Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Vladimír Melnik (* 1927  †︎ 2016)

• narozen 4. prosince 1927 v Ivačkově na Volyni

• v květnu 1944 vstoupil do 1. československého samostatného sboru

• v Kamenci Podolském byl přidělen k ženistům v rámci 3. československé samostatné brigády

• před Duklou byl těžce raněn a na čas přišel o sluch

• po uzdravení odjel do Prahy

• byl převelen k vojenské skupině Žatec

• byl u československé dopravní skupiny, která doprovázela konvoje UNRRA

• nastěhoval se do Rapotína v okrese Šumperk

• zemřel v červnu 2016

Vladimír Melnik se narodil 4. prosince 1927 v Ivačkově v polské části Volyně rodičům Lukášovi a Antónii, rozené Plškové. Měl tři sourozence: Alexandra, Jana a Marii.

Rodina

Rodiče měli různé národnosti. Maminka Antónie byla Češka katolického vyznání a pocházela z osady Krůtí Břeh ve Zdolbicích. Byla z velké rodiny, měla šest sourozenců.

Otec Lukáš byl ukrajinské národnosti a pravoslavného vyznání. Pocházel z Ivačkova a měl sedm sourozenců. Za první světové války byl v carské armádě. Dostal se do zajetí v Rakousku. Ze zajetí opakovaně utíkal, ale vždy byl chycen. Povedl se mu až čtvrtý útěk.

Za Polska

Kolem roku 1930 se rodina přestěhovala na Krůtí Břeh, který byl součástí Zdolbic. Zatímco Ivačkov byl čistě ukrajinskou obcí, na Krůtím Břehu žili Češi. Rodiče zde měli malé hospodářství. Maminka pracovala v domácnosti a tatínek pomáhal místním hospodářům a po nocích se věnoval krejčovině.

Vladimír Melnik chodil do školy v Ivačkově, kde absolvoval šest tříd. Ve škole se učilo hlavně polsky a doplňkovým jazykem byla ukrajinština. Po absolvování nastoupil do desetiletky ve Zdolbunově.

Za Sovětů

V září 1939 prošla Volyní sovětská invazní vojska, která obsadila východní část Polska. Průchod ruských vojsk viděl i Vladimír Melnik. „Byla to taková bídná armáda.“

Na získaném území se ihned začaly zakládat kolchozy. Ani Krůtí Břeh nebyl výjimkou. Režim nastavil nesplnitelné dodávky a daně, a kdo nezaplatil, byl nucen vstoupit do kolchozu nebo byl odvezen do gulagu. I ze Zdolbic tam byla spousta rodin odvedena. Postupně tak do kolchozu vstoupila celá vesnice a s ní i rodina Vladimíra Melnika. „To byly takový poměry, že se musel dávat kontingent každým rokem. No tak to vždycky navyšovali. To se nedalo vydržet. To se muselo ze všeho dát. Tak se šlo do kolchozu, jinak to nešlo.“

Za Němců

V červnu 1941 zaútočilo Německo na Sovětský svaz. Německá armáda začala rychle obsazovat západní části SSSR a s nimi také Volyň. „Ten průchod, to byl takovej bleskovej. Rusi utíkali, jak mohli. Co mohli s sebou vzít, to vzali. No a Němci, to přešlo rychle kolem nás.“

Mladí lidé byli odváženi na nucené práce do Třetí říše. Tím byl ohrožen i Vladimír Melnik. „To jsem byl v té desetiletce. To nebylo gymnázium, ale jako gymnázium. No a potom přišli Němci a začali vyvážet do Německa. Tak jsem napřed byl v průmyslové škole – Gewerbeschule. To bylo na dva roky, ta průmyslová škola. To jsem nedodělal, protože vyváželi do Německa. To jsem šel pracovat do německé firmy.“ Vyhnul se tím nuceným pracím v Německu. „To jsem unikl tím, že jsem šel pracovat do německé firmy z té průmyslové školy. Tak jsem tam šel dělat skladníka.“ Jednalo se o zásobovací sklady, které byly ve Zdolbunově.

Návrat Sovětů a vstup do 1. československého samostatného sboru

Začátkem roku 1944 se situace na východní frontě začala výrazně měnit. Sověti postupně osvobozovali stále větší část svého bývalého území. Na osvobozených územích začal ihned nábor do sovětské armády. „To byly hony na lidi tenkrát do armády sovětské. Lidi nechtěli jít, tak prostě dělali takový hony, jak myslivci dělali. To bylo, koho chytili mladýho, tak do armády na frontu. Tak to jsem nechtěl jít samozřejmě, tak jsem šel tam do té armády české.“

V květnu 1944 nastoupil v Rovně k 1. československému samostatnému sboru. Z Rovna byl poslán do Kamence Podolského, kde byl jako zámečník přijat k ženistům v rámci 3. československé samostatné brigády. Ihned po zařazení začal výcvik. Ten probíhal v okolí Sadagury. „Tak tam u lesa jsme měli stan a tam jsme prodělávali ten výcvik. Tam byl rybník, tak to jsme na tom rybníku museli stavět čluny… To byl jako stanový tábor. Žádný luxus, žádný koupelny. Umývat jsme se běhali. To byla ráno rozcvička, tak do toho rybníka jsme utíkali a tam jsme se umyli.“ Výcvik probíhal od června do září 1944.

Na frontě

Po výcviku byli odveleni do vesnice, která se nacházela v blízkosti Krosna. Vojáci se zde ještě ani nerozkoukali, když na ně Němci spustili palbu. Bylo to hned první den. „Jak jsme tam nastoupili, tak právě jsme přišli do baráku a tam byly ještě potraviny a všechno možný. Potom jsme poznali, že to před náma Němci museli vyčistit. Jak začalo ráno, prostě to byla vesnice v údolí a kolem dokola byli Němci v těch lesích a začali tam na nás pražit minama a tak. Takže tam už byl takovej zmatek. Odtamtud jsme museli vycouvat. A už tam pár chlapů padlo z naší jednotky.“

Hlavním úkolem ženistů bylo odminovávat. To se ale nedělo pořád, a tak byli často nasazováni jako pěšáci. Pohybovali se hned v prvních liniích. „Tak jsme šli obyčejně, když jako nebyly miny, tak jsme šli s pěšákama. To bylo to nejhorší.“

V jeho jednotce padli velmi často velitelé. „Za tu dobu, co si pamatuju, tak všechny velitele, byli tři nebo čtyři, vždycky velitele zabili… Jsme šli lesem, třeba jak se říkalo rusky cepju, a poněvadž Němci byli všude, no tak jsme šli a najednou prostě padl rotmistr. To byl náš velitel. Tak my jsme prošli. Tak někde byli ti zastřelovači. My jsme je neviděli. Tak my jsme prošli, a velitel padl. No, vždycky prostě padl ten velitel. To byl rotmistr. To byl podkarpatskej Rusín. Potom byl kapitán Chlubna. To si pamatuju, ten taky padl.“

Z Krosna se jednotka postupně dostávala čím dál blíž k Dukle a k Dukelskému průsmyku. V jeho blízkosti držela jednotka obranu. Bylo to v září roku 1944. „Začaly na nás ty bomby padat. Já jsem měl vyhrabanou takovou díru. Teď jak to začalo lítat, tak jsem do toho vlezl a teď spadla mina na okraj toho zákopu a tam mě to zasypalo a ohlušilo. Tak už si jenom pamatuju. Měl jsem tam dobrý kamarády jako toho Krobince a tak. Tak mě vyhrabali a táhli mě příkopem vedle silnice až dozadu z té první linie. To vím, že jsem se probral, jak mě táhli za ty nohy tím příkopem. To si pamatuju. A do té vesničky, tam mě zatáhli, kde bylo v takové stodole shromažďování těch nemocnejch, raněnejch. Tak tam jsem ležel. Krvácel jsem z uší a z pusy mně šla krev. No a nic jsem neslyšel. Prostě řvali nebo co. Byl nálet, když jsme tam leželi v tom, a házeli tam bomby. Střílelo na to dělostřelectvo, já jsem neslyšel. Prostě jsem neslyšel. Tak jsem si říkal: No tak to jsem mrzák nadosmrti.“

Byl odvezen do nemocnice v Krosnu. Zakrátko byl převezen do Rzeszowa a pak do Przemyslu. Na jaře roku 1945 byl poslán na domácí léčení. To už začínal velmi jemně slyšet. „Jinak ještě v nemocnici museli mně ukazovat rukama, já jsem neslyšel.“

Příjezd do Československa

Doma na Krůtím Břehu byl dva nebo tři měsíce. Po uzdravení jel spolu s kamarádem do Prahy do střediska československého sboru. Odtud byl poslán do Žatce k vojenské skupině Žatec, kde se nacházela většina vojáků pocházejících z Volyně. Posádky zde byly rozmístěny po okolních vesnicích a za úkol měly zajišťování klidu. Zásobování tam nefungovalo, a tak si vojáci pomáhali, jak se dalo. „Stravování špatný. Tak jsme byli na vesnici. No tak jsme si museli shánět jídlo sami. Udělat si jídlo a žít, jak se dá, po vojensku.“

V Žatci se sešel s bratrem Janem a oba roku 1945 demobilizovali. Vladimír Melnik z armády odešel jako svobodník.

V civilu a v UNRRA

„No tak jsme jeli shánět usedlost.“ Přijeli do Horšovského Týna, kde jim byl nabídnut statek ve vesnici Věvrov na Domažlicku. K hospodářství patřilo 60 hektarů půdy. „Přišli jsme dovnitř, tak ta chalupa, ta byla taková stará. Barabizna na spadnutí. A za tím byla nová stavba a takový nový chlívy. Tak tam byl dobytek a byli tam čtyři koně. Ten majitel se jmenoval Hruška. Český jméno, a Němec jako poleno.“ Statek dostali do vlastnictví.

Za krátkou dobu nechal Vladimír Melnik bratra na statku a sám se přihlásil k československé dopravní skupině, která měla za úkol doprovázet transporty UNRRA s potravinovou a materiální pomocí. Jeho hlavním úkolem bylo hlídání transportů mířících z německých a francouzských přístavů do Československa. „To jsem byl v uniformě a teď jsme jezdili jako stráž hlídat ty transporty, přebírat je v přístavu v Hamburku, v Brémách a teď vše se odváželo do republiky. A ty vojáci tam museli být v každým, poněvadž to přepadali v Německu a všude. Prostě jsme to se zbraní hlídali.“ Sloužil zde asi rok, od roku 1945 do roku 1946.

V okrese Šumperk

V roce 1946 spolu s bratrem odešli do Rapotína, kde už se usadili jejich rodiče. Zde nastoupil do výzkumného ústavu jako řidič. Stále ale měl zdravotní problémy způsobené zraněním ve válce. Dlouhodobě onemocněl a ze zaměstnání odešel.

Spolu s rodiči a bratrem se odstěhovali do osady Nové Domky v blízkosti Šumperka. Jako národní správce dostal místní hostinec, ve kterém tři roky pracoval. Později pracoval ještě v uničovských strojírnách, u Silnic, v Prametu jako údržbář a potom jako mistr v lomě v Hanušovicích, kde zůstal až do důchodu. Roku 1955 se oženil s Lídií Vybíralovou. Má tři děti, Petra, Pavla a Aničku, a v současnosti žije v Šumperku.

Vladimír Melnik zemřel 26. června 2016.