Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Matouš (* 1921  †︎ 2021)

• farář Církve československé a kazatel Jednoty bratrské

• narozenn 28. října 1921

• na konci války totálně nasazen

• po únoru 1948 opustil studia na Filozofické fakultě UK

• od roku 1949 učitel náboženství, kazatel a farář v CČS

• během svého života se setkával s významnými osobnostmi národa

• spolupracovník Přemysla Pittra

• v roce 1958 mu byl z politických důvodů odňat státní souhlas pro výkon duchovenské služby

• po letech v dělnických profesích se v roce 1967 stal na dvacet let kazatelem Jednoty bratrské

• autor řady básnických sbírek a životopisného vzpomínání na P. Pittra

• zemřel 1. dubna 2021

Miroslav Matouš se narodil 28. října 1921 v Nevraticích, obci ležící na říčce Javorce v novobydžovském okrese. Jeho otec byl učitel, matka pocházela z jičínského pekařského rodu. V důsledku otcova zaměstnání se rodina několikrát stěhovala, až zakotvila v Jičíně, kde otec završil svou učitelskou dráhu. Nejkrásnější dětská léta prožil Miroslav Matouš v Nových Smrkovicích.

Po maturitě na jičínském gymnáziu v roce 1940 studoval Miroslav Matouš krátce angličtinu v pražském Ústavu moderních řečí. Studia však musel přerušit, protože mu hrozilo totální nasazení v říši. Tuto hrozbu se mu za pomoci přátel podařilo oddálit až do roku 1944, kdy totálnímu nasazení již neunikl a pracoval ve Skřivanech u Nového Bydžova, kde se z cukrovaru budovala zbrojní továrna. Mezitím pracoval několik měsíců na venkově jako kočí, ke konci války rovněž jako úředník v jičínské pobočce Svazu zemědělství a lesnictví. Osvobození prožil v Ostroměři u rodiny své budoucí manželky, kde se dostal jako překladatel do kontaktu s americkými vojáky.

Hned v roce 1945 se Miroslav Matouš přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a začal studovat filozofii, češtinu a srovnávací vědu náboženskou. Po únoru 1948 však fakultu dobrovolně opustil: nemohl se vyrovnat s probíhajícími čistkami, které znamenaly nucený odchod z fakulty i pro několik jeho přátel. V té době již byl ženatý. Svatba se konala v jičínském Husově sboru v prosinci 1946.

Po odchodu z fakulty si Miroslav Matouš odbyl dvouměsíční vojenskou službu a začal shánět zaměstnání. Při jednom ze zájezdů, které pořádala Církev československá, mu redaktoři periodika Český zápas nabídli možnost stát se redaktorem dětské rubriky v tomto církevním týdeníku. Nabídku s díky přijal a zároveň se stal i učitelem náboženství Církve československé. V letech 1949–1952 postupně vyučoval ve Škvorci, v Praze-Břevnově a v Praze-Vršovicích.

Víra a svoboda náboženského vyznání se pro Miroslava Matouše staly alfou i omegou jeho života. Bezprostředně po únorovém komunistickém puči se proto rozhodl vyhledávat významné osobnosti našeho národa a diskutovat s nimi o věcech víry. „V tom začínajícím náboženském boji jsem se rozhodl, že budu vyhledávat vzácné lidi národa, abych s nimi hovořil o věcech víry. Takové předznamenání bylo vlastně už v roce 1948 po smrti Jana Masaryka, kdy jsem navštívil bratra prezidenta Edvarda Beneše. On mě nechtěl nejprve přijmout, ale potom pochopil, že nejsem nebezpečný, tak se mnou hovořil. Rozhodně popřel, že by Masaryk spáchal sebevraždu. To bylo takové předznamenání dalších rozhovorů. Ještě v době, kdy jsem se domníval, že bych mohl pracovat na disertaci o Masarykovi, jsem navštívil bratra Františka Urbánka. To byl předseda Církve bratrské – tenkrát to byla Jednota českobratrská. To byl vzácný člověk. Potom, když už jsem byl v Církvi československé, jsem během několika roků navštívil: J. B. Foerstera, Fr. Šrámka, P. Bezruče, Fr. Kožíka, R. Noskovou, P. Pittra, J. Glazarovou a další lidi. Ověřoval jsem si, jakým způsobem se oni staví k otázkám víry.“

Asi nejhlouběji na Miroslava Matouše zapůsobilo setkání s Přemyslem Pittrem. „S Pittrem to začalo ve Voňkově vegetárce. Já jsem tam sedával s doktorkou filozofie Vojáčkovou. Hovořívali jsme spolu a ona mi – nevím proč – říkala bratr Lukáš. Jednou mi také řekla, že bych se měl při svých názorech seznámit s Přemyslem Pittrem. Já jsem nevěděl, kdo to je. Tak mně to řekla a já šel hned druhý den do Milíčova domu. Já jsem v těchto věcech byl velice pohotový. Tak jsem si na něj počkal a představil jsem se, že vyučuji náboženství. Tituloval jsem ho bratře řediteli a on mi na to řekl, ať mu nenadávám, nabídl mi tykání a pozval mě ke spolupráci. On během řeči nějak vyrozuměl, kdo jsem a co se ode mě dá čekat. A to byla nesmírná důvěra. Hned následující rok mě ustanovil vedoucím letního tábora v Mýtě u Rokycan – tam byla ozdravovna. Byl jsem tam jako vedoucí se ženou celé tři týdny a měl jsem plnou jeho důvěru.“ Přátelství vytrvalo i po odchodu Přemysla Pittra do zahraničí. Miroslav Matouš se nadále scházel s kruhem Pittrových přátel a v době politické oblevy se dokonce ve Švýcarsku mohl s Pittrem a Olgou Fierzovou opět osobně setkat. Po mnoha letech vzdal Miroslav Matouš svému příteli hold v podobě knihy nazvané Zvláštní člověk Přemysl Pitter, která vyšla v roce 2001.

V roce 1952 nastoupil Miroslav Matouš kazatelskou dráhu v Církvi československé a postupně působil v náboženských obcích Mělník, Praha-Hloubětín, Praha-Nusle, Praha-Michle a Praha-Žižkov jako kazatel. Po absolvování kazatelských kurzů a zkoušek u profesorů z fakulty byl v roce 1957 vysvěcen na kněze. Po pouhém roce kněžského působení v Praze na Žižkově mu však byl církevním tajemníkem Faltou odejmut státní souhlas pro výkon duchovenské služby. Celá věc měla svůj původ opět ve Voňkově vegetárce, kde se Matouš seznámil s kazatelem Šimonem Kupčíkem. „Já jsem se tenkrát znal s Emanuelem Voňkou, který měl na náměstí Míru vegetárku. On se potom stal členem náboženské skupiny, která byla ideově blízká adventistům, ale byla to samostatná skupina, která se tajně scházela. Její vedoucí Šimon Kupčík mě požádal, jestli by se nemohli sejít také v mém sboru. No a já jsem to neodmítl a oni se tam dvakrát za mé přítomnosti sešli. Byla to taková biblická hodina, ale bylo to nedovolené. Když se potom na to přišlo, tak byl soudní proces. Na Matouše by se nepřišlo, ale jedna prostá duše, aniž by byla tázána, tak řekla, že se scházeli také u mě, tak se na to přišlo. Tak říkali moji bratři, že na mě něco mají, tak ať něco dělám a dám se třeba k obráncům míru. To jsem neudělal. Potom tedy se rozhodlo, že to se mnou ukončí. Ten kazatel Šimon Kupčík dostal dva roky a mě jenom vyhodili. Potom mně říkal bratr Kupka za dveřmi církevního tajemníka, abych byl rád, že to nedopadlo hůř.“

Nedobrovolný odchod z farářské služby znamenal pro Miroslava Matouše existenční starosti. Vyhozený kněz jen obtížně sháněl zaměstnání. Naštěstí pomohli přátelé a byl přijat jako dělník na stavbu cementárny. Po dobu deseti let pracoval rovněž jako řidič multikáry, skladník topenářské provozovny v Pražské stavební obnově a jako strážný. Až v roce 1967 se ozvala Jednota bratrská a Miroslav Matouš se na dvacet let stal jejím kazatelem v Dobřívě u Rokycan. Během svého působení v Jednotě se kromě kazatelské služby podílel na tvorbě církevního časopisu Jednota bratrská, pomáhal při překladech Hesel, která překládá dodnes, pracoval i na zpěvníku.

Miroslava Matouše na konci šedesátých let mrzelo, že nabídka na návrat do kněžské služby nepřišla rovněž z vedení Církve československé. Přesto po celou dobu šedesátých a sedmdesátých let neztratil kontakt s živou církví uvnitř tohoto společenství. „Po vynuceném odchodu z církve jsem nenavštěvoval žádné bohoslužby. My jsme se scházeli s Přemyslovým kruhem, i když byl Přemysl pryč. Já jsem nežil s církví, i pro věci, které se staly, ale byl jsem ve spojení s faráři Václavem Mikuleckým, Danou Wienerovou, s Jurkovými, s profesory Trtíkem, Rutrlem, farářem Červeným. Osobní vztahy tady vůbec nebyly přerušené. S tou živou církví jsem pořád žil. Já jsem byl pořád ve spojení s neoficiální církví.“  

Od gymnazijních let byl Miroslav Matouš literárně činný. Napsal řadu básnických sbírek – několik nábožensky orientovaných, které již před rokem 1989 kolovaly v podobě samizdatů. Je autorem vlastních pamětí nazvaných Putování rosou a prachem a životopisných knih o Přemyslu Pittrovi (Zvláštní člověk Přemysl Pitter) a biskupu Jednoty bratrské ThDr. Adolfu Ulrichovi (V uniformě a v taláru). Rovněž mu po roce 1989 vyšla kniha esejů Přemítání nad labyrintem.

Od roku 1990 se Miroslav Matouš angažuje především na poli literárním a kulturním. Jeho život byl naplněn vírou, která často nebyla církevně zakořeněna – to měl společné s Přemyslem Pittrem. V životě si vždy připomínal biblický verš: „Hospodina stále před oči si stavím, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“/Žalm 16, 8/. Vedle víry to byla i jeho manželka Jarmila, která dle svatebního slibu s ním vždy nesla dobré i zlé, příjemné i odporné.