Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alice Mayerová (* 1936)

• narozena 28. března 1936 ve Stonavě

• pochází z hornické rodiny

• vyrůstala v části Karviné, která už nyní neexistuje

• je pamětnicí národnostních střetů v Těšínském Slezsku

• při měnové reformě v roce 1953 byla odvezena na výpomoc do spořitelny

• v roce 1955 ukončila studium střední průmyslové školy – obor důlní strojírenství

• jako brigádnice fárala do dolů

• jejím posledním pracovištěm byl Vědeckovýzkumný ústav uhelný v Ostravě-Radvanicích

• z mládí si pamatuje zaniklé osady na Karvinsku

Měla štěstí, že její babička byla porodní asistentkou. Jako předčasně narozené miminko ji dávala do trouby nahrazující nedonošeným dětem inkubátor, který v té době ještě nebyl běžně dostupný. Dny následující těsně poté, co se Alice Mayerová, tehdy Ličmanová, 28. března 1936 narodila ve Stonavě na Karvinsku, jí později její maminka vylíčila takto: „Byla jsi celá modrá a fialová a já jsem se tě bála dotknout. Nebýt babičky, už bys tady nebyla.“

Babička se jmenovala Barbora Ličmanová. Nechala svému manželovi, který doma opravoval boty, dvě děti a odjela z Karvinska do Olomouce, aby tam vystudovala školu pro porodní báby. Poté asistovala u většiny porodů v hornické oblasti, ze které pocházela. Její syn Arnošt si vzal dívku Emilii pocházející z polského Těšína a po deseti letech manželství se jim narodila Alice. A ta teď vypráví, co slyšela od rodičů: „Babička mi dávala do hadříku rozmočený rohlík a cukr a já z toho měla dudlík, ze kterého jsem brala výživu.“

Rodina byla zvyklá na nuzný život. Ličmanovi s dcerou a babičkou žili v malém domku, který si postavili. „Koupali jsme se jednou týdně v neckách, říkali jsme jim troky. Vodu jsme pak nosili v kýblech a vylévali ji na dvoře, takže jsme se v zimě po tom vykoupání často nachladili. Venku byl suchý záchod. Rodiče měli problém se uživit. Otec chytal do čepice vrabce a vrány v zimě. Se sousedy chodil do řeky na černo chytat ryby. Tak se protloukal, jak se dalo,“ vypráví Alice Mayerová.

Neshody mezi Čechy a Poláky

Vyrůstala v místech, které už nyní neexistují. Z budov, které pamatuje z dětství, zůstal jen kostel svatého Petra z Alkantary, kterému se říká šikmý kostel, neboť se na poddolovaném území vychýlil. Jedná se o část Karvinska, která se stala známá díky úspěšnému románu Šikmý kostel autorky Karin Lednické. Alice Mayerová si vybavuje místa, budovy i jména lidí, o kterých se v knize píše.

„Naše obec byla převážně polská. Mezi dětmi i dospělými byly velké potyčky. Lidé se až nenáviděli. Nadávali nám do čechofilů, nás to mrzelo. V kostele jsme se jako děcka vždy snažili při zpívání přeřvat Poláky. Ono to nešlo. Museli jsme uznat, že jich je většina. My jsme se považovali za slezskou rodinu. Otec byl vychován jako Polák, máma byla Těšíňačka, která z rozhodnutí rodičů chodila do německé školy. Mluvili jsme slezským nářečím. U nás v ulici bych na prstech napočítala rodiny, které se hlásily k Čechům. Za války potom, kdo byl Čech, ten byl odsunutý. Tak se za války hodně lidí hlásilo k Němcům. Ti pak zase byli odsunuti po válce,“ popisuje složité národnostní vztahy v česko-polském pohraničí.

V době německé okupace se lidé ze Slezska museli rozhodnout, k jaké národnosti se přihlásí. Ti, kteří se cítili být Češi, se museli vystěhovat do protektorátu, hrozily jim ze strany Němců tvrdé sankce, nucené práce i koncentrační tábory. Lidé, kteří se přihlásili k takzvané slezské národnosti, mohli zůstat a měli určité výhody. Přihlášení vyjádřili podepsáním dokumentu, kterému se říkalo volkslista. „Naše rodina přežila tím, že táta volkslistu podepsal. Většina lidí k tomu byla nucena kvůli práci a aby nebyli odsunuti. My jsme díky tomu měli obživu. Táta pracoval jako horník,“ vysvětluje Alice Mayerová.

Dívka v dole byla rarita

V roce 1951 nastoupila na střední průmyslovou školu, kde studovala obor důlní strojírenství. V ročníku byla pouze tři děvčata. V takovém oboru byly dívky raritou. Jenže jí šla matematika a fyzika, tak se její otec dohodl s ředitelem školy, že dcera obor zkusí zvládnout. Říká, že pro ni studium bylo velmi těžké, protože jí s ním neměl doma kdo pomoct. Ve škole vnímala změny, které nastaly se sílícím vlivem komunistů v padesátých letech. Učitele s odborností a schopností vysvětlit látku nahradili lidé, kteří byli ve funkcích. „Zažila jsem odvolání původního ředitele. Mnoho profesorů odešlo a přišli noví. Mezi nimi sice byli inženýři, ale byli politicky na výši, a proto byli dosazeni na vyučování. Ale bylo poznat, že tam ty vlohy k učení nebyly. To jsme my žáci poznali,“ říká.

Zažila, že jí jeden z učitelů vyhrožoval, že bude ze studia vyloučena. Dodnes neví proč, ale vybavuje si, že zmiňoval, že její rodina měla domek a malé pole a že se stýkala s nevhodnými lidmi. „Já jsem vůbec nevěděla, o co jde. Brala jsem to jako nespravedlnost. Měli jsme pozemek sedmnáct arů, to bylo akorát tak na obživu,“ vzpomíná.

Když jí bylo osmnáct, přihlásila se na práci v dole. Potřebovala peníze, hledala brigádu. „Já jsem dělala na elektrárně, od patnácti do osmnácti jsme mohli být jen na povrchu. Když mi bylo osmnáct, tak jsem si troufla. No, možná jsem to přehnala, nevím. Přihlásila jsem se na brigádu v dole. Byla jsem tam já, spolupracovnice z pedagogické školy v Orlové a jedna ze zdravky. Ta jedna nevím, kde se ocitla, zůstaly jsme tam jen dvě a čistily jsme pásy. A to bylo tak zaneseno, že jsme to vyčistily a už to bylo zaneseno znovu. Vyfasovaly jsme lopaty a to bylo všechno. Oblečení jsme musely mít svoje, nedostaly jsme nic. No byla to rarita pro havíře, my holky, které jsme na Gabriele fáraly. Mimo jiné jsem se tam potkala s nějakým začouzeným chlapem a ten na mě: ‚Prokristaboha, děvucho, kaj že ses tu nabrala?‘ Já zírala. Já ho nepoznala – byl to soused, který bydlel přímo přes cestu od nás. On mě poznal, já jsem ho ale nepoznala,“ vypráví.

Ve spořitelně v době měnové reformy

Škola ji poslala v roce 1953 na brigádu do spořitelny, ve které hledali pomoc při úkonech souvisejících s měnovou reformou. „Vzali nás přímo ze školy a odvedli do spořitelny. Tam jsme počítali peníze po úřednících, aby to měli ještě potuplováno. To bylo hrozné. Seděli jsme za přepážkou a viděli, jak tam ti lidi docházeli. Slyšeli jsme nadávky, viděli pláč starých babek, které odevzdávaly něco málo, co měly našetřeno,“ říká. Vybavuje si, jak staré paní naříkaly, že jde o peníze, které měly ušetřeny na pohřby a obávaly se, že nebudou moct být náležitě pochovány. „Byli lidé, kteří měli naspořeno na stavbu domu. Pak ze dne na den neměli skoro nic. Zbylo jim pár šušní. Vše přišlo vniveč,“ popisuje pád měny.

Potíže se vstupem do KSČ

Vybavuje si vzpomínku na spolužačku, která v osmnácti vstoupila do komunistické strany a udělala v ní velkou kariéru. Alici navrhli nadřízení na vstup do KSČ, když jí bylo dvaadvacet. Tehdy už pracovala v podniku OKR Doprava. „Čekala jsem, že to přijde, ale byla jsem přesto zaskočená. Chtěli tam mít mladou krev. Přímo řekli, že je to podmíněno tím, že tam budu dál pracovat a že když bych uvažovala jinak, mohlo by se stát, že je opustím. Co měl člověk dělat? Potom jsem šla na mateřskou,“ říká. Tehdy bylo její členství převedeno do vesnické organizace v místě bydliště, ale na schůze tam nechodila, což jí vytýkali.

„Navíc si můj muž začal s jednou vysoce postavenou komunistkou na šachtě. Chtěla jsem členství ve straně ukončit, tak jsem jako důvod udala i tuto událost. Říkala jsem, že nechci být v organizaci, jejíž členka mně chce odloudit manžela od dětí. Nepodařilo se mi ale dostat se ze strany ven. Nakonec jsem se tam rozbrečela. Bylo to velmi nepříjemné, takové fiasko,“ vzpomíná.

Manželství nakonec přetrvalo. S rodinou žila v Havířově. To bylo nově postavené město, jehož byty byly ve srovnání s tím, jak lidé žili v hornických koloniích, na tehdejší dobu velmi moderní. V Havířově také zažila srpnovou okupaci v roce 1968. Viděla, jak městem projížděly tanky, jak lidé po vojácích házeli různé předměty.

Místa, která znala, zmizela

Po patnácti letech zaměstnání změnila a našla si místo ve Vědeckovýzkumném ústavu v Ostravě-Radvanicích. Zajímavá práce ji tehdy bavila. Podílela se na určování pevnosti hornin v určitých lokalitách, zkoumala vzorky kamenů a uhlí, vyhodnocovala je. V té době se plánovala výstavba dolu ve Frenštátě pod Radhoštěm. Záměr zničit krajinu těžbou uhlí v chráněné krajinné oblasti Beskydy tehdy vyvolal mezi lidmi velkou vlnu nevole. „Dělali jsme zakázky, zjišťovali vzorky. Všichni jsme stavbu dolu v tom místě odsuzovali. Inženýři, fachmani seznámení s prostředím byli proti této stavbě. Ale přesto ji tehdy někdo prosadil. Nakonec to naštěstí nedopadlo,“ komentuje skutečnost, že k zahájení těžby v Beskydech nakonec nedošlo.

Listopadová revoluce v roce 1989 ji zastihla v době, kdy se už chystala do penze. Její život tyto události nijak významně nepoznamenaly.

Žila poklidně v penzi a až do doby, kdy se jí výrazně zhoršilo zdraví. Po vystřídání různých zařízení se dočkala místa v Domově pro seniory Kamenec v Ostravě, do něhož přišla v době vrcholící epidemie koronaviru. Znamenalo to pro ni, že byla zavřená tři týdny na izolaci sama v pokoji, bez televize, bez většiny osobních věcí. Říká, že jí pomohlo přežít to, že s sebou měla knihu Šikmý kostel pojednávající o životě v místě jejího dětství. Ráda se k ní vrací a s oblibou si listuje také v dalších knihách týkajících se zaniklé staré Karviné. „Přesně vím, kde co bylo, kde spořitelna, kde pěkné vilky. Pamatuju, jak měl šikmý kostel kdysi vysokou věž. Už ji nemá. Byl to hrozný pocit, když jsem se tam byla podívat. Nic není takové, jak si pamatuji. Není tam už vůbec nic,“ říká.