Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erna Meissnerová (* 1921  †︎ 2021)

• narozena 9. prosince 1921 v Praze jako jediná dcera Olgy a Emila Fischmanových, dětství prožila v Golčově Jeníkově

• od roku 1937 žili v Kolíně, rodiče měli obchod se smíšeným zbožím

• 1942 byli coby židovská rodina odvezeni do Terezína

• po třech měsících byla transportována do pracovního tábora v Estonsku

• 1944 vlakem převezena do pracovních táborů v Gdaňsku a pak v Hamburku, pracovala na stavbách a v muniční továrně

• konec války ji zastihl v koncentračním táboře Bergen-Belsen

• osvobození americkými vojáky málem nepřežila, protože dostala tyfus

• po návratu do Kolína zjistila, že rodiče v táborech zemřeli

• pracovala jako stenografka, vdala se, porodila syna, její první manžel zemřel, vdala se podruhé

• po obsazení republiky sovětskými vojsky v roce 1968 s rodinou emigrovala do Velké Británie

• zemřela 28. ledna 2021

Když vystoupila z transportního vlaku v Estonsku, dozorce ji odtrhl od maminky a postavil do jiné řady. Za jeho zády se k ní vrátila. Jenže on si toho všiml a znovu ji odsunul zpátky. Všechny z druhé řady potom zastřelili. Přežila těžkou práci v lese, na stavbách, v muniční továrně i epidemii tyfu v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

Její mládí v Golčově Jeníkově bylo pěkné, dědeček tam byl židovským rabínem. Pak se přestěhovala s rodiči do Kolína. Měli obchod se smíšeným zbožím. Studovala obchodní akademii a plánovala, že se bude živit jako úřednice. Pár dnů poté, co akademii ukončila, začala německá okupace. Otec přišel o obchod, mezi židovskými rodinami se šířil strach. Pracovala pro židovskou obec. „Bylo to velmi nepříjemné. Dělali jsme administrativní práce a stále jsme čekali, kdy do dveří vrazí Němci. Útisk se zhoršoval, čím dál více lidí bylo zařazováno do transportů,“ vypráví.
To, že pracovala jako úřednice, ji a její rodinu zachránilo před nástupem do prvních transportních vlaků. Němci potřebovali mít přehled o židovských rodinách a k tomu využívali dokumenty židovské obce. V roce 1942 však byla do transportu zařazena také. Odjela spolu s rodiči a asi tisícovkou dalších obyvatel z Kolína. „Dozvěděli jsme se to týden před odjezdem. Bylo po atentátu na Heydricha, takže se zrušila omezení, která se některých Židů týkala. Museli jsme do transportu všichni,“ vzpomíná.
Dne 10. června vyjeli. Vlak zastavil na nádraží v Bohušovicích. Tam byli lidé roztříděni. „Část jich poslali do jiných vlaků, které tam byly přistavěny. Já jsem s rodiči zůstala. Šli jsme pak pěšky do Terezína, což bylo asi šest kilometrů. Tam nás rozdělili, muže a ženy zvlášť. Bydlely jsme s maminkou v kasárnách. Tehdy ještě fašisti respektovali určitá ustanovení, například, že se nemají rozdělovat rodiny,“ vypráví. Až po válce se dozvěděla, že z lidí, kteří v Bohušovicích nastoupili do připravených vlaků, se nikdo nevrátil. 
V Terezíně zůstala tři měsíce. Pracovala tam jako korespondentka v úřadě, kterému se říkalo správa. Vzpomínky na tu dobu vyjadřuje zvláštní historkou: „Je mylná představa, že všichni Němci byli lumpové a všichni Židé čestní a stateční. Mám konkrétní příklad. Když jsme někdy z rozkazu gestapa pracovali na správě v Terezíně do noci, bylo zvykem, že nás muži doprovázeli do kasáren. Ten večer šel se mnou pan Scholinger. Měl mě doprovodit, ale po cestě mi řekl, že se chce se mnou vyspat. Já mu řekla, že znám jeho ženu, že mám snoubence, zkrátka jsem ho odmítla. On řekl: ,A víte, že je za tři dny transport?‘ A my s rodiči do něj opravdu byli zařazeni. Šla jsem za ním a zeptala se ho, jestli je to opravdu jeho práce. Řekl, že ano. A že jestli chci, tak mě z něj dostane, ale moje rodiče už ne.“
Nikdy se jí už nepodařilo zjistit, jestli se dotyčný jen dělal zajímavým, nebo měl opravdu podíl na tom, že byla do transportu z Terezína zařazena. Později se dozvěděla, že válku nepřežil.
V září 1942 spolu s rodiči zamířila ve vlaku směrem na východ. Nevěděli, kam jedou. Mohli si ale vzít z Terezína trochu jídla, pár kusů oblečení, osobní věci. Vlak byl osobní, takže i když byl přeplněný, říká, že se cesta dala přežít.

… jsi mladá, budeš žít

Po pěti dnech vystoupili v Estonsku. Železniční stanice se jmenovala Raasiku. Vystupovali s rodiči z posledního vagonu. Otec byl spolu s ostatními muži odveden. Matku dozorce postavil do jedné řady, Ernu do druhé, mezi ostatní mladé dívky. Když se otočil, přeběhla za jeho zády do řady k mamince. Všiml si toho. „Dal mi facku, postavil mě zpět a řekl: ,Ještě mi budeš vděčná.‘ Bylo to 5. září 1942. Tehdy jsem rodiče viděla naposledy,“ říká.
Modré autobusy, do kterých dozorci poslali asi osm set starších lidí z vlaku, zamířily do lesa. Tam byli její rodiče spolu s ostatními popraveni.  
Erna zůstala mezi dvěma sty mladými. Ti byli vybráni, aby budovali Jägalský koncentrační tábor. Při práci v lese si spolu s dalšími dívkami často říkaly, že je dobře, že tam jejich maminky nejsou, protože by v tak těžkých podmínkách stejně nepřežily. „My byly mladé, naivní, takže i v těch hrozných okamžicích jsme byly schopny se smát. Nejmladší z nás bylo patnáct, říkaly jsme jí Bejbyna. Určitě naše bezstarostnost, mládí a zdraví přispěly k tomu, že jsme to všechno přežily. Pro starší ženy, které se už na svět dívaly jinak, by to bylo k nevydržení,“ říká.
Také měly za úkol třídit zavazadla z transportního vlaku. Šaty, boty, osobní věci. Rozřazovaly je podle kvality na hromady. Pak se rozvážely do dalších táborů. To, co bylo cenné a kvalitní, si dozorci nechávali ve skladu. „Později jsem se dozvěděla, že velitel Laak se stal po válce jedním z nejbohatších Estonců,“ říká.
Estonští dozorci sice byli nacisty, k vězeňkyním se však podle Erny chovali poměrně slušně. Dovolili jim, aby si ze zavazadel z transportů sem tam vzaly pro sebe nějaké jídlo. „Dozvěděly jsme se, že někteří mladí Estonci vstoupili do SS, protože byli nezaměstnaní. Zpočátku nevěděli, do čeho jdou. Když jim to začalo docházet, byli zoufalí a prý chodili ke zpovědi,“ vypráví.
Vztahy v táboře byly napjaté. Přijely tam nové dívky z transportů z Německa. „My jsme neměly rády Němce, tak jsme se k těm německým Židovkám chovaly ošklivě. Říkám to proto, abychom si uvědomili, že toho hloupého nacistického uvažování mohou být schopni všichni lidé,“ podotýká.
Po třech měsících je znovu vezli na nádraží, měly být přesunuty do jiného tábora. Jedna z Erniných spoluvězeňkyň Hana Fialová věděla, že ve vedlejším lágru skončil její manžel. Většina Češek se jí snažila pomáhat a navázat s ním nějaké spojení. „Málokdy se to podařilo, ale věděly jsme, že tam je. Když jsme jely na nádraží, Hanka pořád naléhala na estonského esesáka. Vyptávala se, kde je její manžel. Říkala, že chce za ním. Ten dozorce se zeptal: ,Určitě chcete za ním?‘ Ona: ,Ano, ano.‘ ,I když je to tam horší?‘ ptal se. Ona zase řekla, že ano. Řekl: ,Tak si stoupněte tam.‘ A zastřelil ji.“
Erna byla odvezena do Tallinnu, pracovala na stavbě. Když se blížila sovětská armáda, byli vězni z estonských pracovních táborů přesouváni na německá území. Dostala se do tábora Stutthof poblíž Gdaňsku, pak do Hamburku. Pracovala v muniční továrně a tam se seznámila s německými vysokoškolačkami, které tam také byly na práci. Pomohly jí. Přebíraly od ní dopisy, které psala své tetě do Benešova, a předávaly jí tetiny vzkazy i balíčky. Posílaly a přebíraly je od poštovních doručovatelů pod svým jménem. Erna se díky tomu aspoň částečně dozvěděla, co se děje doma. „Ty německé vysokoškolačky si uvědomovaly, jak je to nebezpečné, přesto mi pomáhaly. Jednou za mnou jedna dívka přišla celá vyděšená, že dopis od mé tety je napsaný česky. To bylo velmi nebezpečné. Vzala jsem si ho na záchod. Teta psala, že vše dobře dopadne a Hitler brzy válku prohraje. Dopis jsem roztrhala a spláchla, takže se naštěstí nikomu nic nestalo. Kdyby ho u mě tehdy někdo našel, asi bych tady teď nebyla.“
V Hamburku přežila nálety. Schovávala se s ostatními zajatkyněmi v koupelnách v podzemí továrny. „Bály jsme se, ale zároveň to byl příjemný pocit, že nad námi létají lidé, kteří mají stejné úmysly jako my,“ říká.

Teď přece nemůžu umřít…

Z Hamburku byla převezena do koncentračního tábora Bergen-Belsen. Tam chtěli nacisté s ní a dalšími spoluvězni definitivně skoncovat. „To nebyl lágr, kde měli lidé žít a pracovat. Tam je vozili, aby zemřeli,“ vysvětluje. Takový hlad nezažila v žádném z předešlých táborů. Vězni nedostávali vodu, šířila se epidemie tyfu. Onemocněla i ona. „Po dlouhé době jsme dostali od Němců chleba. Jenže byl otrávený, takže spousta lidí nepřežila. Já ano. Pak si už jen pamatuju, že jsem vylezla ven z dřevěného baráku a viděla jsem anglické vojáky. Byl to první tábor, který osvobodili, takže to, co viděli, pro ně muselo být strašné. Vypadali zděšeni. Snažili se nám pomoct. Vojáci se vzdali svého jednodenního přídělu jídla, to byly ty jejich fazole, beans. Jenže to jídlo bylo pro nás vyhladovělé vězně těžké. Říkali nám sice, ať dáváme pozor, ať jíme pomalu, ale mnozí to snědli. Takže první dny po osvobození ta úmrtnost ještě stoupla,“ vypráví.
V těch dnech myslela jen na to, že musí přežít. Napadalo ji jediné: Přece nezemřu teď, když nás osvobodili, teď přece nemůžu umřít. To, co viděla, popisuje takto: „Lidé leželi po celém lágru jako dříví. Vůbec nebylo vidět, že to jsou lidé. Vojáci přivezli pytle se sušeným mlékem. Rozdělovali je do menších sáčků, takže to sušené mléko bylo cítit všude. A my jsme chodili s otevřenou pusou, abychom se té vůně aspoň nadýchali. Ten náš hlad byl nepopsatelný.“
Z tyfu se vyléčila. Město Kolín vypravilo do Německa autobus pro své obyvatele, kteří v lágrech přežili. Na hranici zastavili, všichni vyšli ven a zpívali hymnu. Po návratu do Kolína ještě několik týdnů věřila, že se objeví i její rodiče. Zjistila, že v lágru zahynuli. Měla nějaké příbuzné v zahraničí, doma jí zůstala jen teta v Benešově. Její kamarádky ze střední školy, které válku přežily doma v Kolíně, už byly vdané, měly děti. Příliš si s nimi neměla co říct. Mnohé nechtěly slyšet o utrpení, které prožila. Mnohé tomu ani nevěřily. A jí se o tom stejně moc mluvit nechtělo. Byla sama. Oporou jí byla teta a rabín Richard Feder, který se jako jeden z mála kolínských Židů vrátil z koncentračního tábora. Celá jeho rodina v nich zůstala. S ním si často povídala. 
Přijela za ní mlynářka, u které si rodiče před odjezdem do Terezína schovali věci. Přivezla jí její výbavu a spoustu dalších předmětů: svícny, příbory. Erna mnohé z nich nepoznávala. Říkala, že její rodině nepatřily. Mlynářka jí vysvětlila, že patřily Židům, kteří zahynuli, a řekla: „Jestliže má někdo právo je mít, jsi to ty.“
Naopak v jiné rodině jí tvrdili, že nic z jejich věcí nemají. Přitom u nich na posteli poznala své staré povlečení. „Jestli si myslíš, za tady něco máte, tak to není pravda, všechno zabrali Rusové,“ volala na ni sousedka, jen se Erna objevila u jejích dveří.
Odstěhovala se do Prahy a začala pracovat na ústřední radě odborů. Byla stenografka a přepisovala projevy politiků. O padesátých letech, kdy se znovu objevily ve společnosti antisemitské nálady, říká, že je nevnímala a hleděla si jen své práce.
Vdala se, narodil se jí syn. Manžel po čtyřech letech zemřel na tuberkulózu. Už když se brali, věděla, že je nemocný. Ale dala na radu své tety, že i pár let s mužem, kterého miluje, stojí za to.
Pak se vdala podruhé. Když v roce 1968 Československo obsadila sovětská vojska, rozhodli se s manželem pro emigraci. Usadili se v Anglii. Rok chodila každý den na angličtinu, pak si našla práci a prožili tam čtyřicet let. Konec života se rozhodla strávit v České republice. 
Říká, že měla v životě štěstí: „Jsem šťastná přes všechno, co mě potkalo, protože jsem zažila dvě krásná manželství.“