Vladislav Mec

„V tomto období už fašistické jednotky ustupovaly. Velmi často docházelo k přestřelkám. Taktika německých vojsk bylo zadržování. To spočívalo v tom, že ponechali vpředu ještě malé skupinky po třech až čtyřech jedincích, kteří se nás klamnou střelbou snažili usvědčit v tom, že tam jednotka ještě je, aby hlavní síly mohly v klidu ustoupit. Vždy ustoupily o deset, dvacet nebo třicet kilometrů a tam už měly připravené další zákopy, které byly vykopané s pomocí místních obyvatel. Opevnily se a my jsme opět při postupu narazili na tvrdý odpor.“

„Pokud jde o atmosféru v roce 1939, tak já jsem v této době bydlel na Volyni na území Polska a právě v tomto roce fašistické německé vojsko přepadlo Polsko. Já sám jsem zažil vpád hitlerovské armády, konkrétně na město Luck, kde jsem bydlel. Tehdy mi bylo asi dvaadvacet let. Jak to konkrétně vypadalo: v ranních hodinách ze soboty na neděli, asi ve tři hodiny ráno, přepadla fašistická armáda, konkrétně letectvo, letiště. Všechna letadla, která se nacházela na letišti, byla zničena. V následujících dvou hodinách přiletěla další německá letadla v rojích a bombardovala mosty. Pak se zaměřili na zničení středu města Luck. Nastal neuvěřitelný zmatek. Lidé nevěděli, co se děje. Někteří tvrdili, že je to cvičení, ale otevřely se jim oči ve chvíli, kdy uviděli spoustu raněných a mrtvých, kteří byli zasaženi na ulici. Vůbec jsme tomu nerozuměli, ani já. Nebyl přece důvod k náhlému přepadení! Vždyť stále platila smlouva mezi Německem a Sovětským svazem, proto jsme byli do té doby v podstatě dost klidní.“ (pozn. ed.: Domníváme se, že se zde pamětník mýlí v letopočtu, neboť město Luck bylo německou armádou obsazeno až v souvislosti s napadením SSSR v roce 1941.)

„Jednou jsme šli za ustupující německou jednotkou. Podél silnice, po které oni ustupovali, leželo asi sedm našich zavražděných vojáků. Později jsme se dozvěděli, že tato skupina našich vojáků dostala za úkol provést průzkum, byli obklíčeni a zajati Němci. Při ústupu je postupně popravovali. Stříleli je do hlavy – ty kluci byli tak zohyzdění. Takovéto příhody rozpoutávaly nenávist a snahu pomstít naše bojovníky.“

„Prvního května jsem byl vybrán spolu s dalšími do důstojnické školy v Sovětském svazu. Byl to krátký, pouze tříměsíční důstojnický kurz. Dvě roty Čechoslováků byly přifařeny k sovětské škole. První rota byli pěšáci, tam jsem byl zařazen já, a druhá rota, to byli těžcí kulometčíci. Na konci jsme všichni museli skládat zkoušky. Po několikadenních peripetiích mezi vládou v Londýně a mezi velitelstvím našim a sovětským jsem získal hodnost poručíka. Spor se táhl kolem otázky, zda platí vzdělání ze sovětské školy pro povýšení do hodnosti podporučíka v naší armádě. Pak jsme byli odesláni na frontu. To bylo 16. září 1944. Odvezli nás rovnou na Duklu, kde už probíhaly boje.“