Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Meissner, roz. Haasová (* 1928  †︎ 2023)

• narozena 24. února 1928 ve Znojmě

• židovská rodina v Pohořelicích, oba rodiče i dcery aktivní sionisté

• se sestrou vstoupily do Makabi ha-cair

• na podzim 1938 po záboru Sudet rodina utekla do Brna

• roku 1941 otec zatčen gestapem, zemřel v roce 1941 v Mauthausenu

• 29. března 1942 pamětnice se sestrou a babičkou deportovány do ghetta Terezín

• žila v dětském domově L410, pracovala v zemědělství

• v květnu 1945 osvobozena v Terezíně

• po válce absolvovala v Praze kurz pro ošetřovatelky

• v roce 1948 se jako dobrovolnice přihlásila do války za nezávislost Izraele

• dva roky ošetřovatelkou ve vojenské nemocnici, pak v dětském domově

• s manželem a třemi dětmi žila v Salvadoru

• roku 1967 se vrátila do Izraele

• zemřela v únoru 2023

„Asi v sedmi nebo osmi letech mi řekl tatínek důležitou věc: ‚Nejsme ani Němci, ani Češi, ale Židé. Židovkou vždycky zůstaneš, protože ses jí narodila. Tak na to buď pyšná.‘ Na jeho slova jsem si pak často vzpomněla,“ přiznává Ruth Meissner.

Makabi, Tchelet lavan i Betar

Narodila se v roce 1928 v židovské rodině Haasových jako mladší ze dvou dcer. Vyrůstala v jihomoravských Pohořelicích, kde předkové jejího tatínka žili po generace. Živila je rodinná firma a neměli se špatně. Doma se sice mluvilo německy, ale otec poslal obě dcery do českých škol. „Říkal, že žijeme v Československé republice, a proto musíme umět i česky. Svátky jsme drželi židovské a celkově jsme měli přátele spíš mezi židovskými rodinami, “ popisuje pamětnice. „Oba rodiče byli sionisté – maminka sportovala v klubu Makabi, tatínek byl členem Tchelet lavan a jeden ze strýců byl v Betar. Takže spolu věčně diskutovali,“ usmívá se Ruth Meissner. Spolu se sestrou chodily na schůzky Makabi ha-cair a především starší sestra Miriam byla mezi sionistickou mládeží poměrně známá. Miriam se účastnila táborů hnutí a dalších akcí a později se připravovala na odjezd do Palestiny v přeškolovacím kurzu hachšara. Odcestovat do Palestiny však nestihla.

Šťastné dětství poznamenala maminčina náhlá smrt ve věku čtyřiatřiceti let. Starost o dívky, kterým v té době bylo osm a dvanáct let, převzali otec a babička. Všichni čtyři společně pak také utíkali z Pohořelic na podzim roku 1938, když oblast Sudet zabrali Němci. „Jeli jsme narychlo otcovým autem a z okénka jsem viděla německé vojáky, kteří přišli okamžitě po nás,“ vzpomíná Ruth Meissner. Přestěhovali se do Brna, kde žili životem uprchlíků, „kteří mívali hodně, ale najednou nemají nic“. Střídali podnájmy a dívky ještě nějakou dobu studovaly na brněnském židovském gymnáziu, jediném, které v republice vydrželo. V roce 1941 otce při pouliční razii zatkli. Jak se pamětnice se sestrou později dozvěděly, gestapo tehdy sebralo asi dvě stovky Židů a odvezlo je takzvaně někam na práci. Za několik týdnů dostaly dívky úmrtní zprávu z Mauthausenu. „Často jsem si pak říkala, že tatínek zemřel včas, že se snad tolik netrápil,“ říká Ruth Meissner.

Lidé a plyn? To nemůže být pravda

Dívky zůstaly s babičkou a přečkaly první deportace brněnských Židů. Tehdy jim strýc kladl na srdce, aby se nikdy nikam, do žádného transportu, nehlásily dobrovolně. „Musely jsme mu to slíbit. Tehdy jsme samozřejmě netušily, co tím míní, ale on snad něco věděl,“ vysvětluje pamětnice. Do transportu do Terezína byly nakonec sestry Ruth a Miriam s babičkou povolány 29. března 1942. Zatímco Ruth Meissner našla místo v dětském Heimu L410 a sestra se okamžitě zapojila do aktivit, které organizovalo vedení ghetta a mladí sionisté pro mládež, babičku čekal osud starých lidí v ghettu. „Babičce bylo přes osmdesát let, na tehdejší poměry to byla velice stará paní a snad jí ani nedocházelo, co se děje. Našli jsme ji, jak leží na půdě, skoro na zemi. Chodily jsme za ní, nosily jí jídlo a staraly se o ni, ale asi za dva měsíce zemřela,“ vzpomíná Ruth Meissner.

Podobně jako mnoho mladých lidí našla i pamětnice práci v zemědělství. „Byl tam statek, který patřil nějakému Němci. Pěstoval tam zeleninu pro esesáky a tam jsme pracovali. Ten statkář řekl Němcům: ‚Když mi vezmete pracující, budete bez zeleniny.‘ I on nás nabádal, abychom se nikam nehlásili dobrovolně,“ vypráví. Ruth Meissner tak byla částečně chráněna před transportem z Terezína a navíc jí správa ghetta přidělila opatrovníka, který ji také chránil. Sestra pracovala v továrně na slídu a zaměstnání ve válečném průmyslu také do značné míry fungovalo jako ochrana před deportací do neznáma. Přesto mluví o tom, že se jí podařilo zůstat v Terezíně, jako o velké náhodě a štěstí. Připomíná také to, že se zdráhali uvěřit zvěstem o tom, co se děje v táborech na východě. „Vedení tábora to vědělo, ale my ne. A i kdybychom to věděli, nevěřili bychom tomu. Je to nepředstavitelné. Lidé do plynu? Ne, to nemůže být pravda,“ říká pamětnice.

Byla jsem jiná

V Terezíně se v květnu 1945 společně se sestrou dočkaly osvobození. „Jednoho dne jsme se ráno probudily a Němci byli pryč. Vyšly jsme ven a venku stála sovětská armáda, Rusové nás osvobodili,“ popisuje Ruth Meissner. Sestra na nic nečekala a rozhodla, že odjedou do Prahy. Vyhledaly tetičku, německou nežidovskou manželku jednoho ze strýců, u které strávily první dny po osvobození. V Praze už zůstaly, sestra se brzy provdala a Ruth Meissner začala navštěvovat kurz pro ošetřovatelky, který také dokončila. Přesto se, jak říká, necítila mezi vrstevníky jako mezi svými. Je přesvědčena, že k pocitu odcizení přispěla nejen její válečná zkušenost, ale i to, že je Židovka a netají se tím. Situaci nepomohly ani nevyřízené žádosti o navrácení majetku, které sestry požadovaly už v roce 1945. Po únoru 1948 navíc bylo zřejmé, že se restituce nedočkají. Proto se pamětnice rozhodla pro odjezd do Palestiny.

Přihlásila se jako dobrovolnice do Hagana, vojenské organizace, která se měla zapojit do bojů o nově vzniklý Stát Izrael. Absolvovala výcvik ve Střelné a na podzim roku 1948 odjela spolu s dalšími dobrovolníky do Izraele. Do Izraele odcestovala i její sestra s manželem, jedním dítětem a druhým na cestě. Ruth Meissner pracovala jako ošetřovatelka ve vojenské nemocnici v Tel ha-šomer, kde zůstala dva roky. Potom našla místo vychovatelky a ošetřovatelky v dětském domově. Po několika letech strávených v Izraeli se seznámila se svým manželem, který přijel do Izraele jako turista. „I on pocházel z Československa, ale jeho rodina po únoru 1948 odešla do Salvadoru. Chtěl se oženit a vzít si Židovku, a tak přijel do Izraele. Odvezl si mě,“ usmívá se Ruth Meissner. V Salvadoru žili manželé několik let, narodily se jim tři děti, ale po šestidenní válce v roce 1967 se přestěhovali do Izraele. Ruth Meissner se těší z pěti vnoučat, s nimiž po roce 1989 často navštěvuje Českou republiku. „Tatínek měl pravdu. Narodila jsem se v Československu, mluvili jsme hlavně německy, ale zůstala jsem Židovkou,“ shrnuje svůj příběh Ruth Meissner.