Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Meduna (* 1942)

• narozen 31. května 1942 v Pardubicích

• vystudoval průmyslovou školu v Chrudimi

• od roku 1961 absolvoval povinnou vojenskou službu

• po vojně se vrátil do zaměstnání v Tesle Pardubice na pozici konstruktéra

• po srpnu 1968 byl přesunut na práci v dílně a u pecí

• po roce 1989 soukromě podnikal, založil vlastní kalírnu

Miroslav Meduna se narodil 31. května 1942 v Pardubicích. Otec pocházel z Trojovic nedaleko Hrochova Týnce, matka se narodila v Dolní Vsi u Seče. Otec byl vyučený truhlář a se svým kamarádem prodával nábytek, později pracoval v Tesle jako technický úředník. „Otcovým šéfem byl Němec Kaupa, který byl v roce 1945 samozřejmě zatčen a všichni ti čeští šéfové si začali hrát na komunisty a důsledně žádali jeho rychlé odsouzení. Do týdne byl odsouzený a pověšený. Myslím, že to dokonce bylo veřejné, aby se na to lidé mohli chodit dívat,“ vzpomíná na poválečné poměry v továrně pan Meduna.

 

I Němci za války byli jen lidé

Prvním domovem Miroslava Meduny byl jednopokojový byt na Skřivánku, přes který chodili zákazníci do řemeslné dílny. Ke svému druhému bydlení v Zámečku v Pardubicích se dostali Medunovi velkou náhodou. Dolní Ves u Seče byla od vzniku Sečské přehrady místem setkávání rybářů. Za druhé světové války sem jezdili rybařit i Němci a po večerech si všichni povídali. Jednou se babička pana Meduny zmínila o podmínkách, ve kterých žije její dcera, a člen gestapa zařídil jejich přestěhování do bytu na Zámeček. Zde měli německou sousedku, paní Zvířecí, která sama vychovávala tři děti, neboť její manžel zemřel u Stalingradu. Žila s dětmi velmi nuzně, a tak jim malý Miroslav nosil tajně jídlo a další potřebné věci. Paní Medunová se bála, aby nebyla rodina nařčena z kolaborace za pomoc německému obyvatelstvu, tak tam sama nechodila vůbec a posílala tam jen syna. Ve sklepě tohoto domu přečkali Medunovi také bombardování Pardubic ke konci války.

 

Strach a tíseň

Před bombardováním Miroslava rodiče schovávali k prarodičům do Dolní Vsi. Ani tam nebylo úplně bezpečno, neboť se v okolí vyskytovalo mnoho partyzánů, které se Němci snažili dopadnout. „Schovávali jsme se s dědou a babičkou do takového sklepa, který měl ve vratech centimetrovou škvíru mezi prkny, kterou jsme koukali na silnici, jak kolem nás prochází vojáci s puškami,” vybavuje si pan Meduna strach a tíseň, kterou cítil ze svých prarodičů. Stačilo, aby je objevili a mohlo se stát neštěstí, vojáci by se spletli nebo neadekvátně zareagovali a klidně mohli všechny postřílet.

 

Jak jsem byl degradován

Válka skončila a do areálu Zámečku se nastěhovali vojáci, které měl Miroslav Meduna rád. Pokaždé když viděl vojáka, říkal si: „To je ten člověk, se kterým si budu hrát a který mě bude chovat.” Miroslav s nimi zažil také veselé příhody. „Když jsem po nich chtěl patronu, vysypali střelný prach, sundali špičku a dali mi ji, já ji chtěl ale celou, což samozřejmě nešlo. Maminka mi také ušila uniformu a od vojáků jsem dostával frčky. Když už jsem měl důstojnickou hodnost, potkali jsme na vrátnici důstojníka, který řekl, že se jedná o zneuctění vojenských distinkcí. Tak jsem byl degradovaný.” 

 

Účast povinná

V Dolní Vsi zažil Miroslav Meduna nepřímo kolektivizaci. Přestože měl děda pamětníka jen dvě kravky a nějaká políčka v kopcích, do jednotného zemědělského družstva (JZD) vstoupit nechtěl. Proto musel, jako všichni soukromí zemědělci, chodit v neděli pomáhat na družstevní lány. Na práci byli svoláváni rozhlasem, který je informoval o tom, že účast je povinná a nelze se omluvit. „O prázdninách jsem chodil místo starého dědy já. Mým nejdůležitějším úkolem bylo zapsat se do sešitu u nějakého komunisty, který měl problém s tím, že tam chodím místo dědy. Asi toužil po tom vidět dědečka defilovat mezi těmi řádky a sbírat mandelinky,” kroutí hlavou Miroslav Meduna, který ani po tolika letech nechápe chování některých lidí.

Další komunistickou perzekucí pro soukromé zemědělce bylo povinné odvádění části vypěstovaných produktů národnímu výboru. Pokud nedodali vše, co bylo požadováno, nemohli si doma zabít ani prase, což bylo v té době základem pro život na venkově. Dodávky by samy o sobě nebyly tak velkým problémem, kdyby nebylo nesmyslně stanoveno odvádět i ovčí vlnu, přestože ovce nikdo nevlastnil. „Když si babička s dědou chtěli zabít prase, přijeli k nám do Pardubic, šli s maminkou do obchodu k Hybským, tam koupili dvě krásný brokátový deky, doma je rozřezali, vlnu dali do takového starého pytle, aby to vypadalo jako od ovcí a nesli to na úřad,” vzpomíná pan Meduna na problémy, které v té době soukromí zemědělci měli.

 

Máte čtvrt hodiny, jinak vás všechny postřílíme

Po dokončení průmyslové školy v Chrudimi pracoval Miroslav Meduna jeden rok v Tesle Pardubice. Na vojnu do důstojnické školy v Novém Městě nad Váhom nastoupil roku 1961 a po devíti měsících se dostal k 7. výsadkovému pluku v Holešově. V roce 1969 byl na vojenském cvičení v Prostějově, kde se dozvěděl o hrdinství holešovského pluku při vpádu vojsk Varšavské smlouvy do naší republiky. Byl to jeden z mála pluků, který nechtěl přenechat svá kasárna bez odporu. Poté, co přišli sovětští lampasáci na velitelství kvůli převzetí kasáren, velitel řekl: „Dávám vám čtvrt hodiny na to, abyste se uklidili pět kilometrů od kasáren, jinak vás všechny postřílím.” Asi měsíc trvalo, než byli nuceni základnu předat Sovětům. Velitelé pluku byli za tuto odvahu degradováni a posláni na práci do cementáren, pískoven a cihelen.

 

“Osvobození” Pardubic od kontrarevoluce v roce 1968

Do Pardubic přijely obrněné transportéry s polskou posádkou. Miroslav Meduna byl součástí davu, který je zadržel někde u Hradiště u Písku. „Podařilo se nám je zastavit, naštěstí nás nepřejeli jako kravinec, i když by to pro ně samozřejmě nebyl problém. Nalezli jsme na ty obrněnce a začali jsme vyprávět Polákům, jaká je situace doopravdy a co Rusáci udělali v Polsku. Ale na vojně žádného vojáka nepřesvědčíš, tam to jde přes rozkazy. Po chvíli to posádka otočila a zůstala v tom lese pod Kuňkou. My jsme tam za nimi pak ještě šli a několik hodin se s nimi bavili, než nás lampasák vyhodil.” Tato akce ani nemohla mít velký účinek, přesto do města vjeli až druhý nebo třetí den. Další dny se nesly ve znamení zastrašování lidí a demonstrací sil projížděním obrněných transportérů přes třídu Míru.

 

Následky svobodného slova

Během uvolněných poměrů začátkem roku 1968 zaměstnanci v Tesle žádali vyhození cechmistra a velkého stalinisty pana Studeného. Pak ale přišel srpen 1968, následná normalizace a vše bylo rázem jinak. Pan Studený si zjistil, kdo byl nejaktivnější, koho lidé rádi poslouchali, a rozhodlo se, že iniciátoři budou vyhozeni. „Vedoucí konstrukce pan Spal musel napsat posudek, aby mohli vybrané osoby vyhodit. Padlo to na mě, protože jsem jako jediný řekl řediteli nahlas, co si o panu Studeném myslím. Čekali, že budu dále vzdorovat, ale o další problémy jsem nestál. Přeřadili mě z konstrukce do závodu na Kyjevské, kde dříve pracoval můj otec. Prkno mi dali do dílny vedle soustruhu a tak jsem pracoval.” Postupem času se Miroslav Meduna dostal z dílny opět do kanceláře, kde byli kovaní soudruzi, kteří ho měli převychovat. Usnesli se, že nejlépe bude převychován prací, proto pár hodin kreslil v kanceláři a zbytek dne pracoval v žíhárně u pana Siglera. Zde se poprvé dostal k pecím, u kterých už zůstal.

 

Ať chtěli, či nechtěli, stejně mi pomohli

Miroslav Meduna v dnešní době vlastní vakuovou kalírnu a dává práci 25 lidem. Jeho životní cesta nebyla jednoduchá, ale přes všechny nástrahy a překážky se přenesl a nyní na komunistický režim vzpomíná s nadsázkou: „De facto mě komunisti dotlačili tam, kde jsem. Vždycky když mi chtěli nějak uškodit, tak mně nakonec pomohli. Pokud bych zůstal v konstrukci, hezky bych kreslil, měl bych o tři dioptrie víc a byl bych už deset let v důchodu. To by bylo všechno, co bych dokázal.” Proto budoucím generacím vzkazuje, že ne vždy se daří a jde vše podle plánu, ale hlavní je se nevzdávat a den, kdy se začne dařit, jistě nastane.