Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslava Mendlová (* 1947)

• narodila se 9. června 1947 v Praze

• z politických důvodů se nedostala na vysokou školu

• koncem 60. let pracovala pro Československé aerolinie

• získala pilotní průkaz pro větroně i sportovní motorová letadla, byť nebyla v KSČ

• 21. srpen 1968 prožila na letišti Točná

• kolegyni z aeroklubu Marii Charouskovou zastřelil 26. srpna sovětský voják

• brzy po invazi odjela do Švýcarska

• po několika měsících se vrátila do Československa

• v roce 1978 se zúčastnila Festivalu mládeže na Kubě

• v době normalizace pracovala v různých cestovních kancelářích

• v roce 2023 žila v Praze

Její život je spjatý se sportem a létáním. Od druhé poloviny šedesátých let pracovala jako prodejkyně letenek pro Československé aerolinie. A zároveň absolvovala výcvik létání se sportovními letadly. Pilotní průkaz jí ovšem nechtěli dát, nebyla totiž ve straně. Měla ale štěstí na lidi, jak říká, a díky sportu mnoho přátel, z nichž jeden zastával vlivnou pozici náčelníka správy pasů a víz. Na jeho přímluvu pilotní průkaz nakonec získala. „Byla jsem jediný člověk, který měl pilotní průkaz a nebyl v KSČ,“ říká Jaroslava Mendlová.    

Do Pionýra nechodila

Narodila se 9. června 1947 v Praze. Její otec Jaroslav Čermák, původně vedoucí technik pražské plynárenské společnosti, jezdil za války jako průvodčí s pražskými tramvajemi. Ve službě se s tramvají nachomýtl k atentátu na Heydricha a byl vyšetřován v nechvalně proslulém Petschkově paláci. „Nikdy nám nechtěl říct, co se tam dělo, ale bylo na něm vidět, že to nebylo dobré. Neměl například zuby, musel si je pak nechat udělat,“ shrnuje dcera Jaroslava, co ví z vyprávění.

Vyrůstala ve Vršovicích vedle sestry Jitky, která byla o šest let starší. Prvorozená Miroslava zemřela ještě jako miminko. Maminka Marie tak v domácnosti pečovala o dvě dcery. Otec Jaroslav se později stal řidičem dálkových autobusů a Jaroslava s ním často vyrážela na cesty.

Do školy nastoupila v roce 1953. Rodiče, formálně katolíci, drželi obě své dcery dál jak od náboženství, které jim v první třídě ještě bylo nabízeno, tak od komunistických mládežnických organizací. „Nechtěli, abychom chodily do Jiskřiček a později do Pionýra. Takže jsem byla jediná ve třídě, kdo nesložil pionýrský slib a nenosil pionýrský šátek,“ vysvětluje.

„Se sestrou jsme od dětství hodně sportovaly, takže jsme to vždycky na to sváděly – že nemůžeme chodit do Pionýra kvůli sportu. Za to jsme musely na školních akademiích vždycky mít nějaké vystoupení.“ Neúčast v mládežnickém hnutí přesto orgány rodičům často vytýkaly. „Návštěvy z národního výboru“ prý u nich byly na denním pořádku a funkcionáři na rodiče neustále tlačili, aby vstoupili do strany. To však rodiče vždy odmítli, stejně jako ona sama, když se později ocitla v podobné situaci.

Maturovala v polovině šedesátých let na sportovně zaměřené střední škole. Díky sportu se na ni dostala ještě bez potíží, politické obstrukce se objevily, až když se hlásila na vysokou. Chtěla být novinářkou a rozhodla se pro Institut osvěty a novinářství, kde byl obrovský převis zájemců. „Přijímačky trvaly dva dny. Byla jsem druhá z pěti set uchazečů. Ale napsali mi přímo, že z důvodu původu rodičů, politické neangažovanosti, a já nevím čeho všeho, nemůžu studovat.“

První zaměstnání pak našla v podniku pro námořní dopravu a mezinárodní zasilatelství Čechofracht, poté se přes známého dostala do Československých aerolinií. Pracovala jako prodejkyně zahraničních letenek, lákalo ji ale i samotné létání. S kolegou se směla proletět větroněm a ta zkušenost ji uchvátila. „Ve vzduchu máte nadhled nad všemi nespravedlnostmi, co se dějí na zemi. Člověk tam spoléhá sám na sebe a má čas myslet, nerušen jinými vlivy.“ Ukázalo se, že má pro létání cit, a když se dozvěděla, že na letišti Točná je možné absolvovat výcvik sportovního létání, přihlásila se.

Začali hned střílet ze samopalů

Tak se stalo, že když v srpnu 1968 vtrhla do země vojska Varšavské smlouvy, pracovala u ČSA, ale kvůli soustředění aeroklubu měla zrovna dovolenou. „Na Točné jsme měli dělat pilotní zkoušky. Takže od 20. srpna jsme spali na tom letišti a měli jsme tam být týden.“ Nad Točnou ovšem vedla vzdušná přibližovací dráha přímo na Ruzyň. „Najednou v noci strašný rachot, to si nedovedete představit. Oni létali s těmi letadly Antonov, to jsou takové ‚krávy‘, dělá to strašný rámus. Navíc přelétávali nízko a jeden za druhým. Nedovedli jsme si vysvětlit, co to znamená. Pak někdo pustil rádio a říká: ‚Proboha, jsou tady Rusové.‘“

Po počátečním šoku, kdy zprávě odmítali uvěřit, se pustili do úklidu a „maskování“ letiště. Větroně i motorová letadla, která večer nechali venku, běželi uklidit do hangárů. „Někdo jel na motorce do Komořan a odstranil všechny směrovky na letiště Točná. Zamaskovali jsme čerpací stanice na letecký benzín i ty ubikace. Sbalili jsme červenobílé plachty kolem letiště. Všechno se uklízelo,“ vysvětluje, jak se snažili zabránit tomu, aby vybavení letiště padlo do rukou okupantům – což se jim také podařilo.

Ráno po rušné noci se Jaroslava rozhodla odjet zkontrolovat rodiče. Kolega ji svezl na motorce dolů z Točné. Když však projížděli kolem sovětských tanků v Komořanech, „vystřelilo“ jim z výfuku. „Oni okamžitě začali střílet ze samopalů, my jsme se vymázli. Naštěstí to odnesla jen motorka, nechali jsme ji tam ležet. Oni když viděli, že je to mladík a slečna a že nemáme žádné zbraně, nechali nás být.“

Autobusem se pak svezli do Prahy. „Nejhorší to bylo v Chotkově ulici na Klárov. Tam stál jeden tank za druhým. U každého mostu přes Vltavu stály tanky na obou koncích. Přes mosty se nemohlo chodit. Ve vnitřní Praze nejezdilo vůbec nic, tramvaje stály, kde zůstaly. Na nábřeží, jak je Slovanský ostrov, byly domy úplně rozstřílené.“

Jak probíhal přílet Sovětů přímo na Ruzyni, ví jen z vyprávění kolegů. „Kolega mi volal a říkal: ‚Nedovedeš si představit, jaké je tu inferno.‘“ Na Ruzyni prý vládl chaos. Českoslovenští dispečeři pochopitelně o invazi předem nevěděli a sovětská letadla začala přistávat, aniž by je na přistání naváděli.

„Oni jsou z těch ruských letišť zvyklí přistávat všude možně. S Antonovem nepotřebují dlouhou dráhu, třísknou s tím do té přistávací dráhy a brzy stojí. Takže v délce té přistávací dráhy mohli přistávat, skoro by se dalo říct, jeden za druhým. A přistanou i na trávě. Tam jich právě hodně skončilo,“ myslí si Jaroslava Mendlová, podle jejíchž informací pak na letištní ploše zůstalo mnoho rozbitých sovětských letounů.

Provoz ruzyňského letiště zůstal narušen i po 21. srpnu. Československé aerolinky nefungovaly, a nemohly proto vyplácet své zaměstnance. Mladé zaměstnankyně, jako byla i Jaroslava Mendlová, dostaly na výběr mezi výpovědí a neplacenou dovolenou. Jaroslava zvolila druhou možnost a mohla si udělat dvouleté „prázdniny“.

Jinak ale situace vůbec nebyla růžová. Jejímu švagrovi okupanti sešrotovali tankem auto a kolegyni z aeroklubu v Točné Marii Charouskovou, manželku Jaroslavina instruktora a matku dvouletého syna, zastřelil 26. srpna sovětský voják, když na Klárově přebíhala na tramvaj.

„Měla prý trikolóru – to se potom začalo nosit – a nějaký voják jí gestem ukazoval, ať to sundá. Ona nereagovala nebo možná ještě udělala nějaký úšklebek a on ji normálně zastřelil. Nechal ji tam, tak jak byla, šel k tanku a svačil. Samozřejmě lidi se seběhli a zavolali záchranku a odvezli ji do nemocnice Pod Petřínem. Ale bohužel už jí nebylo pomoci.“

Zkušenost ze západu

Pod vlivem podobných událostí se Jaroslava rozhodla odejít z Československa. Využila otevřených hranic a spolu s bývalým švagrem a dalšími dvěma mladíky odjela do Rakouska. Ve Vídni se setkali s dalším kamarádem, studentem medicíny, a v pěti lidech pokračovali do Švýcarska.

„Oni nemluvili německy, jenom ten student. Ale všem jsem tam zařídila zaměstnání. Strojnímu inženýrovi hned dali byt, kurzy němčiny, peníze, všechno. Ti dva kluci byli automechanici, tak v servisu to samé – všechno jim dali. A studenta se ujali dva lékaři, které jsem tam náhodně potkala. Ubytovali ho, a když se potom hlásil na školu, uznali mu studium z Prahy. Navázal tam, kde v Praze skončil, neztratil ani měsíc,“ říká k tehdejší integraci imigrantů do švýcarské společnosti. Zatímco její společníci si okamžitě zažádali o azyl, ona vyčkávala. Dokud měla oficiálně podepsané neplacené volno, nemusela s rozhodnutím o emigraci spěchat.

Našla si práci v hotelu. Začínala sice jen jako pomocnice pokojské, protože ale ovládala několik jazyků včetně němčiny a francouzštiny, po dvou měsících ji přeřadili do recepce. „Pak jsem vydělala tolik peněz, že jsem ani nevěděla, co s nimi. Sjezdili jsme celé Švýcarsko. Za maminkou zatím doma chodili z aerolinek a říkali, že se práce obnovila v plném rozsahu a že se mám vrátit – protože neměli žádné zaměstnance.“ Nakonec se po několika měsících do Československa skutečně vrátila – ani ne tak kvůli aerolinkám jako kvůli rodičům, kteří již byli starší a ona je nechtěla nechat samotné.

Vrátila se nakrátko ještě i do aerolinek a dál se věnovala také sportovnímu létání. Obojí režim mimořádně zajímalo, nebyla náhoda, že naprostá většina jejích kolegů z ČSA po srpnu 1968 emigrovala. I na ni funkcionáři stále tlačili, aby vstoupila do strany. Dařilo se jí nadále odmítat s poukazem na svou zaneprázdněnost sportem. Chránily ji ale zřejmě i konexe, zejména přátelství s výše zmíněným náčelníkem správy pasů a víz, díky němuž ostatně navzdory své politické neangažovanosti získala i pilotní průkaz.

„Tomuto člověku jsme se chtěli nějak odvděčit. V roce 1978 jsem dostala obrovskou příležitost, když se na Kubě konal Festival mládeže.“ Česko prý tehdy platilo letenky i pobyt mnoha studentům ze spřátelených zemí a možnost zdarma odletět na Kubu – a vzít s sebou další tři lidi – získala i Jaroslava Mendlová.

Tou dobou totiž už nepracovala pro ČSA, ale pro Cestovní kancelář mládeže SSM – byť sama paradoxně členem mládežnické organizace nikdy nebyla. V CKM SSM se také seznámila se svým budoucím mužem, za kterého se provdala v roce 1971, a záhy se jí narodila dcera Radka a syn Robert.

V cestovním ruchu se Jaroslava Mendlová pohybovala i v osmdesátých letech, kdy pracovala pro cestovní kancelář Autoturist a poté pro cestovní kancelář Ústředního svazu družstevních rolníků. „Po roce 1989 se mi strašně líbilo, že se objevilo plno soukromníků a mohli si volně vydechnout,“ říká ke změně režimu po sametové revoluci. „Začaly vznikat soukromé firmy a lidi, co byli v něčem dobří, opravdu uspěli. To bylo krásné.“