Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vlasta Matoušová (* 1955)

• narodila se 16. července 1955 v Turnově

• otec, akademický malíř Dalibor Matouš, byl žákem Emila Filly, člen skupiny TRASA 54

• otec Dalibor Matouš byl za druhé světové války totálně nasazen v Německu

• matka, akademická malířka Ludmila Matoušová, byla totálně nasazena v Praze

• vystudovala Střední uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodě

• rodiče vyloučili po roce 1968 z KSČ

• rodiče nesměli po roce 1968 vystavovat ani prodávat svá díla

• z politických důvodů ji nepřijali na vysokou školu

• zabývala se převážně náměty hmyzu a rostlin

• ilustrovala velkou knihu Václava Větvičky Stromy a keře

• vystavovala v ČSSR i v zahraničí, v roce 1998 získala bronzovou medaili na Světové výstavě malé grafiky a ex libris v Pekingu

• v roce 2023 žila a pracovala v Turnově

Po okupaci Československa v roce 1968 zrušil Svaz výtvarných umělců v Liberci všem výtvarníkům členství v Komunistické straně Československa (KSČ). Na seznamu se ocitli také rodiče Vlasty Matoušové, akademičtí malíři Dalibor a Ludmila Matoušovi. Kdo chtěl nadále zůstat členem KSČ, musel znovu podat přihlášku.

„Oba rodiče odmítli s tím, že to nebylo ve stanovách. Normálně by je zařadili jen mezi vyškrtnuté, ale objevil se někdo, kdo se jich chtěl zbavit a zařadili je do kategorie vyloučených. Krátce ještě mohl otec učit externě výtvarnou výchovu na gymnáziu, ale brzy ho vyhodili i odtud,“ říká Vlasta Matoušová.

Nějakou dobu ani netušili, proč se právě oni stali terčem zájmu vedení KSČ. Když se na gymnáziu tatínek seznámil se zástupcem ředitele, ten ho nechal nahlédnout do jeho posudku. Tam zjistil, že za jeho vyloučením stála naprosto banální záměna jmen. V srpnu roku 1968 se měl velmi kriticky a protirežimně vyjádřit v ústeckém rozhlase. Došlo však k záměně, kdy v Ústí nad Labem vystoupil  jiný malíř Matouš, ovšem Miroslav.

Tatínek Dalibor neměl vůbec šanci se jakkoliv odvolat. Už navždy měl v posudku záznam, který zásadně ovlivnil jeho život a dceři Vlastě zamkl dveře ke studiu na vysoké škole. Prožívala podobnou beznaděj jako v roce 1942 její maminka Ludmila. Rodné příjmení Schücková stálo za problémy s přijetím na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze. Protektorátní úřady si myslely, že je Židovka. Nebyla.

Musela mít rodokmen, aby dokázala nežidovský původ

Mít rodiče, jaké měla Vlasta Matoušová, vyžaduje narodit se do správné doby. To jí však osud nedopřál. Na svět přišla v socialistickém Československu 16. července 1955. V kulturně spoutaných padesátých letech se narodila jako nejmladší dcera manželům Matoušovým, akademické malířce Ludmile Matoušové, rozené Schückové, a akademickému malíři Daliboru Matoušovi, žákovi Emila Filly.

Maminka Ludmila se narodila v roce 1924 a studovala během druhé světové války na grafické škole obor knihařství, „Rodiče si nepřáli, aby studovala nějaký výtvarný obor. Snad kvůli uplatnění. Malíři se těžce živili a k tomu měli v rodině případ, kdy dědův bratranec, malíř, spáchal sebevraždu zřejmě z existenčních důvodů,“ popisuje Vlasta Matoušová.

Později byla přijata na malbu v ateliéru Josefa Nováka na Uměleckoprůmyslové škole v Praze (UPŠ, později VŠUP, dnes UMPRUM). Pocházela z Pardubic. Otec jí musel nechat zhotovit rodokmen, aby dokázal její nežidovský původ. Teprve na jeho základě se mohla vůbec k přijímacím zkouškám přihlásit.

„Když máma chodila do kurzů kreslení, vzal si jí tam nějaký pán stranou a ptal se jí, jak se jmenovala její maminka za svobodna. Když mu řekla, že Poprová, tak prohlásil: ‚Schück und Poper, das muss eine jüdische Familie sein (Schück a Poper, to musí být židovská rodina).‘ Nikdy jsme se za Židy nepovažovali, mámina rodina byla u Československé církve, ale je možné, že kořeny tam mohly být,“ říká Vlasta Matoušová. V roce 1943 jí ale studium přerušilo totální nasazení u Deutsche Lufthansa v Praze. Zpět do ateliéru se vrátila ihned po skončení války v roce 1945, tentokrát pokračovala se studiem užité grafiky a ilustrace u Karla Svolinského.

Kvůli předsudkům si zvolila mužský pseudonym

Z matčiny rodiny pocházela také Ludmila, sestra babičky Poprové, později provdaná Rónová. Byla známá básnířka a prozaička píšící pod pseudonymem Jan Kameník. V období první republiky studovala Akademii výtvarných umění pod vedením Maxe Švabinského, kterou však nedokončila, protože ji rodina nutila ke sňatku. Manželství se jí záhy rozpadlo a začala se živit příležitostným psaním.

Podruhé se vdala za Jiřího Macešku, ale ani toto manželství nevydrželo. Na popud překladatele Bedřicha Fučíka a z důvodu předsudků tehdejší společnosti vůči spisovatelkám začala užívat pseudonym Jan Kameník.

Přes protektorátní hranici směli jen s povolením

Tatínek Dalibor se narodil v roce 1925 a ihned po maturitě byl totálně nasazen v Německu ve Stuttgartu. Pocházel z vesnice Horní Branná v Krkonoších, kde měl jeho otec, dědeček Vlasty Matoušové, výrobnu lyží. „Asi třicet metrů od domu měli protektorátní hranici. Děda si postavil dům na jedné straně kopce Kozince a strýček na druhé,“ říká Vlasta Matoušová. „Když k němu táta chtěl jít, musel přes kopec, kudy vedla hranice, kterou musel přecházet. Chytli ho jen jednou a na den zavřeli. Měl kvůli tomu problémy ve škole, protože ho podezírali, jestli není v odboji.“

Úspěšné zkoušky na VŠUP složil po konci války v roce 1945 a nastoupil do ateliéru Františka Tichého. Velmi na něj ale zapůsobilo dílo Emila Filly, proto k němu do ateliéru v roce 1948 přestoupil a stal se jedním z mnoha jeho žáků, později sdružených v umělecké skupině TRASA 54.

Tatínkovy obrazy označili za zvůli

Vlasta Matoušová se narodila v Turnově, kam se rodiče přestěhovali z Prahy v roce 1953. Bydleli v pronájmu v bytě vily ve Zborovské ulici. Vzpomínky na zdejší zahradu vykreslují počátek jejího zájmu o přírodu, který ji provázel v celé pozdější výtvarné kariéře. Začala navštěvovat základní školu tzv. „chlapeckou“ ve Skálově ulici v Turnově. Patřila do tak silného ročníku, že se vyučování konalo „na směny“. Jeden týden chodili žáci dopoledne a druhý týden odpoledne. Už v útlém věku se zajímala o výtvarné umění, kdy jí vzorem byli oba rodiče. „Člověk v tom vyrůstal, protože otec snad do mých sedmi let maloval doma, než pak získal ateliér – starou brusičskou dílnu bez elektřiny, vody a záchodu, kde při převzetí neměl jediné nerozbité okno,“ vzpomíná Vlasta Matoušová.

Dalibora Matouše jmenovali v Turnově ředitelem Domu osvěty, kde působil do roku 1956. V té době byl Turnov okresem a Dům osvěty fungoval na principu kulturního centra. Tatínek pořádal koncerty, plánoval promítání filmů a jednal s ochotnickými spolky. Byl jediným zaměstnancem a plat měl i na tehdejší dobunízký. Na malování mu nezbýval čas. Později rodina žila i z jeho občasných zakázek na malby krajin. Po odchodu ze zaměstnání přešel pouze k práci malíře na volné noze.

„Tatínkova díla byla však na dobu po válce dosti surrealistická, v celé své tvorbě rozvíjel metodu kubismu. V nějakém rozhovoru říkal, že Filla, malíř známý kubistickým dílem, ve svém ateliéru kubismus neučil a ve svém ateliéru ani netrpěl. Pobočka Svazu výtvarných umělců v Liberci ho za člena nepřijala. Když dal do komise obraz realistický obraz krajiny, neschválili jej a označili za ‚zvůli‘. Přijali ho až v šedesátých letech, kdy byl nějaký čas i předsedou umělecké komise,“ říká Vlasta Matoušová.

Žádnému režimu se nezavděčil

Oba rodiče pracovali v šedesátých letech pouze jako výtvarníci na volné noze. Měli stejné podmínky jako soukromí zemědělci. Díky tomu nedostávali ani tzv. rodinné přídavky na děti, sestru Vlasty Matoušové Miladu nepřijali kvůli mentálnímu postižení ani do školky. Tatínek Dalibor se snažil rodinu uživit, ale jak podotýká pamětnice, za cíl měl hlavně malovat obrazy a ne vydělávat peníze. Svá díla ale zprvu ani oficiálně prodávat nesměl. „Maminka dělala zakázky na grafické listy se zobrazením měst. Například pro Sychrov, pamětní svatební listy. Otec grafiky tiskl, což bylo nejen fyzicky náročné. Prodejní úředník pan Frič, ukázky nabízel. Mezi lidmi tehdy fungovala docela solidarita,“ vzpomíná Vlasta Matoušová.

Prázdniny v srpnu roku 1968 trávila Vlasta Matoušová u prarodičů v Horní Branné. Dne 21. srpna chtěli jít s dědečkem na výšlap po hřebenech Krkonoš. Ráno si ale poslechli rádio a nikam nešli. Přišla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. V obchodech v blízkém Vrchlabí nebo Jilemnici nešlo sehnat ani chleba. Lidé vše rychle vykoupili. Jinak se na krkonošské vesnici nic dramatického nedělo.

„Tatínek byl takový specialista, který se žádnému režimu nezavděčil. Oni totiž oba rodiče v roce 1945 vstoupili do komunistické strany. Ale ani z toho neměl žádný prospěch. Dokonce ho v únorových dnech v roce 1948, během komunistického převratu, na jeden den prý zavřeli. Nebyl nikdy bojovný, ale své názory si držel a netajil se jimi,“ vzpomíná Vlasta Matoušová.

Jako každý kubista se zajímal o výtvarný projev přírodních národů, ale také o dětské výtvarné vyjádření. Založil v Turnově kroužek kreslení pro děti, který po něm vedla manželka Ludmila a všechny jejich děti k ní chodily. Malá Vlasta chtěla po škole pokračovat na gymnázium, ale díky jejím častým nemocem jí to otec rozmluvil. V roce 1970 udělala zkoušky na Střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném brodě, na což vzpomíná: „Chtěla jsem na broušení, ale to nešlo. Dělala jsem proto figurky. Pan profesor Dostrašil měl někdy tendenci nutit studenty do svých názorů. Zaměřoval se na zvířátka, ptáčky, jelínky a tak podobně. Já už tehdy koketovala s hmyzem a dělala jsem věci, které tam nikdo jiný nedělal.“ 

Kvůli studiu vstoupila do SSM. Nebylo to nic platné

Po dokončení Střední uměleckoprůmyslové školy v Železném Brodě ještě Vlasta Matoušová netušila, že ji na vysokou nepřijmou. Tatínkovi na rodičovských schůzkách poradili, aby vstoupila do Socialistického svazu mládeže (SSM). Bez toho by se prý nedostala. Nebylo to ale nic platné. Doporučení ani s výborným prospěchem nedostala. Jako dcera vyloučených rodičů neměla za dob komunismu žádnou šanci. „Řekli mi, ať si na ty zkoušky jdu. Talentovky jsem napodruhé udělala. Řekli, že můžu přijít i k testům a pohovorům, ale že mě prostě nepřijmou,“ vzpomíná.

Místo studia odešla pracovat do národního podniku Železnobrodské sklo. Nejprve pracovala jako figurkářka, později v oddělení rytého skla překreslovala návrhy. Byla to dělnická profese, mistr jí napsat posudek plný superlativ, aby mohla vysokou školu znovu zkusit. Ředitel podniku ho ale ‚shodil ze stolu‘.

Vydala se proto do Prahy, kde existovala pomaturitní nástavba na grafické škole. Ten rok však studium neotevřeli. Vlasta Matoušová ale v Praze zůstala a našla si práci uklízečky v Uměleckoprůmyslovém muzeu. V roce 1976 dostala v Národním muzeu práci asistentky v oddělení prehistorie a protohistorie.

Výstavy v Praze, ale i v Itálii a Kanadě

První perokresby hmyzu udělala už na střední škole. Kvůli krátkozrakosti viděla i drobné detaily a nemusela pracovat s lupou. Většinu volného času věnovala výtvarné činnosti, vznikaly práce s náměty právě z hmyzí říše. První výstavu měla už ve svých jednadvaceti letech v roce 1976 v Mikrobiologickém ústavu ČSAV v Praze. „Když jsem sháněla v Praze práci, doslechla jsem se, že v entomologickém oddělení Národního muzea v Kunraticích hledají preparátory. Kvůli práci s chemikáliemi jsem ale nakonec nenastoupila. Byl tam doktor Pavel Mikula, který mě upozornil, že v Mikrobiologickém ústavu dělají na chodbě výstavy. Na vernisáž té mojí přišla i redaktorka z časopisu Vesmír a zanedlouho mi také jednu kresbu otiskli,“ říká Vlasta Matoušová.

Další výstava na sebe nenechala dlouho čekat a konala se v roce 1978 v Praze v Divadle v Nerudovce. Následovalo několik výstav po muzeích napříč Československem, aby se v roce 1994 její dílo vystavovalo v Siusi v Itálii a na Univerzitě Guelph v Kanadě. Jak sama podotýká, měla v té době s orientací na hmyz štěstí. Entomology její práce zajímala a nikdo jiný se takovými pracemi nezabýval. Přírodovědné časopisy tehdejšího Československa, jako Věda a technika mládeži nebo časopis ABC, otiskly její přírodovědné ilustrace.

Nějaké přehnané iluze o revoluci jsem si nedělala

„Na entomologických dnech jsem se seznámila s panem docentem Příhodou. Poslal mě tehdy do nakladatelství Artia, abych jim nabídla svou práci. Vydávali v té době hodně přírodovědeckých knížek a ilustrátorů moc nebylo. Připravovali velkou knihu Stromy a keře a já vyhrála konkurz. Autorem textu byl už tehdy známý doktor Václav Větvička. Dělala jsem na ní dva roky, od rána do večera, protože rostliny vadnou a kvetou třeba jen velmi krátkou dobu. O knihu byl velký zájem a vyšla asi v osmi jazycích. Nejvíce ve francouzštině,“ vzpomíná Vlasta Matoušová.

V roce 1989 se konala výstava umělců regionu v Jablonci nad Nisou. Vlasta Matoušová se tam byla podívat s rodiči a otec, který tehdy poslouchal rádio Svobodná Evropa, ji po cestě informoval o tom, co se v souvislosti se sametovou revolucí v listopadu roku 1989 děje. „Nějaká demonstrace byla, když ta výstava skončila, a já jsem si vezla své obrazy tramvají do Vratislavic plné mladých lidí. Věděla jsem ale, že já nikam nemůžu. Musím to dovést v pořádku domů a syna vyzvednout ze školky. Nějaké přehnané iluze o revoluci jsem si stejně nedělala,“ říká pamětnice.

V roce 1997 měla výstavu společně se svou sestrou Miladou a maminkou Ludmilou v Reuwijku v Holandsku. Podle jejích návrhů se realizovaly také dvě poštovní známky. V roce 1998 vyhrála bronzovou medaili na výstavě exlibris The First world Small Printings and Exlibris Works Exhibition v Pekingu. Stala se členkou Unie výtvarných umělců České republiky a Sdružení českých uměleckých grafiků HOLLAR. V době rozhovoru v roce 2023 žila a malovala v Turnově.