Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Václav Mašek (* 1941)

• narozen 29. dubna 1941 v obci Gerník v rumunském Banátu

• roku 1968 přijal kněžské svěcení

• v letech 1968–1977 farářem v Nové Moldavě

• v letech 1977–1999 působil jako farář v rodném Gerníku

• v letech 1999–2016 děkanem v Eibentálu

• v letech 2016–2022 administrátorem filiálky v Bígru

• po více než 50 let působil jako farář a vůdčí postava banátských Čechů

• stal se také hlavním archivářem banátských Čechů; podílel se na řadě studií o životě této komunity

• sestavil zpěvník 343 lidových písní

• v době natáčení žil v Bígru (září 2023)

Václav Mašek se narodil v roce 1941 v rolnické rodině v Gerniku, největší české vesnici rumunského Banátu. Rodina původně pocházela z Žichlic na Plzeňsku. Měl se vyučit ševcem, ale jeho mistr chtěl od rodičů příliš velké dary za vyučení, a tak nakonec pásl krávy. Ale protože měl kladný vztah k učení, učil se třeba nazpaměť texty při pasení dobytka, a byl proto po škole poslán do kněžského semináře, který dostudoval v roce 1968. Na svou první farnost nastoupil do nedaleké Moldavy, kde musel kázat česky, rumunsky, maďarsky i německy. V roce 1977 nastoupil jako farář do rodné vesnice Gernik.

Pro svůj neotřelý přístup k věřícím čelil šikaně úřadů, byl sledován a několikrát také vyslýchán. Snažil se být spravedlivý ke svým farníkům. V rodné obci Gernik setrval dvaadvacet let, poté uvolnil místo svému nástupci Altmanovi, který však vydržel objíždět české farnosti pouze jeden rok. Děkan Mašek žije od roku 1999 v Eibentálu, další české, převážně hornické vesnici. K Eibentálu má ještě přidělenu ves Bígr. Stal se hlavním archivářem banátských Čechů a podílel se na řadě studií o životě této komunity. Jeho posledním velkým přínosem je zpěvník písní banátských Čechů.

Ve svém vyprávění líčí, jak postupně rozkrýval staré české matriky v Banátu. Eibentálské farní matriky se nedochovaly, neboť manželka místního četníka s nimi zatápěla v kamnech. Dochoval se pouze soupis usedlíků z roku 1850 od prvního banátského kněze Unzeitiga v němčině. Tuto „saskou matriku“ nechal Václav Mašek přeložit do maďarštiny a sám ji pak přeložil do češtiny. Chystá se její vydání v Plzni.

První vlna osídlení přišla z Čech do Banátu v letech 1826–1828. Rodinám slibovali přidělení půdy a daňové úlevy. Skutečnost však byla jiná – rodiny se musely postarat o živobytí a prožily první roky v neúprosné bídě. Náboženský život se tehdy odehrával v rodinách a později v první školní místnosti učitele Vavřince v Gerniku. Teprve roku 1850 dorazil do těchto míst první kněz František Unzeitig, který usměrnil usídlence a zavedl na vesnicích církevní řád. Tak mohly přicházet další vlny osídlenců až do poslední čtvrtiny 19. století.

Po druhé světové válce, v roce 1946, následovala první vlna banátských vysídlenců zpátky do Čech. Většinou osídlovali opuštěné usedlosti po Němcích. V Sudetech se tak vytvořily ryze banátské vesnice, jako například Skalná a Plesná. Pan děkan připomněl příběh svého strýce, který se usadil v jednom opuštěném německém domě a v noci ho překvapil starousedlý Němec, který se pro něco vrátil do domu. Strýc se stačil schovat za kabáty u dveří. Bál se natolik, že se hned následující den rozhodl pro návrat do Rumunska. Vzpomíná také na osud rodiny Bláhových, kterým vzali dům komunisté.

Druhá vlna návratu do Čech přišla po roce 1989. Odejít se rozhodli ti nejschopnější. Přesto se někteří z nich vrátili, neboť si nedokázali zvyknout (Pelnařovi a Mlezivovi z Bígru, teta Vokáčová z Rovenska ad.). Maďaři je však nechtěli pustit zpět do Rumunska, protože neměli doklady. Návrat jim byl umožněn teprve po zásahu rumunských celníků.

Třetí vlna odchodů do Čech navazovala na uzavření dolů v okolí a trvá dosud. Doly v Eibentálu byly uzavřeny v důsledku důlního neštěstí. Přestože horníci dostali vysoké odstupné a „definitivu“, peníze většinou rychle utratili.

„To nejsou rodiče, kteří pomlouvají své děti,“ říká Václav Mašek a myslí tím na své „ovečky“. A poté se dlouze rozpovídá o postupném zániku české banátské komunity, která se vylidňuje. „Více nás umírá, než se rodí.“

Děkan vzpomíná v rozhovoru i na své dětství. Pochází ze sedmi dětí. Rodinným neštěstím bylo utopení mladšího bratra v potoce, smrt sestry Marie a nešťastná smrt švagra pod vlakem. Zmínil se i o svých kořenech v západočeských Žichlicích. Vesnici navštívil, ale nechtěl se prý nikomu připomínat.

Václav Mašek je absolventem tajného kněžského semináře, který se schovával pod hlavičkou varhanické školy (Scola de canto). O svém vztahu k hudbě říká, že „hrál, aby tu neměl myši“. Když absolvoval kněžský seminář, chtěl pokračovat na vysoké škole, ale platil „numerus clausus“. Za ostatní národnosti v Rumunsku však bojovala dominantní maďarská menšina (3–4 miliony obyvatel). „Bojovali i za nás,“ říká pamětník. Díky tomu mohl i on vystudovat na kněze. Někdy se však prý musel v semináři učit na záchodě, aby měl na studium klid.