Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Matoušková (* 1945)

• narozená 4. dubna 1945 v Praze

• otec Zdeněk Wünsch během války spolupracoval s francouzským protinacistickým odbojem

• po komunistickém puči člen protikomunistického odboje

• v roce 1949 zatčen StB a obviněn z velezrady a špionáže, odsouzený k 12 letům

• rodina v souvislosti s otcovým zatčením diskriminována

• vyrůstala bez otce, po jeho návratu z vězení se již nepodařilo mezi nimi navázat plnohodnotný vztah

• nesměla studovat, vyučená servírkou, později přijata ke studiu na hotelové škole

• členka Konfederace politických vězňů a spolku Dcery 50. let

Zdeňka Wünsche zatkla Státní bezpečnost na podzim 1949, patnáct měsíců strávil ve vyšetřovací vazbě a o rok později byl odsouzený ke dvanácti letům. Doma zůstaly a následující roky na jeho návrat trpělivě čekaly jeho žena a tehdy čtyřletá dcera. Když byl Zdeněk Wünsch po sedmi letech kvůli zdravotním potížím z vězení předčasně propuštěný, byl pro svou dceru cizím člověkem. Přesto všichni věřili, že naváží tam, kde všechny naděje na společný život skončily, na dobu před jeho zatčením. Jak těžké to bude, nikdo z nich netušil.  

Z mého života táta zmizel

Jediná dcera Zdeňka Wünsche, Jaroslava, se narodila 4. dubna 1945. První roky svého života prožila na pražské Letné, spolu s maminkou, jejím mladším bratrem a dědečkem s babičkou. „A tátu jsem tam prostě nikde neviděla,“ vzpomíná. Jen matně si otce vybavovala, jak jí pomáhá při prvních pokusech postavit se na bruslích, nebo jak ji nese na ramenou po vltavském nábřeží. Nepřítomného otce jí nahrazoval dědeček a matčin bratr. „Když tam táta nebyl, tak se mi děda hodně věnoval. Chodil se mnou na procházky a ke svým kamarádům legionářům z Ruska. A mámin bratr mě vozil na motorce na Štvanici. A babička mi místo pohádek vyprávěla, co děda prožil v Rusku. Asi to nebylo historicky přesné, ale babička ho obdivovala.“ Její dědeček se jmenoval Josef Netolický a bojoval, stejně jako jeho tři bratři, během občanské války v Rusku proti bolševikům. Původně se jmenoval Němec, ale z vlasteneckých pohnutek se nechal přejmenovat.  „Dědeček legionář strašně těžce snášel, co udělali komunisti s památníkem na Vítkově…že tam položili tu mrtvolu, Gottwalda, a tím zneuctili památku legionářů,“ vzpomíná Jaroslava, dnes Matoušková. S odstupem času vnímá první roky svého dětství jako idylické. Všichni k ní byli pozorní, věnovali se jí. Až později si uvědomila, že se jí snažili vynahradit otce a také zřejmě tušili, že až malá Jarka povyroste a pochopí, nebude to mít jednoduché.

Ještě než šla do první třídy, vzala ji maminka na výlet za tátou do Jáchymova. „Byly tam takový dřevěný sruby a tam je sváželi k dolu. V té době tam asi ještě byla volnější atmosféra a dovolili nám, aby mě maminka podala tátovi přes pult, který nás dělil. Táta si mě posadil na klín, ale já jsem se styděla, pro mě to byl cizí člověk,“ vzpomíná dnes na návštěvu jednoho z nejhorších komunistických kriminálů, tábora nucených prací v jáchymovských uranových dolech. 

Moji rodiče měli o svém životě hodně optimistické představy

Její otec se narodil v roce 1922 v Praze. Vyučil se tiskařem a během války byl v rámci totálního nasazení odeslaný na práci do Vídně. Jaroslava Matoušková se domnívá, že se tam její otec zapojil i do protinacistického odboje. V roce 1944 se oženil s Jaroslavou Netolickou a měsíc před koncem války se jim narodila dcera Jaroslava. „A měli o své budoucnosti a životě hodně optimistické představy,“ říká dnes s trpkostí jejich dcera. Na podzim 1949 pak jejího otce zatkla Státní bezpečnost a obvinila ho z velezrady a špionáže. Následně byl v jednom z řady politicky motivovaných procesů té doby odsouzený ke dvanácti letům. Trest, kromě vyšetřovací vazby ve věznici Státní bezpečnosti v Praze na Pankráci, strávil na plzeňských Borech, v Jáchymově, konkrétně v táboře Eliáš, pak v Rovnosti a nakonec ve věznici Mírov. Důvodem jeho zatčení a následného odsouzení měla být jeho účast na plánovaném svržení komunistické vlády. Bezprostředním důvodem pak zbraně, které měl ukrývat. V té době pracoval jako strážný v hotelu a revolver si u něj ukryl jeden z dalších obviněných. 

Zdeněk Wünsch byl podle vyšetřovacího spisu V-6390 uloženém v Archivu bezpečnostních složek jedním z členů protikomunisticky zaměřené skupiny sdružující se kolem Miroslava Jiráska, vůdčí osobnosti celé skupiny. Kromě Zdeňka Wünsche byly během několika dnů, na počátku října 1949, zatčeny další téměř tři desítky osob. Spis obsahuje stovky stran zápisů z výslechů, fotografií důkazních předmětů a také velmi dlouhou obžalobu. Vše je psáno v duchu tehdejší rétoriky, s cílem obžalované znevážit, ponížit, zesměšnit a pokud možno zveličit jejich vinu.

Gestapo netušilo, že propouští zpravodajce

V Archivu bezpečnostních složek je ale kromě tohoto obsáhlého vyšetřovacího spisu uložený ještě jeden spis týkající se Zdeňka Wünsche, v tomto případě útlý osobní spis pracovníka Ministerstva vnitra. Podle informací z něj spolupracoval Zdeněk Wünsch během války, přesněji v letech 1943-44, s francouzskou tajnou službou, resp. s francouzským odbojem Hnutím generála de Gaulla. Spolupráce začala v době, kdy nuceně pracoval ve Vídni u firmy Heinkel, vyrábějící letadla pro německou armádu. Zpočátku jako pomocná síla na stavbě, ale postupně se vypracoval. Firma Heinkel ho nakonec zaměstnávala jako reprodukčního fotografa, úředníka a tlumočníka současně. Jako takový měl přístup k utajovaným a pro nacisty velmi citlivým informacím, které předával Francouzům. V roce 1944 ho zatklo gestapo, on ale brzy pochopil, že ho nepodezírají ze špionáže pro Francii, ale že se domnívají, že je britský parašutista (padákový agent). Toto podezření se gestapu nepotvrdilo a propustili ho. Pod jejich dohledem, kdy se musel denně hlásit, ale zůstal až do konce dubna 1944, kdy se mohl vrátit do Prahy. O několik dnů později se zapojil do bojů během Pražského povstání a těsně po válce ‚do zneškodňování záškodníků,‘ jak sám uvádí ve svém životopisu, který se stal i hlavním zdrojem těchto informací.

Životopis přiložil Zdeněk Wünsch v roce 1946 k žádosti o přijetí do pracovního poměru na Ministerstvo vnitra, konkrétně na Ředitelství národní obrany, oddělení V., což byla Státní bezpečnost. Tehdy ještě v plné míře neovládaná komunisty, i když již v té době byl ministrem vnitra komunista Zdeněk Nosek. Zdeněk Wünsch se snad mohl domnívat, že by tak mohl využít své zpravodajské zkušenosti. Jeho personální spis uvádí, že na Ředitelství národní bezpečnosti pracoval jako ‚kancelářská síla.‘ Po šesti měsících ale musel z místa odejít, jako důvod je uvedena vyhláška o striktním zákazu přijímání nových zaměstnanců. Ve spisu se uvádí: „Další působení Zdeňka Wünsche na Ředitelství národní obrany již nepřichází v úvahu.“ (Zdroj Osobní spis Zdeňka Wünsche pod označením KP_3253_22, Archiv bezpečnostních složek). 

My nebyli nikdy reakcí, ale násilně utvořenou domácí emigrací, vnitřní emigrací

Jaroslava Matoušková o otcově obvinění vypráví pouze to, co se sama mohla dozvědět až po roce 1989, kdy se veřejnosti otevřely archivy. Její otec s ní nikdy o důvodech svého zatčení, své minulosti, ani o tom, co prožil v komunistických vězeních, nemluvil. „Tatínek s kamarády plánoval, že se budou podílet na převratu, který byl naplánovaný na 6. října 1949. Měli obsadit budovu Rozhlasu a určitě byli navázaní ještě na nějakou mimopražskou skupinu. A někdo v té skupině je udal a nebo to bylo vyprovokované ze strany StB. Spolu s tátou bylo odsouzeno asi dalších pětadvacet lidí a mezi nimi i staré ženy a to mě velice dojalo. Oni se u nich třeba jen sešli a ony to pak takhle odnesly.“ Jedna ze ‚sabotážních akcí,‘ které skupina zorganizovala, byla, že na balónky přivazovali letáky a ty pak vypouštěli. Na letácích stálo, že komunistický režim je zločinný a že nás Američané osvobodí. Největší část spisu se týká vyšetřování Miroslava Jiráska. Vystudovaný právník a absolvent politické školy měl být podle spisu dál napojený na západní tajné služby. Zůstává otázkou, nakolik byly jejich plány na svržení komunistického režimu reálně proveditelné a stejně tak dnes již nelze s jistotou tvrdit, že vyšetřování bylo zinscenováno Státní bezpečností. Jaroslava Matoušková se ale domnívá, že minimálně s důkazy týkající se viny jejího otce Státní bezpečnost  manipulovala. Miroslav Jirásek byl jako hlavní ‚strůjce spiknutí proti lidově-demokratickému zřízení‘ odsouzený na doživotí. V roce 1968 pak byl kvůli závažné duševní nemoci viny zproštěný. Na list papíru, který je také součástí spisu napsal: „My nebyli nikdy reakcí, ale násilně utvořenou domácí emigrací, vnitřní emigrací.“ 

Všechno, co se dělo, vnímala tehdy malá Jarka skrze svou maminku a také dědečka a babičku. Trápili se oni, trápila se také. Poslouchala, co si říkají, a přirozeně přebírala jejich názory. A opačné názory pak slýchala ve škole. „Doma tátu nikdy nikdo neodsuzoval, jen jim bylo líto, že jeho odpor ke komunistickýmu režimu došel až tak daleko. Dědeček komunistický režim snášel těžce, ale samozřejmě, že bylo nemyslitelný říkat venku to, co se říkalo doma. A babička, ta pokaždé když něco bouchlo, říkala: ‚Už jsou tady, už jsou tady!‘ Pořád se čekalo, že v pětapadesátým budou svobodný volby a že nás Američani osvobodí. Ale to jsem kamarádkám říkat nemohla,“ vzpomíná Jaroslava Matoušková a pokračuje dál: „Když se blížil soud, tak babička prodávala cenné věci, třeba stříbrné příbory, aby mohla zaplatit advokáta, který by tátu obhájil. Což byl úplný nesmysl, protože všichni dostali advokáty ex offo a ani s nimi nemohli promluvit, protože ty rozsudky byly předem nalajnovaný. Když pak tátu odsoudili, přijeli k nám estébáci pro jeho věci. Dole na ulici stálo nákladní auto a oni to tam skládali. A  dívala jsem se, jak jeden z nich si na korbě toho nákláďáku zkoušel boty mýho táty.“

V tu chvíli tam bylo tolik citu…

Manželku Zdeňka Wünsche, Jaroslavu, po jeho uvěznění vyhodili z práce. Měla vystudovanou obchodní akademii a do té doby pracovala jako úřednice, pak už jen jako pomocná síla v projektové firmě, jako prodavačka v nádražním kiosku, nebo jako obsluha kompresoru. Po manželově zatčení ji také opakovaně zvali na úřadovnu Státní bezpečnosti, kde se ji snažili přesvědčit, aby se rozvedla. Neudělala to a trpělivě čekala, až jejího muže z vězení propustí. Po vynesení rozsudku věděla, že čekat bude dvanáct let. Propustili ho sice dřív, ale i tak to byla natolik dlouhá doba, aby všechny změnila. Dcera Jaroslava viděla svého otce během krátkých návštěv ve vězení pouze třikrát. „Aby táta viděl, jak rostu, a já abych věděla, že mám tátu,“ dodává. Jako pětiletá byla v pracovním táboře v Jáchymově, na další návštěvu jela do Plzně na Bory. Na tuto návštěvu vzpomíná: „Procházeli jsme tam dlouhou chodbou a pořád jsme zastavovali, protože bachař odemykal a zase zamykal několikery zamřížované dveře. A táta seděl za sklem a za ním stál bachař s pistolí. Byla s námi babička, která se táty ptala, jak se mu daří, a ten bachař jí okřiknul, že o tom mluvit nesmí. Babička to ale nevydržela a zeptala se táty ještě jednou a oni nám tu návštěvu ukončili. Tak jsme tam nebyli ani těch patnáct minut, které měla návštěva trvat.“ 

Na Bory Zdeňka Wünsche převezli z Jáchymova, kde mu prasklo slepé střevo a kde se pak operace ujal opilý lékař. Rána se mu následně zanítila tuberkulózním bacilem a k rekonvalescenci ho převezli do další věznice, na Mírov. Pevnost Mírov měla mít díky silným zdem a vysokému obsahu vápna v nich léčivé účinky. V 50.letech byla ovšem také dalším vězením určeným pro odpůrce režimu. Jaroslava Matoušková dál vzpomíná i na návštěvu Mírova: „Jeli jsme tam dva dny a pak dlouho, v mrazu, čekali před vrátnicí. Bylo to v únoru a máma neměla na moje zimní boty, a tak jsem si vždycky sundala botu a schovávala jsem si nohu pod její kabát, abych se ohřála. A bachaři se na nás dívali špehýrkou. Mezi námi a tátou pak byla síť a táta s mámou se přes tu síť snažili jeden druhého dotknout, hladili se. A mě to strašně překvapilo, skoro až vyděsilo...styděla jsem se...protože v tu chvíli tam bylo tolik citu…“

Tak už jí řekněte, že je zavřenej

Rodinu Zdeňka Wünsche čekaly po jeho zatčení ještě další změny. Nejprve je vystěhovali z bytu na Letné, náhradou dostali menší a nepříliš vyhovující byt v Karlíně. Do jejich původního bytu se nastěhoval jakýsi důstojník Československé lidové armády. „Sociálně jsme se ocitli v úplně jiném prostředí,“ říká Jaroslava Matoušková, přesto z pohledu dítěte vnímala dobu prožitou v Karlíně jako hezkou. V Karlíně šla také poprvé do školy, v té době si ještě myslela, že její tatínek je na brigádě, jak jí řekli doma. „A pak se jednou ve škole, to už jsem byla v první třídě, paní učitelka ptala, jak mi doma říkají a co dělá maminka a co dělá tatínek a já jsem vlastně nevěděla...Doma pak o tom byla debata a babička to nevydržela a řekla: ‚A tak už jí to řekněte, že je zavřenej,‘ „vypráví Jaroslava Matoušková a dál pokračuje: „Nakonec jsem to řekla i kamarádce a máma to na nějaký schůzce rodičů řekla učitelce. A z té schůzky pak přišla zdrcená, naštvaná a přitom jako smutná, protože otec té mé kamarádky jí tam řekl, že nechce, aby jeho dcera se mnou kamarádila, protože to dělá špatný dojem na jejich rodinu.“

V té době si malá Jarka začala postupně uvědomovat, že v porovnání se svými vrstevníky žije odlišně. A s tímto poznáním, které postupem času sílilo, přišla i první bolest  „Když bylo třeba výročí pětadvacátého února nebo jiné výročí, tak jsme ve škole zpívali a recitovali před obecenstvem. A ředitelka s námi tenkrát nacvičila takový text, jak ti naši tátové bojují za mír a co všechno v těch továrnách dělají a jak jsou ti imperialisti a ten Západ pro nás nebezpeční, a já jsem si tenkrát, v těch ani ne deseti letech řekla...co to tady vykládají...vždyť můj táta je ve vězení…a já tady nemám co dělat…a najednou jsem si připadala jiná oproti těm ostatním, jakoby nepoškozeným dětem. Oni byli nepoškození a já už jsem něco viděla…,“ říká Jaroslava Matoušková.

A hlavně jsme čekali, že to lepší teprve přijde

Zdeňka Wünche z Mírova propustili v roce 1956. Ke dni, kdy se vrátí domů se upínaly veškeré naděje celé rodiny, jakoby se jeho příchodem mělo všechno naráz v dobré obrátit. Dvanáctiletá Jarka se těšila stejně jako dospělí, jen si nikdo neuvědomoval, že ona vlastně neví, na koho se těší. Svého otce téměř neznala, nebylo na co navázat, z jakých vzpomínek čerpat. Říká, že nečekala konkrétního člověka, tři návštěvy ve vězení nemohly zaplnit roky, kdy vyrůstala bez něj. Pokračuje ve vyprávění dál: „Ten jeho návrat pak nic tak úžasnýho nebylo. Byl vynervovaný, vyděšený, vyplašený…do tří dnů se musel hlásit na úřadě kvůli občanský legitimaci, musel se hlásit u vojáků, musel se hlásit na pracovním úřadu kvůli zaměstnání... a šel pak do dolů, protože ho s jeho trestní minulostí nikde nechtěli. Byl v podmínce, zbavený občanských práv. A taky viděl, jak žijeme...neměl nic na sebe, peníze byly jiný a všechno bylo jiný. Oni tam byli v izolaci a nevěděli, jak tady šel, v uvozovkách, pokrok dál. Cítili se opuštění, vyřazení ze společnosti. A táta pořád zažíval nějaký další zklamání, propady…táta…to nebyl žádný zachránce...nebo jednoznačná radost…“ Zdeněk Wünsch byl propuštěný o čtyři roky dřív než většina politických vězňů amnestovaných v roce 1960 tehdejším prezidentem  Antonínem Novotným. Byl na svobodě, ale sám. Všichni jeho dosavadní kamarádi, se kterými sdílel podobný osud, zůstali ve vězení. 

„Až mnohem později jsem pochopila, že táta asi ze svého okolí cítil nepochopení. Rozuměl si s dědečkem legionářem, protože to válečné utrpení a vězení chlapi asi spojuje a sbližuje,“ pokračuje Jaroslava Matoušková. Reakcí Zdeňka Wünsche na opakovaná zklamání byla pak podrážděnost a vztek, které ústily v časté hádky a napětí v rodině. Jaroslava Matoušková dál vypráví: „Tátovi taky hodně vadilo, že jeho vrstevníci si za tu dobu, kterou on strávil ve vězení, vybudovali kariéru, jistou existenci, že mají byty, chaty a chtěl je dohnat. Když jezdil na noční směny do dolů na Kladno, tak cestou vídal lidi, jak chodí nastrojení do divadla, do kina...toužil mít auto, pak loď, ale všechny pokusy o dohánění něčeho, končily špatně. Jenže pořád to byl ten táta, na kterého jsme takovou dobu čekali. A hlavně jsme čekali, že to lepší teprve přijde...“

Asi měl takovou povahu, ale nebyl na to sám…

Jenže to lepší nepřicházelo a nešťastně nakonec skončily i snahy o vzájemné sblížení mezi otcem a dcerou. Ta byla v době otcova návratu z vězení v citlivém věku, na prahu dospívání. A Zdeněk Wünsch v ní hledal spíš důvěrníka a neuvědomoval si, jak zranitelná může být. Vzájemné neporozumění vyústilo postupně v úplné odcizení a pozdější úplné přerušení kontaktů. „Byla jsem s tátou víc než ostatní, máma pracovala v kiosku a měla dlouhé směny. A táta se mi začal svěřovat...jako kdyby neměl komu…a já se pak cítila mezi svými vrstevníky taková jiná, vyřazená. Chtěl mě vzdělávat, poučovat, až to někdy přeháněl. Nemluvil o tom, co prožil, ale vyprávěl mi o lidech a o těch debatách, který tam vedli. Protože tam byli vzdělaný lidi, všechny profese, vojáci ze západní fronty...ale jak tam byli tak izolovaní, tak třeba snili o tom, jakou zvolí vládu, až je propustí a kdo bude kterým ministrem. Jenže já jsem na to ještě nebyla dost zralá…myslím, že mi tím na nějakou část života hodně ublížil. Protože se cítil nejistý a máma neměla čas ho poslouchat a kamarády neměl. Ale chápala jsem to také tak, že mi táta důvěřuje, že si se mnou povídá, ale taky jsem možná v té pubertě byla někdy i drzá a on mě jednou zmlátil. Zfackoval a zkopal...dnes už to vím...že v tom vězení s nimi takhle zacházeli…,“ vzpomíná Jaroslava Matoušková. Zdeňkovi Wünschovi se odcizovala jediná dcera, ale pomalu se mu rozpadal i vztah k ženě, která na něj celou dobu čekala. 

Jaroslava Matoušková vzpomíná dál: „Začal mi říkat, že doma už nenašel tu ženu, kterou opouštěl. Ale všichni jsme se změnili, on taky...Jenže mnozí propuštění muklové se neměli vůbec kam vrátit, manželky se s nimi rozvedly, žily s někým jiným a oni už neměli domov. Mámu taky zvali na StB, několikrát, a chtěli po ní, aby se rozvedla. Máma to neudělala. Jenže on si myslel, že mu něco uteklo a začal jí být nevěrný. A nakonec si našel jinou. To manželství se už nepodařilo zachránit a moji rodiče se pak stejně rozvedli. Jsou to možná moc silná slova, ale táta byl břímě...nezazlívala jsem mu, do jaké situace jsme se dostali, za to on nemohl. Za to mohli komunisti. Ale neodpustila jsem mu, že nebyl mámě vděčný.“

A tak jsem padala a padala…

Svého otce, i přes rozporuplný vztah, ale Jaroslava přesto obdivovala, snažila se ho chápat a především byla jeho postoji hluboce ovlivněná. Současně si ale i uvědomovala, že svými názory se vzdaluje svým vrstevníkům. A také, že její názory jsou možná i přehnané. Cítila, že se její otec nedokázal a asi ani nechtěl přizpůsobit měnící se době a chtěl po ostatních, aby se chovali stejně. Dospívající Jarka tak zažívala příliš mnoho protikladných situací, s nimiž se nedokázala vyrovnat. „Díky všem těm zážitkům a debatám s tátou jsem získala takový pokřivený pohled. Když jsem bývala doma jen s babičkou, tak to bylo tak idylické, když se ale pak vrátil táta a chtěl mě začít vychovávat a všechno mi zakazoval...když jsme třeba přišli ke známým, tak po mně chtěl, abych říkala rukulíbám, a mně to nešlo, zdravila jsem dobrý den...měla jsem mindráky, i z táty, a ze všeho. Ve škole se mi začal zhoršovat prospěch a já jsem padala a padala…,“ dál vzpomíná Jaroslava Matoušková. Její školní výsledky ji předurčovaly ke studiu, studovat ale nesměla. „Maminka mojí kamarádky šla za ředitelkou školy a řekla jí, že její manžel je milicionář a člen komunistický strany a má funkci v ČKD a ona že má funkci v Československo-sovětském přátelství a že to by tedy byl pořádek, aby dcera politickýho vězně šla místo její dcery studovat. A paní ředitelka dostala strach a pozvala si moje rodiče ať mě raději dají do učení. Protože kdyby se to provalilo, ona by přišla o místo.“

Jaroslava se tedy vyučila servírkou, krátce uvažovala i o oboru kadeřnice, ale i to jí zamítli. Blížila se Spartakiáda: „Jaroslava by mohla hosty tak významné události ohrozit svými reakcionářskými řečmi.“ Servírkou se učila v pražském hotelu Ambassador a z odstupem času říká, že to byla dobrá škola. Pracovali tam lidé se ‚špatným kádrovým profilem‘, prvorepublikoví profesionálové a panovala tam prvorepubliková slušnost. Ovšem pouze do jisté míry, do hotelu pravidelně docházel příslušník Státní bezpečnosti na kontrolu hostů i personálu. Všichni věděli, o koho jde, a někteří toho využívali ve svůj prospěch. „Holky, které chtěly vycestovat, nebo chtěly lepší místo, prostě se mít líp, s ním rády vyrážely na mejdany,“ říká Jaroslava Matoušková.

Tohle jsme žili

Po vyučení dostala nabídku pokračovat ve studiu na hotelové škole v Mariánských Lázních. Prospěch třídní premiantky se ale stále zhoršoval. Přicházelo zklamání, rozčarování a často i znechucení z politické situace a z lidí, kteří se jí ochotně kvůli vlastnímu prospěchu přizpůsobovali. To ale nebylo všechno, co ji trápilo. Prožívala první studentskou lásku, která ale, znovu vlivem vnějších okolností, zůstala nenaplněná. Byli si blízcí a cítili se spříznění také kvůli tomu, že se oba ocitli na pomyslném ‚okraji.‘ Ona dcera politického vězně, on potomek neodsunutých sudetských Němců. Žádost o vystěhování do Německa jim československé úřady schválili až v roce 1962, což se ale stalo pro křehký vztah osudným. Nezachránila ho ani zpočátku častá výměna dopisů, ani jeho plánovaná návštěva Čech. Jarka se na něj tolik těšila, ale i z návštěvy nakonec sešlo. „Jeho příbuzní si nepřáli, aby se už s holkou ze socialistickýho Československa zatěžoval a aby si vybudoval lepší život v Německu. A pak mi ho zakázal i táta,“ vypráví Jaroslava Matoušková. Přesto nepřestávala doufat a během praxe v Bulharsku uvažovala o útěku. Pokračuje dál: „Stála tam nějaká turecká loď a já měla takové nutkání jít za těmi námořníky, aby mě odvezli někam, kde bych dostala azyl. Pro mě Turecko byla západní cizina. Byla to úplně naivní představa, ale to všechno vycházelo z té situace, která tu byla...na žádnou loď jsem ale nenastoupila a čekala, až dostuduju. Ale to už ta naše známost byla pryč.“

Zakrátko si vzala jiného muže, narodili se jim dva synové. S manželem se často stěhovali, kvůli bytu nebo kvůli práci. Manželství nevydrželo, po čase se rozvedli a Jaroslava Matoušková se znovu vdala a narodilo se jí třetí dítě, dcera. S odstupem času bilancuje a říká, že časté stěhování v ní vyvolávalo pocity neukotvenosti, že se vlastně celý život cítila být ve vleku událostí, přizpůsobovala se okolnostem a to jí v důsledku přinášelo pocity nenaplnění v osobním i profesním životě. A dodává, že i občasné pocity marnosti. Na otázku, co vnímala jako nejhorší na období totality odpověděla: „Ta nemožnost splnit si osobní ambice…ta nemožnost volby...že člověk musel šlapat tak, jak bylo někde určený, mnohdy lidmi, kteří ani neměli právo někomu něco určovat. Že manipulovali s osudy lidí...já jsem k nim cítila takový odpor…“

Už jsem zahojená, už nebloudím

Se svým otcem přerušila kontakt, přiznává, že mu nedokázala odpustit, když si našel jinou ženu. „Když máma umřela, tak jsem mu to ani nedala vědět. Protože jsem to cítila jako máminu prohru a nechtěla jsem, aby to věděl,“ říká. Přesto si je vědomá, jak velký na ni měl otec vliv, a v této souvislosti se zamýšlí i nad tím, zda by se dokázala přizpůsobit stejně jako kdysi většina: „Já nevím, jestli bych, kdybych měla příležitost, v tom svým přesvědčení přehnaným, nějak povolila. Táta mě strašně ovlivnil…v tom odporu k režimu.“ Po pádu komunismu si nejen mohla přečíst otcův vyšetřovací spis, ale také mohla zjistit, kdo z jejích známých spolupracoval se Státní bezpečností. Vstoupila do Konfederace politických vězňů, kde v 90.letech ještě mohla potkat ty, kteří na vlastní kůži zažili peklo komunistických kriminálů. Od nich se pak dozvídala to, o čem její otec mlčel. „Jsem vděčná za ty roky, které jsem s nimi mohla strávit. S nimi jsem si konečně dokázala ujasnit, co je v životě důležité. Obdivovala jsem jejich vyrovnanost, povznesení se nad malichernostmi, nad neúspěchy. Protože zažili tak mezní životní situace, že malichernosti byli schopní přehlížet. A kamarádství, to jejich kamarádství…to bylo tak krásný, být tomu přítomná,“ vzpomíná Jaroslava Matoušková a pokračuje dál, zamýšlí se i nad odvrácenou stranou života politických vězňů po roce 1989: „Nezažila jsem je v té fázi, když se z kriminálu vraceli. Nevím, jestli to tehdy vnímali tak, že se možná obětovali zbytečně. Já jsem je zažila ve fázi, kdy se jim dostalo jakéhosi uznání ve společnosti, jakoby vyrovnání se s komunismem. Ale někteří tu ‚slávu‘ neunesli, po těch letitých ústrcích, to bylo moc. Jako by si to chtěli vynahradit, to, co nemohli dát najevo dřív. Když se vraceli, měli ztrátu občanských práv, neměli peníze, neměli kam se vrátit, manželka měla někoho jiného, byli ponížení a museli se nějak zařadit. Po revoluci jakoby se nadechli...ale život jim utekl, byli to už staří muži...Často taky říkávali: ‚Jó, kdyby to bylo v šedesátým osmým, to bychom ještě něco dokázali…‘“

Jaroslava Matoušková je také členkou spolku Dcery 50.let, který vznikl téměř spontánně a ve kterém se setkávají dcery politických vězňů 50.let. Sdílejí své osudy a předávají své bolestné vzpomínky a zkušenosti dál. „Mluvit o tom, po těch letech, poprvé…někdo třeba ani nemohl…ale pak jsme cítili úlevu. Že to někoho vůbec zajímá...že to můžeme říct...,“ uzavírá svou úctu a obdiv vzbuzující otevřenou a upřímnou výpověď Jaroslava Matoušková.