„Tátovi spoluvězni znali různé jeho texty a ptali se po tom, jestli už vyšly. Napsal tam věnec sonetů. Protože neměl papír a nesměl psát, naučil se je zpaměti. A nejen to: spousta otcových spoluvězňů uměla zpaměti jeho verše. Ty vyšly až po knížce Žil jsem zbytečně.“
„Přišli pro otce, řekli, že si s ním jen něco potřebují vyřídit, odešli a tím byl odepsaný. Půl roku jsme se starali, kde je a co je s ním. I různí manželovi známí se o to zajímali. Nezjistili jsme nic. Potom jsme byli na chatě a hlásili, že je proces s Miladou Horákovou. Jmenovali: ,Horáková, Nestával, Hejda,…‘ Otec byl třetí v pořadí, tak jsme si mysleli, že to je dost špatné. Máma byla u advokáta, který tátu a ještě někoho jiného zastupoval, a on jí říkal: ,Prosím vás, připravte se na nejhorší.‘ Nemohla pak dojít domů, jak slzela. Otec nakonec dostal doživotí, ne provaz, což jsme celá rodina oslavovali nadšením – to si dovedete představit, když jsme čekali, jestli ho nepopraví. Popravili asi čtyři lidi. Táta nevěřil, že Horákovou popraví. Horáková byla taková čestná a silná žena.“
„Různí otcovi spoluvězni se ke mně po propuštění přihlásili. Mluvila jsem s nimi dost opatrně, protože jsem měla strach, jestli to nejsou provokatéři. Tak jsem se o otci dozvěděla.“
„Co vám přišli říct?“
„Přišli mi říct, jak se mu daří, kde je… Byli ze skupiny lidí, kteří společně drali peří nebo lepili pytlíky. Jeden z nich měl vždy přednášku ze svého oboru, takže otec se třeba dozvěděl spoustu věcí o baroku, které moc neznal; on zase vyprávěl o národohospodářských problémech. A naučil se italsky, protože mezi vězni, se kterými se potkával na procházkách po dvoře, byla spousta kněží, kteří uměli italsky.“
„Nic jsme nevěděli, vůbec jsme netušili, co to bude za proces. Až hlásili v rádiu, že je druhý den proces s velezrádci. Já jsem byla na chatě, tak pro nás přijeli. Přijeli jsme do Prahy a druhý den jsme šli na Pankrác, kam nás samozřejmě nepustili, protože to bylo pouze pro zvané. Takže jsme seděli venku a tam jsme se seznámili s různými manželkami. (Když jste se dozvěděli o trestu z rozhlasu?) To jsme byli nadšení. Já jsem byla doma a volali mi, že v rozhlase hlásili, že táta dostal doživotí. To jsme byli úplně nadšení. Všichni jsme se objímali a hned mně volali. Já jsem bydlela ve Vršovicích a oni na Cibulce a tam se to dověděli.“
„Třeba Vaňha nám dával v době, kdy bylo všechno na lístky, spoustu ryb. Tak se rozdělily v továrně pro všechny zaměstnance. Všichni dostali nějakou část. Oni také potom, když byl táta zavřený, hledali někoho, kdo by proti němu byl ochoten mluvit. Nenašli nikoho, nikdo z té fabriky nebyl ochoten proti němu něco říct. Kdežto proti tomu, co měl ty doly, proti tomu se našli lidi a ten potom dostal provaz. Náš táta byl přesvědčený, že bude popravený. Já jsem se dívala na ty zápisy, tak oni to potom škrtli a napsali tam doživotí.“
„O naší mámě to víte, to píše táta v knížce. Táta dělal psí kusy, aby [ji zachránil]. Přitom ona byla tak hodný a laskavý člověk. Takže jestli to o ní někdo věděl, tak to nikdo na Cibulce neřekl. Takže ona tak prošla. On jí sehnal všechny doklady, falešný byt, ale bydlela s námi celou dobu. Pouze nechodila ven, byla jen doma. Ta vila má zahradu, to nebyl problém. Když byli kluci malí, když začaly nálety, tak jsme jeli na Cibulku a bydleli jsme tam s nimi. Můj muž dojížděl do Vršovic, protože tady byli repatrianti z různých koncentráků a o ty se staral. Takže on dojížděl. Vím, jak jednou říkal: ‚Byl nálet a já jsem vezl nějakého ruského vojáka. Tak jsem ho varoval, že je nálet, že se musíme schovat. On odpověděl: A nas mnogo.‘ Oni byli zvyklí, že je to buď střelí, nebo ne. Nedělal si s tím žádné starosti.“
Paní Jitka Matoušková se narodila 29. 10. 1920 v Olomouci v rodině právníka a národohospodáře Jiřího Hejdy (1895-1985) jako nejstarší ze tří dětí. Rodina se později přestěhovala do Prahy. Otec psal články pro Lidové noviny i Peroutkovu Přítomnost, poté přešel do redakce Českého slova. V roce 1937 se stal ředitelem ČKD, později založil rodinnou firmu na kuchyňské potřeby. Celou válku otec ukrýval svoji židovskou manželku v rodinné vile na pražské Cibulce. Jitka po studiu na gymnáziu absolvovala stavební průmyslovou školu a po ní kurz pro zdravotní sestry. V roce 1941 se provdala za lékaře Matouška a pracovala v jeho dětské ordinaci. Otec, po válce člen Československé strany národně socialistické a Státní plánovací komise, byl v roce 1949 zatčen a v roce 1950 odsouzen na doživotí v procesu s dr. Miladou Horákovou. Z vězení vyšel v roce 1962, už po smrti své manželky. Jitka s manželem v roce 1968 vycestovali do Německa, ale poté, co jim neprodloužili vízum, se vrátili do Československa. Později, jako penzisté, mohli i za komunismu cestovat. Cestování, kultura a hudba patří mezi celoživotní záliby paní Jitky Matouškové. Je vdova a žije v Praze.