Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Matula (* 1961)

• narozen 2. dubna 1961 v západočeských Kraslicích

• v letech 1976–1979 se učil mechanikem měřicích a regulačních přístrojů v Ústí nad Labem

• na počátku osmdesátých let odsloužil kvůli zdravotním potížím pouze deset měsíců základní vojenské služby ve slovenském Martině

• v březnu 1984 se Stanislavem Vlčem založili undergroundovou kapelu Pod hladinou

• vystoupili na osmi soukromých undergroundových festivalech – čtyři z nich ukončil zásah policejních složek

• v prosinci 1984 po koncertu v restauraci Na Lapačce v Šenově zatčen

• o rok později odsouzen za výtržnictví a podněcování k trestnému činu na deset měsíců nepodmíněně

• v lednu 1987 nastoupil k výkonu trestu na plzeňských Borech

• v roce 2021 žil v Novém Boru

Když jako malý chlapec uviděl poprvé mladíky s dlouhými vlasy v džínovém oblečení, ohromilo ho to. Nechal si proto narůst vlasy a snažil se všelijak dostat do jejich přízně. S postupující normalizací ovšem místní máničky začaly pomalu mizet a za chvíli po nich nebyly ani stopy. Roman Matula se tak přidal ke skupině mladíků, kteří se nesnažili o revoltu vůči režimu, poflakovali se po okolí, posedávali v hospodách a neumírněně pili. Až na vojně si uvědomil, že by chtěl svůj život směřovat jinam. V osmdesátých letech se začal věnovat hudbě, s přáteli založil kapelu a jezdili po okolí na režimem neposvěcené koncerty. Ačkoliv se ve svém projevu nikterak nevymezoval vůči tehdejšímu státnímu zřízení a chtěl jen dělat to, co ho baví, nakonec skončil na deset měsíců za mřížemi.

Invazi si pamatuju dobře

Roman Matula se narodil 2. dubna 1961 v západočeských Kraslicích Marii a Milanovi Matulovým. Rodiče pocházeli původně z Brna, na druhou stranu republiky odešli za prací. Prarodiče z otcovy strany byli sedláci, dědeček z matčiny strany byl naopak celoživotní komunista. Odlišné pohledy na svět tak vytvořily spory mezi členy rodiny. Dětství strávil Roman Matula s rodiči a o čtyři roky mladší sestrou v moravském Kojetíně.

Jeho první vzpomínky sahají do uvolněné atmosféry Pražského jara. Na toto období si pamatuje jako na čas, kdy dospělí hodně diskutovali o veřejném dění a často se usmívali. Nadšení ovšem netrvalo dlouho a veškeré naděje překazila invaze vojsk Varšavské smlouvy v létě roku 1968. Ve druhé polovině srpna se Roman Matula ocitl v nemocnici poté, co spadl a roztrhl si slezinu. Právě v noci na 21. srpna podstoupil operaci. Když se probudil brzy ráno z narkózy, poznal, že je něco špatně. „Slyšel jsem, jak venku drnčí pásy tanků. Všichni byli naštvaní, ale já jsem nechápal, co se děje,“ popisuje. Brzy ho převezli na pokoj, ve kterém byli hospitalizovaní dospělí muži. Ti opakovali, že bude válka. Rozrušený sedmiletý Roman stále nechápal význam těchto slov. Později mu rodiče, aby ho uklidnili, řekli, že se nic neděje, že probíhá jen vojenské cvičení.

Po máničkách jsem pošilhával od osmašedesátého

Ačkoliv byl teprve žákem prvního stupně základní školy, už před invazí si začal všímat mladých mužů a chlapců v okolí jejich domu, kteří nosili dlouhé vlasy. Jako dítě ho to nadchlo. „V tom osmašedesátým jsem koukal jako kluk ze zahrady, jak po chodníku chodí najednou vlasatý kluci v džínovým. To se mně moc líbilo, že to je něco novýho. Hned jsem přestal chodit k holičovi a nosil jsem taky vlasy,“ vzpomíná a dodává: „Ale oni pak zmizeli.  Při normalizaci tam najednou přestali být. Nějak se buďto znormalizovali, nebo odstěhovali, někoho možná zavřeli, prostě tam přestali být.“

Na základní školu chodil do roku 1976. Tehdy ještě stále netušil, co chce v životě dělat. Jak sám vzpomíná, nic ho nebavilo. Byl sice spíše humanitně zaměřený, ale ke studiu těchto oborů neměl podle svých slov dostatečně dobrý prospěch. V manuální práci také příliš nevynikal. Nakonec se odešel učit mechanikem měřicích a regulačních přístrojů do Ústí nad Labem, kde strávil tři roky. Po ukončení školy nastoupil jako mechanik do lihovaru v Kojetíně. V té době se stýkal se skupinou mladíků, kteří většinu času trávili v hospodách, které sám nazývá „problémovou mládeží“.  Zanedlouho musel nastoupit na základní vojenskou službu. Odešel do slovenského Martina, kde sloužil u tankistů. Asi po půl roce však začal mít zdravotní problémy, které byly spojené s jeho hospitalizací v srpnu 1968, a následující čtyři měsíce strávil v nemocnici. Nakonec po deseti měsících vojenské služby odešel do civilu. Na rozdíl od mnoha dalších, které v nemocnici potkal, se tak velké části vojny vyhnul, aniž by musel simulovat.

Tato akce je nepovolená. Rozejděte se!

Po návratu z vojny nastoupil znovu do lihovaru, kde strávil následující dva roky. V té době se seznámil se Stanislavem Vlčem, se kterým tehdy chodila jeho mladší sestra. Společně založili v březnu 1984 undergroundovou kapelu Pod hladinou. Roman Matula hrál na saxofon, Stanislav Vlč na kytaru. Ve skupině později ještě působili Miroslav Procházka (bicí), Mirek Rozkošný (baskytara), Luboš Látal (housle, saxofon, zpěv), Irena Vašátková a Simona Fridrichová (zpěv). Jejich hlavním vzorem byli Plastic People of the Universe. Podle vzpomínek Stanislava Vlče kapela vystoupila celkem na osmi soukromých undergroundových festivalech. Například v Oskavě, Libině, Havlíčkově Brodě, Blansku, Skavsku nebo Šenově. Čtyři z nich podle jeho slov ukončil zásah policejních složek. Roman Matula nemá až tak jasné vzpomínky, protože, jak sám říká, byl při vystoupení většinou silně opilý.

Po jednom z rozehnaných koncertů Roman Matula skončil u výslechu, po kterém ho ale propustili a nemělo to žádné následky. Problém nastal po koncertu v restauraci Na Lapačce v Šenově v prosinci 1984. Zrovna když na pódiu hrála kapela Pod hladinou, přijela hlídka Sboru národní bezpečnosti (SNB). „Napochodoval tam místní esenbák, takovej starší už chlápek, a říkal, ať jdeme pod pódium. Jako ať přestaneme hrát. ,Tato akce je zakázaná, nepovolená. Rozejděte se!‘“ Přítomní si začali z esenbáka utahovat a pokřikovat na něj. „My jsme začali zase hrát a ty lidi kolem něj udělali jako kruh a tancovali kolem něj a on šel k východu a kolem něj tančil takový kruh divoce, tak se zamotal a nemohl najít dveře,“ popisuje Roman Matula.

Nakonec na místo dorazili další příslušníci SNB a začal zásah. Mezi účastníky koncertu a esenbáky začaly potyčky. Mnoho lidí zmlátili. Část lidí nahnali do připraveného autobusu. Někteří, včetně Romana Matuly, utekli do pole. „Najednou jsme uviděli z dálky světla velkýho auta. Ostatní si mysleli, že je to ten autobus. Ale já, jak jsem byl ožralý, říkám, že už to rozehnali. Mně vůbec nedošlo, že by z toho něco ještě mohlo být. Tak jsme vylezli na silnici, dojel nás autobus a znovu vyskákali. Bum, bum, bum a naházeli nás dovnitř,“ popisuje pamětník druhý zásah. Odvezli je do Frýdku-Místku, kde proběhl výslech. Jak Roman Matula vzpomíná, výslech už se nesl v slušném duchu a nemusel už čelit fyzickému násilí. Po osmačtyřiceti hodinách ho propustili.

Dostal jsem deset měsíců natvrdo

O rok později stanulo osm účastníků koncertu před Krajským soudem v Ostravě. Mezi nimi i dva členové kapely Pod hladinou. Miroslava Procházku odsoudili za výtržnictví k osmiměsíčnímu podmíněnému trestu s odkladem na dva roky, Romana Matulu za výtržnictví a podněcování k trestnému činu na deset měsíců nepodmíněně.[1] V lednu 1987 nastoupil Roman Matula k výkonu trestu. Následujících deset měsíců strávil v plzeňské věznici Bory. Jak vzpomíná, věznění samozřejmě neprožíval nejlépe, ale zároveň ho měsíce strávené za mřížemi až tak nepoznamenaly. Jeho rodiče prý celou situaci přijali bez problémů. Ovšem až později se dozvěděl, že širší rodina o jeho uvěznění neměla ani potuchy.

Kapela Pod hladinou svou činnost ukončila už v lednu 1986. Po návratu z vězení pracoval Roman Matula na různých dělnických pozicích. Sametovou revoluci prožil v Novém Boru, kde si našel práci hrobníka. Pád režimu uvítal, do Prahy na demonstrace se nevydal, angažoval se ovšem v místním dění. V roce 2021 žil v Novém Boru.

 

[1] Výňatek z rozsudku dostupný v sekci Dodatečné materiály.