Jan Melnik

„V noci přišel, vzbudil deset těch novopečenejch rudoarmějců a dal nám lísteček. Přísaha novopečeného vojáka: Já ten a ten slibuji. Dali nám každému pušku, pochopitelně bez nábojů, bez bodáků. Měli jsme si přečíst tu přísahu. Potom zařvat všichni: ,Sloužím Sovětskému svazu.‘ Podepsat. Teď jsme si mohli lehnout a spát.“

„Přišel úředník národního výboru a přinesl doklady, že máme zaplatit sto rublů daň. Soused, nějakej Šmíd, měl asi 12 hektarů a měl taky sto rublů. Tatínek se podivil a povídá: ,Kdepak je nějaká spravedlnost? On má 12 hektarů a sto rublů a já mám 5 hektarů a mám taky sto rublů.‘ – ,Sto padesát rublů!‘ A přeškrtl sto a napsal sto padesát. Jestli do čtrnácti dnů nezaplatíš, tak na Sibiř.“

„Teď jsem šel, koukám – hromádka hnoje přímo na cestě a další dvě hromádky stranou. Říkal jsem si: ‚Někdo vezl hnůj a koně byli slabší, no tak ho shodil tady a tam dál…‘ Přicházím a ono to vstalo. To nebyl hnůj. Byl to bývalý spolužák z té školy z Ivačkova. ,Máš zbraně?‘ Povídám: ,Co bych dělal se zbraní.‘ – ,No, kde jsi byl?‘ Tak jsem říkal to… A najednou ti tam taky vstali a mě jako propustili.“

„Ze Zdolbunova odjížděly transporty na Sibiř každej týden. No tak chodili: ,Je východisko. Napiš žádost do kolchozu. Já občan Sovětského svazu ten a ten, prosím, přijměte mě do kolchozu. Mě, moji ženu, moje děti, můj dobyteček a s tím půdu, dává tady stravu.‘ Napsal tu žádost, nechal to na tom národním výboře, oni potom udělali schůzi – je tady takovej a takovej problém, je tady žádost do kolchozu. Kdo je pro? No tak všichni. A vlastně nás přijali do kolchozu.“