženýři, co seděj okolo mě,“ říká pamětník. V sedmdesátých letech se jezdilo na montáže na Kubu, do Sýrie, východního Německa i do Sovětského svazu. Jako člen Vědecko-technické společnosti požádal o účast na veletrhu v Mnichově, ale dozvěděl se, že kvůli posudku smí vycestovat jen krátkodobě do zemí socialistického tábora. Vyjel tedy jen jednou, na dva týdny do Leningradu.

V osmdesátých letech se stavělo na Kubě a rovněž Stanislav Mašek měl vycestovat jako autorský dozor. Jeho účast však byla zrušena, a když byl navržen podruhé, jel místo něj kolega, který s projektem neměl nic společného. To byla poslední kapka a pamětník podal výpověď.

Tři a půl roku spláceli milion korun měsíčně

V roce 1985 nastoupil Stanislav Mašek ve společnosti Interm. Přestože ho provázel stejný posudek, mohl ihned služebně vycestovat do Frankfurtu. „Interm byla antikomunistická firma,“ říká pamětník. V roce 1989 se u nich ani nezakládalo Občanské fórum, vedení nechtělo nic měnit a počítalo s privatizací, k níž následně došlo. Pět společníků včetně Stanislava Maška napsalo privatizační projekt za třicet pět milionů korun, které si museli půjčit na čtyři roky s osmnáctiprocentním úrokem. K tomu měla firma ještě čtrnáctimilionový úvěr z doby komunismu, kdy se stavěla nová linka. Tři a půl roku spláceli milion korun měsíčně, než přišli o velkou zakázku v Třebíči a Interm skončil v insolvenci.

Po odchodu z Intermu dostal Stanislav Mašek nabídku vrátit se do mezitím zprivatizované Reguly. Během dvou let mu přidávali práci, odpovědnost a další zaměstnance. Jenže vztahy ve firmě se zhoršily natolik, že byl z ředitelského postu odvolán a skončil v marketingu. Do důchodu mu chyběl rok, když dostal další nabídku, aby dělal zástupce ředitele pražské divize firmy Inelsev. V Inelsevu pracoval na plný úvazek až do svých sedmdesáti let, na dohody pak ještě do sedmasedmdesáti. Když mu tehdy nabídli znovu smlouvu na dobu neurčitou, už ji odmítl a odešel na zasloužený odpočinek.

„Bylo dost lidí, který mi pomohli, ač nemuseli. Samozřejmě těch ostatních bylo daleko víc. To, že mi někdo pomohl, bylo hezký, ale já jsem vždycky věděl, že si musím pomoct sám,“ hodnotí svůj život na závěr vyprávění Stanislav Mašek.

 

[1] Viz záložku Medializace – ÚSTR, Xaver-Jindra, Odboj na Kutnohorsku a Čáslavsku, strana 100 a dále.

[2] Viz Fotografie.

[3] Viz složku Dodatečné materiály.