Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Mejstřík (* 1932)

• narozen 17. 3. 1932 v Praze

• po válce se s rodinou přestěhoval do Sudet

• navštěvoval skautský oddíl v Raspenavě

• vyučen kovorytcem

• práce pro podnik Tiba

• po roce 1948 se stěhuje do Dvora Králové

• po vojně se oženil a nastoupil do reklamního oddělení v Hradci Králové

• v době komunismu vyučoval a řídil oddělení, nebyl členem KSČ

• natočil film o své cestě po Jizerských horách

Vladimír MEJSTŘÍK

Trochu moc krvavé divadlo

My jsme měli úžasnou volnost

Vladimír Mejstřík se narodil 17. 3. 1932 v pražské Michli. Jeho otec byl písmomalířem a lakýrníkem, což bylo sezónní řemeslo. Stálé zaměstnání našel až ve válečném průmyslu. Ve Veletržním paláci, kde vznikla továrna na bombardéry, stříkal křídla letadel. Vladimírova o sedm let starší sestra unikla jen o rok totálnímu nasazení v Německu. Pro Vladimíra a jeho kamarády byla válka něco vzdáleného a nepodstatného. Užívali si neuvěřitelných klukovských dobrodružství, která Michle nabízela. Bavilo je sbírat střepiny, které cinkaly o střechy. V zimě jezdili na ledových krách v potoce Botiči a v létě ho sjížděli v neckách. Vzorem pro ně byli, stejně jako pro většinu kluků snad po celé století, Rychlé šípy. „Ona ta vazba rodič-dítě, která je dneska úžasná, tehdy zas až taková nebyla. My jsme si žili svým klukovským životem. Dovedete si představit, že já jsem v deseti letech jel v dobytčím vagonu, klátil jsem nohama za jízdy? Pustili byste svý dítě?! Já taky ne! Já nevím, nazvat to lehkomyslností? My jsme měli úžasnou volnost.“ 

Na mapě jsem posouval frontu

Praha si za války žila v relativním klidu. Boje se tu odehrávaly až v roce 1945 během Pražského povstání. „Jídlo bylo na lístky, ale hladem nikdo netrpěl. Na černém trhu se dalo koupit všechno.“ Vladimír vzpomíná, že ve škole se učili němčinu před češtinou, ale že jinak se ho válka příliš nedotkla. „První otřesná podívaná byla pro mě výloha obchodního domu ARA na Jungmannově náměstí. Němci tam zdokumentovali velkoplošnými fotografiemi Katyň, otřesný zločin sovětské armády. Bylo to zvýrazněno působivou barevnou kresbou, kde sovětský voják střílí do týlu polského důstojníka.“

Utužení protektorátního režimu nastalo až v roce 1942 po atentátu na Heydricha. Popravy byly na denním pořádku. Trest smrti hrozil za schvalování atentátu, a to jen na základě udání. Nikdo se nezabýval přezkoumáváním informací od kolaborantů a na nárožích stále jen přibývaly červené plakáty se jmény popravených. Vladimírova strýce zatklo gestapo. Našli u něj doma protinacistické letáky a zavřeli ho do koncentračního tábora Buchenwald, který přežil, ale na zdravotní následky zemřel rok po válce.

Trest smrti hrozil i za poslouchání zahraničního vysílání. A upozornění na to muselo být zavěšeno na vypínači každého rádia. Mejstříkovi ukrývali v kávomlýnku krátkovlnnou lampu, protože ty byly ze všech přijímačů demontovány. Díky Vladimírovu strýci mohli v rádiu nahradit středovlnnou lampu krátkovlnnou a tím poslouchat vysílání Volá Londýn. „A každý večer mě otec vzal k sobě pod deku, aby zvuk nepronikl ven, a poslouchali jsme zprávy z Londýna. Ještě dneska mně jde mráz po zádech, kde ten můj táta vzal tu odvahu zasvětit mě do takovéto protistátní činnosti, která se trestala smrtí. Na mapě jsem s radostí posouval frontu pomocí vlaječek směrem k našim hranicím.“

Trochu moc krvavé divadlo

Ani fotografie z Katyně, ani heydrichiáda však nezapůsobily na dospívajícího Vladimíra tak silně jako zážitky z Pražského povstání. „Při povstání běžel naší ulicí vystrašený německý vojáček. Mohlo mu být nejvýše šestnáct let. Za běhu si strhával výložky a odhazoval výzbroj. Stačil doběhnout k železniční trati, kde jej lidé ukamenovali.“ Vladimírův otec nebyl během celého povstání doma. Bojoval na barikádách a o tom, že je naživu, se jeho rodina dozvěděla až přes vysílačku Červeného kříže. Vladimíra zasáhly všechny projevy agrese, i ty, které byly páchány na Němcích. „Právě tam dav lidí polil esesáka benzinem a za nohy jej vytahoval hořícího na lucernu. Němci pomalovaní hákovými kříži museli holýma rukama vracet dlažbu vytrhanou na barikády. Naši dozorci je mlátili do krve pažbami pušek. Trochu moc krvavé divadlo pro mě, kterému bylo tehdy třináct let.“

Při ostřelování během povstání se Němci snažili trefit do plynárny, která byla nad Michlí, a tím otrávit lidi dole. Plynárníci naštěstí stačili stlačit plyn dolů a německá střela se pak trefila těsně nad píst. Méně štěstí už měl dům, kde bydleli Mejstříkovi. Dělostřelecký granát mu urazil střechu, a tak se rodina stěhovala do sklepa o ulici dál. Po noci, kterou strávili ve sklepě třesoucího se činžáku, přijeli osvoboditelé z Ruska. „Že taky znásilňovali a tak dále, to jo, ale když je načapal důstojník, tak je odstřelil. Oni se s nima nemydlili. Nebo ho zkopal surově. Já jsem viděl, to jsem byl v újezdě, on tam Rus ukradl kolo. Majitelka si šla stěžovat teda k veliteli. Ten ho popadl a na náměstí ho do krve zkopal. Tam prostě cena života už není až na takový úrovni, jak to vnímáme dneska my. A pro dětskou duši nezkušenou, která tohle vidí poprvé... To si pak nesete životem.“

Většina lidí tehdy vůbec nevěděla o vyhlazovacích táborech, plynových komorách a jiných zvěrstvech nacistů. Němci uměli tuto asi nejpropracovanější genocidu, co kdy lidstvo zažilo a snad i zažije, až neuvěřitelně dobře skrývat před světem. Když se lidé začali dozvídat o tom, co se během války dělo, tak to ještě prohloubilo jejich nenávist ke všemu německému a způsob, jak se s Němci po osvobození vypořádali, byl často až neuvěřitelně krutý.

Černé šortky po Hitlerjugend

Po odsunu Němců ze Sudet nastalo osidlování tohoto území českými občany. Jeden Vladimírův strýc se do pohraničí vracel, protože byl odsud vyhnán Němci v roce 1939. Vladimírova rodina se rozhodla k osidlování připojit, protože v pohraničí bylo potřeba přepsat všechny silniční ukazatele a cedule na obchodech z němčiny do češtiny, a tak tam mohl Vladimírův otec najít širší pracovní uplatnění. Rodina se přestěhovala do města Raspenavy nedaleko Liberce.

Zde v Raspenavě se Vladimír přidal ke skautskému oddílu a získal přezdívku Tom. Skauting objevil už v Praze, kde začal docházet do oddílu složeného z jeho spolužáků, ale nejkrásnější vzpomínky na skauting pochází právě z Raspenavy. „Po Němcích zde zbylo nekonečné množství materiálu. Vojenské stanové celty, hnědé košile a černé šortky po Hitlerjugend stačilo jen doplnit o skautský opasek a šátek s kloboukem. Ten výběr kluboven v opuštěných budovách byl úžasný.“ Nejvíce však Vladimír vzpomíná na krásnou přírodu v okolí. S kamarády prochodili Jizerské hory a zážitky ze všech výletů pamětník pečlivě zapisoval do skautské kroniky. Při výpravách do hor je místní sedláci nechávali přespat u sebe doma. „To byly časy poválečných let, kdy národ byl vděčný za čerstvě nabytou svobodu. Nejenže nás nechali přespat, ale poskytli i teplou stravu, a to zcela bezplatně.“

Oddíl v Raspenavě patřil pod skautské středisko v Liberci. V oddíle byla družina Lišek, Bobrů a Racků. Vladimír patřil do družiny Lišek, kde bylo asi osm skautů. V celém oddíle bylo okolo čtyřiceti lidí. Dívky patřily pod družinu Světlušek. Světlušky tehdy ještě nejezdily na tábory, ty byly určeny pouze chlapcům. Na táboře si kluci museli vyrobit všechno sami a to činili s neuvěřitelnou vynalézavostí. „Vrcholným dílem byl střed tábora s vlajkovým kruhem a honosná brána ze smrkových souší. Středem jídelního stolu jezdila miska se solí, poháněná provázkem. Cestu na latrínu jsme opatřili semaforem, který ukazoval volno/obsazeno.“ Oddíl, kam docházel Vladimír, se zúčastnil i skautského srazu v Liberci, na kterém tehdy byly tisíce skautů. Organizátoři tohoto srazu skončili po únorovém převratu ve vězení.

Do řad mlčící většiny

Vladimír se vyučil kovorytcem a našel si práci v podniku Tiba ve Frýdlantu v Čechách. Jenže přišel rok 1948 a s ním komunistický převrat. Západ uvalil embargo na dovoz zboží z komunistického bloku. „Ta pozdější doba byla bojem o prosazení se, protože, uvědomte si, já jsem se vyučil řemeslo, které okamžitě zaniklo. Okamžitě zaniklo tím embargem.“ Když nemohl Vladimír dělat svou práci, stal se v podniku Tiba vychovatelem učňů. Jako osmnáctiletý měl na starosti mladé chlapce, třeba jen o rok nebo o dva mladší, než byl on sám. Svou práci však plnil s obrovskou snahou a o chlapce se staral od šesti od rána až do večerky v deset a pak je ještě hlídal v noci.

Podnik Tiba se přestěhoval do Dvora Králové a Vladimír s ním. Ztratil tak kontakt se skautským oddílem, až později se dozvídal, jak špatně dopadli někteří skauti. „S únorovým převratem nesouhlasili skauti v Tanvaldu. Chtěli bojovat jako partyzáni. Postavili si srub na Černém vrchu. Prozradil je lesní dělník. Byli obklíčeni jednotkou Státní bezpečnosti a v přestřelce 24. července roku 1949 zde padli tři skauti.“

Ve Dvoře Králové narukoval Vladimír Mejstřík na vojnu. Ještě před návratem do civilního života se oženil a nastoupil do nového zaměstnání na reklamní oddělení v Hradci Králové. „Světlé zítřky hlásané komunisty jsem prohlédl nástupem na vojnu. Vstoupil jsem do řad mlčící většiny, která rudý teror odmítala. Nikdy jsem nevstoupil do KSČ, i když tlak na mě byl značný. Jako nestraník jsem řídil oddělení dvaceti dvou propagačních pracovníků, vyučoval na škole a zajišťoval celostátní výstavy. To mohl dělat, dle názoru komunistů, jen straník.“

To byla pro mě výzva

Vladimír zorganizoval srazy se spolužáky po padesáti letech a na jeden mu spolužák přinesl skautskou kroniku, kterou Vladimír psal a o kterou přišel během likvidování kluboven komunistickou mocí. „To byla pro mě výzva. Předsevzal jsem si, že znova procestuji ty vlčí stezky v Jizerských horách a v Českém ráji, které jsme jako skauti prošli.“ A jak si Vladimír předsevzal, tak i udělal. Procestoval krajinu, kterou prochodil v dětství a na kterou tolik vzpomínal. Cestoval pěšky, na kole a na běžkách. Navštívil místo, kde stál jejich skautský tábor pod Měděným vrchem. Našel dokonce i chalupy sedláků, kteří je nechali u sebe přespat, a vyslechl jejich smutné osudy během komunistického režimu. Své putování natáčel na kameru a poté z natočeného materiálu vytvořil v podstatě dokumentární film.

Podle nahrávky Josefa Dytrycha napsala Vendula Nováková