Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Nastalo ticho. A pak stadion vybuchl nadšením
narozen 21. března 1941 v Praze
v letech 1954-1973 (s krátkou přestávkou vojny) hrál za fotbalovou Spartu
v roce 1962 byl členem stříbrného reprezentačního týmu z MS v Chile
v Chile v zápase s Mexikem vstřelil nejrychlejší gól šampionátů
v šedesátých letech vystudoval ČVUT
v roce 1970/71 absolvoval vojenskou službu v Dukle Praha
po roce 1989 působil dva a půl roku jako předseda fotbalové Sparty
“Sportovní život, který jsem měl možnost poznat – díky talentu, který jsem dostal – byl naprosto skvělý. Absolvoval jsem v jádru všechno, co se absolvovat dalo,” říká stříbrný medailista z fotbalového mistrovství světa v Chile z roku 1962. “Ale jestli jsem na něco pyšný, tak na to, že jsem vystudoval vysokou školu. To se mi pak stokrát vrátilo, to musím říct, protože jsem dělal práci, kterou jsem měl rád.”
Václav Mašek se narodil 21. března 1941. Dětství prožil v zelinářské kolonii v Braníku, kde měl jeho otec František, drobný živnostník, domek se zahradnictvím. Tatínek byl kromě zelináře i branickým fotbalistou a sportu se věnovali také jeho dva strýcové, takže Václav se přirozeně pohyboval ve sportovním prostředí.
V létě “kopal”, v zimě hrál hokej nebo se s kamarády vozil na krách, které na Vltavě řezali ledaři z branických ledáren. V těchto ledárnách mimochodem jako čtyřletý strávil tři kritické dny pražského povstání na konci války v květnu 1945. Zatímco branické ženy a děti se tehdy schovaly v ledárnách, muži se vydali přes Vltavu vstříc osvoboditelským armádám. Část z nich – naštěstí ne tu, ve které se nacházel Václavův otec – Němci na Barrandově postříleli.
V méně dramatických dobách si Václav často postavil na dvorku branku a kopal na ni tenisákem – protože skutečný fotbalový míč byl v té době ještě vzácnost. A v sedmi letech začal hrát za ABC Braník. “My jsme ten fotbal měli hrozně rádi. K tomu nás vedli jak rodiče, tak trenéři. Navíc ten klub měl svoji tradici, a my byli pyšní na to, že za něj hrajeme.”
Někdy v roce 1954 přišel osudový okamžik: na Braník zavítalo “céčko” Sparty. Braničtí ho porazili 7:2, Václav skóroval pětkrát a Sparta o něj okamžitě projevila zájem. Záhy začal nastupovat za sparťanské dorostence – a se Spartou spojil svůj fotbalový život.
“Dorostenci hráli dorosteneckou ligu před ligovými zápasy. To bylo něco, o čem si dnešní generace může nechat zdát. Protože už o poločase toho dorosteneckého utkání bylo na Spartě většinou tak patnáct tisíc lidí. My jsme si na to pak zvykli. Ale ti soupeři – ti byli jak v Jiříkově vidění! Pro ně to byl neskutečný zážitek. Protože když jsme hráli utkání třeba v Budějovicích, tak tam bylo padesát lidí, a oni přijeli do Prahy, a tam bylo třicet tisíc.”
V roce 1959 Václav přestoupil z dorostenců do dospělých a zároveň maturoval na takzvané “jedenáctiletce” odpovídající dnešnímu gymnáziu. Řešil tedy, co dál a nakonec se rozhodl pro vysokoškolské studium, vybral si ČVUT: “Ke svému údivu jsem ten pohovor udělal. Jenomže mě nevzali. Z důvodu, který mi řekli – že otec je soukromník, pěstitel zeleniny – a že je jim líto. Že dávají přednost jiným uchazečům.”
Sparta byla v té době součástí strojírenského podniku ČKD – její oficiální název ostatně zněl ČKD Sokolovo. Hráči tak byli formálně zaměstnanci ČKD, podnik ale jejich mzdy refundoval klubu a většinou do fabriky chodit nemuseli. Neplatilo to ovšem vždy, záleželo na domluvě s ČKD, které mělo ohromné možnosti: mohlo si svého zaměstnance vzít takzvaně “pod křídla”, dostat ho na školu, vyplácet mu stipendium.
Václava tedy poslali na ústředí ČKD. Jeho zaměstnavatel ho nejdřív umístil ke stroji na hoblovce, později mu umožnil udělat si nástavbu na strojní průmyslovce. Denní středoškolské studium šlo s fotbalem skloubit přece jen lépe než noční směny v dílně, takže Václav záhy složil svou druhou maturitní zkoušku a v roce 1961 se po domluvě s ČKD napodruhé dostal i na vysokou školu. “Naprosto hladce mě přijali. Nevím, jak dalece do toho někdo zasahoval nebo nezasahoval, protože už jsem byl ligovým hráčem. To byl rok, kdy začínala kvalifikace na mistrovství světa v Chile a já jsem byl už i reprezentant. Nevím. Prostě žádný zahradník už nevadil a přijali mě.”
Studium ČVUT mu později dalo pořádně zabrat. Neměl totiž žádný individuální plán, kvůli fotbalovým zájezdům nestíhal zkoušková období a kantoři mu prý nemínili nic usnadnit. Snaha “sloužit dvěma pánům” mu působila neustálé problémy: výkresy rýsoval po nocích, na reprezentační výjezdy s sebou vozil učebnice, absentoval jak na soustředěních, tak ve škole. Mnohokrát chtěl podle svých slov studia nechat. Teprve když ve druhém ročníku studium podruhé přerušil, sdělili mu z rektorátu, že si jako reprezentant může každý rok rozdělit na dva – to už ale bylo po senzačním úspěchu reprezentace na mistrovství světa v Chile.
V roce 1962 bylo Václavu Maškovi jedenadvacet let a byl členem reprezentačního týmu, který se chystal na mistrovství světa v Chile. V přípravných zápasech se ale mužstvu vůbec nedařilo: “Hrála s námi druholigová mužstva Itálie – před mistrovstvím světa! – a oba zápasy nerozhodně. To byla poslední kapka. Ta nálada v mužstvu byla příšerná. Psychicky bylo to mužstvo úplně dole. Řada hráčů, když viděla, jak to vypadá, začala mluvit o tom, že by tam nejradši vůbec nejela.”
Novináři československý výběr nominovali na outsidera soutěže a nešetřili přitom kousavými poznámkami. Zatímco ostatní výpravy se v Chile ubytovaly v luxusních hotelích a noviny přinášely jejich fotografie z pobytu na pláži či z návštěvy kina, Čechoslováci putovali do rekreačního střediska v horách – uprostřed lesů a strží se ocitli dokonale mimo zájem všech.
V prvním zápase se Španělskem ale přišel moment, kdy se jako mávnutím kouzelného proutku všechno obrátilo. Třebaže se Československo celý zápas pouze bránilo, asi deset minut před koncem využil útočník Štibrányi chyby zoufale útočících Španělů a překvapivě skóroval. “Nastalo ticho. Úplný ticho. A pak stadion vybuchl nadšením. Nikdy jsem nepochopil, kde v tom Viña del Mar vzali všechny ty český vlajky. Na těch zápasech to vlálo, jako bychom hráli doma. Český vlajky, chilský vlajky. Až pak nám někdo vysvětlil, že nemají Španěly rádi, protože je kdysi okupovali. A i novodobý Španěl byl pro ně nepřítel, takže fandili proti nim.”
Šance výpravy se po výhře nad Španěly náhle rapidně zvýšily a nálada v týmu se zcela proměnila. V následujícím utkání s Brazílií pak přišel další pamětihodný okamžik. Legendární brazilský útočník Pelé se v tomto zápase zranil, a protože se nesmělo střídat, zůstal “statovat” na křídle. Čechoslováci se domluvili, že na něho nebudou hrát. “Když se míč náhodou dostal někam, kde byl on, tak ti ostatní jako by přestali hrát. On ho pak někam přihrál a zase se hrálo dál. Novináři to potom brali jako veliké gesto. Ale mně to připadalo absolutně normální,” líčí Václav Mašek férovost, která jim získala další sympatie chilského publika.
Následující utkání s Mexikem se stalo jediným zápasem, do něhož Václav Mašek aktivně zasáhl – v ostatních případech totiž seděl na střídačce. Utkání sice Československo prohrálo, do historie se ale zapsalo nejrychleji vstřeleným gólem všech šampionátů. Bleskový gól, jehož autorem byl právě Mašek, padl osmadvacet vteřin po zahájení hry (dříve se udávalo šestnáct vteřin) a svůj primát si udržel dalších čtyřicet let. Mašek byl vyhlášen nejlepším hráčem zápasu a Československo z druhého místa postoupilo ze skupiny.
Československo se k úžasu všech probojovalo až do finále, v němž se mělo znovu střetnout s Brazílií. “Santiago se začalo plnit příznivci z Brazílie. Ti lítali každý den, letadlo za letadlem. Byli úžasní: samba, bubny, trubky, tance na ulicích,” líčí Václav Mašek atmosféru před zápasem, v němž nakonec československé mužstvo podlehlo. Přesto šlo o jedinečný úspěch reprezentačního týmu. Na letišti v Praze vítaly finalisty tisíce lidí, slavnostní vyznamenávání na Strahově bylo “životním zážitkem”. Pak ale sláva, jak říká pan Mašek, velice rychle vyprchala a reprezentanty čekal návrat do reality. Václava konkrétně čekal “problém škola” a “problém Sparta, která hrála o sestup”.
“Problém škola” se táhl ještě i přes rok 1968, kdy naděje jeho generace zpřetrhal vpád vojsk Varšavské smlouvy. “Uvědomil jsem si, že je mi sedmadvacet a naše generace je odepsaná. Že to všechno bude pokračovat. A že s tím nic neudělám, ani kdybych se zbláznil,” popisuje Václav Mašek své pocity z okupace. V době těsně po invazi bylo vše “nestandardní”, v Praze například nefungovala veřejná doprava – ale fotbal se prý tvářil, jako by se nic nedělo.
Dostat se z Malešic, kde Václav bydlel, na tréninkový stadion na Strahově nebylo v srpnu 1968 vůbec snadné. Vzhledem k dopravní situaci začali hráči jezdit na tréninky autem a během jednoho z návratů narazili v Letenském tunelu na sovětské vojáky: “Nechali nás projet takovým labyrintem tanků. Vyhnali nás z auta – my jsme tam byli čtyři hráči – a začali nám to auto prohlížet. Jenomže prohlížet! Bajonetem rozřízl polstrování těch dveří a hrabal v tom. Kramerius chtěl něco říct a vojáci na těch tancích prostě nabili ty samopaly. My jsme ztuhli. Oni nám vyházeli všechny batohy a pak řekli, abychom jeli. A když jsme dojeli někam k dnešnímu ministerstvu průmyslu, začali střílet. Lidi prchali z chodníků. My jsme vyskákali z auta a vlítli jsme do nějakého obchodu,” vzpomíná Václav Mašek na nepříjemný zážitek.
Dnes pan Mašek přiznává, že v některých okamžicích své kariéry zvažoval odchod do zahraničí. Nabídky měl různé, režim si ale s fotbalisty “divně pohrával”: už po úspěchu v Chile pustil některé reprezentanty pryč, pak se ale podmínky zpřísnily. To se podle Václava Maška stále střídalo: chvíli zahraniční angažmá bylo možné, chvíli ne. V době po invazi měl navíc malé dítě, stále ještě nedostudovanou vysokou školu a nesplněnou povinnost vojenské služby.
Trvalý odchod pro něj tedy prý nakonec “nepřipadal v úvahu”. V roce 1969 se mu ale podařilo na pozvání bývalého hokejového reprezentanta vycestovat alespoň na týden do Švýcarska. “Tam byla tak skvělá nálada od těch lidí! Ti nám tak fandili, že to bylo až neuvěřitelný,” vzpomíná na podporu západního světa, kterou tehdy – v symbolické rovině – okupované Československo mělo. “Vzpomínám, že jsme tam zastavili na nějakém odpočívadle. Přijelo auto, vystoupil z něj chlapík, viděl naši značku a šel rovnou k nám. A začal se s námi bavit: jak jsme fajn a tohle. A říkal nám: ‚Vemte na ně pušky.’ A ještě nám to ukazoval. Loučili jsme se, jako bychom se znali celý život.”
V roce 1970 konečně sprovodil ze světa “problém škola” – úspěšně zakončil studium ČVUT a získal titul inženýr. Promoval koncem roku a v prosinci 1970 se už hlásil k povinné vojenské službě. Jako vysokoškoláka ho čekal “jen” rok vojny a k jeho překvapení o něj projevila zájem pražská Dukla, armádní sportovní oddíl a vysněná meta mnoha sportovců-branců. Odvedení sportovci sice podléhali vojenskému režimu, přece jen zde ale poměry bývaly řádově lepší než u ostatních útvarů – hlavně proto, že sportovci tu opravdu především sportovali. A to navíc na špičkové úrovni. V civilních klubech neměli Duklu rádi, protože jim odsávala nejlepší hráče, kterým mohla nabídnout nesrovnatelné podmínky. Například jistotu hodnostního postupu v armádě. Řada hráčů se pak stala “profesionálními vojáky” a za Duklu sportovala i po uplynutí povinné vojenské služby.
Václav Mašek se z vojny vrátil v roce 1971. Dnes říká, že z objektivního hlediska asi udělal chybu, že z Dukly odešel – srdce ho ale táhlo zpátky do Sparty. Zároveň všechny šokoval tím, že chtěl chodit do práce. “To už hráči měli smlouvy s klubem, takže byli více méně zajištění. A do práce nechodili,” vysvětluje Václav, který ovšem nechtěl hned po škole začít ztrácet svou odbornost, a navíc měl pocit, že je dlužníkem ČKD, které mu umožnilo vystudovat. A tak také do práce skutečně chodil – znovu se stal zaměstnancem ČKD.
S koncem roku 1973 pak s vrcholovým fotbalem jako hráč skončil. Dál hrál fotbal rekreačně, nastupoval v nižších soutěžích, později se věnoval trénování. Profesionální naplnění nalezl v Úřadu pro vynálezy a objevy, kde jako referent procesoval žádosti o patent v oblasti obráběcích strojů. Uplatnil se tak v oboru, který vystudoval, a práce ho, jak říká, velmi bavila. Přežil podle svých slov “tři velké nájezdy”, kdy ho vedení úřadu přemlouvalo ke vstupu do komunistické strany. Slibovali mu povýšení i stáž v Moskvě, vyhrožovali vyhazovem. Václav Mašek se zviklat nenechal a do strany nevstoupil – a trest nepřišel, zřejmě i díky tomu, že byl populární a do úřadu za ním občas chodili novináři.
Před politikou se podle svých slov schovával za sport a k režimu nikdy žádné sympatie nechoval. V roce 1978 komunisté zbourali jeho rodný dům v Braníku – další věc, kterou arogantním mocipánům nikdy nezapomněl. “Zlikvidovali celou tu oblast, kde byli ti zahrádkáři, kteří pěstovali zeleninu a ráno ji vozili na trhy. Protože tam měla vést komunikace na Barrandovský most. Všechny ty domy zbourali. Lidi vystěhovali do paneláků, zavřeli je tam do jedno a dvoupokojových bytů. A já jsem dodneška přesvědčen, že to mýho tátu stálo několik let života. Protože za rok a půl na to mi zemřel. On byl zvyklý žít na té zahradě, tam pracovat, a když ho pak zavřeli na Lhotce do panelového bytu, tak jsem na něm viděl, že rezignuje.”
Ani otec, ani maminka, která zemřela v roce 1986, se tak nedožili pádu komunistického režimu. “Dodneška mě to mrzí. Všichni tenkrát byli přesvědčení – i já – že ten režim je tady nadosmrti. Nikdy se s tím nesmířili, vím, že se tím hrozně trápili. A říkám: strašně mě mrzí, že se nedožili toho pádu. Měli by určitě velkou radost.”
Pád režimu v roce 1989 sledoval Václav Mašek zblízka. Úřad pro vynálezy a objevy totiž sídlil na Václavském náměstí, a tak se, jak říká, “občas k něčemu i přimotal”. V nové polistopadové době se všechno měnilo. Václav se v úřadu ujal vedoucí funkce ve strojním oddělení, zároveň byl hlasováním mimořádné valné hromady více méně proti své vůli zvolen i předsedou fotbalové Sparty. Dnes je přesvědčen, že jeho volba byla promyšlenou snahou nastrčit ho do vedení klubu jako loutku, o níž se někteří potenciální uchvatitelé Sparty domnívali, že ji dokáží snadno ovládat. Záhy po zvolení se mu ozval “americký milionář” Korbel a pozval ho na “stáž” do Ameriky. Podle pamětníka, který ovšem nabídku odmítl, byl Korbel zřejmě domluvený s bývalým trenérem Sparty Ježkem. Ten se pravděpodobně chtěl stát spolumajitelem Sparty – a s Maškem se později rozešli ve zlém.
“Bafuňářská” léta byla pro pana Maška značně nepříjemnou érou. Došlo dokonce i na úprk před neznámými muži s klacky, kteří ho sledovali v autě. Byl prý rád, že toto své angažmá přežil a v roce 1994 z funkce předsedy Sparty – kterou mimo jiné vykonával zdarma – odstoupil. O mnoho let později se do Sparty vrátil ještě jednou: angažoval se v nadačním fondu starajícím se o bývalé hráče. “Myslím si, že když je někdo slušný, tak se mu to vyplatí,” říká bývalý československý reprezentant a věrný Sparťan Václav Mašek.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Tipsport for Legends
Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport for Legends (Kristýna Himmerová)