Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Matoušek (* 1953)

• narodil se 6. srpna 1953 v Praze

• otec ing. Zdeněk Matoušek byl obchodní ředitel Centrotexu

• v letech 1955 - 1959 žila rodina v Řecku, kde otec působil jako obchodní zástupce

• v roce 1968 Michal nastoupil na sportovní gymnázium

• otce vyhodili z postu obchodního ředitele Centrotexu a poté z KSČ

• Michal se v roce 1972 dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor čeština a filozofie

• ve třetím ročníku Michala Matouška z VŠ z politických důvodů vyhodili

• v roce 1976 narukoval na vojnu do Skleného pri Handlovej

• měl problém ohledně znehodnocení volebního lístku a byl pod dohledem vojenské kontrarozvědky

• po návratu z vojny v roce 1978 měl problém najít si práci z kádrových důvodů

• pracoval ve výpočetním středisku jako operátor sálových počítačů

• po převratu 1989 založil s kolegy firmu s.r.o., ale po zhruba sedmi letech byl vyhozen

• uplatnění našel jako pracovník sociálních služeb v Nízkoprahovém centru pro lidi bez přístřeší

• napsal o tom knihu Ode dna, vlastním nákladem vydal ještě další tři knihy

• od roku 1985 žije s druhou manželkou v Čerčanech, má syna a dvě vnoučata

Jeho rodiče vzešli z válečné, intelektuálně založené mladé generace, která věřila, že komunistické ideje lze ve vší slušnosti uvést do praktického života. Otec po válce začal studovat a pracovat na své kariéře, ale v roce 1968, když vítal politické uvolňování, o ni zase přišel. Michal se v polovině 70. let nechal vyhodit z filozofické fakulty, protože nesouhlasil s diskriminací spolužáků, kteří nejsou v Socialistickém svazu mládeže (SSM). Podle kádrovačky to znamenalo, že se nikdy nebude profesně věnovat tomu, na co má talent. Ten se ale stejně nakonec dostal ke slovu, když napsal čtyři knihy.

Rodiče po válce upřímně věřili idejím komunismu

Michal Matoušek se narodil 6. srpna 1953 v Praze do rodiny obchodního ředitele Centrotexu ing. Zdeňka Matouška a jeho ženy Marie. Michalovi rodiče se seznámili v roce 1938. Marie pocházela z rodiny plzeňského radního Ctirada Burdy, po jehož předčasném úmrtí se matka se synem a dvěma dcerami přestěhovali do Prahy, kde Marie za války dokončila rodinnou školu.

Zdeněk Matoušek se jako čerstvý absolvent gymnázia zapojil do protinacistického odboje. Bližší informace o jeho odbojové činnosti ale jeho syn nezná. Klade si dnes za vinu, že se na ně neptal. „Vím jen to, že byl ve skupině osmi lidí a čtyři z nich zahynuli,“ říká Michal Matoušek a dodává: „Matka, která už tehdy s tátou chodila, byla toho názoru, že odbojáři se chovají nezodpovědně, protože si málo dávali pozor na to, komu co říkají, a měla z toho za války strach. Jinak ale byla na stejné názorové vlně jako táta a po válce vstoupila do KSČ.“

Za války byly vysoké školy zavřené, a tak Zdeněk Matoušek mohl nastoupit na Vysokou školu ekonomickou až v roce 1945. Protože však neměl stabilní rodinné zázemí, studoval při zaměstnání. Školu absolvoval nedlouho po komunistickém puči a změně režimu.

50. léta, útlé dětství v Řecku

Jako vysokoškolsky vzdělaný, navíc člen KSČ, měl před sebou slibnou kariéru. Dostal místo obchodního zástupce v Centrotexu, který se zabýval obchodováním s textilem a v polovině padesátých let, když byly Michalovi dva roky, vycestoval i s rodinou pracovně do Řecka. Matouškovi žili v československé komunitě v Athénách, Michal zde ve svých šesti letech stihl zahájit školní docházku, ale první třídu dokončil už v Praze. Rodina se do vlasti vrátila v roce 1959.

Kluk mnoha talentů

Matouškovi bydleli ve Vršovicích, v ulici 28. pluku v činžáku, a co Michal Matoušek pamatuje, nežili si nad poměry, ale obyčejně, jako každá druhá rodina. Chodil do Pionýra, od páté třídy se věnoval atletice, od svých 13 let i šachu. Bavila ho čeština, sloh, psaní veršů. Sport ale zvítězil, a když v roce 1968 absolvoval základní školu, dostal se na sportovní gymnázium.

Co s vůdcem národa, který se po návratu z Moskvy rozpláče?

Politické uvolňování v období tzv. pražského jara jako patnáctiletý kluk neprožíval, ale změnu atmosféry pochopitelně vnímal. Do té doby se doma o dění ve společnosti moc nemluvilo. „Pro mé rodiče byl vztah ke komunismu něco jako ‚rozumná víra‘. Jestli měli v padesátých letech nějaká podezření, tak je skrývali, ale v šedesátých letech, když docházelo k oblevě, tak je to velmi zajímalo a fandili tomu. Do té doby nebylo snadné dostat se k informacím,“ vypráví Michal Matoušek.

Až po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se začalo politické dění dotýkat i jeho. „Maminka byla zklamaná, jako by stále věřila, že ty komunistické ideje, které jakoby sešly z cesty, je možné napravit.“

V době příjezdu sovětských tanků do Prahy vzpomíná na jeden okamžik: „Jednomu ruskému vojákovi jsem se díval tři minuty do očí a už začal být nervózní a sahat po samopalu, tak jsem se samozřejmě zdekoval.“ 

Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa znamenal konec nadějí na svobodnější život a tento konec českoslovenští politici stvrdili podepsáním moskevského protokolu. Čtyřdenní jednání mezi 23. až 26. srpnem v Moskvě, kam byli naši politici nedobrovolně zavlečeni, skončilo závazkem, že zpacifikují odpor československých občanů proti sovětské invazi a že bude znovu zavedena cenzura a komunistické čistky. Mlčky přijali i pobyt intervenční armády. „Když se Dubček po návratu z Moskvy rozplakal, to mi přišlo trapné. Co dělat s takovým vůdcem národa? O to víc jsem si vážil Františka Kriegela, který jako jediný moskevský protokol nepodepsal. Proto mě pak popouzelo, když v roce 1989 Zdeněk Jičínský vystoupil s tím, že prvním úkolem je zvolit Alexandra Dubčeka prezidentem republiky. Ukazovalo se, jak jsou lidi z disentu zamrzlí v roce 1968. Neviděli jinou možnost, než začít tam, kde museli přestat. Neviděli ale, že někteří z nich jsou už nadosmrti zdiskreditovaní. A že se mezitím celý národ pohnul jinam a přemýšlel jinak,“ myslí si Michal Matoušek.

Evžen Abrahamovič

V létě roku 1969 byl Michal s rodiči na dovolené v Jugoslávii. Michal Matoušek vzpomíná na historku z tohoto léta. Rodiče se od padesátých let přátelili s kolegou Evženem Abrahamovičem a jeho rodinou, aniž by tušili, jak hrůznou akci po únoru 1948 zosnoval. Šlo o jednu z nejostudnějších tajných akcí StB v komunistické éře, akci Kámen, kdy nevinné lidi, kteří chtěli po únoru 1948 emigrovat, Státní bezpečnost vmanipulovala do předem připravené pasti falešného hraničního přechodu i s inscenovaným přivítáním falešnými západními celníky. Dlouhá léta pak tito nešťastníci trpěli v nejtvrdších žalářích a většina zemřela dříve, než se mohla dovědět, že byli podvedeni. Celá pravda zůstala v utajení až do roku 2013. Až tehdy byl obviněn dvaadevadesátiletý Evžen Abrahamovič z toho, že akci Kámen zosnoval.

V roce 1969 mu bylo 48 let, stejně jako Michalově otci, a seděli ve výletní hospůdce u Jaderského moře. „Abrahamovič se tam drobně přiožral a začal mi ukazovat na ruce vytetované číslo z koncentráku. Říkal mi přitom: ‚Víš, Michale, já nikdy nezapomenu, jak mi sovětský voják otevíral bránu Osvětimi.‘ Byl v koncentráku zřejmě velice dlouho a není tedy vyloučeno, že měl po konci války potřebu někomu splácet. Možná mi tím chtěl říct, že bude dál držet s komunisty. Že to tak prostě je v jeho karmě napsané,“ vypráví Michal Matoušek. Nutno upřesnit, že Evžen Abrahamovič, narozený 8. července 1921 působil u SNB v letech 1947 – 1951, kdy na vlastní žádost ze zdravotních důvodů odešel, poté se věnoval obchodní činnosti, byl ředitelem dovozu v podniku Textil. Z povahy své pracovní náplně byl ve styku se Západem, StB na něj tedy vedla svazek prověřované osoby a po určitou dobu byl formálně veden i jako tajný spolupracovník, ostatně podobně jako pamětníkův otec.

Vyhazov otce z ředitelského křesla i z KSČ

Michalova otce, který byl obchodním ředitelem Centrotexu, po okupaci 1968 z atraktivního místa vyhodili. „Byl to zajímavý post, vzhledem k častým výjezdům na Západ, a každý chtěl na jeho místo. Takže v té době nebyl problém si na něj něco najít. Pak, aby to nevypadalo tak blbě, ho vyloučili i ze strany. Mámu z KSČ vyškrtli,“ vypráví pamětník. Pracovala jako řadová úřednice v podniku Ligna a o místo nepřišla. „Máma řekla, že nesouhlasí se vstupem sovětských vojsk do země a ze strany ji za trest ‘jen‘ vyškrtli. Ale dotklo se jí to hodně, brala to citově. Táta to bral pragmaticky. Vzal situaci, jak je. Když ho vyhodili z práce, začal si hledat jinou, což bylo zpočátku těžké, pak byl ale řadovým úředníkem v ÚBOKU (Ústav bytové a oděvní kultury) a realizoval se hlavně v chalupaření.“ 

1975: Vyhazov z vysoké školy

Michal byl na přelomu normalizace úspěšným studentem sportovního gymnázia. V roce 1970 si však při trojskoku zranil páteř a se závoděním byl konec. V roce 1972 se dostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Připouští, že kvůli otcově škraloupu se mohl na školu dostat i díky pedagogické protekci. Cítil podporu u učitelů na gymnáziu. Na filozofické fakultě studoval češtinu a filozofii, ve třetím ročníku ho však vyhodili.

V roce 1975 se ve škole na nástěnce objevila výzva pro studenty, kteří nejsou v SSM, aby se zúčastnili schůze na podporu studentů - nesvazáků, kteří jakožto nečlenové SSM nemohou na studijní jazykové stáže do zahraničí. Michal v SSM nebyl, studoval češtinu, a tudíž se ho jazykové pobyty v zahraničí netýkaly, avšak své kolegy podpořit chtěl. Zúčastnil se schůze, na níž studenti formulovali dopis pro vedení školy. Poté musel předstoupit před kárnou komisi a následoval vyhazov ze školy. Vzpomíná, že v kárné komisi byl například bývalý ministr kultury, psycholog a jakýsi agilní svazák. Ptali se ho, co měla jeho účast na schůzi nesvazáků znamenat. „Říkal jsem jim, že jsou věci, se kterými se nemůžu ztotožnit, že z knihovny byly vyházeny knížky, které jsou podle mě zlatým fondem české literatury. Jmenoval jsem konkrétně například pana Šotolu, Šiktance a další. Oni se hrozně rozzuřili, a prý jestli vím, že jim Šotola hodil legitimaci pod nohy. Pak se do toho vložil jakýsi pán, já ho neznal, a místo abych držel hubu, zeptal jsem se ho, kdo on je zač, že jsme si nebyli představeni. A on, že se jmenuje Brůžek. Došlo mi, že je to bývalý ministr kultury, a tak říkám: ‚Vy jste ten, co nepustil Led Zeppeliny do Prahy, když sem měli přijet?‘ No a to byl konec,“ vypráví Michal Matoušek.

Škrty u voleb

V roce 1976 narukoval na vojnu. Sloužil dva roky na Slovensku ve Skleném pri Handlovej u motostřelců. Když šel do přijímače, konaly se zrovna volby. Jako jediný šel za plentu, kde měli jen obyčejnou tužku, on však vlastní propiskou přeškrtal na lístku všechny kandidáty, čímž se stal lístek neplatným. „Protože jsem byl jediný, kdo za plentu šel, přišlo se na to a za trest jsem se ze Sklené dva roky prakticky nehnul. Žádné opušťáky, problémy s dovolenou, pravidelný dohled StB a vojenské kontrarozvědky. Ale nakonec to nebyla špatná vojna.“

Po návratu z vojny v roce 1978 se oženil a žil rodinným životem. Kvůli kádrovému posudku měl problémy najít si práci. „Vy s vaším kádrovým posudkem v kultuře nikdy pracovat nebudete, o to se strana postará,“ řvala na něj kádrová pracovnice, když se ucházel o místo v knihovně. Když už hrozilo, že coby nezaměstnaný naplní skutkovou podstatu příživnictví, za což hrozilo odnětí svobody, zachránila ho maminka s nápadem, aby zkusil štěstí ve výpočetním středisku, v Mechanizační ústředně zahraničního obchodu. Dostal zde místo operátora sálových počítačů.

Po listopadu 1989

Pak přišel listopad 1989. „Neměl jsem po převratu pocit, že by se mi někdo měl omluvit za zásahy do života. Na převratu mi však vadilo, že bývalí komunisti nechtěli začít znova, ale tam, kde skončili v roce 1968. Dostal jsem dokonce od fakulty dopis, že můj případ zakládá nárok na odškodnění - ale mnozí na tom byli mnohem hůř, takže jsem nad tím mávnul rukou,“ říká Michal Matoušek.

Firmě, v níž pracoval, se dařilo, založili s.r.o. a prožil pět nebo sedm šťastných kapitalistických let. „Pak se původně horizontální struktura firmy začala měnit ve vertikální a přicházeli lidé nové doby. Z firmy, již jsem dokonce spoluvlastnil, mě vyhodili, takže opět - shánění místa, 120 přijímacích pohovorů, kádrovácké způsoby ‚manažerů lidských zdrojů‘. Jako za bolševika.“ 

Michal Matoušek nakonec našel uplatnění jako pracovník sociálních služeb v Nízkoprahovém centru pro lidi bez přístřeší v Benešově. „Tady, nad skutečnou lidskou bídou, jsem si začal vážit naší relativní chudoby.“ Napsal o tom knížku Ode dna. Vydal vlastním nákladem ještě další tři knihy. „Po šedesátce. Nikdy jsem úplně nevěřil, že to dokážu - nejen je napsat, ale i si na ně vydělat, brát noční služby navíc.“ Toto období práce s lidmi bez domova považuje svým způsobem za vrchol pracovní kariéry.

Michal Matoušek byl i velmi dobrým šachistou, už jako teenager se dostal do dorostenecké špičky, devětkrát byl přeborníkem Prahy, dvakrát s týmem Bohemians mistrem ligy. Dvacet pět let choval německé ovčáky. Od roku 1985 žije s druhou manželkou v Čerčanech, má syna a dvě vnoučata.