Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Mastná (* 1930)

• narozena 9. června 1930 v Hůrkách u Lišova

• rodina vlastnila ve vsi hospodářství

• roku 1949 se vdala a přestěhovala do Plzně

• v 50. letech otci hrozilo vystěhování kvůli odporu vůči kolektivizaci

• pracovala jako pekařka

Helena Mastná se narodila 9. června 1930 v Hůrkách u Lišova. Vyrůstala spolu s dvěma sestrami a jedním bratrem na rodinném statku a odmala pomáhala s hospodářstvím. Do školy nastoupila v Lišově. „Než jsem šla do školy, tak jsem byla spokojená. Když mi bylo devět let, tak nás obsadili Němci.“

„Přišli jsme ze školy a dozvěděli jsme se, že nás obsadili Němci a že to bude zlé. A bylo to zlé. Všude jezdili vojáci a my jsme se báli, že začne válka.“ Z války si Helena pamatuje především na nedostatek potravin a oblečení. „Ke konci války jsme nosili už jen dřeváčky.“

V květnu 1945 válka skončila a Helena si vzpomíná na radost, kterou všichni prožívali. „Všichni jsme tančili.“ Hůrky osvobodili vojáci z Rudé armády, ale na jejich chování nevzpomíná Helena ráda. „Objevili se Rusové a ve všem se jim muselo vyhovět.“

Nechali stroje na dešti zrezivět

Po konci základní školy nastoupila do rodinné školy v Českých Budějovicích a poté pracovala na rodinném hospodářství. V roce 1949 se provdala a s manželem se odstěhovala do Plzně, kde se jim narodil syn a později dcera. Nebyla tedy doma na statku, když na rodinu dopadla kolektivizace zemědělství. „Zdálo se jim, že tatínek má moc velké hospodářství, tak nás chtěli vystěhovat, ale nepovedlo se jim to.“ Otec byl ve vsi velmi oblíbený a sousedi se ho zastali, takže rodinu nakonec ze statku nevystěhovali.

Diskriminaci ze strany místního jednotného zemědělského družstva (JZD) se však rodina nevyhnula, protože nechtěli svoje hospodářství zařadit do družstva. „Tatínkovi sebrali všechny stroje, to znamená samovaz, obracečku a traktor, a všechno to nechali někde na dešti rezivět a tatínek musel pracovat sám s vidlemi a s kosou.“ Dělníci, kteří na statku pomáhali, byli odvoláni a rodina si musela vystačit sama. „Můj mladší bratr musel od 14 let pracovat jako dospělý člověk.“

Trocha skromnosti by neškodila

„Pořád jsme měli dost bídu, až do roku 1953 byly lístky,“ vzpomíná pamětnice na život v Plzni na počátku padesátých let. Její manžel pracoval v rozdělovně léků, kde byl velmi spokojený. Komunisté však v padesátých letech posilovali průmysl a Helenin muž musel začít pracovat ve výrobě. Byl přidělen do Škodovky, kde se podílel na konstrukci lokomotiv.

Helena nahlížela na komunistický režim kriticky hlavně kvůli tomu, jak se zachovali k její rodině. Věnovala se však hlavně dětem a po mateřské dovolené začala pracovat jako pekařka perníků, což ji velmi bavilo. O Chartě 77 se doslechla v práci. „Moc jsme tomu nerozuměli. Neměla jsem moc čas se věnovat politice.“

Sametovou revoluci sledovala s nadšením, ale bála se, aby to celé nedopadlo špatně. „Bylo to takové napínavé. Nevěděli jsme, jak se to vyvine.“ Po 20 letech ve výrobně perníků šla Helena Mastná do penze. Radost má ze svých dětí, pěti vnoučat a sedmi pravnoučat. S dětmi trávila každé léto na svém rodném statku. Dnes je spokojená, i když má k současné době i výhrady: „Trocha skromnosti by lidem neškodila.“