Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Bohumíra Matulíková (* 1947)

• narozena 2. června 1947 na Ostravsku

• vyrůstala v Příboře

• od dětství chtěla být učitelkou

• vystudovala Univeritu Palackého v Olomouci, obory matematika a zeměpis

• na univerzitě prožila občanské probuzení roku 1968 i následný počátek normalizace

• vdala se za vojáka z povolání

• od roku 1977 manžel pracovně pobýval v Libyi

• po roce jej tam následovala celá rodina

• od 80. let žili Matulíkovi v Praze

Bohumíra Matulíková se narodila 2. června roku 1947 na Ostravsku. Dětství prožila s rodiči a dvěma mladšími sourozenci, sestrou a bratrem, v malém městě Příboru v centru Lašska. Její matka byla učitelka. Ještě větší vliv na ni prý v dětství měla babička, která se narodila v roce 1884.  „Ona si pamatovala první kopřivnický automobil, žila v době, kdy ještě vůbec nebyla elektřina.“

V dětství se kamarádila především s děvčaty ze stejné ulice a jakmile společně nastoupily na základní školu, jejich vztah se ještě prohloubil. „Byly jsme taková nerozlučná čtveřice, vytvořily jsme takový spolek.“  Dodává, že mimořádný vliv na její vývoj a také na její další směřování měli učitelé na této základní škole, na jejichž jména si pamatuje dodnes. I díky tomu věděla, že se chce v dospělosti stát také učitelkou. Ráda vzpomíná i na gymnaziální studia v Příboře.

Nejen studiem byl člověk živ

K vysokoškolskému studiu si vybrala Univerzitu Palackého v Olomouci, zvolila si zaměření na matematiku a zeměpis. Ve svých osmnácti letech se tak přestěhovala na studia do Olomouce, na což mimořádně ráda a dojemně vzpomíná. „Bylo to překrásné historické město, zajímali jsme se o památky, ale i o noční život, nejenom studiem byl člověk živ.“

Kvantum zážitků se Bohumíře dostalo díky exkurzím, tzv. cestování pro budoucí učitele, kdy spolu se třídou putovali napříč republikou. Výjezdy trvaly povětšinou jeden týden a studenti navštěvovali především průmyslové závody – například továrnu KOH-I-NOOR v Českých Budějovicích.

V rámci studií také mohla společně s dalšími vrstevníky vyjet na pobyt v Oděse. „Jednalo se o studijní pobyt u Černého moře, měli jsme tam přednášky o Sovětském svazu, o Černém moři, plavili jsme se na lodích.“ Vzpomíná na parník „Admirál Nachimov“, který byl vlastně takovým městem plovoucím na vodě a člověk zde našel prakticky vše od kadeřnictví přes obchody až po několik bazénů. V Oděse strávili zhruba dva měsíce.

Ten chmel se musel posbírat

Události roku 1968 prožívala Bohumíra ještě jako studentka vysoké školy. Vzpomíná na pražské jaro jako na neuvěřitelnou dobu velikého rozvolnění, kdy ona a její vrstevníci měli pocit, že mohou něco mnohem víc, než kdykoliv předtím. Dne 20. srpna 1968 odjela Bohumíra na studentskou brigádu sbírání chmele jako vedoucí. A právě 21. srpna se poprvé ocitli na chmelnici v Postoloprtech. Pole, kde dívky pracovaly, se nacházelo nedaleko od žateckého letiště, a tak ono osudové ráno viděli přistávat obrovská těžká letadla, která do Československa přivážela tanky a další těžkou techniku.

Malým rozhlasovým přijímačem poslouchali, co se děje v Praze, a dodává, že všechno tohle prožívaly na chmelnici, na poli. Přestože pro ně přijely autobusy, aby se mohly vrátit domů, dívky neodjely a zůstaly zde pracovat ještě tři týdny. „Ten chmel se prostě musel posbírat,“ popisuje Bohumíra motivaci zůstat pracovat. Domů se pak vracely přes Prahu a odhodlaně se vydaly na Pražský hrad, aby předaly chmelový věnec tehdejšímu prezidentu republiky Ludvíku Svobodovi.

Sovětské tanky poprvé viděla v Praze před Obecním domem, byla s ní tehdy její čtrnáctiletá sestra. Když se v září vrátili na vysokou školu, studentské myšlenky na to, jak obrátí svět, kamsi vyprchaly. Vzpomíná, jak na jedné výstavě kolem let 1971 nebo 1972 našla svou fotografii s popiskem „Studenti rebelují“. Setkali se tehdy na besedě s ministrem školství Hájkem. O několik měsíců později se už na ně pohlíželo jako na ty, kteří dělali kontrarevoluci.

Dav má vždycky pravdu

Dle slov pamětnice bylo velmi těžké domýšlet, co bude s republikou dál. Zaměřila svou pozornost na dokončení studia. „Báli jsme se, aby nás nevyházeli proto, že jsme byli na různých akcích v předcházejících letech.“

Ozvěny „kontrarevoluce“ v roce 1968 na absolventy dopadly při hledání práce. „Hodně se řešilo, co jsme dělali v roce 1968, kde jsme byli při příjezdu vojsk.“ Bohumíra doplňuje, že ze svého rodného města dostala oficiální posudek, ve kterém bylo uvedeno, že po příjezdu vojsk měla psát hanlivé nápisy na zdi města. Nikoho ale už nezajímalo, že ona tehdy ve městě vůbec nebyla, vždyť pracovala na brigádě na chmelnici. V Příboře však zůstat učit nemohla a první rok tak vystřídala celkem tři školy. I když marně vysvětlovala, že to, co je v posudku, není pravda, nebylo jí to nic platné. „Dav má pravdu vždycky, jednotlivec ji prosazuje jen těžce.“

Manželství s vojákem z povolání

Ještě za studií na vysoké škole se provdala, jak sama říká, z velké lásky. Její manžel studoval v Košicích, a tak první rok strávili v zásadě na dálku – ona v Olomouci a on na východním Slovensku. Po roce se však situace zlepšila, když se její manžel přestěhoval do Brna. Bohumíra tak ještě dostudovávala v Olomouci, byt však už měli novomanželé v Příboře.

Do svého prvního zaměstnání nastoupila na základní školu ve Studénce, kde učila celkem tři roky. Po narození její dcery v roce 1973 se přesunula do Příboru, kde se manželům za další tři roky narodil i syn.

Manžel coby voják z povolání doma příliš nepobyl. Při náročném povolání a s dvěma dětmi na krku se ale ještě rozhodl, že bude studovat angličtinu, kterou tehdy ovládal málokdo, a dojížděl tak na kurzy do Ostravy.

Žili jsme v Libyi, protože manžel tam měl práci

V roce 1977 dostal její manžel nabídku, aby odjel do Libye, kde měl vyučovat právě onu angličtinu. A tak, i když byl synovi pouze rok, vydal se otec rodiny na pracovní pobyt do Libye. „Byla to hodně zvláštní doba. Vemte si, že neexistovaly mobily, internet, žádné spojení. To naše spojení bylo jen dopisem. Já jsem ho posílala do Prahy na ministerstvo národní obrany a oni ho pak posílali do Libye kurýrní poštou. A totéž zpátky, přes ambasádu v Libyi do Prahy. Jak se říká, bylo to takové já o koze, ty o voze,“ přibližuje Bohumíra situaci, kdy na svůj dopis dostala odpověď zhruba až za měsíc.

Po roce už do Libye cestovala celá rodina. „Měla jsem na krku jedno pětileté dítě, jedno dvouleté dítě a tři kufry po dvaceti kilech a s tím jsem mohla odletět.“ Matulíkovy nejdříve ubytovali v hotelu v Tripolisu, avšak zanedlouho se přestěhovali do malého domku u moře. „My jsme moc nepřemýšleli, proč tu žijeme. Žili jsme tu prostě proto, protože tu manžel měl práci.“

Jako učitelka vzpomíná na velkou československou školu, která však tehdy prý byla více školou slovenskou. A tak například její dcera celou první třídu absolvovala pouze ve slovenštině. Na život v Libyi vzpomíná velmi ráda, Ale vzhledem k povaze režimu Muammara Kaddáfího měli zahraniční obyvatelé v Libyi zakázáno stýkat se s místními nebo cestovat do zakázaných oblastí.

Dokonce si prý nesměli ani koupit auto, to však tvrdohlavá Bohumíra odmítla respektovat a nejenom, že si auto koupili, ale dokonce si v Libyi udělala i řidičský průkaz. V Libyi strávili celkem tři roky. „Já jsem tam ale nechtěla zůstat, na to jsem moc velkej vlastenec. I během těch tří let jsme jezdili každý rok na dovolenou domů do Příbora.“

Stěhování do anonymní Prahy

V roce 1985 se manžel pamětnice odstěhoval za prací do Prahy. Rodina v hlavním městě dostala byt, a tak se zanedlouho do Prahy přestěhovala i Bohumíra s dětmi. Zde nastoupila jako učitelka na základní školu v Milíčově, kde nakonec učila deset let.

Životu v Praze se dlouhou dobu nemohla přizpůsobit. Na Moravě všechny znala, všichni se zdravili a okolí tam bylo mnohem osobnější. V Praze jí snad ze všeho nejvíce vadila ona anonymita. A tak, aby Prahu lépe poznala a více se s ní sžila, přihlásila se do kurzu průvodcovství, který úspěšně absolvovala po jednom roce.

Přes týden tak učila ve škole a o víkendech prováděla turisty z celé republiky po hlavním městě.

Co se to včera v Praze stalo?

Vzpomíná, jak 18. listopadu 1989 v devět hodin ráno přebírala skupinu turistů ze Zlína (tehdy ještě Gottwaldova), kteří do Prahy přijeli na podnikový zájezd. A okamžitě po setkání s jejich průvodkyní, paní Bohumírou, se jí začali nedočkavě vyptávat, co se to v té Praze včera stalo. Popisovali jí, že měli naplánováno jít den předtím, v pátek 17. listopadu, na představení v Národním divadle, kam je ale nepustili. Vyprávěli jí zážitky o brutálním postupu Veřejné bezpečnosti.

19. listopadu ráno se Bohumíra spolu se svou kamarádkou vydaly na nákup vánočních dárků, dodává, že to byla první neděle vůbec, kdy byly v Praze otevřené obchody. Cestou po Národní třídě viděly všude svíčky a nemohly si nevšimnout, že se něco stalo. Bohumíra popisuje, že si tehdy dokonce myslely, že na Národní třídě zahynulo víc lidí.

Stála jsem před Monou Lisou a tekly mi slzy

Bohumíra Matulíková dodává, že období od roku 1990 pro ni bylo konečně tím, kdy měla dovoleno cestovat. Svoji první cestu tak uskutečnila do vysněné Paříže, o které toho měla jako učitelka zeměpisu spoustu načteno. „Stála jsem před Monou Lisou a tekly mi slzy, říkala jsem – celý život jsem věděla, že existuješ a celý život jsem věděla, že tě neuvidím.“

Možnosti cestovat využila opravdu maximálně. Navštívila tak nejen většinu evropských zemí, ale dostala se třeba i do Číny nebo měla možnost se podívat do sloního sirotčince na Srí Lance. „Až si prohlédnete svět, zjistíte, jak krásně je u nás,“ doplňuje.

Dnes v roce 2021 je Bohumíře Matulíkové 74 let a stále vyučuje na Základní škole Mendíků v Praze 4. Až přestane učit, což plánuje již brzy, chtěla by se odstěhovat zpět do svého domu v Příboře na klidný důchod. Přestože žije již mnoho let v Praze, jako doma se cítí stále jen na Moravě. Přiznává však, že jí školní prostředí a žáci budou nesmírně chybět.