Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Melich (* 1930)

Rodiče musí do družstva, jinak přijdeš o práci

  • narozen 8. srpna 1930 v Semilech

  • v roce 1938 pomáhali Aloisovi rodiče přistěhovalcům ze Sudet

  • na počátku války za neplnění dodávek potravin otec Aloise Melich vězněěn

  • v roce 1948 otec odsouzen na dva roky vězení za údajný boj proti kolektivizaci

  • v roce 1950 nastoupil do továrny na hračky

  • záhy vyhozen, protože rodiče nechtěli vstoupit do JZD

  • po měsících práce v družstvu Alois Melich vyhrál soudní spory a mohl se naplno vrátit do továrny

  • hrál v několika hudebních tělesech

  • v létě 2021 žil ve své chalupě v Semilech

Dětství a druhá světová válka

Alois Melich se narodil 8. srpna 1930 v Semilech. Rodiče měli hospodářství o velikosti sedm a půl hektaru, na něm asi pět krav, pár koňů a pěstovali také obilí, brambory nebo třeba jetel pro dobytek. Aloisovu rodnou chalupu koupil kolem roku 1900 už jeho děda: „Děda se narodil tady nahoře u lesa a byl asi ze sedmi dětí a chodil do školy do Semil. Tady se vždycky zastavil, to místo se mu tady hrozně líbilo, a představte si, říkal, mně se podařilo koupit to místo, který se mi odmalička líbilo.“ Děda byl výborný muzikant a k hudbě přivedl i svého syna a vnuka. Alois se učil hrát na klavír, na housle a stejně jako jeho děda a otec i na trumpetu a také na tubu.

Alois vzpomíná, že už jako děti musely doma pomáhat, ale na druhou stranu jim rodiče vždy připravili hezké svátky. Třeba o Vánocích: „Otec měl takový romantický představy hodně, udělal nám to takový pohádkový. Za oknem v noci svíčkou dělal kruhy, že jde Ježíšek. Stromeček nám ustrojili, abychom o tom nevěděli, pak se stromeček objevil, bylo to hezký moc.“

Z dětství si pamatuje i na druhou světovou válku. Věděl, že rodiče měli starosti, ale jako děti to příliš nevnímaly: „Rodiče nám najíst dali a ty jejich starosti se nás tak nedotýkaly.“ Nicméně vnímal, že rodiče měli problém odvádět povinné dávky: „Potom se stalo to, že otec nemohl stihnout předepsané dodávky, tak to došlo tak daleko, že otec dostal dva měsíce vězení na zámku kvůli nedodaným potravinám.“

Také si vzpomíná, jak se vozilo obilí do mlýna a každý měl jen jedno povolení, na které mohl přijet semlít obilí. „Teď dělalo se tak, že s mlynářem se domluvil, aby na to povolení mohl jet dvakrát. Jenže přijeli jsme do mlejna a byli tam německý četníci. Z mlejna jsme jezdili k pekaři a měli jsme knížku, kam nám zapisoval, kolik chlebů jsme si odvezli. A mě potřebovali poslat k pekaři, abych mu řekl, že jsme tam jakože ještě nebyli. Takže potajmu přes zamrzlou říčku jsem donesl pekaři zprávu, že jsme tam ještě nebyli. Na to si vzpomínám, jak jsem z toho mlejna utíkal přes zamrzlou říčku, protože most hlídali četníci.“

I za války si ale děti hrály a běhaly po polích, po kopcích a lezly na plané třešně. „V jednom místě u lesa byla třešeň, velice dobrý černý třešně, bylo to na mezi a kolem toho vysoký kopřivy. Běhal jsem jenom v trenýrkách bez košile, vzal jsem si klacek, kopřivy jsem rozhrnoval, dostal jsem se ke kmeni, vyšplhal jsem nahoru, první suchá větev se se mnou ulomila a v trenýrkách jsem spadl do těch kopřiv. Bylo to strašný, měl jsem z toho až horečku.“

Škola a vojna

Na obecnou školu má Alois vzpomínku ještě z doby, než do ní začal chodit: „Otec mě dovedl k zápisu do první třídy a tady v tý podmoklický škole byl řídící pan Růžička, velice hodnej pán to byl. Ale mně se stala taková příhoda. Pan řídící se mě zeptal: ‚Tak umíš už trošku počítat? Tak nám tady okolo stolu spočítej ty židle.‘ Tak já jsem se snažil: ‚Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest.‘ Velice spokojenej, že jsem to spočítal. A pan řídící vytáhl židli zpod stolu, která neměla opěradlo, kterou jsem já neviděl, a říkal: ‚No, vidíš, a ono je tady o jednu víc.‘ A na mě to velice nepříznivě zapůsobilo. Víte, že jsem ztratil důvěru, veškerý těšení ke škole mě přešlo. Já už mám takovou povahu, víte.“ Nicméně do školy samozřejmě nastoupil. Po obecné pokračoval čtyři roky na měšťanské a dva roky na zemědělské škole ve Vysokém nad Jizerou.

Po škole šel Alois na vojnu a měl tu smůlu, že chvíli před ním tam byl jiný muž jménem Melich, který měl samé průšvihy. A i když spolu neměli nic společného, stejně se špatná pověst přenesla i na něj – musel podstupovat víc kontrol a byl neprávem podezíraný z různých věcí.

Nátlak ke vstupu do JZD

Po válce Aloisova rodina nakoupila stroje a těšila se, že začne znovu pořádně hospodařit. Do nově zakládaných družstev se jim samozřejmě nechtělo. Nicméně jim to nebylo nic platné. Když se založilo první družstvo v nedaleké Zásadě, přijel za nedlouhou dobu traktor, Melichovi dostali jen kus papíru a senomet byl odvezen do družstva.

Po návratu z vojny šel Alois pracovat do Tofy, kde se vyráběly dřevěné hračky. O víkendech hrál na zábavách, kde se také seznámil se svojí budoucí manželkou. „A oženil jsem se, měli jsme dvě děti, a teď přišel ten nátlak do družstva. Otec se mu tomu vzpíral, nechtěl. Došlo to tak daleko, že jednoho krásnýho dne ve čtyři hodiny ráno sem přijela milice, SNB, prohrabali celej barák, všechno vzhůru nohama. Sebrali tady peníze, který měli, zrovna prodali dvě prasata, tak to všechno vzali. Hledali nějakou záminku, hledali nějakej dopis, měl dostat nějakej dopis. Nikdy žádnej dopis nenašli, stejně ho odsoudili, odvezli ho. Byl ve Valdicích dva roky, potom se vrátil s naprosto podlomeným zdravím.“

Po návratu z vězení chtěl otec dělat všechno jako dřív, ale už na to nestačil. „Třeba si potřeboval někam dojít a hodil opratě na zem, to by nikdy neudělal, byl na tom psychicky špatně.“ Jednou jel s koňmi, ti se splašili, otec spadl, a než ho stačili odvézt do nemocnice, tak v sanitce zemřel. Matka pak chodila pracovat do kravína, kde dostávala necelých pět set korun měsíčně. Navíc během otcova věznění rodině zabavili polovinu majetku.

Za to, že rodiče nechtěli vstoupit do JZD, byl i Alois vyhozen z práce, respektive se mohl vrátit, až otec podepíše vstup do družstva. Bylo to v době, kdy už měl pamětník malé děti, a tak když už byl pár měsíců bez práce, rodiče nakonec vstup do JZD podepsali. Alois se vrátil s podepsanou přihláškou, ale vedoucí v továrně mu řekl: „Víš, ono je to trošku jinak.“ Ukázalo se, že ho vezmou zpátky vždy jen na půl roku s tím, že druhý půlrok bude pracovat v zemědělství. Na to Alois nepřistoupil a byl opět doma bez práce. Snažil se všemožně odvolávat, dokonce až do prezidentské kanceláře. Jeho žena také napsala do poradny Rudého práva a o jeho případ se tak začali zajímat dva redaktoři, kteří se na něj vyptávali jeho bývalých spolupracovníků a byli i za místním tajemníkem KSČ. Po dlouhém souzení a měsících bez práce, kdy si Alois musel půjčovat peníze, aby rodinu uživil, nakonec spor vyhrál. A dokonce mu byla částečně vyplacena i peněžitá náhrada.

Rodina

Po svatbě byl Alois mladý a plný elánu, a tak se rozhodl svépomocí postavit dům. Od své manželky očekával pomoc, třeba s papírováním kolem stavby, ta ale nepřišla. Dnes říká: „Nadřel jsem se u toho až nerozumně.“ Poté co dům dostavil, v něm bydleli asi půl roku a Alois od své ženy jen slýchal, že nebýt jí, tak by žádný dům nebyl. Alois se urazil a řekl jí, že když je to tak, ať si ho nechá. A odešel jen s tím, co zrovna měl. Tím se se svou ženou rozešel. Nicméně sám nezůstal. V práci se často bavil s jednou spolupracovnicí, se kterou se po nějaké době domluvili, že by mohli spolu být. Nejdříve se jen navštěvovali, ale pak se k němu i přestěhovala a byli spolu nakonec třicet pět roků.

Nerad dnes Alois vypráví i o vztahu se svojí sestrou. Když jí bylo osmnáct let, vdala se a přestěhovala do Prahy. Ke svatbě dostala věno, jak bylo v té době zvykem, a Alois měl dostat chalupu. Tak zněla dohoda. Když však Alois postavil dům, vzala si sestra do hlavy, že chalupa bude její. A tak začaly neshody, které trvají dodnes.

I když je Alois moc rád, že přišel listopad 1989, tak se mu dnešní doba příliš nelíbí – všichni podle něj mají, co potřebují, ale lidé nedokážou držet pohromadě. „Připadá mi to tak, že čím vyspělejší technika, tím horší vztahy mezi lidmi. Lidi se dřív sešli, mluvili spolu.“

Dnes je již v důchodu, ale hudba je jeho koníčkem stále. Až donedávna hrál v Podkrkonošském symfonickém orchestru, kvůli potížím se sluchem ovšem skončil. Nicméně v dechovce hraje dál a pořád rád pracuje kolem domu a dělá drobné opravy.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours