Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

generál v. v. Miloslav Masopust (* 1924)

• narozen 26. září 1924 v obci Český Straklov na Volyni

• volyňský Čech

• velitel čety samopalníků u Krosna

• zraněn u Dukly

• po zotavení sloužil u dělostřelectva

• s 5. dělostřeleckým plukem přijel 13. května 1945 do Prahy

• po válce správce zemědělské usedlosti v Mlékojedech u Litoměřic

• poté voják z povolání, bývalý místopředseda ČSOL (2002–2004)

Dětství a mládí na Volyni

Miloslav Masopust se narodil 26. září 1924 v obci Český Straklov na Volyni (okr. Dubno). Otec pana Masopusta byl učitelem na volyňských českých školách, za války též sloužil v Československém armádním sboru. Volyňští Češi byli podle pana Masopusta celoživotní vlastenci, které hluboce zasáhl Mnichov i okupace staré vlasti Německem roku 1939. „I ta naše generace, která znala vlast jen z takového čtení a povídání, byla silně pobouřena tím zločinem.“ Pan Masopust od dětství navštěvoval Sokol, v roce 1938 měl namířeno do Prahy na všesokolský slet. Otec mu v tom ale zabránil, protože cítil nebezpečí vypuknutí války. „Byli jsme víceméně odhodláni udělat všecko pro to, aby to Československo bylo zase svobodné.“

Do roku 1939 studoval Miloslav Masopust na polském gymnáziu, po obsazením Sovětským svazem byli gymnazisté převedeni na tzv. desetiletku. Po příchodu nacistů roku 1941 Němci opět zřídili „gymnázium Simeni Petljury“, po půl roce je ovšem zavřeli a studenti, kteří nenašli uplatnění na Volyni, museli na práci do Německa. Miloslav Masopust získal místo v masokombinátu.

 

Československá letadla s německými piloty

Do roku 1939 patřila západní Ukrajina Polsku. Po vypuknutí 2. světové války ji obsadili Sověti. Vše provázely jisté zmatky: „V září 1939 po dvaceti dnech bojů se objevilo nad nedalekým nádražím Kosťaněc několik letadel moderního tvaru s československými výsostnými znaky. Radovali jsme se, že českoslovenští letci přišli Polsku na pomoc. Poláci po něm zpočátku nestříleli. Byli jsme zděšení a zmatení, když letadla začala shazovat bomby a ostřelovat z kulometů transporty běženců. V letadlech museli být nacističtí piloti. Straklov byl pak obsazen sovětskou armádou. Sověti začali vyčítat českým sedlákům, že mají moc majetku, že jsou to buržuji. Nedovedli pochopit, že toho dosáhli vzděláním, svojí pracovitostí.“

 

Likvidace dubenského ghetta

Židé z Dubna a okolí byli soustředěni v ghettu, kde byli nejprve okradeni. Když už Židé neměli nic, nacisté ghetto zlikvidovali: „Na letišti v Dubně nacisté postříleli obyvatele židovského ghetta. Na letišti byly jámy pro základy, tam se Židé museli svléct a na místě je zabíjeli. Některým se podařilo přežít a z hromady mrtvol se v noci odplížit. Odplížili se do vedlejší vesnice, ukryli se tam.“ Nacisté na to většinou přišli, vyvraždili pak celou rodinu zachránce. Nijak se nesnažili zakrýt likvidaci Židů, byli na ni naopak hrdí. „Na opascích měli ‚Gott mit uns.‘ Jak mohl s nimi Pánbůh jít, proboha? Copak mohl Bůh souhlasit s likvidací nemluvňat? I takové věci dělali. Nemluvně, to se přece nedopustilo žádných hříchů, to nelze nijak ospravedlnit.“

Nelidským způsobem se Němci chovali i k válečným zajatcům, kteří živořili v bahně na prostranství ohrazeném ostnatým drátem. Zajatci rychle umírali, mrtvoly byly hromadně páleny na nedalekém hřbitově.

 

Češi a Slováci, čtyři kroky vpřed

Do sovětské armády odešli otec se synem dobrovolně 12. března 1944 po osvobození západní Ukrajiny Rudou armádou. Za Českým Straklovem se Sověti „museli zastavit, protože tam za Straklovem je řeka Ikva, ta má široké bažiny a na druhé straně byla taková stráň, kterou prostě obsadili Němci, takže tam nemohli postupovat dál.“ Otec a syn Masopustové zprvu pomáhali rudoarmějcům budovat přechod přes řeku, pak se přidali k armádě. Němci byli podle pana Masopusta krvelační vojáci, kteří se na Ukrajině chovali hůř než v Česku. Z Českého Starklova odjeli do Rovna, kde prodělali krátký výcvik: „V únoru 1944 jsme pomáhali postupující Rudé armádě budovat zákopy a pozorovatelny. Po osvobození Volyně jsme se s otcem a s mým strýcem Končickým a bratrancem Mikulášem rozhodli, že vstoupíme do armády. V Rovnu jsme v civilním oděvu začali cvičit s Rudou armádou, dali nám do ruky klacky a s nimi jsme cvičili jako se zbraněmi. Asi po pěti dnech se tam objevil pěkně oblečený důstojník, mysleli jsme si, že je to snad Američan či Angličan. Byl to styčný důstojník první československé brigády. Mohli jsme dobrovolně vstoupit do československé armády. Velitel pluku nevěděl, kolik tam má Čechů a Slováků, protože když nás registrovali, tak se neptali, jestli jseš Čech nebo Slovák. Vydal povel: ‚Čechi i Slovaki, četyri šaga vperjod, marš.‘ Hnul se mu pomalu celý pluk. Vidím ho, jako by to bylo dnes, úplně strnul ze strachu, že celý pluk bude pryč. Napadlo ho, že bude zjišťovat, jestli jsou to skutečně Češi. Ti, co nebyli Češi, většinou odpovídali: ‚Já však Čechy dobře znám, jsou to moji přátelé a chci s nimi společně bojovat.‘ Dostal jsem se k samopalníkům, říkali mi: ‚Samopalníci, to jsou ti největší hrdinové.‘Co jsem o tom mohl tehdy vědět…“

Z volyňských Čechů se bojů podle pana Masopusta zúčastnilo kolem 12 tisíc lidí. „Jen z naší obce, která čítala 119 rodin, vstoupilo do 1. československého armádního sboru 90 osob, z toho 10 žen. Z nich padlo 14 osob, z toho tři ženy, šest bylo trvalých invalidů… Dostali jsme opasek, lodičku s trikolorou, samopal, polní lopatku a jídelní misku. Cvičili jsme však v civilních šatech. Zpívali jsme české písničky, ostatní civilisté hádali, co to je za vojáky. Později jsme se přesunuli do Kiverce u Lucka… Velitel družstva hledal spojku. Říká: ‚Spojka je hrdinský voják, který bude přenášet mé hlášení dál veliteli.‘ Ve skutečnosti hledal pucfleka, který by mu sloužil.“ Nějakou dobu tedy pan Masopust strávil mytím velitelského ešusu či čištěním bot. „Měl jsem střední školu, mohl jsem se tomu vyhnout, jel jsem tedy do Lucka do měsíčního kurzu velitelů čet… Při přesunu do Sadogury jsem se na vlastní oči přesvědčil o ukrutnostech spáchaných fašisty. Spálená a zničená města, mosty, tratě, nádraží. Lidi žili v zemljankách, který si vykopali. Dozvěděli jsme se o osudu Lidic a Českého Malína.“

Nadále probíhal výcvik, vojáci absolvovali dlouhé noční pochody z Lucka do Sadogury: „Jednu noc jsme pochodovali, zpívali jsme české písničky, až ráno jsme se dozvěděli, že tam ještě zůstali němečtí vojáci. Kdyby nás byli přepadli… Intenzivně jsme cvičili spolu s tankisty.“

 

Boje u Krosna

Po třech měsících výcviku u Sadogury (denně asi tak 12–14 hodin) se českoslovenští vojáci koncem června odebrali za postupující frontou k československým hranicím. „Pochodovali jsme většinou v noci, za noc až 30–50 kilometrů, bylo to velmi náročné. Přes den jsme budovali obranu, žádný velký odpočinek nebyl.“

Na přelomu srpna a září měli vojáci za sebou téměř celou Halič. V té době se sboru dostalo zpráv o vypuknutí Slovenského národního povstání, což mezi samopalníky způsobilo nadšení a silně zvýšilo bojovou morálku. Vojáci se již nemohli dočkat, až budou nasazeni. O rozhodnutí zahájit dukelskou operaci se dozvěděli 7. září. Čekala je výborně vycvičená, organizovaná a technicky připravená nacistická defenziva. „V prvních dnech září jsme se přesunuli ke Krosnu. Terén mezi Krosnem a Dukelským průsmykem byl bohužel výhodnější pro obranu než pro útok. 7. září měl s námi generál Svoboda mítink. Vyzval nás, abychom se chovali podle husitského hesla: ‚Nepřátel se nelekejte, na množství nehleďte.‘“ A pak již začal útok: „Těsně před rozedněním zahájily gardové raketomety - kaťuše mohutnou dělostřeleckou přípravu. Nebylo slyšet vlastního slova. Vlezli jsme pod tanky, nevěděli jsme, kdo střílí, nic takového jsme ještě nezažili. Tankisté nám říkali: ‚Něbojtěs, eto art-podgotovka,‘ dělostřelecká příprava…“

 

Přijely dva autobusy ze Slovenska

Masopustova jednotka při útoku rychle pronikala do hloubky: „Vyrazili jsme též do útoku, z druhého sledu jsme přešli do prvního. V prostoru Bóbrky jsme narazili na dobře organizovaný a maskovaný odpor. Naše skupina měla ze začátku pět tanků, Němci nám v krátké době zlikvidovali tři tanky. Nemohli jsme dál postupovat, neměli jsme dělostřeleckou podporu. Nařídil jsem tedy, abychom se zakopali. Neměli jsme (samopalníci) zatím žádné ztráty. Němci začali pálit z minometů. V noci k nám připochodoval 2. prapor brigády, zpočátku nechtěli věřit, že vpředu jsou Němci. Otočili to tedy zpět do Machnówky.“ Během akce došlo k jedné bizarní události. „Přijely tam také dva autobusy ze Slovenska. Slovenští řidiči přivezli německé vojáky, na cestě se nemohli otočit a jet zpátky, tak hledali nějakou otočku, až narazili na nás. Poslali jsme je dál k brigádě. O něco později jsme museli také ustoupit.“

 

V polní nemocnici

„V té době jsem byl zraněn do nohy, ještě jsme bránili Machnówku. Velitel mi řekl: ‚Musíš na ošetřovnu.‘ Nechtěl jsem. Zjistili však, že zranění zhnisalo… Převezli mne dál do polní nemocnice. Nemocnice byla špatně zásobovaná, dohodl jsem se s velitelem nemocnice, že zajedu k nám na Volyň a přivezu nějaké potraviny. Maminka byla ráda, že mne viděla. Po obci sháněla potraviny. Přivezli jsme plné auto jídla.“

Po vyléčení byl četař Masopust poslán do autokurzu v obci Kroscienko. Kurz proběhl velice rychle, pan Masopust obdržel řidičský průkaz a přiřadili ho k 5. dělostřeleckému pluku. S dělostřeleckým plukem se účastnil i osvobozování Slovenska ve funkci velitele zásobovací baterie.

 

Neměl jsem na ně doklady

Na Slovensku došlo k rozepři o osud Němcům zabavených dopravních prostředků se sovětskou hlídkou řídící dopravu: „Na nákladním autě jsme měli ukořistěné německé trofejní motocykly. Neměli jsme na ně papíry. Sovětská hlídka nás na jedné křižovatce zastavila. Objevili motocykly, které jsme měli navíc. Předvolali si mne a zjistili, že mám i maďarskou trofejní pistoli. Doklad jsem měl jen na samopal. Chtěli po mně, abych to odevzdal. Říkám, že jsem spojenecký voják, že mi to nemůžou zabavit.“ Panu Masopustovi se podařilo ze situace vyvléct za pomoci kolemjdoucího vyššího sovětského důstojníka. Na nějaké skutečně humorné situace z války si ale nevzpomíná.

 

Co se dělalo ve volném čase?

„Volnej čas nebyl. U samopalníků nebyl volnej čas. A pak, když jsem byl u 5. dělostřeleckého pluku, taky ne.“ Pokud se nebojovalo, bylo nutné zásobovat jednotky materiálem i jídlem, nebo se stále postupovalo dál. S postupující frontou se zvětšovala vzdálenost ke skladům v zázemí, silnice byly zaminované, železniční tratě zničené – to vše bylo třeba uvést do pořádku.

 

Do Prahy

Pan Masopust sice usiloval o návrat k samopalníkům, ale do Prahy nakonec přijel 13. května s 5. dělostřeleckým plukem. Ještě předtím se 11. května v Říčanech řádně vykoupali a odvšivili, takže do hlavního města přijeli jako „slušní, pěkní, vzhlední vojáci.“ S nepřítelem se tváří v tvář („na bodáky“) pan Masopust nesetkal: „Nevím, jestli bohudík, nebo bohužel.“

 

Po válce

Po válce byli vojáci z jednotky pana Masopusta přemístěni do Rakovníka a Žatce, kde se vytvořila vojenská skupina Žatec. „To byli víceméně ti zahraniční Češi, kteří chtěli optovat o československou státní příslušnost.“ 4. ledna 1946 pan Masopust demobilizoval. Se svým otcem krátce pracoval jako správce zemědělské usedlosti v Mlékojedech u Litoměřic, v roce 1947 se přihlásil do vojenské akademie, od té doby sloužil v armádě v různých velitelských funkcích u dělostřelectva.

 

Vztah k Němcům

Za války cítil pan Masopust k Němcům skutečnou nenávist, viděl v nich „krvelačné žížnivce.“ Pak jsem zjistil, „že zřejmě byli přesvědčeni tím hitlerovským, tou jeho politikou nebo názorem a že byli taky mezi nim slušní lidé.“ Řada antifašistů podle osobních svědectví, která získal pan Masopust v pohraničí, odešla s odsunutými dobrovolně do Německa, aby působili na poválečný národ v protifašistickém smyslu a pomohli budovat demokratičtější Německo.

 

Poselství

„Proč se má starat armáda (ministerstvo obrany) o své veterány, ta má přeci jiné úkoly? O to se má starat ministerstvo práce a sociálních věcí. Když jsem jim to říkal, tak odpovídají: ‚Podle zákona to má dělat MO ČR.‘ Nikdo se o to nechce pořádně starat. V Ústřední vojenské nemocnici je pro veterány určeno jen osmnáct lůžek pro pečovatelskou službu, to je nic.“ Pan Masopust ovšem vidí pro péči o tyto lidi jasný důvod: „Je třeba, aby si náš národ uvědomil, že nebýt veteránů, dobrovolníků, kteří obětovali své životy za osvobození Československa, že bez nich by žádné Československo nebylo. Měl by se těmto lidem postarat o důstojné stáří.“