Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

František Matějka (* 1942)

• narodil se 21. ledna 1942 do zemědělské rodiny

• v 50. letech se Matějkovi stali terčem násilného přesvědčování ke vstupu do JZD

• v roce 1952 zemřela maminka, bratr Josef narukoval k PTP

• desetiletý František převzal s otcem starost o hospodaření a plnění dodávek

• v roce 1956 nastoupil na zemědělskou školu, koncem 70. let složil maturitní zkoušku

• v roce 1968 se oženil a s manželkou Marií vychovali čtyři dcery

• roku 2024 inicioval odhalení pamětní desky svému strýci Vincenci Matějkovi

Přestože v 50. letech 20. století bylo Františku Matějkovi teprve deset let, doba na něj dolehla celou svou tíhou. Zemřela mu maminka, takže zůstal se svým otcem sám na práci v rodinném hospodářství. Celá vesnice se potýkala s násilnou kolektivizací, s povinným dodávkami a nevítanými návštěvami agitační komise. Do JZD nakonec museli všichni vstoupit a komunistům se podařilo na dlouhá desetiletí zpřetrhat na vesnicích rodové vztahy lidí k půdě a zemědělství.  

Narodil se 21. ledna 1942 v Bystřeci u Jablonného nad Orlicí v čp. 64 na menší zemědělské usedlosti. Otec Josef Matějka (1900–1986) i matka Emílie Matějková (1907–1952) hospodařili na statku se sedmi hektary zemědělské půdy. Maminka pocházela ze zemědělské rodiny Vaníčkových čp. 1 a celý život tvrdě pracovala. František měl dva starší sourozence – bratra Josefa (1933–1987) a sestru Annu (1936).

Tvrdý život na vesnici vyvažoval bohatý společenský život

Život na vesnici v první polovině 20. století byl tvrdý. „V letních měsících se vstávalo brzo ráno a sekaly se pícniny. Žně, sběr brambor, poklízení hnoje ve chlévě, to vše se dělalo ručně,“ popisuje pamětník. Zároveň ale přinášel i kulturní vyžití v živém společenství bohatém na sociální vazby. Pořádaly se dožínky a další akce pro veřejnost, hrálo se ochotnické divadlo. Otec Josef Matějka měl v obci velkou autoritu. Pečlivý, klidný, sám byl od sedmnácti let členem hasičského sboru v Bystřeci, hrával a režíroval divadla, jako člen Orla dělal cvičitele a účastnil se různých orelských setkání. Také maminka Emílie hrála divadlo a cvičila v Orlu.

Františka rodiče od malička vedli v duchu katolické náboženské tradice, jak bylo ostatně příznačné pro celý podorlický kraj. I to byla vedle předávání morálních hodnot příležitost k utužování sociálních vazeb. V hospodě U Špičáků se v neděli po bohoslužbě sešli místní muži. Kus svého života tam prožila i Marie Černohorská. „Kdo měl svátek nebo narozeniny, tomu se zazpívalo, dali po kapičce a šli domů k obědu. Lidé se hodně družili a byli společenští,“ vypráví František Matějka.

Matějka není zralý pro vstup do JZD

 V roce 1948 nastoupil do první třídy místní školy. Jiná doba nastala nejen malému školákovi, ale všem lidem. Ačkoli byl František ještě dítě, 50. léta hodnotí jako nejhorší dobu svého života.  Zemědělskou obec osudově narušila násilná kolektivizace a pronásledování soukromých hospodářů, které vyústilo ve vynucený vstup všech zemědělců do Jednotného zemědělského družstva Bystřec. Pro Paměť národa o tom vyprávěl i Josef Tejkl nebo Jaroslav Vaníček.

Hospodáři dostali brzy po znárodnění předepsané povinné dodávky státu. Zejména pro statkáře s větší výměrou byly nesplnitelné, s cílem donutit všechny vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD). Za mnoha zemědělci v obci začali docházet agitátoři z různých továren i z řad místních komunistů. Stejně tak za otcem Josefem, který byl pro lidi v obci přirozenou autoritou. „Naléhali na něj, aby přesvědčoval druhé zemědělce o nutnosti vstoupit do JZD. Bylo to pro něj těžké. Nemohl vzdorovat přímo, protože jsme byli mladí, a kdyby řekl něco, co se jim nelíbilo, mohli ho pokutovat nebo nějak diskriminovat nás děti,“ vysvětluje pamětník. „Jejich návštěvy byly velice nepříjemné. Nosili nám třeba letáky, na kterých byl u karikatury mého otce nápis: ‚Pane Matějka, vy ještě nejste zralý pro vstup do JZD?‘“ dodává.

„Nejhorší však bylo v celém mém životě to, že 5. září 1952 ráno nám zemřela maminka na rakovinu žaludku. Ten samý den jsme měli mít splněné povinné dodávky, ale neměli, takže jsme byli nuceni půjčit si obilí od souseda a postupně mu to vrátit. Navíc odpoledne přišli za tatínkem z agitační komise přesvědčovat ho do JZD,“ vzpomínal pamětník. Bez špetky soucitu, nad tělem mrtvé maminky v domě, soudruzi popisovali rodině zářnou budoucnost v JZD.

Desetiletý kluk musel dojit krávy

Pamětníkův bratr Josef musel v říjnu 1952 nastoupit jako politicky nespolehlivý na vojenskou základní službu k Pomocným technickým praporům (PTP).  Nejprve do Klatov, pak stavěli v Květné u Poličky podzemní garáže a muniční sklady. Potkal tam řadu stejně postižených kluků ze zemědělských rodin. Sestra v té době chodila na gymnázium v Králíkách. Doma zůstal na hospodaření a odvádění dodávek jen otec a desetiletý František. „Ze začátku to bylo kruté. Vše se dělalo ručně. Jezdil jsem s kravami po poli, když jsme seli obilí. Musel jsem se naučit dojit krávy. Než jsem šel na osmou hodinu ráno do školy, musel jsem pomoci s úklidem hnoje a krmením ve chlévě. Když jsem přišel ze školy, znova mě čekala práce – sušení sena, sběr brambor, výmlat obilí,“ popisuje.

V té době chovali pět krav, tři jalovice, tři vepře, slepice. Měli předepsanou dodávku mléka, vajec, obilí. A dařilo se jim plnit, dokonce ještě v některém období mohli svými produkty podporovat sousedy, kterým se plnit nedařilo. „Vzpomínám na proutěnou tašku, kam se vešlo sto kusů vajec. To jsme nosili do výkupny. Dodávali jsme tři vepře za rok, zrniny, brambory, při domácí zabíjačce se musely odevzdávat kosti a kůže,“ vypočítává pamětník. Také maminčin bratr Josef Vaníček se stal obětí kolektivizace, když ho v 50. letech jako neplniče dodávek uvěznili na dva roky v Plzni „na Borech“.

Ještě v roce 1952 vstoupila do JZD – kromě tří zemědělců, kteří odolávali – celá vesnice. „Náš dobytek odvedli, nechali nám jen půl hektaru pole, záhumenkovou krávu a slepice k vlastní obživě,“ uvádí. Záhy ale většina zemědělců z družstva vystoupila, nebo dostala oznámení, že jsou z JZD vyloučeni. Teror vůči statkářům vyvrcholil v roce 1953, kdy postupně z Bystřece násilně vystěhovali tři nezlomné rodiny. V červnu 1953 vyvezli na otevřeném nákladním voze Hrdinovy do jižních Čech. „Dobře jsme se znali, protože jejich syn Jan Hrdina se mnou chodil do třídy,“ podotkl.

Otec ho předurčil pro zemědělství

Většina zemědělců v obci v polovině 50. let z JZD vystoupila. X. sjezd KSČ v roce 1954 ovšem vyzval k opětovnému zesílení trestání „neplničů“ a komunistický režim opět zesílil štvavou propagandu s cílem zlikvidovat selský stav. Také v Bystřeci nakonec donutili všechny zemědělce vstoupit v roce 1958 do JZD. Tehdy se tam postavil první kravín, do kterého svezli krávy od soukromých zemědělců. Přestože agitační komise barvitě popisovala skvělou budoucnost, opak se stal pravdou. Rozvoj zemědělství byl daleko pomalejší než rozvoj průmyslu. Vše se dělalo ručně, neexistovaly velkokapacitní kravíny, vepříny, sklady, chyběla mechanizace. Mírou výkonu se stala pracovní jednotka, která byla normovaná JZD na určitou konkrétní práci, třeba za určitý počet arů posekaných kosou. Zpočátku se dělala jedna jednotka denně a měla hodnotu sedmi, později čtrnácti korun.

František v roce 1952 nastoupil do měšťanky v Jablonném nad Orlicí a v roce 1956 na roční Zemědělskou učňovskou školu v Lanškrouně, v letech 1959–1961 absolvoval Zemědělskou mistrovskou školu tamtéž. Pak nastoupil do JZD, kde ho čekala těžká manuální práce na poli i v chlévě – nakládání a rozhazování hnoje, ruční rozhazování hnojiva z rozsívky, ve žních stavění panáků, sušení, obracení a hrabání sena, sběr nebo sázení brambor. Sám by se nejraději viděl jinde, ale otec ho předurčil k tomu, že převezme rodinný statek, a tak poslechl.

Zemědělství platově zaostávalo za průmyslem

Na vojnu do Českého Krumlova nastupoval 1. září 1961 – o měsíc dřív, než bylo v plánu, kvůli vzrůstajícímu mezinárodnímu napětí v souvislostí se stavbou Berlínské zdi. Sloužil jako řidič u dělostřelců. Před vojnou bylo v JZD patnáct mladých traktoristů. Když se František v roce 1963 vrátil, nezbyl tam nikdo. Práce v zemědělství netáhla. Oproti průmyslu měli pracovníci v zemědělství menší platy a v určité době neměli ani nárok na státní přídavky na děti. Pamětník dělal v JZD Bystřec, později v JZD Podorlicko Mistrovice traktoristu. Po operaci páteře a dálkovém doplnění středoškolského vzdělání na Zemědělské technické škole v Lanškrouně v letech 1978–1983 pracoval jako zootechnik. Situace v zemědělství se postupně zlepšovala. Jako vedoucího pracovníka ho pak několikrát přesvědčoval předseda JZD, aby vstoupil do KSČ. František ale napotřetí rázně odmítl a vymluvil se na svého otce a manželku.

I v JZD pořádali různé akce pro veřejnost – estrády, dožínky, českou besedu. Lidé se uměli bavit a měli kam chodit. Dál se hrála divadla, i když s oficiálním dohledem Osvětové besedy Ústí nad Orlicí. „Tatínek musel mít na každou hru souhlas kulturního referenta. Jednou jsme tam jeli s hromadou divadelních scénářů. Ten člověk, co to měl na starosti, si to pročetl a řekl: ‚Tak, Josefe, musím tě zklamat, ale ani jedno z těchto divadel se nemůže hrát.‘ Dodnes si pamatuji jeho slova. Povolili nám ‚Naše furianty‘ a hru ‚Paní Marjánka, matka pluku‘,“ upřesňuje.

Rodina manželky dostala pokutu za neosetí pole

V roce 1968 se oženil s Marií Killarovou (1947) z Bystřece čp. 116. I ona pocházela ze zemědělské rodiny z osmi dětí. Měli dvacet hektarů polností a v 50. letech se marně snažili plnit dodávky. „Vycházel u nás časopis ‚Nová vesnice Lanškrounska‘, kde byl pokaždé nějaký štvavý článek o zemědělcích, kteří neplnili dodávky. Jednou tam psali také o Killarových. Protože neoseli hektar lnu, dostali za to tehdy pokutu dvacet tisíc korun, což byla na tu dobu velká částka,“ popisuje pamětník.

Manželé bydleli s pamětníkovým otcem na jeho statku, než v roce 1975 postavili vlastní rodinný dům. Narodilo se jim pět dcer. V roce 1968 Miroslava, v roce 1969 Maruška, která záhy zemřela na leukemii, v roce 1972 Jana, v roce 1973 Ivana a roku 1978 Jaroslava. Marie Matějková pracovala od svých čtrnácti let v rostlinné výrobě v JZD, na zimní práce chodili na brigádu do Tesly Jablonné. Později pracovala v živočišné výrobě v JZD Bystřec a JZD Mistrovice.

Stál proti sovětskému samopalu

„Zpočátku jsme bydleli u tatínka ve dvou místnostech. My spali v ložnici, otec v kuchyni. 21. srpna 1968 nás otec přišel vzbudit s tím, že nás obsadilo ruské vojsko. Poslouchali jsme rádio,“ vypráví. „Jednou jsme jeli navštívit strýčka v Mladkově a proti nám jelo ruské vozidlo, které se nechtělo vyhnout. Zablikal jsem na něj, aby si uvědomil, že není na svém místě. Zastavili, vylezl voják se samopalem a namířil ho na mě. Důstojník mu naštěstí zbraň strhnul. Ale byla to moje těžká chvíle,“ popisuje. „Museli jsme s nimi nějak vycházet, když se tady usadili. Nebylo zbytí. K nám do JZD chodila na brigádu ruská armáda. Měli kasárna nedaleko v Klášterci nad Orlicí a v Karlově.“

Majora Vincence Matějku zastřelili Němci

Zajímavým exkurzem v rodinné historii je odkaz na pamětníkova strýce Vincence Matějku (1894–1945), bratra jeho otce Josefa a majora dělostřelectva (Někdy používal křestní jméno Čeněk, ale nepodařilo se dohledat důvody. Protože jeho otec – a zároveň starosta obce – se jmenoval Vincenc, budeme v textu používat pouze toto křestní jméno, poz. edit.).

Vincenc se narodil v Bystřeci čp. 64 a po studiu na Hospodářské škole v Chrudimi byl povolán na vojnu. Se svým bratrem Josefem a otcem Vincencem se zakrátko ocitli v uniformě rakouské armády v první světové válce. Když válka skončila, v armádě už zůstal. Zúčastnil se bojů s Maďary na Slovensku, sloužil v Mukačevu, Haliči, Bardějově. Na Slovensku poznal svoji manželku Jolanu Matějkovou (1898–1977), se kterou se v roce 1922 oženil. Později ho přemístili do Hradce Králové. V době služby u vojska měl dva až tři koně, s nimiž se účastnil různých závodů. V roce 1939 došlo ke zrušení Československé armády a Vincenc přešel do Dvora Králové nad Labem, kde měl na starosti zásobování obyvatel.  

Před koncem války vrcholily přípravy na ozbrojené povstání. Vojenským velitelem ve Dvoře Králové byl jmenován Vincenc Matějka. Místem odporu se stala německá továrna Junkers, kde se soustředilo asi 250 ozbrojených německých mužů. 5. května 1945 po volání pražského rozhlasu o pomoc propuklo povstání i ve Dvoře Králové. Němci ostřelovali okolí. Major Matějka se s nimi rozhodl vyjednávat a vydal se jim vstříc na motocyklu. Přestože on i jeho spolujezdec byli označeni jako vyjednavači, Němci je na místě zastřelili. Ten den padla ve Dvoře Králové další desítka českých obyvatel. Rodina převezla tělo Vincence Matějky do Bystřece, kde ho 26. května 1945 pohřbili. Manželka Jolana nesla odchod svého muže velmi těžce a psychicky onemocněla.

František Matějka dodnes po svém strýci uchovává prostřelenou tabatěrku, válečná vyznamenání z obou válek, ocenění z řady jezdeckých závodů a několik fotografických alb. 5. května 2024 v rodném domě čp. 64 uspořádal slavnost u příležitosti odhalení pamětní desky bystřeckému rodáku Vincenci Matějkovi. „Tím jsem si splnil sen. Chtěl jsem, aby se na něj nezapomnělo a aby po nás něco zůstalo,“ vysvětluje.

Sám pamětník byl a stále je v obci velmi činný. Hrál divadlo, dvaadvacet let zastával místo starosty hasičského okrsku, deset let byl ve výkonném výboru okresního sdružení. Za více než dvě stě odběrů krve se stal zasloužilým dárcem krve. Ke svým osmdesátým narozeninám dostal od ústředí ocenění „Zasloužilý hasič“.

Ze zemědělské historie Bystřece nezbylo takřka nic. Přestože po sametové revoluci se tam v 90. letech řada lidí znova pustila do soukromého hospodaření, dnes toto odvětví nikoho nepřitahuje. Za důležité pro mladou generaci pamětník považuje osobně se setkávat s druhými lidmi a osobní spokojenost. „Mám podprůměrný důchod, protože jsem dělal v zemědělství, ale jsem spokojený. Nechápu lidi, kteří mají slušný důchod a jsou nespokojení,“ uzavírá František Matějka.