Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Anna Melková (* 1925)

• narozena 7. ledna 1925 v Plzni

• v Plzni prožila druhou světovou válku

• během války pomáhala potřebným, prostřednictvím skupiny Věrná srdce

• dálkově studovala a posléze byla zaměstnána jako expedientka

• v Plzni zažila spojenecké bombardování

• v květnu roku 1945 zažila osvobození americkou armádou

Až v posledních dnech druhé světové války se dvacetiletá Anna odváží vydat do centra Plzně, podívat se na přijíždějící americká vojska. Doprovázena svým tehdejším chlapcem, za kterého se o pár dní později vdala, se ocitla poblíž synagogy. V okolních domech se však skrývají poslední ozbrojení němečtí vojáci, kteří nestihli uprchnout zpět do své vlasti. Najednou se ozývá střelba a k nim přibíhá nejbližší americký voják. Válka ještě není úplně u konce.

Čepice s trikolorou

Anna Melková, rozená Staňková se narodila 7. ledna 1925 v plzeňské čtvrti Letná, kde prožila větší část dětství. Příběhy o dětských přátelstvích a koupání v nedaleké Úslavě záhy vystřídají vzpomínky dramatičtějšího rázu, z počátku druhé světové války. Nejprve Plzní prošla morálně zdecimovaná československá armáda vyklízející své pozice v pohraničí. Následně už město obsadili nacisti. „Pro nás děti to bylo úplně nepochopitelné. Nosili jsme čepice ‚masaryčky‘, které měly na štítku trikoloru, a neuvědomovali jsme si, že tím dost riskujeme,“ vzpomíná osmaosmdesátiletá Anna Melková. Učitelé netušili, co mají studentům říkat, všude vládl strach a obavy.

Všichni brzy pocítili nedostatek potravin, které byly na příděl. Každý sháněl jídlo, jak uměl. Anny otec měl kontakt v různých zahradnictvích a nedostatkem zeleniny tedy netrpěli. S ostatními potravinami to bylo těžší. „Maminka ale vždycky uměla zařídit, abych hladem nestrádala já ani mé tři mladší sestry,“ říká.

Věrná srdce

Anna byla za války členkou skupiny Věrná srdce. O činnosti a fungování skupiny v rámci utajení nic nevěděla. „Občas jsme předávali potravinové lístky nebo peníze lidem, kteří měli někoho ve vězení. Dodnes ale netuším, kdo za skupinou stál a proč nakonec najednou ukončila činnost,“ upřesňuje Anna a zmiňuje ještě zatčení a následné propuštění dvou dalších členů, které pro ni zůstalo záhadou.

Bomba v posteli

Jelikož v Plzni stála továrna strojírenského podniku Škoda, kde se za války vyráběly součástky pro německé vojsko, stalo se město často terčem spojeneckého bombardování. Anna bydlela u nádraží, což byl také jeden z opakovaných cílů náletů. Když spustily sirény, signalizující nebezpečí bombardování, rychle popadla mladší sestry, psa a utíkala do sklepa. „Pokaždé se leknu, když je první středa v měsíci a probíhá zkouška sirén,“ postěžuje si. Přidává ale i jednu veselejší historku, kdy do domu světlíkem spadla takzvaná ‚osvětlovací bomba‘ a skončila v posteli jednoho ze sousedů. „Když se vysvětlilo, že se nejedná o skutečnou bombu, která by nás všechny mohla zabít, začali jsme se úlevou strašně, až hystericky smát, asi jak z nás spadl stres a obavy,“ vzpomíná Anna na tehdejší pozdvižení. Nejničivější bombardování, které místo jejího bydliště zažilo, zanechalo čtvrť zpustošenou a místy zcela zdemolovanou. Všudypřítomnou spoušť si Anna připomíná i po tolika letech pokaždé, když se v místě svého tehdejšího bydliště znovu ocitne. „Myslela jsem, že se to snad nikdy nedá opravit. Dneska, když tam někdy jdu, tak mě pořád překvapuje, že to tam vypadá, jako kdyby se tehdy nic nestalo.“

Konec a nový začátek

Blížící se konec války už tušili všichni, kdo sledovali zprávy z fronty. Situace v ulicích se častěji vyostřovala. Prchající nacisté nedali Čechům nic zadarmo. Začátkem května šla Anna nedaleko svého bydliště pro uhlí a uslyšela rachot. Na konci ulice spatřila ozbrojené německé vojáky a dostala strach, že začnou střílet. Ven tehdy vycházeli jen z opravdu nezbytných důvodů. Ještě ten den přijela do Plzně americká armáda. Jeden z vojáků Annu a její sestru překvapil, když se jich plynně česky zeptal: ‚Kde máte pivo a koláče?‘ Později jim vysvětlil, že je Čechoameričan.

Když se Anna 6. května ocitla se svým chlapcem uprostřed přestřelky, měla štěstí na duchapřítomného amerického vojáka, na což dodnes dojatě vzpomíná: „Ozvala se střelba, on po nás skočil a strhl nás oba k zemi. Pak se postavil a začal střílet, jako by se nic nedělo. Oni na těch tancích seděli a stříleli, jako by nic.“ Brzy poté začali Američani odzbrojené Němce vyvádět z domů a odvážet je pryč.

Hned 10. května se Anna vdala a i přes nedostatek všeho, především jídla, měli krásnou svatbu.