Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Mašínová (* 1933)

• narodila se 7. listopadu 1933

• dcera hrdiny odboje Josefa Mašína, sestra bratrů Mašínových

• po útěku bratrů v roce 1953 a zatčení a smrti matky přišla o rodinu

• na měsíc zatčena, po celý život perzekvována

• získala pouze práci myčky laboratorního skla

• zklamaná polistopadovým vývojem, angažovala se v případu V. Hučína

• restituentka části rodinného majetku

Životní příběh Zdeny Mašínové mladší je neoddělitelně spjat s příběhem její rodiny. Otec, armádní důstojník, generálmajor in memoriam Josef Mašín, byl v březnu 1939 suspendován, protože odmítl kapitulovat před nacisty. Odešel do ilegality a stal se z něj legendární odbojář, člen zpravodajské skupiny „Tři králové“ (Balabán, Mašín, Morávek). Roku 1941 zatklo Josefa Mašína gestapo a 30. června 1942 byl popraven. Maminka Zdena Mašínová, rozená Nováková, musela na počátku války opustit Prahu a odstěhovala se s třemi dětmi – Ctiradem (* 1930), Josefem (* 1932) a Zdenou (* 1933) – do Poděbrad. I ona pak byla zatčena a vězněna v terezínské Malé pevnosti.

Rodiče maminky si zprvu nepřáli, aby se jejich dcera stýkala s mladými důstojníky, charisma a osobnost Josefa Mašína je však přesvědčily o správnosti dceřina rozhodnutí ke sňatku. Josef požádal o ruku bez dlouhé předehry, to ostatně bylo asi jeho výrazným povahovým rysem, vypráví paní Mašínová.

Zdena Mašínová byla nemocné (má vrozenou vadu končetin), ale také zlobivé a nespavé dítě, nechtěla jíst apod. – první vzpomínka na otce se pojí s tím, jak při jednom zlobení u stolu „jsem dostala na zadek. Nes mě jako králíka do vedlejší místnosti, asi nechtěl tu exekuci provést přede všemi.“

Otec v odboji, teror gestapa

Odchodu otce do ilegality předcházelo nejednoduché rozhodování, poněvadž péče o rodinu, kde zvláště péče o Zdenku přinášela dost starostí, zůstala plně na manželce: bez jejího souhlasu by asi od rodiny neodešel. „Po tomto těžkém rozhodnutí, kdy dala matka souhlas, že na sebe bere veškerou odpovědnost, se u nás konaly neustálé přepady gestapa. Nade mnou třeba v dětský postýlce stál chlap a ptal se: ,Kde máš tatíčka?‘ A to se opakovalo, až při jedné z těch razií počátkem čtyřicátého roku dalo gestapo ultimátum, že musíme během čtyřiadvaceti hodin opustit Prahu. Maminka si vzpomněla na architekta z Poděbrad, kde se nedávno léčila se srdcem.“ Ten pomohl rodině nastěhovat se do novostavby v lázeňském městě na Labi. Návštěvy gestapa však pokračovaly i tam.

„Od nejútlejšího dětství je mi znám rozházený byt, výslechy matky a nás, navzájem izolovaných. To velice působilo zvláště na matku našeho otce, která za několik měsíců zemřela. Tehdy byly návštěvy nejintenzivnější, poněvadž počítali s tím, že kolem toho úmrtí ji bude ještě chtít (syn) vidět.“ Gestapáci dům navštěvovali i tajně v noci; přesto se jednou otec domů dostal – v poslední vzpomínce se tak táta naklání nad Zdeninou postýlkou. Když otevřela oči, otec uskočil a zmizel; matka s hospodyní noční zážitek dceři ráno rozmlouvaly, neboť dívčino svědectví by bylo velmi nebezpečné.

Nacisté pro děti Mašínovy po zatčení matky plánovali krutý osud: bratři byli určeni k převýchově, Zdena by zřejmě zamířila do plynové komory. Děti zachránila německá hospodyně, která je odmítla vydat bez svolení babičky. (Po válce zůstala hospodyně v Poděbradech, koncem 40. let si vzala Čecha, majitele velkého zahradnictví a obchodu s ovocem, odešla do Ústí nad Labem a později k Mikulovu; po celý život ji Zdena navštěvovala). Ta přijela a převzala výchovu dětí, jež, jak prohlásila, „bude schopna vychovávat v německém duchu“.

V nacistickém kriminále se maminka dostala na stejnou celu s Miladou Horákovou, „což mělo později v padesátých letech vliv na osud naší rodiny, neboť se z nich staly přítelkyně“. Tehdy se zřejmě manželé Mašínovi ocitli naposledy blízko u sebe, poněvadž otci podle všeho dovolili nahlédnout kukátkem do její cely. Maminka (rovněž Zdena) byla vězněna do roku 1944, děti ji občas vídaly na návštěvě; do věznice směly přinášet např. čisté prádlo, povlečení. V té době bratři Mašínové v Poděbradech ukrývali uprchlé ruské zajatce. Jeden z nich odešel k partyzánům, jimž pak Mašínové i s navrátivší se matkou pomáhali.

Z vězení se maminka vrátila ve vážném zdravotním stavu, značně oslabená.

Testament

Při průchodu Rudé armády Poděbrady Mašínovy zaujalo podivné chování onoho zajatce důstojníka, který se odmítl vrátit do SSSR. „On ji prosil na kolenou, aby ho neposílala pryč, což bylo matce velice divný. On věděl, co ho čeká, snažil se matku přesvědčit k fingovanému sňatku. Ta však tehdy, až do roku 1946, věřila, že se otec vrátí.“ Vojákův podivný vztah k sovětské vlasti byl důležitý pro další vývoj rodinného politického postoje po válce.

Po válce se v úkrytu cely pankrácké věznice našel poslední dopis Josefa Mašína dětem, v němž mimo jiné stojí: „Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byly porobenými otroky, nýbrž abyste zůstaly svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I Vy jednou takto musíte postupovat.“ Tento list předurčil osud Zdeny a jejích bratrů.

Sourozenci

Zdena Mašínová prodělala řadu operací a část dětství prožila po nemocnicích, takže jí chyběl styk s vrstevníky. Ten jí nahrazovali bratři, kteří měli za úkol být jejími „rytíři; občas to bylo dost divoké, ale já jsem za to byla ráda“. Válka vztahy sourozenců značně utužila.

Vztah s bratry vydržel i na dálku po jejich odchodu za hranice: blízká si byla s mladším Josefem, starší Ctirad jí ovšem „po celá léta každý týden posílal odněkud pohled“. Každý z bratrů byl jiný, Josef ji jako dítě rád škádlil – „to se mi líbilo, že jsem měla takový povyražení“. Byl to „veselej mladej muž se smyslem pro humor a takový srandičky, napohled bral všechno lehce, ale byl velice citově založenej, i když to nechtěl dát znát“. Ctirad byl naopak vážný, Zdena cítila určitý odstup a zodpovědnost, již za rodinu nesl. Zatímco Josef si dovedl snadno získat lidi, Ctirad byl „velice introvertní typ člověka“.

S babičkou do Jeseníku

Zdena ovšem brzy po válce odjela s babičkou do Frývaldova/Jeseníku, kam se babička Ema odebrala pomáhat s vedením domácnosti svému svobodnému synovi (rovněž se vrátil z nacistické káznice), vyslanému tam organizovat odsun. Nemocnou vnučku si vzala s sebou. Paní Zdena si vzpomíná na označení Němců bílou páskou –„nenávist k těmto lidem za zabití tatínka jsem ale absolutně necítila“. Ve Frývaldově se zapsala na reálné gymnázium, o prázdninách a svátcích se navštěvovali s rodinou v Poděbradech.

Od roku 1947 matku sledovala bezpečnost, podle níž měla maminka předat gen. Ingrovi a Moravcovi seznamy konfidentů z dob okupace. Zdena však byla na severní Moravě od dění doma i v hlavním městě poněkud izolována: „V únoru 1948 na mě nejvíc působilo to, co se povídalo v rodině.“

Skupina bratří Mašínů

Když se v únoru 1948 dostali v Československu k moci komunisté, čekaly děti Josefa Mašína, že každou chvíli musí začít povstání proti diktatuře. Nakonec se Josef a Ctirad v duchu otcova odkazu rozhodli, že budou bojovat na vlastní pěst, a spolu s několika přáteli založili protikomunistickou odbojovou skupinu. Na podzim roku 1951 přepadli dvě policejní stanice, aby si opatřili zbraně, a při obou akcích zabili příslušníka Sboru národní bezpečnosti. V srpnu 1952 se pokusili získat peníze na další činnost: zaútočili na podnikové auto vezoucí výplaty, při potyčce zabili pokladníka. V roce 1953 se rozhodli uprchnout do západního Berlína a vstoupit do americké armády, protože předpokládali válečný konflikt mezi sovětským blokem a svobodným světem. Po dramatickém útěku se bratři spolu s Milanem Paumerem na Západ skutečně dostali. Jejich přátelé Zbyněk Janata a Václav Švéda byli zatčeni, odsouzeni k trestu smrti a v květnu 1955 popraveni.

Pomsta na rodině

„Nikde se nemluví o tom, že naší rodině ukradli veškerý majetek včetně statku v Lošanech, který kapitán Morávek nechal po zatčení otce statečným notářem přepsat na sourozence Mašínovy (včetně Zdeny). Tento statek nezabavilo ani gestapo, ačkoli jako každý zlodějský režim po zatčení otce šli nacisté po majetku. Po konfiskaci majetku jsme na tom byli velice špatně.“ Paní Mašínová líčí ústrky, neochotu a vytáčky polistopadových úředníků při vracení rodinného majetku v 90. letech. „Gestapo si to nedovolilo a tihleti takzvaní demokrati, co kradou církevní majetek, ano.“ Navrácení alespoň svého podílu na „státním statku“ si Zdena Mašínová vymohla až pod hrozbou hladovky.

Zdena se v 50. letech na protikomunistickém odboji nepodílela, měla vážný zdravotní handicap. V době sabotáží bratrů navíc bydlela v Olomouci, kam za ní přijížděli, o jejich činnosti měla spíše tušení. Absolvovala vyšší zdravotnickou školu, práci mohla ale vykonávat až v 60. letech.

V roce 1948, ještě před událostmi kolem odchodu bratrů Mašínů, bylo jasné, že „doba nám vrací nesvobodu. Všichni moji spolužáci maturovali ve svazáckých košilích... V nás to bylo, my jsme vyrůstali v totalitních režimech. Je to ale zvláštní, já jsem se cítila svobodná.“ Z lidí v jejím okolí s režimem nikdo nesympatizoval, většina se však držela zpět.

V třiapadesátém přišla rázem téměř o celou rodinu: bratři byli v emigraci, strýce Ctibora Nováka (dalšího člena skupiny) popravili, matku, trpící rakovinou, zatkla Státní bezpečnost a zemřela ve vězení. I Zdena byla koncem listopadu 1953 zatčena: „Večer přišla StB a odvedli mne do věznice. Byla jsem v samovazbě, v dost neutěšených podmínkách, pod neustálým dohledem, světlem, v zimě, každý den probíhaly výslechy… Největší trauma pro mě ale představoval osud mojí matky.“ Bezpečnost chtěla hlavně informace o činnosti a stycích bratrů apod. „Toto období jsem později z paměti dosti vytěsnila.“ Na jednotlivé estébáky či vyšetřovatele si nevzpomíná, „to byly figury, které vás postrkovaly – to jste šel třeba se zavázanejma očima po schodech, což při mých pohybových možnostech bylo obtížný. Občas jsem musela i po čtyřech.“

Smrt matky

Dceři s matkou dovolili dvě setkání, jednou za čas přišel od matky dopis. „Řadu let jsem se k nim nedokázala vrátit.“ Zdena Mašínová st. dostala trest 25 let, byla převezena do pardubické věznice (aby vůbec mohla být souzena, byla podrobena snad až sedmi chirurgickým zákrokům ve Střešovicích). K poslední návštěvě na Pankráci již maminku museli bachaři vzhledem k těžkému zdravotnímu stavu přinést na nosítkách. „Za pár dní potom zemřela. Přišla mi to policie sdělit v noci, aniž by uvedli, kde bude pochována.“

Zdena Mašínová se vydala z Moravy do Prahy, kde se po věznicích a různých policejních stanicích dopátrala informovaného hrobníka v Ďáblicích. Ten jí za úplatu sdělil, že matka byla bez rakve pochována spolu s 32 dětmi žen vězněných na Pankráci do neoznačeného hrobu. „Byl alespoň tak hodný, že mi ukázal kde.“ Místo, kam pak po léta chodila, bylo zaváženo smetím a rumem – ostatky manželky Josefa Mašína tak spočinuly v hromadném hrobě pod smetištěm... K úpravě místa došlo až v polovině 90. let zásluhou „jistého pana Stránského“. „Vzhledem k ignorantskému chování konfederace politických vězňů jsem do této organizace nevstoupila.“

Osud matky, strýce Ctibora Nováka a dalších považuje paní Mašínová za čistý akt msty režimu vůči rodině. Na matku vzpomíná paní Zdena jako na neobyčejně jemnou ženu, „u níž byste nikdy při setkání neodhadli její pevnost“. Byla všestranně, i umělecky, nadaná, „pravý opak otce“. Na jejich manželství lze demonstrovat, jak se protiklady přitahují a jak jejich vztah může vydržet.

Těžký život po propuštění

Propuštění zhruba po měsíci vyšetřování pro Zdenu Mašínovou ovšem neznamenalo svobodu: zůstala sama s babičkou Emou Novákovou, která musela jít téměř v osmdesáti letech manuálně pracovat, neboť nedostala důchod; Zdenu zaměstnali jen jako myčku laboratorního skla. StB na ni nasazovala agenty, soustavně ji špiclovala. Jeden z udavačů se jí dvořil a předstíral, že si ji chce vzít, další udavačka, agentka StB Antonie Dvořáková, obě ženy systematicky terorizovala a okrádala několik let. Zájem StB trval do roku 1965.

Rodina, či spíše její zbytek, byla vystěhována ještě před zatčením matky z Poděbrad do mnohem horšího bydlení ve vsi Činěves. Šlo o polorozbořený objekt v obci, kam byly posílány i další problematické osoby. Zdena Mašínová vzpomíná: „Tahle doba byla pro mne skutečně traumatická, rozhodovala jsem se, jestli vůbec mám žít dál. Zvláště po smrti mé matky jsem na tom byla velice zle, ale byla tu babička a já jsem věděla, že ji tu nemohu nechat samotnou, i když jsem na tom byla špatně psychicky i fyzicky – měla jsem tehdy za sebou asi patnáct operací.“ Soužití s babičkou, charakterově velice pevnou, ale také přísnou a náročnou nejen k sobě, ale i k okolí, bylo pro Zdenu velmi náročné.

Manželství

Obrat k lepšímu nastal, když se Zdena seznámila se svým pozdějším manželem Rudolfem Martinem (na stanovém táboře u Máchova jezera, kam doprovázela kamarádku), který jí byl celý život oporou – především kvůli němu neodešla do emigrace. Její muž pocházel z židovské rodiny, v roce 1939 vstoupil do komunistického odboje, během války se skrýval v ilegalitě, z předchozího manželství měl dvě děti. V době, kdy se seznámil se Zdenou Mašínovou, paradoxně vyučoval marxismu-leninismu: „To je osud této země.“

Hodnocení vlastního osudu

„I když to může vypadat absurdně, tak jsem se za minulého režimu, řekněme od šedesátých let, cítila jako víceméně svobodný člověk. Nechodila jsem k volbám, nemusela jsem vůbec nic předstírat, komunisti věděli, co jsem já – a já jsem věděla, co jsou oni. Nebyl to pro mne jistě lehký život, zvlášť s ohledem na mé zdravotní postižení, byla jsem zavřená, různě pronásledovaná, perzekvovaná v zaměstnání. Ale byla jsem hrdá na svou rodinu. Často se mě lidé ptají, jestli jsem bratrům někdy nezazlívala, co udělali, že utekli za hranice a já jsem tu zůstala. Musím říct, že nikdy, ani minutu. Pro nás platil otcův vzkaz, že se nesmíme stát otroky – kdybych na počátku padesátých let mohla, dělala bych totéž, co moji bratři.“

Setkání s bratrem Josefem

V roce 1969 se Zdeně Mašínové podařilo dostat při krátkém zájezdu do Kodaně, kde se setkala s bratrem Josefem (i zde na ni byla nasazená agentka). Josef počítal s tím, že tam Zdena zůstane, ta však nechtěla opustit stařičkou babičku (1878–1978) a nastávajícího manžela – až do 90. let to bylo poslední setkání sourozenců.

Po roce 1989

„Rok 1989 byl pro mne velmi významný, ale současně jsem přechod od komunismu k demokracii sledovala s jistou skepsí. Společnost, která žila ve dvou totalitách, se narovnává jen velmi obtížně – a způsob, jímž byla u nás provedena změna poměrů, byl bohužel nedostatečný. Sametová revoluce na mě dělala dojem happeningu, který vůbec neodpovídal vážnosti situace.“

Dnes žije v Olomouci a je rozčarovaná z polistopadového vývoje: mj. proto, že se jejím bratrům nedostalo uznání, naopak byli označeni (a to i z vysokých míst) za vrahy – teprve premiér Mirek Topolánek jim udělil Medaili předsedy vlády. Zdena Mašínová ovšem nikterak nerezignovala na veřejný život: výrazně se angažovala například v případu pronásledovaného důstojníka BIS a odpůrce komunismu Vladimíra Hučína.

Po roce 1989 se také seznámila se spisy, jež na ni vedla StB: „Poučila jsem se o lidský bídě.“ Zjistila, že po celý život ji obklopovali agenti a donašeči StB, mezi nimi i lidé, od kterých by to nikdy nečekala.

V Olomouci restituovala dva činžovní domy po rodině své matky. Byly v dezolátním stavu a vyžadovaly celkovou rekonstrukci, které se v následujících letech věnovala na plný úvazek. Statek po otci v Lošanech u Kolína byl před zestátněním napsán na její bratry, a ti o restituci zájem neměli, museli by totiž žádat o české občanství.

Lošanský statek tak získala zpět teprve v září 2018, po dlouhém soudním sporu. Orgány zpochybňovaly právoplatnost převodu práv z bratrů na ni, podle Zdeny však v jádru sporu stále ještě ležela chuť komunistů mstít se rodině Mašínů. V její prospěch nakonec rozhodl až ústavní soud. Zdena se pustila do obnovy statku, v němž chce vybudovat památník druhého a třetího odboje. Část prostoru využívají skauti a pomoc jí nabídla také Katedra architektury VUT, jejíž studenti v rámci studentské soutěže připravili projekty budoucího památníku.