Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Bohumil Měchura (* 1922  †︎ 2014)

• narodil se 6. prosince 1922 v Mistříně

• obecná škola v Mistříně, měšťanka v Šardicích

• studium na gymnáziu v Kyjově

• 1942 maturita na gymnáziu v Kyjově

• studium bohosloví v Olomouci

• 5. července 1947 vysvěcen na kněze

• od roku 1947 kněžská služba – Náměšť na Hané

• 1951 přeložen do Horního Města a do Rešova

• 1975 duchovní služba v Rýmařově, Rudě u Rýmařova a v Tvrdkově

• 1993–2002 děkan v Bruntále

• 2010 odchod na odpočinek do rodného Mistřína

• zemřel 4. září 2014 v Kyjově

Bohumil Měchura se narodil v Mistříně 6. prosince 1922. Rodiče se jmenovali Jan a Rozálie Maradovi a vychovávali celkem pět dětí. „Jako v každé rodině, kde bylo pole, jsme museli všichni pomáhat. Byli jsme čtyři sourozenci. Chodili jsme do naší staré školy, kde nás vítal nápis a heslo Komenského: ‚Pojď, dítě, uč se moudrým býti!‘ Tam jsem navštěvoval šest tříd. Náboženství nás nejdříve učil kaplan Ferdinand Půr, podnikavý člověk. S jeho pomocí se začaly v Mistříně promítat v hospodě u Macků první němé filmy. Nadanější děti posílali rodiče z obecné školy do měšťanky v Šardicích. Tam jsme dojížděli každý den na kolech. Po roce jsem byl přijat do druhé třídy kyjovského gymnázia.“

Začátek války

Bohumil Měchura společně s ostatními studenty gymnázia naplno vnímal politickou situaci v Evropě i hrozbu blížícího se nacismu. Sílilo v něm národní uvědomění, a tak společně s ostatními studenty rozvíjel spolkový život a hrál divadlo s vlasteneckou tematikou. S radostí vítal, jak rostl náboženský život. Ovšem s nástupem Hitlera – za protektorátu – nastal útlum veškerého veřejného a kulturního dění. Všechno bylo zakázáno, zůstal jen folklor a i ten se mohl provozovat pouze v omezené míře. Lidé se tehdy hodně scházeli v kostele, kde byli vedeni ke vztahu k vlasti a k rodině. Bohumil Měchura si velmi dobře uvědomoval, že hrůza doby se občanů dotýká zblízka, a to i proto, že v jeho rodné vesnici stál internační tábor.

První vzpomínka na internační tábor

„Pamatuju si z dětství, že tam byl původně starobinec města Brna. A to hned po první světové válce. Ale ještě předtím tam stály nějaké baráky, protože tam býval sběrný tábor, takže se přes něj jezdilo do Kyjova. Kousek odsud byla taková rarita. Velká cikánská kolonie, a to mezi hranicemi Svatobořic a Kyjovem. Ty Cikány nikdo oficiálně nechtěl. Dodnes se tomu místu říká ‚Na hraničkách‘. No a pak přišel Hitler a od té doby se nesmělo kočovat. A to byl konec i pro Cikány. Všechny je potom sebrali a odvezli do lesů.“

Atentát na Heydricha a zatýkání

V roce 1942 Bohumil Měchura odmaturoval na kyjovském gymnáziu a společně s ostatními studenty a profesory podléhal obavám z budoucnosti. Bylo právě po atentátu na Reinharda Heydricha. „Ten závěrečný den jsme se všichni po vysvědčení sešli ve třídě a čekali na jednoho spolužáka, který měl koupit kytici. Jmenoval se Karel Dymeš. Jeho rodina patřila do skupiny těch, kteří chránili v té době parašutisty, co se sem dostali ze Slovenska. Ale chlapec do školy nepřišel, protože gestapo celou rodinu zavřelo.“

Otce a původním povolání letce Karla Dymeše přesunuli ze Slovenska na Moravu. Celá rodina bydlela v Kyjově a jejich kontakty sahaly nejenom na Slovensko, ale i do Brna. A tak někteří lidé z Brna, Kyjova a ze Slovenska vytvořili protifašistickou skupinu. Spolužáka Karla Dymeše se už nikdy nedočkali. Chlapec byl poslán do koncentračního tábora, kde zemřel. Jeho rodinu a všechny kolem nich gestapo zatklo a posléze popravilo. Začalo stanné právo, neexistovalo žádné oslavování a shromažďování. Začala platit přísná nařízení a zákazy. Lidé se nesměli účastnit žádných spolků kromě folkloru.

„Pamatuju si, jak musela odjet cimbálovka do Prahy, aby si zachránila svoji existenci. Museli se tam představit těm mocipánům, zahrát jim a tak zaplatit za svoji existenci. Jeden starší člověk, který v souboru hrál na cimbál, patřil k velkým odpůrcům fašistů a musel se pokořit, protože ho donutili, aby zahrál před tehdejším ministrem kultury Moravcem. Tak před ním a před celou tou německou partou museli zahrát. Jejich vystoupení tenkrát přinesl filmový týdeník a doneslo se to až k nám do vesnice. No, byla to strašná pohroma a ostuda, že se ti muzikanti museli tak ponížit a nepřátelům udělat koncert!“

Koncentrační lágr

„My jsme už jako studenti prožívali situaci těch zavřených v koncentračním lágru. Jezdili jsme často kolem a všechno jsme viděli a slyšeli. Mezi zavřenými byli také příbuzní parašutistů nebo benešovců a lidí, kteří měli něco společného s odbojem.“

Koncentrační tábor ve Svatobořicích se během války nepřetržitě budoval. Byly potřeba povozy, takže tam museli pracovat místní tesaři, zedníci a řemeslníci. V té době se kromě jednotek SS v táboře vyskytovalo asi devadesát místních četníků. Někteří odvážní řemeslníci, kteří v táboře pracovali, vynášeli ven lístečky od zajatců a zase zpět jim dodávali balíčky s jídlem. Antifašistický pohyb z druhé strany byl velmi silný. V té době Němci zatkli pamětníkova nejstaršího bratra a poslali ho do Kounicových kolejí. Naštěstí ho v létě v roce 1943 propustili, ale přestože tam pobyl jen chvíli, prožil tam vše, co se tam dělo.

Myšlenka na kněžství

Bohumil Měchura se společně s několika spolužáky rozhodl vydat na kněžskou dráhu. Hlavním důvodem bylo i to, že chtěli něco udělat pro národ a jeho rodnou vesnici, ke které měl velké citové pouto. „Byli jsme čtyři kluci, kteří se rozhodli pro to, stát se knězem. Bratr byl tehdy zavřený, vysoké školy také, ale existovala jedna náhražka, a tou bylo studium bohosloví v Olomouci.“

Poté, co Němci zrušili vysoké školy, podařilo se založit Biskupské učiliště pro budoucí kněze v Olomouci. Bylo to nadějné, ale pak přišlo tzv. totální nasazení na práce, a tak v ročníku zbylo většinou ze zdravotních důvodů jen několik bohoslovců. V roce 1945 byla znovu bohoslovecká fakulta obnovena a s ní i celá stará univerzita v Olomouci. Tam svá studia Bohumil Měchura zakončil a na svátek sv. Cyrila a Metoděje byl vysvěcen. První kaplanské místo dostal v roce 1947 v Náměšti na Hané. Prožil tam půl roku svobodného života církve a pak přišel zlom, únor 1948, a bolestné změny.

Začal únor 1948

„Hned jsme věděli, co se děje. Na Hané byli junáci a oni – kovaní svazáci – za nimi pořád chodili a přikazovali jim, že odteď budou svazáci. Ale junáci je poslali k čertu. Tak hned museli odevzdat pokladnu i s penězi. A můžu říct, že ani jeden se pak nikdy nestal svazákem.“

Na Hané byly velké sociální rozdíly. Rozdělení lidí a útlak věřících byl velký. Nastaly neblahé časy. Na další duchovní službu byl Bohumil Měchura nuceně poslán do pohraničí.

Život v pohraničí

„Přeložení přišlo náhle a nečekaně. Ke konci listopadu 1951 bylo povoláno asi sto kněží do PTP a bylo třeba je nahradit. V pátek ráno přišla z Olomouce výzva a v neděli, na první neděli adventní, jsem už sloužil poprvé mši svatou v Horním Městě u Rýmařova.“

Druhou přidělenou farností byl Rešov. Byl to kraj, který pamětník neznal.

„Byly to těžké a smutné začátky. Obecně o pohraničí platí, že je to nešťastné území. Okraj Jeseníků znamenal drsnější podnebí. Lidé tam přišli noví, z různých konců republiky, bez tradic, jen pomalu se dorozumívali s ostatními. Provázela je stálá nejistota, zda je to jejich, a tak dlouho k tomu kraji nepřilnuli, neopravovali a neudržovali domy. Všude vládla chudoba a alkohol. Lidské vztahy byly taky strašně ubohé.“

Německá menšina a odsun

V té době ještě na severní Moravě existovala německá menšina. Byli to lidé, kteří prozatím nebyli odsunuti. Mnoho velkých podniků hlavně na Rýmařovsku by se bez jejich pomoci neobešlo. Tím pádem Němci museli na severní Moravě zůstat, aby Čechy zapracovali, jinak by tamější továrny nemohly fungovat.

„Tenkrát se říkalo: Co s nimi? Je pravda, že tehdy byli všichni Němci, teda až na výjimky, rádi, že je tenkrát Hitler zabral. To byly všude slavnosti a paráda. Proti byli pouze sociální demokraté, komunisté a nějaké moudré hlavy. A ti na to doplatili. Někde někdo něco řekl, a i když mu bylo jen patnáct let, hned ho poslali na frontu.“

Mnoho kněží bylo za války zavřených, a když se vrátili z koncentračního tábora, tak ve svých úsudcích byli velmi radikální a přesvědčení o tom, že konečně po letech útlaku nastala doba si s Němci vyřídit účty. Kdokoli mohl, tak si na Němcích vylil zlost. Nenávist Čechů vůči Němcům tehdy byla velká.

„Pamatuju si, jak tenkrát Němce zavezli na zámek do Janovic. Bylo tam velké shromaždiště a Češi jim probrali věci z jejich padesátikilového nákladu. Pak je naložili do prasečáků a poslali do Německa. Anebo když Němce jeden pantána vezl z Rešova pryč, tak je za dědinou prohlédl, a co tam našel, to jim sebral. Tak si od té doby říkám, že je to kraj nešťastný a prokletý. Celé pohraničí.“

Po roce 1960 si Němci, kteří zůstali na severní Moravě, založili krajanský spolek, vydávali noviny, scházeli se a stále se scházejí. Vzniklo partnerství Rýmařov a Německo. „Vždyť já jsem s těmi Němci stále žil, mnoho jsem jich už pohřbil, některé jsem křtil a oni se ke mně pořád hlásí a nezapomínají. Do Česka je táhnou hlavně citové vztahy. Přijedou k chalupě, kde kdysi žili, vyfotí si ji, popláčou si a pak jedou třeba na Praděd.“

Konec náboženského života za normalizace

Ačkoli zpočátku lidé chodili často do kostela, zvláště přesídlenci z Valašska, ze Slovenska a rumunští Slováci, tak poslední božítělový průvod měli v roce 1957. Postupně lidé podléhali politickým nátlakům a náboženský život upadal. Za normalizace všechno skončilo, lidé přestali chodit do kostela, jeden hlídal druhého a převládly obavy. Komunistům se podařilo náboženství omezit na minimum. Velké a kdysi krásné kostely zely prázdnotou. Téměř nikdo do nich nechodil. Bohumila Měchuru ale nezlomil ani tvrdý kraj severní Moravy, ani padesátá léta či období normalizace. „Všechny naše objekty začaly chátrat a v sedmdesátých letech nastal čas oprav. S pomocí brigádníků převážně z Valašska a Slovácka se nám podařilo všech devět budov opravit. Peníze jsme neměli, tak nám pomáhali hodně také rodilí Němci. Když přijeli do vsi a viděli rozdělanou střechu kostela, tak nám nechali peníze. Lidi se alespoň trochu vzpamatovali a zapojili se do práce. Zdarma.“

Po revoluci

„Normálně se to nestává, aby byl někdo tak dlouho v jedné farnosti či na jednom místě. Ale být duchovním otcem pro tři čtyři generace, to je krásný pocit. Všechny znáte. Jste jejich a oni jsou vaši, i když jejich náboženský život není aktivní. Mezi nimi je pak malé stádečko věrných, pro které stojí za to žít. Tak jsem si zvykl a zůstal v pohraničí, tam, kam se nikdo nežene. Je také pravda, že starý strom se těžko přesazuje.“ 

V roce 2000 byl Bohumil Měchura v anketě občanů zvolen osobností 20. století obce Horního Města.

„Každý život má nesmírnou cenu, každého někdy potká nějaké to utrpení a já jsem se asi víc setkal s těmi, kteří žili pod průměrem anebo hodně trpěli, takže tam bylo takové moje zrání ve smutku. Jestli jsem došel k nějaké té lidské blízkosti a dobrému vztahu k lidem, tak to vyrostlo z těch tvrdších poměrů a z přesvědčení víry, že jsme děti boží a že každý život je nám dán. A buď si ho zpackáš, anebo z něj uděláš něco pěkného.“

Bývalý kněz Bohumil Měchura prožil více než šedesát let na severní Moravě a dnes se opět vrátil do svého rodného kraje a žije ve Svatobořicích-Mistříně.