Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Hugo Mellion (* 1918  †︎ 2012)

• narozen 8. září 1918 v Bělehradě

• otec majitelem významné dopravní firmy Mellion & spol., rodiče a bratr nepřežili holocaust

• v září 1939 emigrace do Velké Británie, během bombardování Anglie pracoval jako řidič sanitky ve Warringtonu, oženil se s Angličankou

• coby kancelářská síla narukoval k 311. stíhací peruti (RAF – Voluntary Reserve), dosáhl hodnosti rotného

• po válce s rodinou návrat do Prahy, obnovení firmy

• znárodnění firmy, v roce 1948 podruhé emigroval i s rodinou do Anglie

• zemřel 14. listopadu 2012

Mellion a spol.

„Jmenuji se Hugo Mellion. Možná, že to jméno ještě někomu něco říká: otec Arnošt Mellion měl před válkou známou firmu zabývající se mezinárodní dopravou. Narodil jsem se ještě za Rakouska-Uherska, 8. září 1918 v Bělehradě, kde můj otec sloužil jako dopravní důstojník rakousko-uherské armády. Dotáhl to stejně jako já na plukovníka, takže si nemáme co vyčítat. Bohužel on, matka i můj bratr Josef zahynuli v neznámém koncentračním táboře, snad v roce 1942. Otcovu firmu pak převzala nějaká Seberg & Kompanie. V roce 1945 mi byla firma vrácena, stejně jako byt po rodičích. Ten ovšem prázdný. Jediný poklad, který tam zůstal, bylo křídlo Steinway. Obnovil jsem firmu Mellion a spol. a také naši sesterskou firmu Kosta a spol. Kanceláře jsme měli v ulici Na Poříčí 7, naproti Ymce, a bydlel jsem v Klimentské 11, takže jsem to měl jen kousek pěšky skrz Prašnou bránu. Tak to se mi podařilo nějak tu válku přeskočit, co?“ (smích)

Zachránila nás svatba

„První odchod z republiky byl snadný. V roce 1939 jsem totiž jel do Anglie na svatbu své sestry, která si v Londýně měla brát majitele jedné pražské koželužny. Byl to také Pražák, ale svatbu měli tam, a to 9. září 1939. Den předtím jsem tam navíc oslavil své jedenadvacáté narozeniny. Začínal jsem u Bati a tam jsme měli povinné kurzy angličtiny. Později mi přišla velmi vhod. Němčinu jsem měl navíc povinnou už na střední škole.

Po vypuknutí války se ze mě stal v Anglii enemy alien (příslušník nepřátelského státu – pozn. ed.), protože jsem pocházel ze země obsazené Němci a jako takový jsem se nemohl ani přihlásit do armády. Šel jsem se přihlásit na policii, abych zjistil, jestli budu vůbec moci v Anglii zůstat, a na policejní stanici jsem se dozvěděl, že se shánějí řidiči, kteří by jezdili s ambulantními vozy. Byl jich velký nedostatek. Já jsem měl řidičák od sedmnácti let, udělal jsem si ho v Praze na staré laurině, která měla ještě řadicí páku venku na blatníku. Tak jsem se přihlásil. Nejdřív jsem musel v soudním sále přísahat věrnost králi Jiřímu VI. Ve staré, dnes už neexistující nemocnici ve Warringtonu, kde dodnes bydlím, jsem vyfasoval starý stěhovací vůz, do kterého se vešla čtyři nosítka. Warrington má dnes ani ne dvě stě tisíc obyvatel a tehdy neměl ani sto tisíc, ale leží mezi Liverpoolem a Manchesterem, které byly těžce bombardovány. Dělal jsem to skoro rok. Mezitím se po pádu Francie přestěhovala do Anglie československá prozatímní vláda a byly vytvořeny československé armádní jednotky. Chtěl jsem se do nich přihlásit, ale nechtěli mě pro přetrvávající nedostatek řidičů pustit. Tehdy moc lidí řidičák nemělo, ani v Anglii. Nakonec mi Chief Medical Officer Warringtonu povolil odchod, a tak jsem se i s dobrým hodnocením od něj přihlásil do RAF Voluntary Reserve.“

 311. bombardovací peruť

„Prodělal jsem základní výcvik v československé výcvikové rotě. Museli jsme být oholení a nosit kravatu. Náš kaprál, který byl ještě menší než já a který na nás neustále řval (ten snad ani neuměl mluvit normálně), se nás na nástupu zeptal, kdo umí anglicky. Já jsem se smál a on mě vytáhl za battledress a zeptal se mě, proč se směju. A já, že řeknu, že umím, a půjdu pucovat hajzly. A on, že ne a že se mám hlásit na velitelství. Tak se ze mě stala kancelářská krysa. Byl jsem od výcvikové roty převelen k 311. squadroně. Byli jsme tam čtyři Hugové, a tak jsem dostal přezdívku Floogo. Co to znamená? No tohle přece – ocas. To ani nevím, jestli do toho rozhlasu můžem říct. Jinak šlo o poměrně lehkou práci, ale někdo to přece jen dělat musel. Měl jsem pobočníka Frantu Bergmanna, ten už je taky dávno nebožtík. Byl to taky Pražák a ten měl přezdívku Ducháček, podle toho filmu s Burianem. Nejhezčí bylo rozdělování zásilek, které k nám přicházely darem od krajanských Čechů, hlavně z Ameriky. Většinou to byly cigarety a čokoláda. Rozdělovalo se to rovným dílem, bez ohledu na hodnost. Smutné povinnosti jsme měli, když byla posádka nezvěstná nebo když se vědělo, kde se nabourali, kde spadli. To taky bylo u liberatora třeba deset lidí. Bylo třeba najít faráře jejich náboženství a napsat hlášení do Londýna. Také jsme vyřizovali propustky na svatby. V knize ,Čeští letci v RAF‘zabírají jen svatby plné tři stránky. Jednou se ale také třeba zřítilo letadlo, kterým si letěli naši do Londýna pro vyznamenání a na cestě zpět tam naložili dvě koupená prasata a nepřivázali je. Následovalo vyšetřování. To bylo pro velitele ještě těžší než samotné létání.

311. bombardovací peruť se stěhovala mnohokrát. Já jsem začal sloužit v Talbany, pak jsme se přesunuli do Burnley a pak postupně do Haverfordwest, Pembroke Dock, Lizard Point nebo Tay. Při stěhování jsme létali všichni, většinou B-24 Liberatorem. Po válce jsme i se stíhači čekali ještě šest týdnů v Margate, než nás pustili do Československa. Posledním velitelem byl generál Nedvěd, který žije v Austrálii, ten je ročník 1910 jako pan generál Pospíchal. Piloti byli většinou o něco starší než my ostatní.

Před mobilizací jsem dostal povolávací rozkaz do cyklistického praporu v Olomouci, ale nováčkům pak byl za mobilizace povolávací rozkaz zrušen. Potřebovali místo pro zkušené a vycvičené vojáky.“

Ženy

„Tehdy žádná slušná holka, dokud nedostala snubní prsten, do postele nešla, přestože byla válka. Dneska to není žádná potíž. No, dneska už to stejně nejde (smích). Proto se tolik letců ženilo. Nakonec vidíte tady okolo ty anglický vdovy, to je ten nejlepší důkaz (natáčeno v hotelové restauraci – pozn. ed.). Já jsem taky musel slíbit, že si ji vezmu, než jsem ji dostal do postele. Někteří měli štěstí, že si vzali Slovenku, jako například tady generál Pospíchal, ale těch tam moc nebylo. Já jsem se v roce 1957 rozvedl. Žena se se mnou po válce vrátila do Československa a získali jsme s obtížemi byt po mých rodičích. Do něj se už nakvartýroval nějakej kapitán z Moravy, kterej bojoval na barikádách. Byl to osmipokojový byt a já musel na úřadě prokázat, že tam před válkou bydleli moji rodiče. Přidělili nám čtyři pokoje. Čekal jsem příjezd rodiny, takže jsem toho kapitána vypudil za pomoci síry a deratizátora. Smrdělo to až dolů ke vchodu. Když viděl, že to se mnou nebude mít snadný, tak se zabalil a odjel.“

Ještě mi tu cestu zaplatili

„Firma se rozjela. Podařilo se mi najít devět bývalých zaměstnanců mého otce, a dokonce i jednoho prokuristu. Potřeboval jsem kapitál, a tak jsem šel požádat o úvěr do Živnobanky. Samozřejmě v uniformě. Skončil jsem jako rotný se čtyřma peckama. Právník Živnobanky byl zároveň předsedou svazu kanoistů a řekl mi, že potřebují mezinárodního tajemníka. Já jsem potřeboval půjčit těch deset tisíc korun, tak jsem mu to přislíbil. On byl zároveň i zástupcem předsedy Mezinárodní kanoistické federace, která sídlila ve Švédsku, a chtěl se stát předsedou. Jezdil jsem s ním díky tomu do Švédska. Po únorovém převratu se mě snažil přimět ke vstupu do KSČ. Měl jsem na vybranou: buď vstoupit do strany, nebo rezignovat na místo tajemníka. Odstoupil jsem a byl zvolen někdo jiný. Pomáhal jsem svému nástupci vyřídit vízum do Švédska, kvůli schůzi federace. Mně už v té době znárodnili firmu a vzali mi i moje nové auto Škoda. Firma se přejmenovala na Metrans. Národní výbor mi dokonce přišel domů zabavit koberce, protože byly původně zapsané v inventáři firmy. Můj známý švédský konzul byl tou dobou zrovna pryč, protože byl zároveň zástupcem švédské firmy SKF, výrobce tehdy vzácných ložisek, a tak jsem vysvětlil situaci jeho sekretářce. Řekl jsem jí, že chci, aby mému nástupci to vízum zamítli, že je to komunista a že tam stejně žádný komunisty nechcete a že tam chci jet já sám a zůstat tam. Slíbila mi to zařídit, a tak mě tam nakonec kanoistický svaz poslal a ještě mi dal na cestu peníze. Letěli jsme dakotou přes Berlín do Kodaně a piloti byli od 311. perutě a společně jsme vtipkovali, kdo z nás zůstane v cizině.

Než jsem odjel, tak jsem ještě vyřídil vycestování ženy a dětí. Já už měl tehdy dvě děti, Luisu a Josefa. Manželka i děti měly anglický pas a odletěly rovnou do Anglie s vracejícím se anglickým letadlem. Manželka byla sirotek a paní, co si ji osvojila, nám pak hrozně rozmazlovala děti. My u ní byli na návštěvě už na Vánoce 1947.

Taky mi ještě z dob existence firmy zbylo pět liftwanů, tak jsem do nich naložil všechen náš majetek, včetně nábytku. Ještě jsem i něco koupil, jako třeba loveckou pušku. I ten Steinway jsem naložil a taky jsem ho jako první v cizině prodal. Pod záminkou, že ho chci nechat naladit, jsem ho nechal odstěhovat do veřejného skladiště. Postupně jsem tam odstěhoval všechny naše věci včetně americké ledničky, kterou jsem koupil od zástupce UNRRA. Ty liftwany jsem nezaplatil, ukradl jsem nákladní listy s razítky a poslal jsem to imaginárnímu doktoru Novotnému. Objednal jsem si povoz u pana Srnce v Karlíně, se kterým jsme ty věci stěhovali z veřejného skladiště na nádraží Holešovice. Koně šli hrozně pomalu a já se bál, že mi to na nádraží nepřijmou, protože tam zavírali v pět hodin. Naštěstí tam pracovali moji bývalí zaměstnanci, takže to zvážili, odbavili a zaplombovali. Za čtrnáct dní to bylo v Ostende. Odtud jsem to pak už poslal na svou skutečnou adresu do Anglie. To všechno jsem stihl vyřídit za tři dny.“

Odškodnění

„Podal jsem si tři žádosti o odškodnění, ale oni zrušili tu pražskou pobočku(patrně má na mysli Mezinárodní organizaci pro migraci IOM, která vyřizovala odškodnění za majetkové újmy – pozn. ed.), takže to musím posílat do Švýcarska.“