Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Matěj (* 1924)

• narozen 21. března 1924 v Bartoňově na Šumpersku

• ve dvou letech prodělal dětskou obrnou

• zchroml na pravou ruku a absolvoval několik operací nohy

• v roce 1953 ze zdravotních důvodů odmítl stát tryznu za Stalina a Gottwalda

• z obav z následků podal výpověď v Olšanských papírnách

• v letech 1953 až 1984 pracoval jako úředník v ČSD v Hanušovicích

• v době natáčení v roce 2022 žil v Radomilově

Ve dvou letech prodělal dětskou obrnu, což mělo vážné celoživotní zdravotní následky. Zchroml na pravou ruku a absolvoval několik operací nohy. Neduživého hocha trápily i další zdravotní trable. „Angíny, rýmy, všelijaké vředy. Mě se to drželo do dvaceti let,“ vzpomíná dnes osmadevadesátiletý Alois Matěj.

V chudém kraji

Alois Matěj se narodil 21. března 1924 v Bartoňově (dnes součást Rudy nad Moravou) jako druhé ze tří dětí rodičům Robertovi a Františce. Otec pracoval jako zámečník v blízkých Olšanských papírnách, matka se starala o domácnost. Rodiče vlastnili malé hospodářství s jedním hektarem polností a luk na okolních stráních. „Bylo tam víc kamenů, než brambor,“ dodává Alois Matěj a naráží tím na tvrdou realitu tamního života.

V domě žili společně s prarodiči, kteří využívali jednu ze dvou místností. „My jsme bydleli v místnosti, která se ale využívala především jako kuchyň, ale byla to taky ložnice, dětský pokoj a v sobotu koupelna,“ vzpomíná Alois Matěj. Až do roku 1934 svítili petrolejkami a voda pro domácnost a hospodářství se nosila v kbelících ze studny. „Vedle domku teče potůček, takže my když jsme se probudili, tak jsme se v něm omyli a přes léto jsme se v něm normálně koupali.“

Většinu potřeb rodiny zajišťovalo hospodářství a v obchodech se kupovaly jen nejnutnější suroviny jako sůl, cukr, petrolej. I chleba si sami zajišťovali. „Od minulého pečení se nechal kousek těsta, říkalo se kvásek, trochu se to polilo vodou a nechalo se to do rána. Večer maminka, aby to vykvasilo, přidala mouku a udělala těsto a ráno vyválela dva bochníky chleba do velkých kulatých slaměnek. To už jsem chodil do školy do Rudy a jako starší chlapec jsem dragarem zavezl do Rudy chleba. Tam se to peklo, dragar se nechal stát u pekaře, a když skončila škola, tak jsem se tam zastavil a dovezl chleba domů. Ty dva pecny chleba byly na 14 dní,“ vzpomíná Alois Matěj, který tehdy každý všední den v létě i v zimě docházel do tři kilometry vzdálené obecní školy v Rudě nad Moravou.

Rodina žila velice skromně a neměli peněz nazbyt. Jak vzpomíná Alois Matěj, otec měl na rozdíl od mnoha jiných práci a tím pádem zajištěný stálý příjem. Během hospodářské krize ve třicátých letech celou Evropu zasáhla velká nezaměstnanost a mnozí ze sousedů na tom byli o poznání hůře, bez stálého příjmu, vlastního bydlení i polností.

V Sudetenlandu

Bartoňov byl čistě českou obcí a v roce 1930 se pouze jeden z 342 obyvatel hlásil k německé národnosti. Přesto se obec po mnichovské dohodě v roce 1938 stala součástí Němci zabraného pohraničí, zvaného Sudetenland. Patřila totiž do úzké šíje českých vesnic ze severozápadní Moravy obklopené čistě německým prostředím. Krátce před obsazením pohraničí Alois Matěj dokončil měšťanskou školu v Rudě nad Moravou. Rok pak pracoval doma na hospodářství.

Němci se tento kraj snažili germanizovat, a tak uzavřeli všechny české střední školy. Alois Matěj tak neměl možnost dalšího studia a rok proto docházel do německé měšťanské školy v Zábřehu. Poté ho pracovní úřad poslal do dvacet kilometrů vzdálených skláren v Rapotíně. „Každé ráno jsem ve čtyři vstával, pěšky jsem šel do Bohutína na vlak, vlakem do Šumperka a ze Šumperka vlakem do skláren,“ dodává Alois Matěj, který se domů většinou vracel se soumrakem.

Po dvou letech se mu podařilo najít práci v Olšanských papírnách, kam to měl mnohem blíže. Buď kvůli zaměstnání nebo pro jeho zdravotní omezení Aloise Matěje nepředvolali do totálního nasazení. Přitom celý jeho ročník musel v roce 1944 nastoupit na práce pro třetí říši.

Usilovná snaha o poněmčení kraje se promítla i v Bartoňově. Tak jako v okolních českých obcích tam úřady zabraly několik hospodářství, do nichž v letech 1941 až 1943 usídlili německé přesídlence z okupovaných území Volyně, Besarábie a Bukoviny. „Tady v jedné ulici to byly tři statky – Haintlových, Matysových a Divišových,“ upřesňuje Alois Matěj.

S heligonem na rameni

Několik obyvatel obce se zapojilo do odboje a skončili v nacistických věznicích. Přímé boje se ale obci kvůli její odlehlosti vyhnuly. Aloise Matěje ze zdravotních důvodů vyjmuli z vojenské evidence, a tak po válce nemusel absolvovat vojenskou službu. Po studiu na dvouleté obchodní škole v Šumperku nastoupil jako úředník opět do Olšanských papíren.

Účastnil se také veřejného života v obci. Byl členem tamních dobrovolných hasičů, hrával v ochotnickém divadle a od roku 1947 do roku 1987 v dechových kapelách. Nejprve na trubku a později na heligon.

Všichni museli stát tryznu za Stalina a Gottwalda

Alois Matěj se nestaral o politiku. Nijak výrazně ho nezasáhl komunistický puč v roce 1948, ale také se přes opakované nabídky odmítal stát členem této totalitní strany. V roce 1953 se přesto dostal do potíží. Zemřel tehdy sovětský vůdce Stalin a několik dní poté Klement Gottwald. Komunistické Československo pilíře totality horlivě oplakávalo. V celé zemi se konaly tryzny. V Olšanských papírnách úředník obcházel zaměstnance, kteří se měli po dvou hodinách střídat u tohoto smutečního aktu. Alois Matěj se odmítl zúčastnit z důvodu, že by s postiženou nohou nevydržel dvě hodiny stát. „Rozhodli se, že mě za to musí potrestat a převézt na nějakou jinou práci,“ vzpomíná pamětník, který tušil, že by to mělo i další následky, a raději podal výpověď a přes známé si našel zaměstnání jako úředník v ČSD v Hanušovicích.

V domě bez vody

V roce 1956 se Alois Matěj oženil se Zdenkou Johnovou a v následujících šesti letech přišli na svět tři jejich synové. Manželé se přestěhovali do Zdenčina rodného domu v Radomilově, který Alois Matěj kompletně přestavěl. Ve dvou pokojích tam bydleli společně s tchánem. Do domu ale nevedl žádný vodovod. „Pro vodu jsme chodili pěšky do obecní studny, což je kus. Já i děti. Měli jsme tři děcka na koupání. Všechno jsem nosil rukama v kýblech. Stávalo se, že když byl suchej podzim, tak nebyla voda a musel jsem dolů do potoka,“ vypráví Alois Matěj, který dodává že až někdy kolem roku 2010 byl do domu připojen vodovod z vyvrtané studny na zahradě.

Právě z Radomilova má Alois Matěj vzpomínky na období politických procesů. Nedaleko bydlícího Antonína Osladila tehdy Státní bezpečnost společně s dalšími patnácti muži a dvěma ženami zařadila do uměle vytvořené protistátní skupiny. Pečlivě přitom vybrala nežádoucí osoby ze všech sfér společnosti, aby měl budoucí proces co největší výstražný dopad na veřejnost. Nacházel se mezi nimi například bývalý majitel lázní Bludov Zdeněk Pospíšil, dělník a bývalý příslušník SNB Ludvík Havlík, úředník a bývalý učitel Vladimír Štancl, ředitel Státních lázní Velké Losiny MUDr. Jaroslav Simandl, úředník ČSSS Ludvík Poláček, strážný Václav Jindrák nebo soudce Alois Ruprecht, jehož příběh je na Paměti národa zaznamenán ve vyprávění jeho dcery Věry Chudobové. Sedmnáct z devatenácti obviněných pocházelo z okresu Šumperk. V lednu 1955 Krajský soud v Olomouci poslal Antonína Osladila na tři roky do vězení. Nejspíš to souviselo s kolektivizací, právě ten rok se totiž v Radomilově i sousedním Bartoňově podařilo založit jednotné zemědělské družstvo. Po propuštění se vrátil do Radmilova. „Co bylo potřeba na našem poli, tak mně s koňma vždycky udělal,“ vzpomíná pamětník, jak jim Antonín Osladil často pomáhal na jejich pronajatém poli.

V roce 1984 odešel Alois Matěj do penze. Pád komunistického režimu v roce 1989 nijak výrazně neprožíval. Po smrti manželky v roce 2019 zůstal bydlet sám v odlehlém Radomilově. Sleduje zprávy a ze současného dění (rok 2022) ve světě má obavy. Zejména kvůli válečnému konfliktu na Ukrajině se bojí vypuknutí třetí světové války.