Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Mathesová (* 1948)

• narozena 6. června 1948 v Černotíně

• pochází ze zemědělské rodiny

• manžel Josef Mathes byl německého původu

• dlouhodobě se snažila o zlepšení situace v Chotěšově

• po pádu režimu zasedla v zastupitelstvu obce Chotěšov

• zasloužila se o opravu místního kláštera

Jaroslava Mathesová to neměla v životě jednoduché. Narodila se do rodiny zemědělců jako čtvrté dítě z osmi. V době, kdy si děti více hrají, než pracují, musela se mladá Jaroslava starat o mladší sourozence a vypomáhat na poli, a jelikož pochází z početné rodiny, nemohla na studia. Později se provdala za Němce, což její situaci také rozhodně neulehčilo. Navzdory všem překážkám a obtížím se přesto vždy snažila nejenom o to, aby se měla dobře pouze ona sama, ale také celé její okolí.

Život na socialistické vesnici

Jaroslava Mathesová, rozená Šlesingerová, se narodila 6. června 1948 v Černotíně. Rodiče přišli do dříve německé vesnice krátce po válce a usadili se na jednom z volných statků. Po převzetí moci komunistickou stranou však o většinu majetku přišli. Jako většina zemědělců vstoupili pod nátlakem také rodiče do místního jednotného zemědělského družstva. A jelikož rodina byla poměrně velká, Jaroslava Mathesová pocházela z osmi dětí, museli všichni pomáhat na tzv. záhumenkách, tedy na pozemcích, které patřily přímo zemědělcům a jejich výnos se nemusel odevzdávat. „Chodili jsme tam pomáhat, dělat povřísla na snopy a stavěli jsme panáky. Sázeli jsme a dobývali na podzim brambory. Také řepu jsme měli. Domácí zvířectvo. Co si pamatuji, tak takhle to v té době fungovalo,“ vzpomíná. Rodina měla tak co jíst, protože s výplatou rodičů by stěží vyžila. Jenže po vychození měšťanské školy nemohla pokračovat ve studiích. Důvod byl prostý. „Ten život prostě nebyl jednoduchý tím, že nás bylo osm,“ stručně vysvětluje. 

Komunistický režim se snažil o přetvoření vesnice podle komunistických dogmat, mezi které se řadilo skoncování s vlivem církve, která měla na venkově silné postavení. „Pamatuji si, že ještě v první třídě jsme měli výuku náboženství, ale až po vyučování. Takže ještě v první třídě náboženství bylo, a pak najednou, jako když utne, skončilo,“ vzpomíná na polovinu padesátých let. Snaha o přerušení styků církve s občany se později projevila i v návštěvnosti kostelů. Z Černotína byl ten nejbližší v přilehlých Dnešicích. „Chodili tam už ale jenom vesměs hodně pobožní,“ dodává. Církevní budovy tak pomalu chřadly, a to i nedaleký klášter v Chotěšově, který později zásadně vstoupil do jejího života.

Bedlivě sledovali smíšené rodiny

Vesnice Černotín zažila po konci druhé světové války dramatickou proměnu. Drtivá většina původních německých obyvatel byla odsunuta do Německa. Ovšem některým, kteří byli nutní pro životaschopnost místního průmyslu, bylo umožněno zůstat. „Několik německých rodin, které pracovaly v zemědělství, zůstalo. Spíše ale ti otcové těch rodin byli zaměstnáni na šachtách, které v tom okolí vlastně byly. Dobřany. Dobré štěstí. Neznám ten název toho dolu předtím. Týnec, Zbůch. A myslím si, že to byla i ta šachta mezi Dobřany a Chlumčany,“ vypráví a dodává: „Nebyly ale žádné předsudky nebo nevraživost. To vůbec nemohu říct.“ 

Němci, kteří zůstali, se de facto stali občany druhé kategorie, o jejichž budoucnosti bylo často dopředu rozhodnuto. Své o tom ví také Jaroslava Mathesová, která se později provdala za Josefa Mathese, původem Němce. „Manžel jako patnáctiletý měl jedinou možnost, kam jít pracovat, když dokončil školu. Tehdy zřízení umožňovalo jít buď pracovat na státní statek, do Stodu do cihelny, nebo na šachtu, kde měli alespoň možnost se vyučit ve dvouletém oboru horník. Takže nastoupil na šachtu, kde se vyučil a zůstal tam pracovat,“ vysvětluje.

Manželova část příbuzných ale musela po válce odejít do Německa. Usídlili se v Norimberku, který později spadnul do západního Německa. Místní lidé z komunistické buňky tak na manželství koukali skrz prsty a Josefovi nedůvěřovali. „Bylo docela sledovaný, jak se kdo chová. Zejména tehdejší KSČ velice bedlivě sledovala nás smíšené rodiny, jak se chováme, jak vnímáme ten přerod,“ vypráví. „Nejvíc jsem to ale pocítila v době, kdy oba synové nastupovali na vojnu. Zjistila jsem si později, když jsem fungovala na úřadě, že v těch posudkách bylo napsáno, že otec je německé národnosti, má příbuzné v Německu, a tím to mělo vliv i na ně a zřejmě se to i na té vojně s nimi táhlo.“

Celá situace tak měla pouze dvě pozitiva. Příbuzní v Německu zasílali marky, které si následně vyměnili za bony a mohli nakupovat v Tuzexu. Jenže to zase cítili závist okolí. Manžel ale pracoval na dolech, a tak jako mladí rodiče dokázali získat byt v Nýřanech, kde horníků bylo potřeba. Jenže zde dlouho nevydrželi. V roce 1969 se odstěhovali do Chotěšova k tchánovi, který na tom byl zdravotně špatně.

Vesnice na okraji zájmu

Když se nastěhovala do Chotěšova, rázem si všimla rozdílů při porovnání s Nýřany, do kterých putovaly finance kvůli nedaleké těžbě. „Ten stav se mi vůbec nelíbil. Když jsme bydleli na sídlišti v Nýřanech, kde jsme měli všechno, tak v Chotěšově nebyla základní vybavenost. Chyběl tam vodovod. Chyběla tam kanalizace. Nebyl tam samozřejmě ani plyn. Takové základní vybavení těch domácností prostě vůbec nebylo. Brala se voda ze studny, chodilo se na kadibudku. Takhle to vypadalo a nelíbilo se mi to. Komunikace v ulicích byly jenom bahnité. Abych řekla pravdu, když zapršelo, tak jsme se brodili v bahně,“ popisuje vzhled vesnice, která byla značně opomíjená, ačkoliv leží nedaleko Nýřan.

Nulová údržba a investice se značně projevily na místní dominantě celé obce. Chotěšovský klášter sloužil až do roku 1950 jako ženský starobinec s řádovými sestrami. Celý areál byl ale v rámci akce Ř zkonfiskován a od té doby využíván Československou lidovou armádou, která se o objekt příliš nestarala. Po dobu pobytu armády tak byl klášter naprosto nepřístupný veřejnosti, a tak málokdo věděl, co se za zdmi areálu odehrává. Shodou náhod v rodině Mathesových zde jeden z příbuzných sloužil. „Říkal, že tam byla knihovna s knihami vázanými v kůži. Z metrové knihy vytrhávali listy a roztápěli s tím v kamnech, která tam měli,“ vzpomíná na jeho vyprávění. O několik desítek let později se všechno, co řekl, potvrdilo. Armáda setrvala v klášteře až do roku 1975, kdy jej definitivně opustila. Od té doby objekt už jenom chátral. Lidé z vesnice se příliš nezajímali o jeho stav a komunisté kategoricky odmítali poskytnout peníze na opravu církevní stavby.

Zájem o věci veřejné

Jaroslava Mathesová od svého nastěhování do vesnice byla nespokojená se vzhledem obce při porovnání s dřívějším bydlištěm, a tak se začala čím dál tím více zajímat o dění v obci. Po 17. listopadu 1989 se angažmá přelilo do nové fáze. Od roku 1990 zasedla v zastupitelstvu za Občanské fórum. Následně byla zvolena jako místostarostka obce. Díky tomu se 1. ledna 1991 poprvé podívala do kláštera, když obec přebírala areál. „Nebylo to nic příjemného. Část toho objektu tehdy byla užívána Škodovkou z Plzně, kde v těch hospodářských objektech měli umístěny tzv. enzety, nepotřebné zásoby… Vevnitř to bylo neudržovaný, skoro nic tam nebylo. Tehdy ještě jednu část obývala pošta. Měla tam archiv složenek,“ vzpomíná.

Rozhodli se pro jeho opravu. Byl založen spolek Klášter Chotěšov a našla se spousta dobrovolníků, mezi nimi například Jiří Poslední, kteří se podíleli na opravě kláštera pod taktovkou architekta Jana Soukupa. „Zlatý člověk, díky němu jsme v klášteře každoročně provedli spoustu věcí a zdařilo se zachránit třeba jeden objekt, ze kterého už rostly stromy,“ oceňuje jeho práci.

Jenže v obci a zastupitelstvu byly slyšet hlasy těch, kteří se neodkázali smířit s tím, že peníze se využijí na opravu církevní památky. „Zejména jeden z těch zástupců KSČM byl úplně nepříčetný, že chceme dávat peníze do kláštera, ať jej raději zbouráme, že to bude lepší. Takové názory tam prostě panovaly zejména z řad těch zástupců KSČM.“

Díky společnému úsilí se podařilo klášter alespoň částečně uvést do stavu, kdy se již zde dnes pořádají různorodé společenské akce. Jaroslava Mathesová v roce 2022 nadále žije v Chotěšově. Stále se zajímá o dominantu obce a již osmým funkčním obdobím zasedá v zastupitelstvu.