Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Byl to hrozný smutek, když tam táta najednou nebyl
narozena 27. července 1952 v Pardubicích
otec Josef Berklau se účastnil Karpatsko-dukelské operace
roku 1957 byl její otec zatčen a uvězněn
kvůli kádrovému posudku měla problémy se studiem
v Československé tiskové kanceláři zažívala nátlak ke vstupu do Komunistické strany Československa (KSČ)
v roce 2023 žila v Praze.
Olga Mastníková, za svobodna Bernklauová, se narodila 27. července 1952 v Pardubicích Olze a Josefovi Bernklauovým. Její otec bojoval za druhé světové války na východní frontě. V lednu 1944 odjel do Sovětského svazu, kde vstoupil do 2. československé samostatné paradesantní brigády v SSSR. V říjnu roku 1944 odletěl na Slovensko, kde byl nasazen do bojů v Karpatsko-dukelské operaci. „Můj otec šel na konci války se Svobodovou armádou z Ruska přes Duklu,“ vzpomíná.
Po válce se Josef Berklau vrátil do civilu a od roku 1947 působil jako správce filmy Sutter. Seznámil se s Olgou Bachtíkovou a v roce 1949 se vzali. V tu dobu byli oba vyslýcháni v nechvalně proslulém Domečku v Pardubicích kvůli emigraci některých Josefových přátel z armády[1]. Josefa naštěstí nezatkli, ale neustále byl nucen ke vstupu do strany, což odmítal. V roce 1950 se manželům Berklauovým narodil syn Jan a o dva roky později Olga.
Po narození dcery se Bernklauovi stěhovali do Prahy. „Bydlela jsem v nádherném domě v činžovní vile ve Střešovicích. Je to úhlopříčně naproti, kde bydlel pan prezident Havel,“ vypráví. Na dětství vzpomíná Olga Mastníková ráda, ale když jí bylo pět let, tak je postihla tragédie. Josef Bernklau byl zatčen. „Nemohli najít příčinu nebo důvod, jak ho nachytat, tak mu podstrčili do saka protistátní básničku, pak tam udělali prohlídku a na základě toho ho zavřeli,“ říká. Dva dny před Vánoci roku 1957 byl Josef uvězněn na Pankráci.
Olga si vzpomíná, že otcovo věznění prožívala velmi intenzivně. „Já vím, že se mi hrozně stýskalo, že to byl takový smutek najednou. Řekli nám, že táta je na služební cestě,“ vypráví. Aby se rodina uživila, maminka si musela hledat práci, což bylo komplikované, protože nikde nechtěli zaměstnat manželku politického vězně[2]. „Najednou bráchu odvedli k babičce, aby to maminka utáhla, protože musela jít do práce,“ vypráví.
V roce 1958 nastoupila Olga Mastníková do první třídy. Na základní školu nevzpomíná ráda, protože několik učitelek ji dávalo najevo, že je dcerou nepřítele režimu, a procházela tak šikanou. „Jedna učitelka byla úplná gestapačka,“ říká. Po devíti měsících se tatínek vrátil domů. Směl pracovat jen na nejhorších pozicích a měl již trvale podlomené zdraví.
Na konci základní školy nedostala Olga Mastníková doporučení na střední školu údajně kvůli tomu, že není studijní typ, ve skutečnosti to bylo z kádrových důvodů. Nastoupila tedy na dvouletou školu a až odsud přešla na čtyřletou střední školu s maturitou. „Vysokou školu jsem nevystudovala, což dodnes nesu velmi nelibě,“ přiznává.
O okupaci v srpnu 1968 se Olga Mastníková dozvěděla z rádia. „Naše ulice, která se jmenuje Dělostřelecká, byla brzy plná tanků,“ vypráví. Zpřísnění režimu během normalizace se jí dotklo, protože měla domluvené, že po maturitě v roce 1971 pojede jako au pair do Kanady. „Ta naše oblast byla prošpikovaná fízlama a asi celou dobu sledovali naši rodinu. No, přišli soudruzi a sebrali mi pas, takže jsem nikam neodjela,“ vzpomíná.
Zrušená cesta na Západ Olgu Mastníkovou velmi mrzela, ale potkalo ji i štěstí. Chodila na angličtinu a němčinu k sousedům. Dcera její učitelky dělala šéfredaktorku fotografického oddělení v Československé tiskové kanceláři a potřebovala k sobě výpomoc. Práci nabídla Olze a ta se díky tomu dostala do zajímavého novinářského prostředí. „To bylo úžasný, protože jsem se tam seznámila s řadou vzdělaných báječných lidí.“
V roce 1979 zemřel tatínek Olgy Mastníkové. „Před tím byl hrozně dlouho nemocný, což byly všechno následky války a vězení.“ Olze Mastníkové bylo v tu dobu 22 let a dodnes ji mrzí, že si svého tatínka nestihla příliš užít. „Táta zemřel, když jsem s ním konečně začala nacházet nějakou společnou cestu,“ říká.
Maminka se i po smrti manžela pohybovala mezi válečnými veterány a sblížila se se Zdeňkem Stavem, který bojoval na západní i východní frontě a také se zúčastnil dukelské operace jako Josef Bernklau. O svých zážitcích z války napsal Zdeněk Stav knihu Povinnost nade vše. V roce 1982 se maminka vdala podruhé a Olga Mastníková měla svého „druhého tatínka“, jak ho nazývá, moc ráda: „Druhý manžel maminky byl hrozně hodný pán,“ říká.
Po Olze Mastníkové bohužel začali v práci brzy chtít, aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ), což odmítla. „Tak jsem to vyřešila tak, že jsem se vdala a otěhotněla,“ vysvětluje. Vzala si Zdeňka Plcha a narodily se jim tři děti – Ondřej, Viktor a Anna. Když nastala v roce 1989 sametová revoluce, měla Olga Mastníková děti ještě malé, takže se průvodu 17. listopadu zúčastnit nemohla. „Byli jsme doma sami, protože manžel byl někde na horách, tak jsem se bála jít ven,“ vzpomíná.
Na shromáždění v následujících dnech už však chodila a prožívala s nadšením změny ve společnosti. Revolucí se pro ni mnoho změnilo, od ledna 1990 začala pracovat pro kanadskou firmu Pro Quality. „Můj život se úplně proměnil, najednou jsem byla mezi podnikateli, ve víru privatizace… Získala jsem hromadu kontaktů a zkušeností, z čehož žiju dodnes,“ dodává.
Po změně režimu využila Olga Mastníková novou možnost cestovat. Na Západ se před tím podívala jen jednou v roce 1987 do Německa, když se jí podařilo získat pozvání. „To jsem úplně poprvé překročila hranice, a když jsme přijeli do Německa a šli jsme do nějakého prvního obchodního centra… Mně se úplně udělalo špatně, když jsem si uvědomila, co všechno nám ti komunisti tajili a nedopřáli,“ říká.
Od 90. let se Olga Mastníková věnuje podnikání. Založila vlastní firmu, stejně jako její bratr. „Bohužel jsme neměli takové zkušenosti jako měli jiní, takže jsme se to učili za pochodu,“ přiznává. Často pracovala celé dny a noci, ale přesto vzpomíná na toto období ráda. V roce 2023 byla Olga Mastníková v důchodu, věnovala se své firmě a užívala si dětí a vnoučat. Vdala se podruhé, za Miloše Mastníka, a bydlela v Praze. „Moje děti jsou úspěšné a mají krásné rodiny, a to je moje největší štěstí,“ říká a dodává, „važte si toho, co máte. Vzdělávejte se, buďte čestní a mějte se rádi.“
[1] Příběh Olgy Stavové: https://www.pametnaroda.cz/cs/stavova-olga-20170123-0
[2] Příběh Olgy Stavové: https://www.pametnaroda.cz/cs/stavova-olga-20170123-0
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)