Hadis Medenčevič

* 1968

  • "Podotýkám, že v té době byla Bosna v nějakém nejasném stavu, ani válka ani mír. Vládl zmatek, něco fungovalo, něco ne. Byl to začátek dubna 1992. Do Sarajeva měl přiletět americký mírový vyjednavač Cyrus Vance a pro nás to byla příležitost. To letadlo, které mělo přistát, znamenalo pro nás dar z nebes, že přiveze nějakého mesiáše, který to všechno lusknutím prstu dá dohromady, srovná do latě a jede se dál. Tím, že on měl přijet, tak se i ti vojáci stáhli, už se nestřílelo, a to pro nás byla možnost odjet. Záměr byl jet společně vlakem stejným směrem – přítelkyně vystoupí v Doboji a ja měl pokračovat dál, do Derventy. Myslel jsem, že tam vyperu prádlo a vrátím se do Sarajeva s taškami plnými jídla. Když diplomat přiletěl, podařilo se nám dostat na nádraží, odkud vlaky v té době spíše nejezdily. Nicméně měli jsme štěstí, že ten vlak, který nás měl odvézt na sever, jel. A tak jsme tím vlakem odjeli. Byl to poslední vlak, který ze Sarajeva za další 4 roky vůbec odjel. Ten samý den byly školy přerušené a do Sarajeva se už nedalo vrátit. Mezitím jsem zjistil, že se v Derventě válčí, to jsem nevěděl, rodiče mi to ani nechtěli říct. Tak jsem ani nemohl dál a ani zpátky do Sarajeva a zůstal jsem v Doboji, u přítelkyně a jejích rodičů."

  • "Když město dobyla armáda bosenských Srbů, byl zaveden zákaz vycházení. Mohli jsme ven jen mezi 8 a 11 hodinou dopoledne, poté bylo město liduprázdné, kromě armády. Jednou jsem v té době vyšel ven, hledal jsem nějakou informaci, něco, co by mi dalo prostě nějakou naději. Pamatuji se, že tam stála skupina vojáků, měli červené barety na hlavě a ukázalo se, že je to nějaké speciální komando. Já jsem tam u toho náhodou stál, když přišel jejich velitel. Říkal: ‚Máte 10 minut, abyste celé město vyčistili, abyste s ulic vyhnali lidi‘. Začali střílet. Netvrdím, že stříleli po lidech, ale někteří padali. Nevím ale, jestli byli zasaženi nebo jen zakopli, ale bylo to strašné. Já jsem naštěstí rychle utekl a schoval se za nějaký barák. Bůhví, co by se stalo, kdybych tam zůstal."

  • "V průběhu války se rozvinulo něco, čemu se říkalo evakuace. Chorvatská armáda dostala pod kontrolu území se srbským obyvatelstvem. Oni utíkali před stejným strašným režimem a konáním, aby si zachránili život, a jedině kam mohli utéct, byla Bosna. Respektive mohli do těch částí, které kontrolovala armáda bosenských Srbů. Na druhou stranu Chorvati mohli jít z Bosny do Chorvatska. Abychom si rozuměli, nebylo to tak, že si koupíte lístek do vlaku nebo do autobusu, odtamtud nemohla utéct ani moucha. Muselo to probíhat organizovaně a co je ze všeho nejhorší, bylo to pod patronátem mezinárodního Červeného kříže, protože tam šlo vyloženě o obchodování s lidmi. Dostat se na tento seznam vždy znamenalo tučný úplatek místním hodnostářům, důstojníkům a i těm z civilního vedení. Nám se po půl roce podařilo dostat na ten vysněný seznam, do toho autobusu, který nás měl zavézt na hranici s Chorvatskem. Máma mé přítelkyně o tom nikdy nechtěla mluvit, ale muselo to stát spoustu zlata, peníze už nikdo neměl. Na hranici s Chorvatskem, a podotýkám že se bavíme o válečné zóně, všechno bylo rozbourané, rozbombardované. Byli jsme na nějakém mostě, probíhala tam výměna lidí. Mi jsme stáli na té bosenské straně, pak jsme slyšeli důstojníky, byl tam i nějaký civilista, jak se hádají. Slyšeli jsme, jak jeden z nich říká: 'Jak to? My jsme vám přivezli plný autobus civilistů a vy jste nám přivezli jenom 10-15 bab a dědků a tři rakve. Teď se otočíme zpátky a vrátíme se!' Bylo to pro nás strašný, natož že venku bylo plus 40, v tom autobuse bylo jako v sauně. Já jsem byl promoklý úplně na kůži. Pak nás nějak pustili. Když jsme tak poté k sobě kráčeli, musel jsem se ptát – jakou hodnotu má život, jakou jsem měl cenu toho dne? Dvě báby a jedna mrtvola, nebo dva dědci a jedna bába? Kolik za mě inkasovali?"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 18.01.2024

    (audio)
    délka: 02:15:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jakou jsem měl toho dne cenu?

Hadis Medenčević, 18. ledna 2024
Hadis Medenčević, 18. ledna 2024
zdroj: Post Bellum

Hadis Medenčević se narodil 16. května roku 1968 ve městě Derventa v Bosně a Hercegovině, která byla v té době součástí Jugoslávie. Otec Ismet byl povoláním soustružník, matka Alija byla etnická Turkyně z Makedonie a pracovala jako účetní. Hadis a jeho starší bratr Sulejman byli vychovaní v muslimské víře. Hadis Medenčević vystudoval střední elektrotechnickou školu a v roce 1988 pokračoval ve studiu na elektrotechnické fakultě v Sarajevu. Vysokou školu nedokončil, protože jeho země byla v roce 1992 vtažena do víru válečných konfliktů, které provázely rozpad Jugoslávie. V roce 1992 se mu podařilo odcestovat do Československa a usadit se v Praze. Hadis Medenčević vystřídal různá zaměstnání, dnes je informatik a business konzultant. Oženil se a má dva syny. Je aktivním členem pražského spolku Lastavica, který pěstuje kulturní tradice jihoslovanských národů a prohlubuje vzájemnost s Českou republikou. Svůj život popsal v románu „Krev, med a chmel“, který vyšel česky v roce 2021.