Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Matějková (* 1925)

• narozena 3. ledna 1925 v Brněnských Ivanovicích

• vystudovala baletní školu

• za protektorátu zaměstnána v Městském divadle Brno, v Lidovém divadle v baletním souboru

• od roku 1944 totálně nasazena v lisovně v Adamově

• pamětnice náletů spojeneckých vojsk na Brno v roce 1944 a 1945

• po válce členkou divadelního souboru Na hradbách, divadla v Olomouci a Lidového divadla v Brně

• od roku 1967 vyučovala balet v Lidové škole umění v Jihlavě a Přerově

Anna Matějková, rozená Černá, přišla na svět 3. ledna 1925 v Brněnských Ivanovicích. Měla o osmnáct měsíců starší sestru. Vyrůstala v rodině zahradníka a ženy v domácnosti. Když tatínka, hlavního zahradníka města Brna, přeložili do Komárova, dostali služební byt v domě na hradbách brněnského hradu Špilberk. Tatínek měl na starost skleníky – v chladnějším počasí chodil kontrolovat i v noci, zda se v nich topí. Anna Matějková vzpomíná na krásné chryzantémy, které tam kvetly. K dvojpokojovému bytu na Špilberku patřila i zahrada, bylo to nádherné místo, kam si za nimi chodily hrát i kamarádky.

Pamětnice už jako malá tíhla k tanci, navštěvovala baletní školu, a tak nebylo překvapením, že se po obecné škole, gymnáziu a rodinné škole začala věnovat baletu. Stala se členkou osmičlenného baletního souboru Městského divadla v Brně.

Začátek druhé světové války poznala rodina Černých poprvé tehdy, když byl tatínek v rámci mobilizace odvelen do Žamberku.

„Tatínek musel narukovat, to bylo myslím po zabrání Sudet. Vím, že musel hned narukovat až do Žamberku. Maminka měla strach, aby nebylo hned nějaké bombardování, a tak jsme šly pěšky až do Bystrce, tam byli naši známí. Měli tam na kopci chatu, tam, kde je teď zoologická zahrada. Tam jsme byli dva tři dny. Pak jsme všichni viděli, že se to tak nějak zklidňuje, a tak jsme přišli a tatínek potom asi za čtrnáct dní taky přišel domů. Maminka o něj měla strach, ale on poslal lístek, že se nic nedělo. On byl narukovaný, ale že by byly hned boje, to nebylo.“

Anna Matějková si pamatuje přijíždějící německé vojáky v Brně, zahlédla dokonce i Adolfa Hitlera. Z války si vzpomíná hlavně na potravinové lístky – jako baletka měla lístky pro těžce pracující, byly na ně větší příděly. Díky zahradě si mohli Černí přilepšovat králičím masem, ovocem a zeleninou. Maminka vařila ve sklepě z tuku mýdlo. Na zahradě jim běhaly tři slepice, takže měli i vajíčka. Když chtěli opravdu něco dobrého, jezdili do Doubravice k sedlákům a mlynářům. Jídlo si však museli domů propašovat přes německé hlídky na nádraží, naštěstí je nikdy nikdo nechytil.

V době protektorátu Němci zavřeli všechna česká divadla, tedy i Městské divadlo v Brně, a pamětnice měla ve vystupování nucenou pauzu. V roce 1943 se otevřelo Lidové divadlo a ona začala opět tancovat. Bohužel o rok později byla povolána spolu s ostatními členy souboru na práci v rámci nuceného nasazení. Nepracovali daleko, v lisovně v Adamově, ale i tak to bylo velmi náročné.

„Byly to dvanáctky, noční a denní směna. Museli jsme jezdit vlakem, ve čtyři hodiny ráno vstávat, v noci jsme přijeli. Sice jsme u toho seděli, ale bylo to nebezpečné, protože kdybychom tam nechali ruce, tak bychom přišli o prst. Když to bylo hotové, tak jsme zase vrtačkami vrtali díry, dělali jsme takové panty.“

Nuceně nasazení se často snažili práci všemožně vyhnout. Anna Matějková vzpomíná, že je posuzoval německý doktor, který byl velmi přísný. Kapali si třeba do očí ricinový olej, který způsobil zánět spojivek, a s ním mohli zůstat nějaký ten týden doma.

V lisovně pamětnice pracovala půl roku, potom je z nuceného nasazení odvolali. Hráli večerní programy pro tzv. zákopníky – dělníky kopající zákopy. S blížící se frontou ale i toto divadlo v Typosu skončilo.

Už od podzimu roku 1944 probíhaly nálety spojeneckých vojsk na Brno. Pamětnice si vybavuje zejména nálet ze dne 20. listopadu 1944.

„Když jsme slyšeli v rádiu, že se slítají ty svazy bombardérské, tak jsme si řekli, to už tedy jdeme, když je to už namířené na Moravu, půjdeme do sklepa. Sotva jsme chvíli seděli, tak jsme slyšeli silné dunění, jak ta letadla hučí. Vtom začaly padat ty bomby, blížilo se to, blížilo a najednou ta bomba tak hvízdala a vtom přišla detonace. Vyletěly dveře, pak bylo ticho a začal padat písek, kamení. Chvíli jsme čekali, co bude, pak jsme vylezli ven a dívali jsme se do ulice ze zahrady a viděli jsme všude okna rozbitá tlakem.“

Velký nálet v listopadu 1944 naštěstí jejich dům nepoškodil, tlaková vlna jim pouze rozbila okna, která museli nechat zasklít. Naštěstí měl tatínek ve sklenících sklo, a tak to netrvalo dlouho.

První nálety přečkali ve sklepě jejich domu, ale poté, co tlaková vlna vyrazila těžké železné dveře od sklepa a nadzdvihla střechu domu, se raději chodili ukrývat do krytu vykopaného ve skále pod hradem Špilberk. Byl to velký kryt vybudovaný Němci, moc lidí o něm ale nevědělo, a tak tam chodilo zhruba padesát lidí z okolních úřadů. Další kryty v Brně byly například pod Petrovem, u Kraví hory. V krytu byla dřevěná prkna na sezení a světlo bylo vedené drátem. Anna Matějková vzpomíná, že tehdy se každý staral hlavně sám o sebe, s nikým se moc nemluvilo, stály tam s maminkou a čekaly spolu s ostatními českými nebo německými spoluobčany.

Na jaře 1945 se blížila fronta a Anna Matějková přestala účinkovat v Typosu ve večerním kabaretu – už nebylo bezpečné chodit po městě a střílelo se i na tramvaje. Maminka se bála, že přijdou další nálety a boje, a tak se rozhodla pro odjezd do Doubravice k prarodičům. Na nákladní auto naložili oblečení, gauč a další cennosti z jejich bytu. Bohužel je po chvíli zastavili němečtí vojáci, nechtěli je pustit dál a chystali se jim zabavit nákladní auto. Ale maminka pamětnice se s nimi díky své výborné znalosti němčiny domluvila a slíbila jim, že si jen složí náklad a řidič se s autem zase vrátí. Do Doubravice stejně nakonec nedojeli a museli zůstat několik dní v lihovaru. Spali v něm na matracích spolu s dalšími zhruba dvaceti lidmi.

Vojáků Rudé armády se báli, varoval je před nimi dokonce i německý voják, který za nimi přišel do lihovaru. Radil jim, aby si schovali zlato, že ho ženám Rusové tahají i z uší. Ženy se bály znásilnění, a maminka proto raději nosila na hlavě šátek. Naštěstí se všichni v pořádku dostali zpátky do svého bytu, ale ruští vojáci je mezitím okradli. Z domku se jim ztratilo zlato, peníze a fotoaparát z tašky. Maminka si šla stěžovat nějakému ruskému důstojníkovi. Ten jí řekl, aby ukázala na toho, kdo to byl, že ho zastřelí. Všichni však vypadali stejně, byli utahaní, špinaví, nebylo možné to poznat, a tak se ztracené věci Černým zpátky nevrátily. Maminka s pamětnicí se rovněž přihlásily, že umějí šít na šicím stroji, a tak šily plátěné pytlíky, do kterých Rusové dávali mouku, cukr, boty, hodinky a další věci a posílali je do Ruska.

Pamětnice se ve svém vyprávění rovněž dotýká vystěhování německého obyvatelstva, protože její příbuzní byli německé národnosti. Maminčini rodiče a její dva bratři byli v německém katastru, dva další bratři v českém. Všichni z rodiny německé národnosti museli po válce odejít, ani se nemohli rozloučit s příbuznými. Šli pěšky do Německa a Rakouska. Její teta nevěděla, kde má syna a manžela, s mužem se pak už nikdy nesešla. Odsunuti byli i její prarodiče, dědečkovi bylo zhruba sedmdesát let, ale stejně musel jít společně s ostatními.

„On potom zemřel a babička si myslela, že si ji maminka vyzvedne, ale ta se tam nemohla dostat. Nebylo to jednoduché se tam dostat. Ona potom z toho, že dědeček umřel, šla k faráři, nejedla, nepila a hladem umřela. Takže zůstala akorát teta. Pracovala u sedláka někde v Pohořelicích. Později vůbec o odchodu nechtěla mluvit. Dovedete si to představit, jít pěšky, měla staré rodiče, o které se starala, to muselo být hrozné.“

Na konci války byli všichni samozřejmě rádi, že válečná léta přežili ve zdraví, ale pamětnici bylo devatenáct let a řešila jiné věci. Chodila uklízet do divadla a znovu začala tancovat. Vrátila se do Lidového divadla a účinkovala v divadle Na hradbách.

Anna Matějková vzpomíná na poválečná léta, jak stále museli kupovat jídlo i věci každodenní potřeby na potravinové lístky. Maminka barvila plátno, aby bylo na letní šaty. Byli zvyklí šetřit jídlo i oblečení. Nosili dřeváky a teplé punčochy se švem vzadu.

Po několika letech pamětnice přešla do divadla v Olomouci a ke konci své aktivní kariéry se znovu vrátila do operety Lidového divadla v Brně. Život baletky nebyl jednoduchý, měli i třicet představení za měsíc, každý večer, odpoledne, v sobotu i v neděli. Pamětnice už byla vdaná, z prvního manželství měla dceru a z druhého syna. Naštěstí mohla doma počítat s maximální podporou své maminky, která se jí starala o děti. Mateřskou dovolenou mohla tehdy čerpat jen čtyři měsíce a potom musela zpátky k divadlu, jinak by přišla o místo.

Ve svých dvaačtyřiceti letech odešla jako baletka na odpočinek. Poté absolvovala dvouletý kurz na konzervatoři a stala se učitelkou tance v Lidové škole umění ve Vyškově, Jihlavě a Přerově. Do Přerova dojížděla, a protože tam neměla byt, spala v kanceláři na válendě.

V současné době je Anna Matějková v důchodu, stále aktivně sleduje dění kolem sebe i ve světě a schází s kamarádkami. Před lety měla možnost se znovu podívat do bývalého krytu pod Špilberkem, který byl za komunistů přestavěn na kryt atomový.