Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Doris Maturová (* 1957)

• narozena 29. října 1957 v Praze jako Doris Zmeškalová

• matka Stella Grafová byla spolu se svými rodiči Martou a Ottou Graf v roce 1941 deportována do ghetta v Lodži

• oba prarodiče Doris v lodžském ghettu zemřeli

• matka Stella byla v roce 1944 deportována do Osvětimi

• matka Stella s kamarádkou Doris Adler Osvětim přežily, utekly z pochodu smrti

• otec Miroslav Zmeškal pochází z městečka Počátky

• rodině byl v padesátých letech zabaven majetek i podnik

• oba rodiče vystudovali ekonomii

• Doris po skončení gymnázia nastoupila ke studiu medicíny

• promovala v r. 1983

• působila rok na ARO vinohradské nemocnice, posléze na ORL v nemocnici na Bulovce

• po revoluci si s kamarádkou otevřela soukromou praxi ORL

• v roce 2024 žila a působila v Praze

„My jsme se neptali a ona moc nemluvila. Znali jsme ten základ, ale nikdy o tom nechtěla mluvit. A i na nás to působilo natolik, že jsme se nechtěli ptát. Láska u ní byla vevnitř – člověk o ní věděl, ale nedávala ji na odiv,“ říká Doris Maturová o své matce, která přežila nacistické ghetto v Lodži, vyhlazovací koncentrační tábor Osvětim i pochod smrti. Po její nejlepší kamarádce Doris Adler nese křestní jméno.

Osudová Doris

Doris Zmeškalová se narodila 29. října 1957 v jihočeském městečku Počátky, když tam její máma Stella byla na delší návštěvě u rodiny svého muže Miroslava. Po porodu se matka s dcerou vrátily do malého bytu v pražské ulici Nekázanka, kde Doris prožila prvních šest let svého života. Její o tři roky starší bratr Tomáš u svých prarodičů zůstal – jako dítě byl často churavý, jezdíval na ozdravné pobyty do lázní a výrazně znečištěný vzduch na Praze 1 neprospíval jeho zdraví.

Otec Miroslav trávil pracovní týden v severočeském Novém Boru, kde působil jako ekonom ve sklárnách. Nebyl nakloněn komunistickému režimu, v Praze zaměstnání tudíž nedostal. Prvních šest let života trávila Doris většinu času se svou matkou sama.

Vztah s Doris byl pro její matku, dalo by se říct, osudový – a to nejen vztah s dcerou Doris, ale i s její nejbližší kamarádkou, později kmotrou dcery, po níž také nese jméno – Doris Adler.

Malý Berlín

„Máma pocházela z židovské rodiny, nijak ortodoxní. Její tatínek Otto Graf byl právník, maminka Marta byla v domácnosti. Máma byla sama, byla jedináček,“ představuje rodinu své matky Stelly Grafové její dcera, pamětnice Doris Maturová. JUDr. Otto Graf, dědeček pamětnice, studoval ve Vídni, účastnil se prvního sionistického kongresu v roce 1897 v Basileji, kde byla ustanovena Sionistická organizace. Žili v Praze 7, v ulici Malá Šternberkova (dnes ulice Schnirchova). Rodině se dařilo dobře, dalo by se říct čím dál lépe. A to až do nástupu Hitlera k moci, do Mnichovské dohody a vzniknuvší druhé republiky, do její následné okupace a konečnému vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava.

„V té době chodila maminka na gymnázium, ze kterého musela odejít. Následně se museli přestěhovat ze svého většího bytu do Karlína, do malého bytu naproti synagoze. Děda pracoval míň a míň, pak už ho nezaměstnávali. Prodávali majetek, který měli, a z toho žili,“ popisuje zhoršující se situaci rodiny Doris. Jejich byt v Holešovicích zabrali zřejmě Němci – odtud také vžitý název této čtvrti.

Sama v ghettu

Rodina Grafova byla deportována 31. října 1941 v jednom z prvních transportů Židů z českých a moravských zemí; ten první se konal o pouhé dva týdny dříve. Transporty mířily na obsazené polské území do města Lodž. Z jeho severní části bylo nacisty v únoru 1940 vytvořeno židovské ghetto[1].

„V Lodži je ubytovali v nějaké škole, kde bylo x lidí. Asi na ně dolehla bezvýchodnost té situace – moje babička po několika měsících spáchala sebevraždu. Děda s mámou se ještě přestěhovali k nějaké Polce, u které bydleli, ale i on po několika měsících zemřel, zřejmě na oslabení,“ vypráví Doris o osudu svých prarodičů. Marta Grafová zemřela podle všeho 5. dubna 1942 ve věku čtyřiceti šesti let[2], její manžel Otto dne 23. června 1942 ve věku nedožitých čtyřiceti osmi let[3].

„Mámě bylo dvacet let, zůstala sama v Lodži v ghettu. Tam pracovali v nějaké továrně. Měla tam nějaké snad i známé, kteří ji ubytovali, pak bydlela s nějakou dívkou, která posléze zemřela snad na tuberkulózu. Takhle to přežívali. A tam se seznámila s holčičkou, mojí budoucí kmotrou Doris. Moje máma se o ni starala, dělala jí ochránkyni, nahrazovala jí mámu. Spolu pak prožily zbytek války – byly ve dvou a dodávalo jim to oběma sil to přežít,“ vypráví Doris Maturová.

Nahlásit utečence z Osvětimi

„Když začaly deportace z Lodže do Osvětimi, snažila se těm transportům vyhnout. Někdy na jaře čtyřicet čtyři ji odvezli. Naštěstí prošla selekcí a nešla rovnou do plynu, ale na ubikace. Nedělali tam nic, chodili ven na nějaký apel, ale práci neměli. Až pak ke konci, to už byli z Osvětimi pryč, se dostali do nějakého pracovního tábora. Myslím, že ani sama nevěděla, kde ten tábor byl – někde v Polsku. Měli tam kopat nějaké zákopy. Moje maminka byla taková drobná, malá, a ještě z tohoto musela být obzvlášť malá a hubená, nedovedu si představit, jak kope zákopy,“ říká Doris Maturová.  

„Pak šli na pochod smrti. U mámy se projevila tuberkulóza, kterou už měla předtím. Byla hodně oslabená, věděla, že dál nemůže a že když někdo ten pochod nezvládal a zůstal pozadu, tak ho Němci zastřelili,“ pokračuje Doris Maturová. „V nějaké vsi utekla i s Dorkou, utekly ve skupině pěti dívek. Dostaly se do nějakého baráku, kde byli polští zemědělci. Ti je sice nahlásili Němcům, ale už je nikdo nezlikvidoval, už to přežily,“ vypráví o osudech své matky a kmotry Doris. „Překvapovalo mne, že Němcům jako takovým to neměla nikdy v zásadě za zlý. Při tom osvobození v Polsku se dostali pod ruskou armádu a došlo k znásilnění Dorky. S Rusy měla moje máma snad větší problém než s Němci,“ dodává Doris Maturová. V důsledku znásilnění sovětskými vojáky měla Dorka Adler zdravotní problémy a nemohla mít děti.

Emigrace

Po konci války se vrátily spolu do Čech, nějaký čas spolu i bydlely. Dorka se roku 1947 spojila se svou tetou, jež žila v USA, a odstěhovala se za ní. Stella Grafová zřejmě taktéž usilovala o přesídlení do USA, za tímto účelem složila i státní zkoušky z angličtiny. Do USA však nikdy neodjela – zda proto, že byla její žádost zamítnuta, anebo si to rozmyslela, toto není zcela jasné. 

Dorka Adler se v USA časem provdala, na návštěvu do Čech přijela jen jednou v sedmdesátých letech. Se Stellou zůstaly v kontaktu; Stella jako jediná z rodiny měla možnost za Dorkou jezdit na návštěvy do Spojených státu amerických. Doris, provdaná Brown, zemřela koncem 80. let na rakovinu.

Neideologičtí

Stella Grafová si po válce dodělala maturitu a započala studium medicíny. V roce 1947 se v univerzitní knihovně seznámila se svým budoucím mužem Miroslavem. „Tatínek studoval ekonomku a nějak přesvědčil maminku, aby se vykašlala na medicínu a chodila s ním na tu ekonomku,“ směje se nechápavě Doris Maturová. V roce 1950 se její rodiče vzali. Roku 1954 se narodil Tomáš a o tři roky později Doris.

Otcova rodina byla křesťanského původu, válku tedy přežila bez výraznější újmy. Horší časy nastaly v letech padesátých, kdy otci Miroslava byl znárodněn podnik. „Dělal do zemědělských strojů, byl to podnikatel v menším. Měl benzínovou pumpu a výstavní prostory, kde vystavoval zemědělské stroje. Prostory mu v padesátých letech sebrali, přestěhovali je do malého bytu,“ přibližuje Doris rodinu svého otce.

Ani jeden z rodičů tedy nebyl stoupencem komunistické ideologie. „Otec byl před válkou u národních socialistů, ale brzy ho to přešlo. Máma nebyla komunistického smýšlení ani trochu, byla to taková liberálka. Nikdy nebyla angažovaná,“ popisuje politické smýšlení svých rodičů Doris.

Schovávat rohlíky

V roce 1964 získala rodina byt ve vile v Hodkovičkách. Byt byl větší než onen v Nekázance, světlý a prosluněný, s přístupem do zahrady. Zde už žila rodina pohromadě, i s bratrem Tomášem. Doris zde začala chodit do školy, od šesté třídy pak začala navštěvovat sportovní školu v Podolí. Krátký čas navštěvovala skautský oddíl, než jej opětovně režim zakázal. „Rodiče ty školní komunistické aktivity, jako bylo slavení Prvního máje, nijak nepodporovali, ale ani nezakazovali. Věděla jsem, že něco se říká doma a něco se říká v té škole,“ vzpomíná na základní školu Doris.

Srpen 1968 ji zastihl jako desetiletou na plaveckém soustředění na Lipně. „Dozvěděli jsme se, co se děje, a tak jsme si u snídaně schovávali rohlíky, abychom přivezli domů aspoň něco. Měli jsme představu, že nebude jídlo,“ vzpomíná na okupaci Doris. Další tři čtyři týdny chodili s bratrem do školy v jihočeských Počátkách, až pak se vrátili do Prahy.

Místo pediatrie marxismus-leninismus

V osmé třídě dostala Doris poměrně vážný zápal plic, s plaváním tedy skončila a vrátila se na základní školu do Hodkoviček. Po skončení základní školy se bez obtíží dostala na gymnázium. „Chodila jsem na Gymnázium Modřany. Úroveň toho gymnázia byla dobrá, protože tam našli práci profesoři vyhození z pražských škol po prověrkách. Takže ani tu normalizaci jsme na škole tolik nepociťovali,“ vzpomíná Doris na svá středoškolská studia. Na gymnáziu vstoupila do Socialistického svazu mládeže, aby nebyla ohrožena možnost vysokoškolského studia. Členství bylo však ryze formální a pragmatické – k žádným aktivitám či schůzím nedocházelo. Maturovala v roce 1977, o rok později nastoupila na studium medicíny.

„Bratr chodil na ekonomku, ten měl politiky mnohem víc. U nás se místo státnic z pediatrie skládaly státnice z marxismu-leninismu. Stáž na chirurgii každé ráno začínala politickou pětiminutovkou, kde se referovalo o nějakém aktuálním politickém tématu,“ vzpomíná Doris na svá studentská léta. „K nám do kruhu přišli dva kluci, z nichž jeden byl vyučený kuchař, druhý snad elektrikář. Rychle udělali střední školu, snad za rok – byl to ten dělnický kádr, co měl jít na medicínu. Ti kluci byli fajn, dělají medicínu snad dodnes.“ V roce 1982 se vdala a narodil se jí syn Jiří. Promovala v roce 1983.

Jehly nebyly, švábi ano

Po skončení medicíny nastoupila do vinohradské nemocnice. „Když jsem se šla představit řediteli vinohradské nemocnice, hezky jsem se oblékla, očekávala jsem setkání na úrovni. Ale seděl tam takový přiopilý člověk, který se mě zeptal, co chci jako dělat. Že tam místo nemá, že má místo jinde, tak ať tam nastoupím, anebo jdu dělat jinam,“ vzpomíná pamětnice na setkání s ředitelem vinohradské nemocnice. Rok pracovala na ARO, posléze přestoupila do nemocnice na Bulovce.

„Pan profesor na Bulovce byl svéráz, všichni skákali podle něj. Co řekl, se odkývalo, byť to nebyla pravda. Hlavně nebylo vybavení, chyběly léky, nebyly jehly na jedno použití, věci, které si dnes člověk vůbec nedovede představit. Sem tam se objevil nějaký ten šváb. Člověk byl číslo, nebralo se to tak, že je to člověk. Návštěvy od–do a přes to vlak nejede. Na ohledy nebyl čas,“ vzpomíná na zdravotnictví za minulého režimu Doris Maturová.

S péčí o syna Jiřího jí v té době hodně pomáhala její máma Stella. „Hodně se sloužilo. Že se šlo v pátek do práce a v pondělí domů, bylo normální. Předpokládalo se, že se proti tomu nebude nikdo stavět,“ popisuje požadavky na lékaře před listopadem 1989 Doris Maturová.

Problematická demokracie

Stejně jako mnozí, ani Doris pád režimu nečekala. O disentu ale věděla – její sestřenice byla provdaná za synovce Jiřiny Šiklové, skrze ně se jí do rukou dostávala i samizdatová literatura. V listopadu roku 1989 byla po operaci kyčle, pohybovala se o berlích, na protirežimní demonstrace tedy nechodila. Změnu režimu vítala.

„Samozřejmě, že si člověk představoval tu svobodu a volnost, a do určité míry to je. Ale jenom do určité míry. Prvně bylo nadšení z té svobody – může se jet támhle, může se cokoliv říct, někde sedět a nepřemýšlet, jestli ho někdo poslouchá. To otevření se světu bylo dobré,“ popisuje Doris své pocity z listopadu 1989. „Ale přineslo to zase věci, které si v té době člověk nepředstavoval, že to přinese. I demokracie má svá úskalí, když máte o něčem rozhodnout, tak to bývá složité, a pak je spousta lidí, kteří jsou nespokojení.“

Nebýt sama

Revoluce v roce 1989 se dožili oba její rodiče. Máma Stella se stala členem spolku přátel Izraele, dokonce chtěla své dva vnuky poslat do kibucu ve Svaté zemi. „Máma byla velmi přátelská, byla kamarádská i k lidem mého věku. Byla mladistvého smýšlení do pozdního věku. Ale ta láska u ní byla vevnitř. Člověk o ní věděl, ale nedávala ji na odiv,“ vzpomíná Doris. „Byl to člověk do nepohody. Tím, co zažila, tak asi měla pocit, že když nejde o život, nejde o moc. My jsme se neptali a ona moc nemluvila. Znali jsme ten základ, ale nikdy o tom nechtěla mluvit. A i na nás to působilo natolik, že jsme se nechtěli ptát,“ popisuje svůj a bratrův vztah s matkou. Podrobnosti o osudu své matky se Doris dověděla skrze audiozáznam, který její máma po revoluci natočila.

Poté, co jí zemřel manžel Miroslav v roce 1991, se Stella dala na karetní hru bridž. „Velmi nerada byla sama. Byla ochotná vzít na byt i někoho, o kom toho ani tolik nevěděla, až jsem z toho měla trochu strach, jen aby nebyla večer sama.“ Zemřela v zahraničí během zájezdu s dalšími hráči bridže na náhlou zástavu srdce.

Doris Maturová si po revoluci s kamarádkou a kolegyní otevřela soukromou kliniku ORL, ve které působila přes dvacet let. V roce 2024 žila a působila v Praze.

 

[1] Zdroj: https://plus.rozhlas.cz/prvni-transporty-6619145

[2] https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/

[3] https://www.holocaust.cz/databaze-obeti/